Zeměpis svobody a revoluce
Élisée Reclus, od jehož smrti nás dělí již sto let, je často pokládán nejen za největšího geografa své doby, ale také za průkopnickou osobnost sociální geografie, za sociálního filozofa a teoretika anarchismu. Oceňovány jsou jeho analýzy kapitalismu, autoritářské kultury, rasismu, jeho kritiky státu a politické moci, i anticipace ekologického pohledu na svět. V rozsáhlém geografickém díle, jež vrcholí prací Člověk a Země, se mu podařilo spojit v jednom celku nejen otázky geografie, ale i historie, antropologie, náboženství, sociologie, politiky a filozofie. Byl vážen svými současníky nejen jako osobnost vědy, jako revolucionář v boji za svobodu člověka, ale i jako člověk s pochopením solidarity, rovnosti lidských bytostí a s hlubokým vztahem k přírodě.
V anarchistických aktivitách po boku Michaila Bakunina a pak v anarchokomunistickém okruhu, jehož hlavním představitelem byl Petr Kropotkin se setkáváme s věhlasným geografem, účastníkem hnutí i teoretikem anarchismu Éliséem Reclusem. Nepředstavoval zcela odlišnou podobu anarchistické teorie, nicméně přispěl svou myšlenkovou i praktickou aktivitou k vývoji anarchistické myšlenky koncem 19. a na přelomu 20. století. Narodil se 15. března 1830 v Sainte-Foy-la-Grande v rodině protestantského faráře. Nejprve studoval teologii, později přešel na studium geografie. Stal se významným a světově uznávaným geografem své doby.
První jeho významnou prací v této oblasti byla dvousvazková La Terre. Description des Phénomènes de la vie du globe (Země. Popis fenoménů života zeměkoule, 1868-1869). Začátek práce spadá již do roku 1851 a byla provázena nejen studiem materiálů, ale především cestami. „Nejen ke knihám, ale k samotné Zemi jsem se obracel, abych se s ní seznámil. Po dlouhých zkoumáních v prachu knihoven jsem se vždy obracel zpět ke studiu samotných jevů jako k velkému zdroji, který oživoval mého ducha… S pocitem splněné povinnosti mohu říci: abych si zachoval jasný pohled a poctivé myšlení, procestoval jsem svět jako svobodný muž, pozoroval jsem přírodu s otevřeným a hrdým pohledem, připomínaje si, že antická Freya byla zároveň bohyní Země a bohyní svobody.“ (Nettlau, 1928: 114)
V uvedených slovech z předmluvy k Zemi již nacházíme projev Reclusova anarchistického přesvědčení, ovšem v takové podobě, aby bylo únosné pro nakladatelství Hachette. (Nettlau, 1928:114)
Hlavním dílem v této oblasti jeho působení byla rozsáhlá devatenáctisvazková práce Nová všeobecná geografie (Nouvelle Géographie universelle) z let 1876-1894.
Reclusova profesní aktivita v oblasti geografie nebyla v protikladu k jeho činnosti na poli sociálně politickém. Konečně ve svém doslovu k celému dílu, v devatenáctém svazku se vyznává ze svého vztahu k lidstvu. Po cestách různými zeměmi světa píše, že „všude jsem se cítil doma, ve své zemi, u lidí, svých bratrů. Nemyslím si, že jsem se nechal strhnout citem sympatie a úcty ke všem lidem na této rodné Zemi. Na této rychle se otáčející kouli ve vesmíru, na tomto zrnku písku uprostřed nekonečnosti, stálo by to za to, abychom se vzájemně nenáviděli?
Avšak tím jak se vyznávám ze stanoviska k lidské solidaritě, zdá se mi, že mé dílo není ukončeno. Poté, co jsem studoval povrch planety a její národy, co jsem se zabýval v díle Země vlastním životem zeměkoule tak, jak se jeví, připravoval jsem se k pokračování práce věnované lidstvu, které toto velké těleso oživuje. To byla svým způsobem předmluva k řadě nyní ukončených svazků. Ale není ještě potřeba nějaký závěr? Lidstvo má své zákony jako má své zákony Země. … A když se Země jeví logická a jasná v nekonečné rozmanitosti svých forem, bylo by snad lidstvo, jak se často říká, jen slepou a chaotickou masou, která se pohybuje jen náhodně, bezúčelně, bez ideálu k uskutečnění, bez vědomí svého určení? … Je vývoj člověka v plné harmonii se zákony Země? Jak se tento vývoj proměňuje pod tisícerými vlivy měnícího se prostředí? Jsou jeho záchvěvy současné a mění neustále své akordy století od století?
Možná, že to málo, co již víme, nám dovolí pohlédnout dále do temna budoucnosti a být u ještě neuskutečněných událostí. Možná budeme v myšlenkách moci pozorovat drama lidských dějin až po ony zlé časy boje a nevědomosti a znovu nalézt obraz velikosti a krásy, který nám již Země nabízí. To bych chtěl zkoumat podle míry svých sil a z milionu skutečností, které jsem musel uvádět kapitolu za kapitolou, vyvodit obecnou ideu, a tak v jednom krátkém v klidu psaném svazku završit tu dlouhou řadu svazků bez zdánlivého závěru, které jsem zde dokončil.“ (Nettlau, 1928:259-260) Poté, co u dosavadního nakladatele nenašel porozumění pro zmíněný svazek ani pro poslední část své ‚trilogieň, upustil Reclus od samotného uvažovaného svazku jako dodatku ke své předchozí geografické práci. Věnoval se novému rozsáhlému dílu Člověk a Země (L'Homme et la Terre), jehož rukopis ukončil v závěru roku 1903.
