Životní styl a anarchismus

Svobodné směry, světonázory, hnutí, umění, subkultury, ve kterých je možná určitá anarchie. Pro individuální i kolektivní rozvoj.

Anarchismus jako životní styl

K sepsání tohoto eseje mě tak trochu postrčila debata o postmoderním anarchismu. Svět se opravdu hodně změnil a odpovídající kroky je nucen udělat i anarchismus. Zde je tedy můj přispěvek do debaty představa anarchismu jako životního stylu. Anarchismu, který ke světu přistupuje skutečně komplexně a snad i bez století starých dogmat.

Právě dnes

Dnešní situace se pro anarchismus jeví jako nejhorší v historii. Centrum moci se z národních vlád přesouvá kamsi, kde je obtížné je byť jen dohledat, natožpak se jim nějak účinně postavit. Globalizace se stala realitou a několik nadnárodních korporací fakticky ovládá svět, nebo se o to alespoň snaží. Díky jejich chapadlům jako MMF, SB, WTO či EU jim jde na ruku většina států a na ty, jenž se nechtějí podvolit, je v zásadě celá škála prostředků jak je přinutit spolupracovat.

Došlo to dokonce tak daleko, že lidé jsou v některých částech světa považováni za zbytečné a jako takoví odepsáni. Za hlavní je považován volný obchod a maximální zisk pro nadnárodní korporace. A ti potřebují lidí jen tolik, kolik jich zabezpečí chod jejich závodů a továren. Při dnešním pokroku v technologiích to znamená velmi málo. Zbytek je ponechán svému osudu, což většinou znamená strádání a hladomory, u těch „šťastnějších“ pak nelidská dřina kvůli zabezpečení alespoň základních potravin. A aby si obyvatelé „šťastných“ zemí Severu nevšimli, v jakém že světě vlastně žijí a co jim za několik desítek let hrozí také, vykreslí se věc jako humanitární katastrofa a so oblasti se s velkou pompou odesílají směšné finanční částky. Vskutku směšné, pokud uvážíte, jaký finanční objem plyne opačným směrem ve formě zisků korporací a splátek zahraničních dluhů.

I tváří v tvář takovéto situaci však někteří anarchisté odmítají opustit své sto let staré teze a byť i jen z části revidovat své názory. Jiní situaci reflektují, bohužel však s naprosto odlišnými výsledky. To pak vede k jejich nesmiřitelnému soupeření a vzájemnému podkopávání upřímných snah dobrat se řešení.

Cesta však vede jinudy než upínáním se na jediný ideový proud v anarchismu. Svět už není tak šablonovitý a relativně lehce popsatelný jako dříve, za doby vzniku velkých anarchistických teoretických systémů. Změnil se pojem třídy a i nepřítel není tak jasně identifikovatelný jako dřív. Spolu se širokou škálou dnešních problémů nastává nutnost komplexního přístupu založeného na principu anarchismu: boji za svobodnou a rovnoprávnou anarchistickou společnost. Komplexního přístupu na bázi osobního odporu vycházejícího z pevných anarchistických zásad a morálky a ukazujícího alternativu k stávajícímu Systému pokud možno ve všech oblastech lidského konání.

Ano, tím přístupem je anarchismus jako životní styl. Jeho uplatňováním naplníme staré pořekadlo: Pokud chceš změnit svět, změň nejdříve sám sebe. Jak známo, osobní příklad táhne nejvíc a všichni víme, jak končí ti, jenž kážou vodu a pijí víno.

Dnešní lidé a anarchismus

S koncem studené války se kapitalismus stal světovým modelem uspořádání společnosti a jako takový i široce přijímán. Je brán jako jediné možné uspořádání společnosti a i ti, jenž si uvědomují ohromnou šíři problémů, kterou s sebou nese, většinou navrhují řešení problémů v jeho rámci. Žádná významná a rozšířená opozice vůči globálnímu kapitalismu neexistuje a i z tohoto hlediska potencionálně významné subjekty už dávno přejaly kapitalistickou rétoriku. A tak se např. od velkých a uznávaných ekologických organizací dovídáme návrhy na řešení současné krize v podobě zavedení obchodu s emisemi či jiné reformy stávajícího Systému, což samozřejmě žádné řešení není.

