Sjednocení revolucionářů

J. Grave

„Je velmi politováníhodné, že se revolucionáři rozpadají v nesmiřitelné školy.“ – „Proti organizovaným silám buržoazie by měli socialisté a revolucionáři odvrhnout své osobní záliby a spojit se v jednu falangu, aby potřeli buržoazii,“ to jsou první úvahy, které neopomenou vyslovit ti, co jsou vábeni myšlenkovým hnutím, které vede společnost k transformaci, a vidí jen jeho celek. Jistý náš kamarád, jenž nedávno napsal pozoruhodnou studii o německém sociálně-demokratickém hnutí, neopomenul vzdor tomu, že psal proti sociální demokracii, vyslovit totéž politování: „Kdyby tak se chtěli socialisté a anarchisté místo vzájemného potírání spojit v boji proti buržoazii!“

Na první pohled pro toho, kdo nejde k jádru věcí, je zde skutečně těžko vysvětlitelná záhada. Socialisté i anarchisté, hledíme-li k jejich vlastnímu prohlášení, směřují k témuž cíli: k hospodářskému osvobození jedinců potlačením individuelního přivlastnění si výrobních prostředků. Proč jsou nepřátelé, když mají společný cíl?

Již několikrát jsem vysvětlil, z jakých důvodů je nevyhnutelný rozpor mezi lidmi, kteří se zdají mít stejný cíl, a proč shoda není jen nemožná, nýbrž ani žádoucí. Neškodí však vracet se k otázce, kvůli které se lidé takto rozčilují, i když je nebezpečí, že se budeme opakovat. Podobnost cíle socialistů s cílem anarchistů je jen zdánlivá. Ideová propast mezi nimi je stejně hluboká jako propast, jež může existovat mezi nimi a měšťáckými stranami.

Ať jsme socialisté nebo anarchisté, chceme hospodářskou rovnost pro všechny. To je jisté.

Jak však dospějeme k tomuto cíli? A zde jsme u propasti, která zeje ihned na počátku, a to u propasti nikoli malé, neboť znamená rozhraní dvou škol: socialistů politických, kteří se chtějí zmocnit státních funkcí, aby vnutili svůj režim – stejný režim pro všechny; kdežto anarchisté říkají, že se revoluce neuskuteční shora, nýbrž zdola, vlastní činností individuí, která se vzdor vládám a zákonům, vzdor institucím dovedou seskupit dle svých snah a dle svých schopností.

Političtí socialisté říkají jedincům: „Následujte nás! Pozvedněte nás k moci a my vás osvobodíme, jakmile jí dosáhneme.“

Anarchisté naopak říkají: „Nedůvěřujte těm, kdož vás chtějí osvobodit! Nečekejte úlev kromě těch, které si dovedete provést sami. Zákon je bezmocný tam, kde individua nedovedou jednat sama ze sebe, je překážkou tam, kde chtějí být sama sebou, neboť zákon je průměrnou úrovní, která utlačuje i ty, kteří jsou nad ní, i ty, kteří jsou pod ní. Když je dána různost charakterů a temperamentů, nemůže bez útisku působit žádné obecné pravidlo, užívané bez rozdílu pro všechny.“

Tedy vidíme, že antagonismus mezi různými socialistickými školami je výsledkem vývoje samotné myšlenky. Je nevyhnutelný a nikdo ho neodčiní, leda že by žádal na protivnících, aby změnili své vlastní postoje, což by k ničemu nevedlo, neboť rozpor by se objevil ihned znova, jakmile by se začalo jednat. A zbývá otázka, co dobrého by mohlo vzejít ze sjednocení živlů tak různorodých jako v pověstném manželství kapra s králíkem.