Již ze samotného titulu nového Reclusova díla je patrné, jak se přesouval autorův důraz na člověka a jeho sociální postavení, takže Reclusův geografický a sociální zájem se vzájemně doplňovaly. Ve své předmluvě k dílu nejen poukazuje na význam studia dějin, ale vyslovuje v několika větách svůj kritický postoj k soudobé společnosti, jejímu uspořádání a hlavně vyjadřuje i své krédo víry v tvůrčí individuum a svobodnou společnost budoucnosti: „V naší době akutní krize - jíž je společnost tak hluboce otřesena, v níž je spěch vývoje tak rychlý, že člověk stižený touto závratí hledá novou oporu pro svůj život - je o to větší zájem o studium dějin, oč více tento stále rostoucí obor podává řadu bohatších a různorodých příkladů…
Na základě nerovného vývoje individuí a společností dochází k tomu, že všechna lidská společenství, s výjimkou primitivních kmenů v přírodním stavu, se rozdělují do tříd nebo kast s nejen různými, nýbrž protikladnými zájmy a tendencemi, které jsou ve všech obdobích krize otevřeně nepřátelské…
Nutným důsledkem rozpadu sociálního tělesa je to, že porušená rovnováha mezi člověkem a člověkem, mezi třídou a třídou neustále kolísá kolem osy klidové rovnováhy: porušení spravedlnosti volá vždy po pomstě. Proto ono neustálé zachvívání… Žádný vývoj v životě národů se neodehrává jinak nežli na základě individuálního úsilí. V osobě člověka, tohoto primárního elementu společnosti, je třeba hledat impulzivní podnět pro okolní svět, jenž směřuje k tomu, že se uskutečňuje v dobrovolném jednání a rozšiřuje myšlenky a podíl na činech, které mění vývoj národů. Rovnováha společnosti je nestabilní jen proto, že jednotlivcům jsou kladeny zábrany v jejich svobodném rozvíjení. Svobodná společnost bude založena na tom, že plně rozvinuté svobody se dostane každé lidské osobnosti, oné základní buňce, která se pak podle vlastní vůle bude začleňovat a sdružovat s ostatními buňkami vzájemně různorodého lidstva. V přímém poměru k této svobodě a počátečnímu vývoji jednotlivců získají společnosti na hodnotě a kvalitě: od člověka vychází tvůrčí vůle, která buduje a přestavuje svět.
‚Boj třídň, hledání rovnováhy a suverénní rozhodování individua, to jsou tři řady skutečností, které nám odkrývá studium sociální geografie a jež se v chaosu věcí ukazují dostatečně konstantními, takže je možné pojmenovat je jako‚ zákonyň.“ (Nettlau, 1928:320)
Max Nettlau poukázal na to, že Reclus ve svém díle přináší ohromný materiál ke světovým dějinám, kulturním dějinám, dějinám myšlenek a revolucí, obchodu a sociálního života a dokládá četné souvislosti a četná vysvětlení. Zejména ovšem Nettlau zdůraznil, že dílo má svůj vrchol v kapitolách šestého svazku, v nichž se věnuje modernímu státu, kultuře, vlastnictví, obchodu a průmyslu, náboženství a vědě, výchově a pokroku. Zde je uceleně vyjádřen Reclusův pohled na minulost i na přítomnost společnosti spolu s jejich pronikavou kritikou a zároveň oceněním výdobytků trvalé hodnoty, které si zachovávají hodnotu i pro svobodný vývoj v budoucnosti. Nettlau na základě těchto částí dokonce knihu Člověk a Země hodnotil „jako nejlepší květ dosavadní anarchistické literatury a jeden z nejkrásnějších plodů vědy“. (Nettlau, 1928:321)
Vedle jeho profesního geografického zájmu, který však, jak jsme již viděli, nezůstával úzce odborným, bylo patrné, že Reclus velmi citlivě vnímal sociální problémy své doby, překážky svobody individua a tvůrčího rozvoje společnosti a ve svém sociálně politickém zájmu nezůstával u slov, ale považoval za nutné podílet se i činem. Seznamoval se s učením Proudhonovým a Fourierovým a postupně si jej získal Bakuninův anarchismus. Podle mínění jejich současníků byl pro politický vývoj Élisée Recluse a jeho staršího bratra Eliého velmi významný zážitek z revolučního roku 1848 a následného puče Napoleona III., po kterém se museli vystěhovat do Anglie. Když se oba bratři mohli po vyhlášení amnestie vrátit, začali vydávat časopis L'Association (Asociace), orientovaný na družstevnictví a ovlivněný fouriérismem. (Kropotkin, 1906:204) Ten vycházel v letech 1864-1866 a Élisée Reclus do něj spíše příležitostně přispíval.
Již v roce 1851 se mladý Reclus zabýval myšlenkami svobody a bratrství ve svém rukopisu Développment de la Liberté dans le monde (Vývoj svobody na Zemi), v němž se snažil - z hlediska socialistické perspektivy společnosti - zdůraznit význam svobody každého člověka spolu s jeho odpovědností v lidském společenství. „Nelze očekávat, že svoboda je jediný pozemský cíl člověka: jinak by všechna jeho očekávání vyústila v jeden velký egoismus. Druhá idea, idea lásky, se vyvíjí s myšlenkou svobody paralelně. Pro jednoho každého člověka je svoboda cíl, ale ten je jen prostředkem k lásce, k univerzálnímu bratrství… Prohlášení práv člověka nás tedy potud mate, když občanovi přiznává právo na svobodu, pokud tuto svobodu nevymezuje láskou, povinností. … Aby socialismus dosáhl svého úplného vyjádření, aby se stal skutečně lidským společenským ideálem, musí hájit zároveň práva jednotlivců i práva všech; každý člen lidského společenství se musí vyvíjet svobodně podle svých prostředků a schopností, aniž by mu v tom překážel někdo z množství jeho bratrů; zároveň však musí dobro všech vycházet z práce jednoho každého… Člověk není žádná náhoda, nýbrž svobodná a činná bytost, která se sice spojuje se svými bližními, ale nerozplývá se mezi nimi.“ (Nettlau, 1928:38, 45) O anarchismu zde Reclus poznamenává, že i když je proti němu zaměřen vztek reakce, je její kanonáda nesmyslná, neboť socialismus není pouze v knihách Proudhonových nebo Louise Blanca, je to především tendence; nespočívá v knihách, ale je cítit ve vzduchu. A proto také má-li být revoluce ku prospěchu lidu, není třeba se jí obávat, ale přivolávat ji. (Nettlau, 1928:46)
I když Reclusovy úvahy zde byly ještě koncipovány v teologickém kontextu, obsahovaly pro anarchismus charakteristické spojení důrazu na jedince a společnost, svobodu a socialismus a spočívaly tedy, jak poznamenává Nettlau, v charakteristické syntéze úplné anarchie a pronikavého socialismu. (Nettlau, 1928:47)
