Když se řekne První máj, většina lidí si představí povinné oslavy minulého režimu, tisícové zástupy nahnané vzdávat mu hold, bolševické tajemníky na tribunách a velké portréty zakladatelů „vědeckého komunismu“, nesené průvodem. Podle průzkumů veřejného mínění je v České republice První máj nejnepopulárnějším státním svátkem a vzhledem k takovéto tradici se tomu ani nelze divit. Pamatuji si, jak jsem byl před lety také nucen se tohoto svátku aktivně účastnit, a nikdo mi přitom nebyl schopen rozumně objasnit, proč se vlastně slaví. „Je to svátek práce,“ zněla vždy patetická odpověď. Dnes jsou lidé rádi, že mají volno a mohou se věnovat odpočinku, nejlépe ve svých domovech. Většinou nás už ani nenapadne bádat nad tím, co má ten První máj vlastně znamenat… Tento svátek má však svou reálnou historii.

Všechno to začalo před více než sto lety, když Americká federace pracujících přišla s historickou rezolucí, v níž se prohlašovalo, že „osm hodin má být ustanoveno zákonnou pracovní dobou ode dne 1. května 1886“. Již několik měsíců před tímto datem se pracující připojovali po tisících do boje za kratší pracovní den. Černí a bílí, muži a ženy, místní i přistěhovalci. Ve městě Chicagu se stávek zúčastnilo na 400 tisíc pracujících. Místní noviny hlásily, že „žádný kouř nevychází z vysokých komínů továren a závodů a události začínají nabírat podoby svátku“. Chicago bylo hlavním centrem neklidu a v čele hnutí pracujících tu byli anarchisté. Díky jejich aktivitám se toto město stalo významným centrem odborového svazu a podílelo se nejvíce na boji za osmihodinovou pracovní dobu.

Dne 1. května zaplavily stávky město a do ulic vyrazila také polovina pracujících ze společnosti McCormick Harvester. Přibližně pět set stávkujících z tohoto podniku se zúčastnilo masového shromáždění šesti tisíc lidí jen jeden blok od McCormickova podniku. Dělníci vyslechli projev anarchisty Augusta Spiese, který byl požádán, aby zde vystoupil za Ústřední svaz pracujících. Zatímco Spies mluvil, vyzývaje pracující, aby stáli při sobě a neustoupili zaměstnavatelům, stávkokazové začali vycházet z McCormickova podniku. Stávkující, pochodující společně ulicí, se jim postavili a za podpory ostatních zatlačili stávkokaze zpátky do továrny. Zanedlouho dorazila skupina 200 policistů a bez jakéhokoliv varování zaútočila na dav obušky a revolvery. Zabili nejméně jednoho stávkujícího, vážně zranili pět nebo šest osob a množství dalších lidí bylo zraněno lehce. Rozhořčen nad tímto incidentem, jehož byl svědkem, odešel Spies do kanceláře „Arbeiter-Zeitung“ (anarchistického deníku pro německé imigrované dělníky) a vytvořil leták, který vyzýval dělníky, aby přišli na protestní shromáždění, jež se mělo konat následující noc.

Protestní shromáždění se konalo na Haymarketském náměstí a bylo svoláno Spiesem a dalšími dvěma anarchistickými aktivisty z odborového hnutí - Albertem Parsonsem a Samuelem Fieldenem. Zněly proslovy a dav se choval naprosto klidně. Major Carter Harrison, který od začátku shromáždění přihlížel, došel k závěru, že „nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo stát něco, co by si vyžadovalo zásah policie“. Oznámil to policejnímu kapitánovi Johnu Bonfieldovi a doporučil, aby byl houf policejních záložníků, kteří čekají na strážnici, poslán domů. Bylo už skoro deset večer, když Fielden ukončoval shromáždění. Hustě pršelo a na náměstí zůstalo jen asi 200 lidí. Najednou přišel policejní oddíl o 180 mužích, vedený Bonfieldem a přikázal lidem, aby se hned rozešli. Fielden protestoval se slovy „jsme poklidní“.

V ten okamžik byla do řad policie vhozena bomba. Jednoho policistu zabila, vážně zranila šest dalších a lehce zranila asi sedmdesát policistů. Na to policie rozpoutala hotové peklo. Kolik lidí bylo zraněno nebo zabito policejními kulkami, nebylo nikdy přesně zjištěno. Chicago zachvátila vláda teroru. Tisk a církevní kazatelé volali po odplatě, tvrdíce, že ta bomba byla prací socialistů a anarchistů. Na schůzovní sály, kanceláře sdružení, tiskárny a soukromé domy byly pořádány zátahy. Všichni známí socialisté a anarchisté byli pochytáni. Dokonce i některé osoby, které ignorovaly význam dělnického hnutí, byly uvězněny a mučeny. Jinak tomu ostatně ani být nemohlo, když veřejným postojem státního zástupce Julia Grinnela bylo: „Nejdřív razie a potom vzhlížet k právu.“