To však není jediný důvod, proč je toto sjednocení nemožné. Držíme-li se příkladu německých sociálních demokratů, je zcela jisté, že nemohou velet tak velikému počtu příslušníků a zůstat úplně sami sebou, zachovat si neporušený program činnosti, který si na počátku vypracovali. Bylo nutné, aby revoluční socialisté, jimiž byli Liebknechtové, Bebelové a další, odhazovali, dle toho, jak chtěli rozšiřovat pole své působnosti, jednotlivé kusy svého socialisticky revolučního programu, který se stal jen něčím neurčitým, vzdáleným, velmi málo hmatatelným, něčím, čeho se časem užívá, aby byli uspokojeni ti, jimž se nelíbí pobíhání na jednom místě.

Když se sociálním demokratům podařilo postavit tři miliony voličů, přišla mi hned na mysl karikatura, kterou jsem viděl ve svém dětství na desertním talířku: Pěší voják v křížku s Číňanem. – „Kapitáne, mám zajatce.“ – Přiveď ho! – „Nemohu. On mne drží.“

Naši sociální demokraté jsou v situaci tohoto pěšáka. Seskupili a zaučili individua, těšíce je nadějí, že až Bebel, Liebknecht a dalšíi budou mít moc v rukou, učiní zákony, které přinesou štěstí na zemi. Místo, aby očekávali blahobyt od Bismarka nebo Viléma, očekávají ho ti, co je poslouchají, od Bebela, Wollmara nebo Bernsteina. Změnili Mesiáše, nezměnili však svůj myšlenkový stav. Pro ně znamená sociální revoluci, hospodářskou transformaci dostat své nové vůdce k moci na místo starých; vše ostatní však zůstává stejné.

Neboť změnit myšlenkový stav tohoto davu by vyžadovalo mnoho času a obětí, a naděje na vítězství by nebyla tak blízká. Sociální demokraté dali přednost kvantitě před kvalitou. A proto jsou v situaci onoho pěšáka: jsou nuceni odstraňovat ze svého programu a ze své působnosti vše, co by mohlo poděsit jejich voliče. Tón berou od nich, místo aby jim ho udávali.

Ta nesmírná cifra příslušníků odsuzuje vůdce sociální demokracie výmluvněji, než by to mohly učinit naše nejprudší útoky proti nim. Socialisté, revolucionáři mají být činnou silou národa. Tři miliony, to je většina. Mít za sebou tři miliony vojáků a nedovést vnutit několik vážných změn v sociálním stavu, to je důkaz slabosti a nikoli síly.

A k této neschopné mase bychom měli přidružit své myšlenky, svou činnost, své aspirace, vše, co je naší silou a smyslem našeho bytí!

Jejich způsob postupu se s naším nedá smířit. Vězni svého počtu, nemohli by nic přijmout z našeho programu, aniž by se jim jejich čety nerozprášily. Pak bychom se my museli přizpůsobovat jejich taktice, která znamená nehýbat se, dokud nějaké božství nedá k tomu svůj pokyn, což znamená smrt každé činnosti, každé energie, každé myšlenky.

Jaký bychom to poskytovali obraz, kdybychom jedince, hlásajíce jim neodvislost, iniciativu, činnost ze sebe sama, nakonec žádali, aby se zařadili do nejdivočeji sektářské strany na světě?

Zpátečnické strany postupují jen proto, že jsou poháněny těmi, co nechtějí jít po vyšlapaných cestách, jednají o své újmě a nedbajíce okamžitého úspěchu, pracují, aby dobyly zítřka, žádajíce „stále více“. Jejich působení umožňuje dílo těch, kteří se považují za praktické a spokojují se s tím, že sklízejí, co jiní zaseli. Neboť jedni razí cestu, po níž druzí mohou následovat – z dálky. Nezdá-li se úloha pionýrů záviděníhodnou těm, kdož mají potřebu rozkazovat jiným, aby se domnívali, že něco činí, je naopak dost krásná, aby uspokojila ty, kdož jsou znechuceni podvodnými kombinacemi politiky. V každém případě jsou oba směry příliš odlišné, než aby kdy mohly jít společně. Mohou být plodné jen s tou podmínkou, že se potírají.

(Vyšlo v časopise Nový kult – roč.VII (1904), č.4)