S Bakuninem se Reclus osobně seznámil r. 1864 ve Florencii. Stal se členem Bakuninova tajného Mezinárodního bratrstva. Spolu s Bakuninem působil v Lize míru a svobody, v Alianci socialistické demokracie a v Jurské federaci Mezinárodního dělnického sdružení (I. internacionály). V roce 1873 psal Bakunin v dopise z Locarna: „Nesmím zapomenout na toho znamenitého Élisée Recluse, který mě navštívil před třemi či čtyřmi týdny a s nímž je shoda den ode dne výtečnější. To je vzorný člověk, tak čistý, tak šlechetný, tak prostý a skromný, a tak obětavý. Nemá možná dost ďábla v těle, to je věc temperamentu. … Je to vzácný, spolehlivý, vážný a upřímný přítel a zcela náš.“ (Zoccoli, 1909:392) Kropotkin oceňoval Reclusův ryzí charakter a jeho oddanost myšlence svobody, například v souvislosti s jeho nezištným angažováním v Pařížské komuně (Kropotkin, 1907: 205) V ní Élisée Reclus spatřoval „vítězství republiky dělníků a inauguraci federace komun“. (Nettlau, 1928:149) Po porážce Komuny měl být na základě výroku válečného soudu deportován do Nové Kaledonie (francouzského zámořského území v Tichém oceánu), ale na základě četných žádostí zahraničních vědců a politiků o změnu nebo anulování trestu mu byl 15. února 1872 trest změněn na deset let vyhnanství. V březnu roku 1872 byl dovezen na švýcarské hranice. Odebral se ke svému bratrovi Eliemu a usadil se ve Švýcarsku, kde se koncem sedmdesátých let seznámil s Kropotkinem, s nímž ho pak pojilo doživotní přátelství. Kropotkin vzpomíná: „Několik bývalých komunardů žijících ve vyhnanství přidružilo se k (Jurské) federaci. Mezi nimi byl velký geograf Élisée Reclus, typický puritán ve svých způsobech i v životě a z intelektuálního hlediska - francouzský filozof-encyklopedista 18. století; pobadatel jiných, jež nikdy neřídil a nikdy nikoho nebude řídit; anarchista, jehož anarchismus je dedukcí z širokého a důkladného poznání forem života lidstva ve všech podnebích a na všech stupních civilizace; jeho knihy pokládají se za nejlepší díla 19. století, jeho sloh překvapuje krásou a povznáší rozum a svědomí… V době Komuny vzal Reclus jednoduše zbraň a postavil se do jejích řad.“ (Kropotkin, 1906:205, 132-133)
Woodcock připomenul, že v roce 1876 pravděpodobně Élisée Reclus nebo François Dumartheray stáli v počátcích spojení myšlenky anarchismu a komunismu. (Woodcock, 1986:167-168) Ještě v roce 1877 začal Reclus spolupracovat s ženevskou revuí Le Travailleur, revue socialiste révolutionnaire (Dělník, revue revolučních socialistů), vydávanou ve Švýcarsku veřejně a pro Francii tajně, a připravil pro tuto revui program, který byl vydán a rozšiřován separátně v dubnu 1877 a rovněž pak v prvním čísle z května 1877. Program zůstal nepodepsán. Byl ovšem zároveň jakýmsi manifestem Reclusova anarchistického přesvědčení, jeho odmítavého vztahu vůči soudobé utlačovatelské společnosti a jeho víry v budoucí dobrovolné společenství svobodných lidí.
„Jako členové Mezinárodního dělnického sdružení jsme přesvědčeni, že pokud ekonomická nerovnost je zdrojem veškerého utlačování, pak vládní mašinérie, stát, ve všech svých formách, politické, právní, náboženské, je nejmocnějším nástrojem utlačování, které musejí masy dělnictva snášet. Budeme tedy bojovat proti celé současné měšťanské organizaci, zavrhujíce od samého počátku každé spojenectví s jakoukoli politickou stranou a uzavírajíce se před veškerými cestami k moci, chceme zůstat lidem, prostou masou.
Formy minulosti budou o to déle trvat, když dělníci budou mít zájem na jejich trvání, byť i třeba v upravené podobě; my budeme tedy usilovat o to, abychom své bratry odvrátili od takové marné politiky. Chceme dosáhnout takové organizace, v níž by žádné výsledky práce jedněch nebyly užívány zahaleči a kde by výrobci nepodléhali více nebo méně vyčerpání, bídě a hladu. Pracovat, aby se vyrábělo, vyrábět, aby se spotřebovávalo, spotřebovávat, aby se dále postupovalo, to jsou povinnosti a práva každé lidské bytosti. Aby dělníci dosáhli tohoto cíle, musejí mít k dispozici pracovní prostředky, musejí dospět k úplnému rozvoji všech svých duševních a fyzických schopností, musejí odstraněním námezdního systému užívat úplný výsledek své práce, musejí se z otroků, kterými jsou dnes, stát konečně lidmi. Potom bude každá lidská bytost na základě svého dobrovolného začleňování do výrobních, spotřebních a vzdělávacích skupin a na základě rozvážně uskutečňované solidarity skutečně a vědomě svobodná.
My tedy jsme anarchisté! Časopis Travailleur je určen především ke studiu. Všechny otázky budou nadhozeny, všechna řešení budou zkoumána a v rubrice Volná tribuna bude možné snadno nalézt různé názory. Travailleur otevře své stránky všem, kteří tak jako my mají za cíl osvobození dělníků a konec každého vykořisťování. Naše diskuse bude vždy otevřená, naše kritika bude loajální: otázky o amour propre neexistují pro revolucionáře, kteří mají na srdci věc dělníků celého světa.“ (Nettlau, 1928:197-198)
V diskusi s Gustavem Lefrançaisem ke svému článku Zákonitý vývoj a anarchie (L' évolution légale et l'anarchie), který uveřejnil Travailleur v 1. čísle druhého ročníku, odpovídal Reclus na Lefrançaisovy námitky. Max Nettlau považuje tyto dva Reclusovy články za „jedny z nejkrásnějších uvedení do anarchistického duchovního života“. (Nettlau, 1928:205)
V odpovědi Reclus mj. napsal: „Svoboda individua, solidární blahobyt lidstva, to obojí jsou naše cíle, které musí navzájem sloužit jako prostředky uskutečnění. Bez úplné svobody člověka, to znamená bez celkového rozvinutí a bez pravidelné hry všech jeho sil přetrvává neklid ve společnosti a revoluce zůstává nutným skutkem; bez pravidelného fungování společnosti jako celku může individuum jen trpět a žít v bídě, nevědomosti a nepravosti. Tak vzájemně absolutně závisí v lidském těle normální život buněk a celkové zdraví celého organismu jedno na druhém. Dualismus individua a společnosti se stane harmonií a obojí bude jedno v druhé přecházet.