Nakonec stanulo před soudem osm mužů, kteří byli obviněni za „účast na vraždě“. Byli to Spies, Fielden, Parsons a pět dalších anarchistů, kteří měli velký význam v dělnickém hnutí - Adolph Fisher, George Engel, Michael Schwab, Louis Lingg a Oscar Neebe. Soud začal 21. června 1886 v kriminálním soudním dvoře v Cooke County. Kandidáti do poroty nebyli voleni běžným způsobem, tedy vytahováním jmen z krabice. V tomto případě byl speciální soudní vykonavatel, jmenovaný státním zástupcem, soud­ním dvorem zmocněn, aby vybral kandidáty. Proti tomuto nebylo dovoleno se bránit ani při existujícím svědectví, podle kterého zmiňovaný speciální soudní vykonavatel veřejně prohlásil: „Řídím tento případ a vím, co udělám. Tito pánové budou zaručeně viset.“ Konečné složení poroty byla fraška - bylo vytvořeno z obchodníků, jejich úředníků a příbuzného jednoho z mrtvých policistů. Státem nebyl předložen žádný důkaz, že by některý z těch osmi mužů bombu hodil, byl zapojen na jejím hození, nebo jen souhlasil s takovým jednáním. Navíc - pouze tři z těch osmi mužů byli toho večera na Haymarketském náměstí. Nebylo podáno žádné svědectví o tom, že některý z řečníků podněcoval k násilí. Major Harrison popsal řečníky ve svém svědectví jako „neškodné“. Nebyl poskytnut žádný důkaz o tom, že by bylo připravováno nějaké násilí, o čemž svědčí třeba i fakt, že Parsons vzal s sebou na shromáždění své dvě malé děti.

To, že těch osm mužů bylo u soudu kvůli svému přesvědčení a aktivitám odborového svazu, bylo jasné už od začátku. Soud skončil tak, jako začal, což dokumentují také slova závěrečné řeči zástupce Grinnela k porotě. „Právo je zkoušeno. Soudí se anarchie. Tito muži byli vybráni, zvoleni Velkou porotou a byli obžalováni, protože byli vůdci. Pánové porotci, udělejte z těchto mužů varovné příklady. Pověste je a zachraňte tak naše zákony, naši společnost.“ 19. srpna bylo sedm z obžalovaných odsouzeno k smrti a Neebe k 15 letům ve vězení. Po masivní mezinárodní kampani za jejich propuštění stát „ustoupil“ a zmírnil tresty Schwaba a Fieldena na doživotní vězení. Lingg unikl katovi, když spáchal den před popravou sebevraždu ve své cele. 11. listopadu 1887 byli Parsons, Engel, Spies a Fischer oběšeni. Na jejich pohřeb přišlo 600 tisíc pracujících. Kampaň za propuštění Neebeho, Schwaba a Fieldena pokračovala a 26. června 1893 je guvernér Altgeld nechal propustit. Vysvětlil, že je neomilostnil proto, že by si myslel, že ti muži trpěli už dost, ale proto, že byli nevinní. Řekl: „Oni a ti oběšení muži byli oběťmi hysterie, domluvené poroty a předpojatého soudce.“ V době soudu si autority myslely, že taková perzekuce zničí snahy hnutí za osmihodinovou pracovní dobu. Později vyšlo najevo svědectví, že bomba mohla být hozena policejním agentem, pracujícího pro kapitána Bonfielda, jako součást spiknutí jistých ocelářských bossů, aby zdiskreditovali hnutí pracujících. Když Spies promluvil k soudnímu dvoru, po té, co byl odsouzen k smrti, byl přesvědčen, že tato konspirace nemůže uspět.

A kde je hnutí pracujících a jeho tradice nyní - více než století po první „prvomájové“ demonstraci v Chicagu? 1. máj byl dříve dosti radikálním svátkem pracujících. Oslavovat jej znamenalo ještě začátkem minulého století většinou také stávkovat. Dnes už je situace jiná. Jako autentičtí nositelé tradic tohoto svátku jsou představovány především různé levicové strany. Díky sociálním demokratům a komunistům zahlaholí na náměstích a v parčících hudební produkce lidové i moderní, přijdou různí hosté a ve větších městech vystoupí i známé osobnosti showbyznysu. Představitelé zmiňovaných stran také nezapomenou na neodmyslitelnou stranickou agitku, ať již maskovanou, či přímou. Vyrazí také odboráři, kteří vytáhnou transparenty z odborových kanceláří, chodí městem a potom poslouchají nudné a většinou i nesmyslné projevy byrokratů z odborových svazů. První máj si připomenou i anarchisté, jejichž shromažďování je v médiích tradičně interpretováno buď jako nezajímavé dovádění náctiletých, nebo jako srocení extremistů. Přitom je faktem, že oběti justiční vraždy v Chicagu, na jejichž památku je První máj připomínán, byli socialističtí anarchisté.

Není lehké se vyhnout nařčení ze zaujatosti, když je psáno o tak kontroverzním a naprosto zdiskreditovaném tématu, jakým je 1. máj. V dnešní době se pojem „pracující“ významově posunul do poměrně odlišné podoby a jeho chápání je oproti dobám konce předminulého a začátku minulého století u většiny lidí také již jiné. Avšak stačí se začíst do denního tisku či se podívat na televizní zprávy a zjistíme, že zdaleka ne všechno funguje tak, jak by mělo, a že práva pracujících jsou stále vážným tématem k zamyšlení. Zaměstnanci nedostávají mzdy za svou práci, na trhu práce fungují nejrůznější formy diskriminace a dalo by se pokračovat i jinými příklady. Z tohoto hlediska má 1. máj nadále svůj zřejmý odkaz i význam a stále může být chápán jako den boje za práva pracujících. Ale samozřejmě - je to věc názoru. Zdroje: Workers Solidarity Movement (www.struggle.ws), ČSAF (www.csaf.cz)

Autor: JAROMÍR OREL

viz: osobnosti, pojmy, texty