I „tradiční“ anarchisté, dělnictvo, je se současným stavem v podstatě spokojeno. K výraznějším aktivitám a sociálním bouřím je přivede pouze nefungování kapitalismu tak, jak by správně měl. Dělníci se sice občas bouří, ale jen po té, co se jim sáhne na státem zaručená práva, např. právo na mzdu za vykonanou práci. Nepředstavují tak opozici proti státu a kapitalismu, naopak řešení svých problémů požadují v jejich rámci. Pokud jim stát zaručí jejich práva, případně řešení jejich problémů, budou s ním i s kapitalismem spokojeni. Totéž se týká odborů, i těch radikálních. Neliší se svým cílem, ale jen a pouze metodami. Požadují od státu záruky a dotace, nechtějí jeho zničení a nastolení svobodné společnosti.

Kdyby kapitalismus fungoval tak jak by měl a nedocházelo by k těmto „dětským nemocem“, lidé by byli spokojeni. Mohou sledovat 50 televizních kanálů, v obchodě si vybírat z nepřeberného množství krásných, lesklých a barevných výrobků. Před islámskými fundamentalisty je ochrání vojska NATO, před cikány a feťáky policie, před nezaměstnaností EU. Jistě, je tu určitá skupina, pro kterou je nezaměstnanost aktuální, pro kterou představuje velký problém a která je z hlediska anarchistů perspektivní. Velkou část z těch, jenž se vládě nepodařilo přesvědčit, že nezaměstnanost je jen dočasnou vadou na kráse kapitalismu, však pohltí KSČM, která se jeví jako jediná alternativa. Drtivá většina ostatních si vystačí se sociálními almužnami a televizí.

Tváří v tvář lhostejnosti davů se anarchismus jako životní styl jeví nutností. Dnes již nevystačíme s agitováním, proti kterému je drtivá většina stejně odolná.Díky působení televize, nejrůznějších reklamních agentů a svědků Jehovových, je neochotna byť jen poslouchat. Šanci rozbít skořápku vyrobenou z předsudků, neochoty samostatně myslet, výchovy a mediálního brainwashingu máme u drtivé menšiny čítající řádově tisíciny procenta.

Jako jediná oslovitelná a získatelná skupina se tak zatím jeví mládež. Jí bychom tedy měli ukázat alternativní tvář a nabídnout jí skutečnou alternativu. Tváří v tvář současnému spořádání většina mladých lidí cítí jeho nesmyslnost, neudržitelnost a prohnilost. Snaží se tak najít alternativu a vyberou si některé z řady pseudoalternativních hnutí („skejťáci“, „huliči“, „motorkáři“), které je za pár měsíců či let vyplivne vycucané, vybouřené a připravené na zformování Systémem. Takoví lidé jsou pak přesvědčeni o nesmyslnosti a utopičnosti jakékoliv alternativy, jelikož si myslí, že každá alternativa vypadá jako ta, kterou sami zakusili a jejíž nesmyslnost jim připomíná hromada nepotřebných předražených cetek (skateboardy, rastafariánské čepice, křiváky) v jejich skříních.

Pomocí anarchismu jako životního stylu jim můžeme nabídnout alternativu ne v mezích Systému, ale proti Systému. Můžeme jim postavit hráz ohlupující a vymývající mainstreemové pseudokultuře a dát prostor anarchistické kontrakultuře, dodat rezistenci vůči oficiálnímu zpravodajství a komentářům, posílit samostatné kritické myšlení a v neposlední řadě posílit schopnost a ochotu postavit se proti.

Anarchismus jako životní styl: co to je?