Je to ideál nebo vlastně‚ křesťanstvíň, jak říkáte? My věříme, že je to věda, a budeme užívat vědecké metody, zkoumání a zkušenosti ke studiu normálních podmínek seskupováním lidí. Sociologie není nic jiného než takové studium a ta zjistila mimo veškerou pochybnost dvě základní skutečnosti. Jednak, že člověk, který je solidární se všemi ostatními lidmi, v izolaci zaniká, jednak, že veškerý sociální pokrok se uskutečňuje na základě popudu individuálních vůlí. Tyto vědecké zákony jsou velmi rozdílné od vnějších zákonů, které nám ukládá stát a proti nimž jsme v neustálém odporu. Co se týče prvního z těchto zákonů, které uznáváme svým rozumem, jsme kolektivisté; co se týče druhého zákona, jsme anarchisté…“(Nettlau, 1928:205) Ve svém důrazu na to, že je to krev, jež utváří člověka, a podobně, že jsou to myšlenky, které utvářejí společnost, a tedy že společnost je proměňována vědomím a nikoli prvotně ekonomickými faktory, jež by způsobovaly růst vědomí, stavěl se vlastně proti Marxovu i Bakuninovu historickému materialismu. (Marshall, 1992:344) Neboť „prvním všech historických zákonů je to, že společnost tvoří se vždy a jedině jen dle svého ideálu,“ jak napsal v předmluvě ke Kropotkinovu Blahobytu pro všechny. (Kropotkin, 1900:V)
Reclusovo jasné vyjádření stanoviska anarchistů vůči jakýmkoli volbám, otištěné v říjnu 1885 v Le Revolté (které původně napsal v dopise 26. září 1885 Jeanu Gravovi), došlo značného rozšíření i na protivolebních plakátech: „Volit znamená zříci se své svobody … Volit znamená být podveden … Volit znamená připravovat půdu pro ostudné zrady a zrádce … Nevolte! Místo abyste své zájmy svěřovali jiným, obhajujte se sami … Přesouvat na jiné odpovědnost za své jednání je zbabělost.“ (Reclus, 2002:3)
Poté, co bylo v Lyonu postupně potlačeno deset anarchistických listů (mezi únorem 1882 až červnem 1884), vznikl nový anarchistický časopis La Lutte sociale (Sociální boj), do něhož napsal Reclus povzbuzující dopis. V něm mj. shrnoval: „Jste anarchisté, komunisté, revolucionáři; to mi stačí, neboť můžeme mít různé názory na tisíce jednotlivostí, hlavně když jsme v cíli svorní: jako anarchisté bojujete proti každé moci, ať už je to moc náboženská, politická nebo moc zaměstnavatelů; odmítáte každý vnucovaný zákon a uznáváte jen přírodní zákony, které vycházejí z fungování samotného života; jako komunisté požadujete pro všechny vlastnictví, které mají uzurpátoři, považujete za své lány, doly, domy, železnice, lodě, sklady a vše, co je v nich; jako revolucionáři čekáte jen na ten okamžik, abyste mohli použít individuální nebo kolektivní moc ve službě povinnosti, a v nynějším přípravném období pracujete na svém vnitřním odporu, v němž se zbavujete všech předsudků, starých návyků zbabělé poslušnosti, prostoduché rezignace a nízkého egoismu.“ (Nettlau, 1928:243)
Reclusova myšlenka anarchie je tedy postavena na neomezené svobodě jednotlivců či jejich dobrovolných sdružení a v usilování o anarchii ponechává všem zcela svobodnou iniciativu v přesvědčení, že tato jednotlivá usilování o svobodu nakonec povedou k požadovanému cíli - svobodné společnosti svobodných lidí. V jedné odpovědi na požadovanou radu v roce 1890 Reclus psal: „Nemám žádnou radu, kterou bych Vám dal. To je věc jednoho každého, aby činil to, co uzná za správné. Jeden má pravdu, druhý má pravdu. To záleží na charakterech.
Kdo má svázané ruce, jedná jinak nežli ten, jehož ruce jsou volné. Obdivuji statečného chlapa, který se nikdy nesklonil, který vždy nahlas říkal, co si myslí, který má vždy napřaženou ruku k ráně a který svůj život stráví v žaláři. Obdivuji také neotřesitelného muže, který příliš nemluví, svá slova váží, aby jim dodal na významu, a který se ozve tehdy, když věří v jejich dobré působení na propagandu. Obdivuji muže, který vyčká svého času, aby vědomě bojoval, a jehož duševní sílu nemůže zlomit nic na světě.
Ať jedná každý podle své povahy a ať společné jednání vzejde z různosti našich úsilí. Žádné heslo. Každý ať si poradí sám. Pracujte podle svého, my budeme pracovat podle svého, a dílo dospěje k cíli…“ (Nettlau, 1928:249)
Reclusovo přesvědčení o cíli anarchie je tedy postaveno na plné svobodě a toleranci, jež jsou však podmíněny absencí autoritářů: „V základě je anarchie jen úplnou tolerancí, absolutním uznáním svobody ostatních. A když se lidstvo zbaví všech svých vychovávatelů, kazatelů, akademiků, polytechniků [tj. reakčního diplomovaného světa učenců a byrokratů - M.N.] a králů, když lidstvo nezanikne jako planý květ, bude jeho rozvoj anarchií mezi bratry… Jak by bylo krásné, žít jako bratři bez boha a pánů!“ (Nettlau, 1928:249)
Od té doby, co se Reclus seznámil s Kropotkinem, oba si vzájemně jeden druhého vážili a ve svém anarchistickém postoji se shodovali. V říjnu 1880 se Reclus poprvé účastnil kongresu Jurské federace v Chaux-de-Fonds a společně s Petrem Kropotkinem a Carlo Cafierem se vyslovovali pro komunistický anarchismus oproti kolektivistickému anarchismu, jenž byl považován za překonaný a který na kongresu zastával Adhémar Schwitzguébel. Spolu s Kropotkinem vydával Reclus časopis Révolté a v době Kropotkinova věznění vydával časopis sám (od konce roku 1882 do ledna 1886). Zároveň sestavil výbor Kropotkinových článků z Révolté a vydal ho v samostatné publikaci pod názvem Buřičovy řeči (Paroles d'un Révolté). Kropotkin vzpomínal na Reclusovu činnost v Révolté: „Když byl časopis Révolté v Ženevě založen, připojil se Reclus k nám a brzy se zcela ztotožnil s naším tiskem. Aby nám pomohl, neopovrhoval žádnou, ani nevýznamnou prací. A později, když anarchistické hnutí dostalo mocnější podobu, nezůstal v půli cesty, nýbrž akceptoval všechny důsledky. Uměl nenávidět, právě tak jako milovat, a nenáviděl buržoazní režim. Také různá hnutí v oblasti Lyonu a Montceau-Les-Mines měla jeho plné sympatie … Jakmile Révolté byl ohrožován pronásledováním, byl svým ženevským přátelům zcela k dispozici, aby list po mém uvěznění udrželi… Zůstal‚ Komunardemň, jímž vždycky byl.“ (Nettlau, 1928:215)
Do Paříže se Reclus vrátil roku 1890, posléze v roce 1892 byl pozván do Bruselu na Svobodnou univerzitu (Université Libre) jako profesor geografie. Jak v Paříži, tak i v Bruselu byl vystaven pronásledování, neboť mu byla přičítána spoluodpovědnost za tehdejší atentáty ve Francii, jež vyvrcholily r. 1894 vraždou prezidenta Carnota. Na základě sporu o Reclusovy anarchistické názory na bruselské Svobodné univerzitě došlo nakonec k tomu, že byla založena Nová univerzita (Université Nouvelle), na níž pak mohl Reclus vyučovat až do své smrti v roce 1905. Reclus v intencích kropotkinovského anarchistického komunismu obohatil myšlenku anarchie novými úvahami. V roce 1894 přednesl v bruselské zednářské loži přednášku, v níž podal shrnující výklad o anarchismu. Text přednášky byl pak šířen i jako samostatná brožura, včetně českého vydání.
„Anarchisté se opírají o pozorování a učí, že stát a vše, co s ním souvisí, není pouhým pojmem nebo nějakou filozofickou formulí, nýbrž celkem individuí, která žijí ve zvláštní společnosti a jsou jejímu vlivu podrobena“, a to na základě principu autority, který „žádá, aby se zdálo, že je vyšší nemá nikdy nepravdu, a aby měl při každé rozmluvě poslední slovo. Hlavně musí být posloucháno jeho rozkazů.“ Z Reclusových myšlenek o anarchismu dále vyplývá, že snaha jeho hnutí znamená „boj proti veškeré úřední moci“, přičemž „každé individuum se nám jeví jako střed všehomíra, a každé má právo na svůj nerušený rozvoj, bez vtírání se nějaké moci, která je řídí, kantoruje a trestá“. (Reclus, 1897:3-5)
Reclus byl přesvědčen, že revoluční změna ve smyslu anarchistické společnosti nastane až po další revoluční fázi, nicméně společenský vývoj k tomu podle autora směřuje. Poukazuje na to, jak ve společnosti ubývá respektu, tj. váhy autority, která byla dříve více vážena. „Potlačení společnosti státu je přirozeně spojeno s utuchnutím respektu. Dílo útočné kritiky, které je stát podroben, je namířeno stejně proti všem společenským zařízením. Lid více nevěří, absolutně nevěří v posvátný původ soukromého vlastnictví, jež dle tvrzení národohospodářů, po nichž se to nikdo neodvažuje tvrdit, prý povstalo osobní prací vlastníků; lid ví velmi dobře, že práce jednotlivcova nikdy nenahromadí miliony na miliony, a že toto nesmírné bohatnutí vždy je následkem špatných poměrů společenských, jež jednomu popřává výtěžek tisíce jiných … Přijde den, o tom nemám nejmenší pochyby, kdy lid dosáhne vlastnictví všech výrobků společné práce, vlastnictví dolů a panství, továren a zámků, železnic, lodí a jejich nákladů.“ (Reclus, 1897:8-9)
Reclusovo přesvědčení o evolučním směřování k anarchii je vyvozováno z historické tendence společenského vývoje: „Pak přišla velká doba encyklopedie se světovými po sobě následujícími revolucemi a prohlášením lidských práv… Nové vědomosti vystoupily na obzor a co také vždy lze říci, nastala třetí perioda umění; zrodil se vědomý a svět objímající socialismus se všemi svými možnostmi… Kromě tohoto velkého hnutí, jež poznenáhlu přeměňuje svět ve smyslu volného myšlení, volné moráky a volného obchodu, tj. ve smyslu základních představ anarchie, jsou zde také ještě přímé experimenty v podobě zakládání svobodných komunistických kolonií… Anarchistické skupiny povstávají tedy stále, vzdor starým předsudkům a tíži zastaralých mravů. Náš nový svět klíčí vůkol nás, jako by povstával na troskách zašlých časů. Není jen nesplnitelnou báchorkou, jak se stále říká, nýbrž on se již ukazuje v tisícerých podobách…“ (Reclus, 1897:11,14)
Již v roce 1880 vzniklo jádro Reclusovy práce Evoluce a revoluce, která se dočkala řady dalších vydání a autorem byla dopracovávána, podstatně rozšířena (na dvojnásobek původního rozsahu) roku 1890 a vydána v následujícím roce. Tato práce pak byla zahrnuta do knižního souboru vydaného v roce 1897 v Paříži pod titulem Evoluce, revoluce a anarchistický ideál (L'évolution, la révolution et l'idéal anarchique). Autor se v ní zabýval charakterem a poměrem evoluce a revoluce. Vysvětloval, že procesy evoluce a revoluce se odehrávají nejen ve společnosti, ale i v přírodě. Nestaví evoluci a revoluci proti sobě navzájem, ale vysvětluje jejich střídání.
„Evoluce, synonymum postupného ustavičného rozvoje v idejích i mravech, vykládá se tak, jako kdyby zcela odporovala té strašné věci - revoluci, jež vyžaduje více nebo méně náhlých změn dějů… Konstatujme především, že dokazuje svoji nevědomost, kdo si představuje mezi evolucí a revolucí protivu míru a války, laskavosti a násilí.“ (Reclus, 1905:16) Zároveň Reclus poukázal na to, že revoluce nemusí být jen rychlými a náhlými přeměnami, ale že se mohou odehrávat i mírně, ale změny, jež způsobují, mohou být hluboké i rychlé. „Revoluce mohou se dovršit klidně následkem náhlé změny prostředí, způsobující obrat zájmů; a i evoluce mohou být velmi obtížné, promísené válkami a pronásledováním.“ (Reclus, 1905:16) Evoluce jako pozvolný proces předchází a připravuje revoluci. Reclusova představa obou procesů není nutně pouze jednosměrná, neboť autor nevylučuje ani opačný výsledek. „Revoluce nejsou však vždycky nutně pokrokem, tak jako evoluce nesměřuje stále ke spravedlnosti. Vše se mění, vše se hýbe v přírodě věčným pohybem, ale je-li v něm pokrok, může v něm býti i ústup, a vedou-li jedny evoluce k zmnožení života, jsou i jiné, které vedou ke smrti. Fyziologie, dějiny slouží nám k poučení, že jsou evoluce, které nazýváme úpadkem, a revoluce, které jsou smrt… Není události, která by neměla zároveň dvojí smysl jako zjev smrti a zjev jara, to jest, která by nebyla výslednicí revoluce úpadkové i pokrokové.“ (Reclus, 1905:53) Jinými slovy řečeno, autor připouští, že myšlenka pokroku není ve společenském vývoji absolutní.