Anarchismus jako životní styl předpokládá uplatňování anarchistických postupů ve všech sférách života. Je to život koncipovaný tak, abychom se v každém okamžiku co možná největší měrou stavěli proti kapitalistickému uspořádání a rozvíjeli anarchistickou alternativu. Takový život, který co možná nejméně podporuje kapitalistické způsoby fungování společnosti a naopak zavádí do praxe postupy anarchistické. Je to žití anarchie.

A co to znamená konkrétně? Především propagování a v mezích možnosti realizování jak již známých, tak i nových alternativ. Například vegetariánství/veganství (alternativa ve stravování), squatting (alternativa v bydlení), LETS systémy (alternativa v ekonomice), punk (alternativa v kultuře) atd. Možností je dost. Všechny tyto a i další aktivity proti kapitalismu nějakým způsobem míří - vegetariánství a veganství omezuje nadspotřebu a odmítá princip „zisk za každou cenu“ (i za cenu utrpení nepředstavitelného množství zvířat), squatting útočí na spekulace s byty a bojuje proti vykořisťování lidí skrze jejich základní potřeby, LETS systémy snad nepotřebují komentáře o punku napíšu zvláštní text do některého z příštích čísel Kontry.

Koncepce anarchismu jako životního stylu také předpokládá uplatňování alternativ vůči Systému v ekologii, boji za lidská a zvířecí práva atd. Počítá s účastí anarchistů v těch hnutích a organizacích působících v této oblasti, které nejsou jen hračka v rukou vlády, nefungují na autoritářských principech a skutečně bojují za svou věc. Zde by pak měli prosazovat princip fungování a způsoby řešení založené na anarchistických principech a v jejich rámci se aktivně podílet na jejich práci.

V neposlední řadě anarchismus jako životní styl znamená používání anarchistických postupů všude, kde je to jen jde. V jakémkoliv kolektivu, ať formálním či neformálním, bojovat proti uměle dosazené autoritě a snažit se o účast všech na rozhodovacím procesu. Podporovat všechny iniciativy, které v konečném důsledku vedou k tomu, že se lidé učí ovlivňovat dění kolem sebe (mám na mysli různé samoorganizující se kolektivy občanů, vznikající například jako opozice proti výstavbě v místě jejich bydliště atd.) Velké věci začínají u těch malých, a proto i zavádění anarchie do praxe by mělo začínat u malých kolektivů.

Právě postupným zaváděním anarchistických principů do praxe v malých věcech máme šanci ovlivnit myšlení lidí. Pokut totiž takové principy zakusí, budou se je snažit použít i v dalších oblastech svého života, nebo se jich přinejmenším nebudou bát. Uvidí, že takové uspořádání je pro ně výhodnější, naučí se ovlivňovat věci, které se jich bezprostředně týkají a nebudou tak snadno podléhat autoritám. A taková zkušenost je nejlepší anarchistickou propagandou.

Dosud totiž většina lidí nevěří v možnost alternativního, neautoritářského a rovnostářského uspořádání společnosti. Změnit to může pouze osobní zkušenost s takovým modelem, byť zatím pouze na úrovni jednotlivce či malého kolektivu. Nahlodávat hluboce zakořeněnou důvěru ve stávající Systém je práce těžká a teorie je v tomto boji zbraní malého kalibru. Teprve praxe má šanci nabourávat myšlenkové stereotypy a pootevřít lidem oči.

Ve všech sférách života dnešního člověka funguje autoritářský model. Někdo je šéf, učitel, fízl, poslanec a ostatní mohou jen pokorně naslouchat. Mistrnou manipulací jsou navíc donuceni, aby poslouchali rádi a za takové uspořádání byli vděčni, jelikož se zbaví zbytečných starostí a odpovědnosti a rozhodování o svých životech přenechají těm povolanějším. Rozrušováním této představy pomocí potlačování autoritářského modelu a jeho nahrazování modelem anarchistickým na všech úrovních tak oslabujeme Systém jako celek.

Pavel Houdek — a-kontra 6/2000

Stravování