A pokud jde o revoluci americkou a francouzskou v roku 1789, zde Reclus poznamenává: „Ah, tady aspoň se zdá, že změna byla cele ku prospěchu lidu a tato velká dějinná data jest nám považovat za počátek nového zřízení lidstva! … Ale tato revoluce, nyní to vidíme, nebyla nikterak revolucí všech, byla revolucí několika pro několik. Právo člověka zůstalo čistě teoretickým: záruka pro soukromé vlastnictví, která současně byla prohlášena, činila ho iluzorním. Nová třída lačných požitkářů se ujala hrabivého díla, buržoazie nahradila opotřebovanou, již skeptickou a pesimistickou třídu staré šlechty, a nově přišlí jali se se zápalem a vědou, které bývalé vůdčí třídy nikdy neměly, vykořisťovat dav těch, kteří nevlastnili. Jménem svobody, rovnosti a bratrství prováděly se nyní všechny zločinnosti. To aby emancipoval svět, vlekl Napoleon za sebou milion vrahů; to aby pracovali pro dobro vlastí, shromažďují kapitalisté své nesmírné vlastnictví, staví továrny, vytvářejí ohromné monopoly, které znova zavádějí v nové formě bývalé otroctví. … Můžeme říci, že až dosud žádná revoluce nebyla absolutně rozumná, a proto žádná nezvítězila úplně. Všechna ta velká hnutí byla bez výjimky skoro nevědomými skutky ze strany davů, jež jich byly účastny, a všechna, více méně vedená, měla úspěch jen pro vůdce obratně zachovávající chladnokrevnost… Jedna třída provedla francouzskou revoluci a využila jejích zisků, vykázavši do svých mezí nešťastníky, kteří jí pomáhali dosáhnout vítězství.“ A s patrným kritickým poukazem na sociálně demokratickou honbu za stranickými hlasy a volební účastí, s vírou v dosažení vlastní moci, Reclus poznamenal: „A také za našich dnů 'čtvrtý stav' zapomínaje venkovanů, vězňů, tuláků, nezaměstnaných a deklasovaných všeho druhu - zda neodvažuje se považovati sebe za odlišnou třídu a pracovati nikoli pro lidstvo, ale pro své voliče, své kooperace…“ (Reclus, 1905:57, 58)
Reclus si byl vědom také vrtkavosti revolučních nálad a odvrácené strany revoluční euforie. „Také revoluce má svůj zítřek. V předvečer hnal se lid do boje, nazítří byl napomínán k moudrosti, v předvečer byl ujišťován, že povstání je nejsvětější povinností, a nazítří se mu kázalo, že král je nejlepší republikou … anebo také, že žádná zbraň nenahradí hlasovací lístek… To věčné kolísání, jež nám ukazuje v minulosti řadu revolucí částečně zvrhlých, nekonečná námaha generací… mezi svými viděli jsme ty, kteří ztrácejíce naději a unaveni… založili ruce a ponechali se osudu, opustivše své bratry. Protože nevěděli nebo věděli jen napolo, neviděli ještě přesně cestu, po které šli…“ Reclus je si vědom rovněž vrtkavosti davu, kterou sám zažil v době Pařížské komuny: „Ti z nás, kteří se bili pro Komunu, znají ty děsné rozpory v lidském davu. Když jsme odcházeli na přední stráže, byli jsme provázeni dojemnými pozdravy, slzy obdivu zářily v očích těch, kteří nám tleskali… Ale jaké bylo přijetí hrdinů z předvečera, když uniknuvše vraždění vraceli se jako vězňové mezi dvěma řadami vojáků! V mnohé čtvrti tvořila obyvatelstvo táž individua; ale jaký absolutní kontrast v citech a chování! Jaká směs výkřiků a prokletí! Jaká divokost ve slovech záští! 'Na smrt! Na smrt! K postřílení! Na gilotinu!'“ (Reclus, 1905:58-59) Ovšem Reclus se nenechával svést opovržením některých spisovatelů, kteří, jak zmiňuje, ze své povýšenosti opovrhují davy. Sám vyslovil přesvědčení, že spolu s lidským pokrokem vzrůstá i počet těch, kteří si zachovávají hrdou individualitu a osobní víru ve vlastní cestu.
Reclus došel k poznání, že doba náhodných revolucí již přešla a věda o společnosti přináší nové poznatky, které je třeba využít, rovněž na základě studia zákonů přírody a dějin. S postupem společenského vývoje, s prosazováním racionality, se vnáší do momentu revoluce proces uvědomělého, účelného usilování. Na základě sledování sociálních změn poslední doby spatřoval Reclus narůstající míru a převahu momentů pokroku. Zastával představu všeobecné stávky, která může být oním činitelem směřujícím k revoluci. A v tomto kontextu přikládal ve společenském vývoji velkou váhu uvědomění. Podle Recluse nadešel čas využívání cílevědomých sil. Doby pouhých instinktů jsou překonány a revoluce nebudou již probíhat pouze na základě náhody, protože i evoluce se stávají stále uvědomělejšími. Změny se musejí uskutečňovat nejprve v hlavách a srdcích, nežli se stanou historickými událostmi. Konečně Reclus došel k závěru, že jsou to myšlenky, které vytvářejí podobu společnosti, a všechny síly minulosti proti tomu nic nezmohou.
„Všichni vědí, přátelé i nepřátelé, že už nejde jen o malou dílčí revoluci, nýbrž o všeobecnou revoluci… Konzervativci se nemýlí, když revolucionáře nazývají‚ nepřáteli náboženství, rodiny a vlastnictvíň; mohli by nás také nazývat nepřáteli politické vlasti. Ano, anarchisté odmítají autoritu dogmatu a vkládání nadpřirozeného do přírody, a v tomto smyslu… jsou nepřáteli náboženství. Ano, chtějí zrušení sňatkových čachrů, chtějí svobodná sdružení založená na vzájemné lásce a úctě k sobě samému a k bližnímu, a v tomto smyslu… jsou nepřáteli rodiny. Ano, chtějí odstranit přivlastňování si půdy a jejích produktů, aby půdu poskytli všem a v tomto smyslu… ve snaze zajistit všem produkty půdy, jsou anarchisté nepřáteli vlastnictví. Konečně na základě hlubokého citu solidarity se svými sousedy… nepociťují anarchisté nenávist vůči cizím, spatřují v nich bratry a požadují pro ně i pro sebe stejnou spravedlnost a svobodu, a v tomto smyslu jsou anarchisté nepřáteli vlasti… Abychom toho dosáhli, musíme především vědět. Chceme vědět, věda nesmí být žádné privilegium. Víme již, že nesmíme strpět žádné pány a že na každý příkaz musíme odpovídat odporem. Dějiny nás učí, že každá poslušnost znamená zříkání se, že každé otroctví znamená předem smrt, že každý pokrok se uskutečňuje v poměru ke svobodě, rovnosti a dobrovolné svornosti občanů… Revolucionář bude nedůvěřovat každé stávající nebo utvářející se moci, právě tak jako krásným slovům, jako je patriotismus a pořádek… K nastolení spravedlnosti, aby se věci znovu dostaly do své přirozené rovnováhy, musí se potlačovaní pozvednout vlastními silami, oloupení si musí vzít zpět své statky, otroci si musí znovu vydobýt svou svobodu. Svobodu budou mít skutečně jen tehdy, když si ji vydobudou v otevřeném boji… Kdysi jsme byli nadšeni slovem republika; co však zůstalo z republiky a mnohých republikánů! Z republiky anarchie povstat nemůže.“ (Nettlau, 1928:253-255)
Až s podivuhodnou jasnozřivostí Reclus upozornil na mocenskopolitické snahy autoritářských socialistů, které se v pozdějších desetiletích takřka osudově naplnily: „Ale nejsou také socialisté mezi lidmi, kteří číhají na moc? Určitě, a takových se obáváme nejvíce. Budou lid obšťastňovat pomocí dekretů, pomocí policie se budou snažit udržet se u moci! Moc není nic jiného nežli užívání násilí: jejich první starostí tedy bude, aby získali moc, dokonce ještě posílit všechna zařízení, která jim mohou vládu nad společností ulehčit. Možná budou mít tu smělost, obnovit svou vládu pomocí vědy, aby těmto zařízením dodali novou energii,“ psal Reclus prozřetelně na samém konci 19. století. (Nettlau, 1928:255) Reclus si byl vědom toho, že „konečné vítězství nás bude stát ještě mnoho krve, úsilí a trýzně. Internacionále utlačovaných odpovídá internacionála utlačovatelů. Trusty jsou všude organizované, aby mohly mít vše pod kontrolou, produkty i profity, a aby mohly ze všech lidí učinit ohromnou armádu námezdně pracujících. … Naši nepřátelé vědí, že provádějí neblahé dílo, my víme, že naše dílo je dobré. Oni sebou vzájemně opovrhují, my se máme rádi, oni se pokoušejí vracet dějiny, my kráčíme s dějinami. … Tak se ohlašují velké dny. Evoluce se již uskutečnila, revoluce na sebe nenechá dlouho čekat. Nekoná se stále před našimi zraky v podobě mnohých otřesů? Čím více si dělníci, kteří mají početní převahu na své straně, budou vědomi své síly, o to snadnější a mírnější budou revoluce. … Přijde den, kdy evoluce a revoluce budou následovat bezprostředně po sobě, … kdy myšlenka a její uskutečnění budou spadat v jedno. Tak funguje život ve zdravém organismu, ať už člověka nebo světa.“ (Nettlau, 1928:253-256)
Přes svou citlivost vůči lidem i přírodě (která se mimo jiné projevovala vegetariánstvím) se Reclus nevyhnul souhlasu s užitím násilí v lidské společnosti. Jeho vášnivý odpor vůči státu byl natolik silný, že v osmdesátých letech obhajoval nejen propagandu slovem, ale i propagandu činem. Upřednostďż˝?oval rozumný argument, ale byl ochoten schvalovat akty individuálního terorismu, pokud by ukazovaly na zranitelnost státu. V roce 1882 deklaroval, že jsou pouze dva principy fungování ve společnosti: na jedné straně ten, který souvisí s vládou, tedy autorita, na druhé straně ten, který se týká anarchie, tedy svoboda. (Marshall, 1992:342-343) Ve svém stanovisku vůči neomalthusiánství zdůrazňoval možnosti pokrokových technologií, jež umožňují zvyšovat produkci potravin a zajistit dostatek pro všechny lidi na Zemi. A také, že tohoto cíle je možné dosahovat i bez destruktivního podrobování přírody. Podle Petera Marshalla byl Reclus „mnohem pokročilejší nežli mnozí současní sociální ekologové (včetně Bookchina) ve svém odporu vůči zabíjení zvířat pro maso“. (Marshall, 1992:342) V počátcích svého sociálního zájmu se Reclus zapojoval do družstevního hnutí, ale po Pařížské komuně spatřoval v družstevním a komunitárním hnutí protirevoluční tendence, neboť tato hnutí sledovala pouze vlastní zájmy a izolovala se od stávajícího společenského pořádku na místo toho, aby proti němu vystupovala. Reclus měl naopak na mysli celkovou společenskou přeměnu, jíž může být dosaženo spojeným úsilím dělníků a rolníků. Později se distancoval od syndikalismu a Druhé internacionály, neboť odmítal spolupráci se socialisty, kteří prosazovali důvěru ve vládu a zákony. (Marshall, 1992:343) Na počátku devadesátých let, po Ravacholově násilném vystoupení v Paříži roku 1892, si Reclus ujasňoval své stanovisko vůči anarchistickému terorismu. Nejprve došel k závěru, že bombové atentáty „nejsou vědomě použité zbraně, neboť mohou působit opačně, totiž proti chudým, a nikoli proti bohatým, proti otrokům, nikoli proti pánům… Ani pro mě, ani pro kteréhokoli anarchistu, který vyzdvihuje porozumění pro lidskou důstojnost a úctu vůči bližnímu tak jako k sobě samému, není dobré nazdařbůh nenávidět a skrytě bojovat. Učiňme svou propagandu jednoduchou: vrhání bomb by nemělo bránit tomu, aby nás bylo slyšet.“ (Nettlau, 1928:264) Ovšem když pak blíže poznal osobnost Ravacholovu, oceňoval jeho odvahu a šlechetnost i vůči nepřátelům, „jsem přesvědčen, že Ravachol je hrdina neobvyklé velkodušnosti“. (Nettlau, 1928:264-265) V předmluvě ke Kropotkinově práci Dobývání chleba se Reclus znovu zamýšlel nad podobou příští revoluce. Nebude se lišit od předchozích revolucí tím, že bude mít podobu náhlého skoku, neboť příroda (do níž zahrnoval veškerý vývoj) žádné takové skoky nečiní. „Ale dá se říci, že na základě tisíců jevů, tisíců hlubokých proměn anarchistická společnost již dlouho roste. Ukazuje se všude, kde se svobodná myšlenka zbavuje dogmat, všude, kde genius badatele ignoruje staré formule, kde se lidská vůle projevuje v nezávislém jednání, všude, kde se upřímní muži, rebelové dobrovolně spojují proti každé vynucované disciplině, aby se vzájemně poučili a společně, bez pánů, si znovu vydobyli svůj podíl na životě a plné uspokojení svých potřeb. To vše je anarchie, i když se sama ještě nepoznává, ale směřuje stále více k tomuto poznání.“ (Nettlau, 1928:268) Sledoval dramatické události v Rusku od počátku roku 1905 a přátelé z Paříže ho pozvali, aby promluvil o Rusku a revoluci. „Měl bych k nim promluvit plamennými slovy, ale mohu tak jen slabým astmatickým dechem. Ale vložím do toho celou svou duši. To je ta situace, kdy člověk může říci: ´Revoluce se blíží´“, napsal v dopise. (Nettlau, 1928:332)
Krátce po začátku přednášky (6. února 1905) stihl Recluse srdeční záchvat a přednáška za něho musela být přečtena z jeho rukopisu. (Publikována byla v lednu 1906.) Reclus v přednášce vyjádřil přesvědčení, že nadcházející revoluce „bude mít své místo mezi velkými epochami lidstva, že otřese celým Ruskem až do poslední chýše.“ (Nettlau, 1928:333) Vedle sociálních otázek věnoval pozornost problémům různých národností Ruska a uvedl, že pod jménem Ruska jsou zahrnuta ohromná dobytá území podmaněných národů, jež všechny „očekávají svobodu, kterou jim má dát revoluce.“ Prohlásil, že od ruských bratrů se očekává osvobození všech porobených a zotročených. A pokud by vznikl jejich federální svazek, pak jen v takové podobě, aby každému člověku ať už jakékoli rasy bylo „zajištěno absolutní naplnění jeho svobody… Od slovanské revoluce požadujeme, aby učinila francouzskou revolucí teoreticky proklamovaná lidská práva živou skutečností.“ (Nettlau, 1928:334) Zatímco „ve všech zemích světa se utvářejí přísně národní strany, jež by chtěly zřídit kolem své těsné vlasti zdi s posádkami, celnicemi, zákazy, předsudky a nenávistí“, očekával Reclus naproti tomu od revolučního Ruska - a tím daleko předbíhal svou dobu - takovou národní revoluci, která se bude vyvíjet ve smyslu celosvětovém, celý svět zahrnující, jakési ´mondiality´, tedy „skutečné svobody, jež nebude znamenat výsadu bílých, nýbrž právo všech, ať už bílých, žlutých či černých…“ (Nettlau, 1928:334)
V březnu 1905 inicioval prostřednictvím pařížských Přátel ruského lidu a lidu anektovaných národů (Amis du Peuple russe et des Peuples annexés) vydání mapy, v níž by byla zřetelně vyznačena jednotlivá Ruskem anektovaná území s příslušným popisem, jejichž celou řadu již vyjmenovával ve své pařížské řeči. Vedle časopiseckých článků, úvodu k francouzské topografii a práce na korekturách k jeho poslednímu velkému dílu Člověk a Země, byla mapa vydaná v květnu 1905 Společností přátel ruského lidu a anektovaných národů Peuples de toutes les Russies et d´autres Pays soumis ou Tsar (Národy celého Ruska a ostatní caru porobené země) poslední prací, na níž se Reclus podílel. Po přestálé chřipce fyzicky již velmi oslabený Reclus zemřel 4. července 1905.
Kropotkin se o Reclusově osobnosti vyjádřil: „Byl anarchistou až k základům svého ducha, až do nejmenší nitky svého těla. Stačil by mu malý chléb k tomu, aby prošel revoluční krizí a aby pracoval na uskutečnění budoucnosti blahobytu pro všechny. Dovedl zůstat chudým … navzdory úspěchu svých krásných knih. Myšlenka někoho ovládat ho nikdy nenapadla: nenáviděl sebenepatrnější stopy panovačného ducha… Pro něj nebyla anarchie jen snem… byla pro něj vyvrcholením, svorníkem dějin lidstva, vědy… Studium přírody, dějin, člověka … ho přivedlo k tomu, aby v člověku - jako rodu i jako individuu - spatřoval produkt prostředí, a anarchie byla pro něho svým významem chápána jako síla prostupující všemi dobami - a tak pro něho anarchie nebyla pouhým slovem nebo vzdáleným přáním. Spatřoval v ní již pro dnešní dobu nejlepší způsob jak žít, aniž by se lidé vzájemně ovládali.“ (Nettlau, 1928:343-344)
Peter Marshall konstatoval, že „Reclusův anarchismus je přesvědčivý. Vytvořil působivou podobu volného komunismu, který respektuje individualitu a současně je založen na solidaritě. Jako geograf měl hlubokou ekologickou vnímavost vůči zvířatům stejně jako k lidem. Přes svou ranou obranu revolučního násilí dospěl ke zdůrazňování postupných změn na základě rozšiřování znalostí… Kladl důraz na to, že anarchisté mají před sebou k uskutečnění trojí ideál: získávat chléb pro tělo (stravu), chléb pro mysl (výchovu) a chléb pro ducha (bratrství). Reclus byl nejen jedním z nejzajímavějších anarchistických myslitelů 19. století, ale také předchůdcem moderní sociální ekologie.“ (Marshall, 1992:344) V českém prostředí bylo jméno Élisée Recluse opakovaně připomínáno S. K. Neumannem spolu se jménem Kropotkinovým a Gravovým jako představitele anarchismu, k němuž se Neumann hlásil v Novém kultu (od 3. ročníku) a v Anarchistické revue. V té pak začal otiskovat na pokračování jeho slavnou práci Evoluce, revoluce a ideál anarchistický, jež však se zánikem Anarchistické revue po třetím čísle již dále nevycházela. I když Neumann avizoval uveřejnění i dalších Reclusových prací a jeho myšlenek si vážil, další samostatná vydání nemáme doložena. Po válce v roce 1922 a 1923 byly vydány jako samostatné publikace dva díly Recluse pod titulem Náboženský vývoj lidstva jako vybrané kapitoly z díla L´ Homme et la terre v překladu Jaromíra Bažanta.
Použitá literatura: Kropotkin, Petr: Blahobyt pro všechny, Brno 1900. Kropotkin, Petr: Paměti revolucionářovy, díl I., Praha 1906; díl II., Praha 1907. Marshall, Peter: Demanding the Impossible, London 1992. Nettlau, Max: Élisée Reclus. Anarchist und Gelehrter, Berlin 1928. Reclus, Élisée: Anarchie, Smíchov 1897. Reclus, Élisée: Evoluce, revoluce a ideál anarchistický, Anarchistická revue, 1905, č. 1-3. Reclus, Élisée: Proč anarchisté nevolí, A-kontra 1/2002, str. 3. Reclus, Élisée: Náboženský vývoj lidstva, díl I., Praha 1922, díl II., Praha 1923. Dostupné na http://fsa.anarchismus.org/down.php Woodcock, George: Anarchism. A history of Libertarian Ideas and Movements. London, 1986. Zoccoli, Hektor: Die Anarchie - Ihre Verkünder. Ihre Ideen, ihre Taten, Lipsko 1909. Šestisvazkové dílo Člověk a Země (L'Homme et la Terre), bylo vydáno v Paříži v letech 1905-1908 s četnými ilustracemi Františka Kupky, s předmluvou Élisée Recluse a s doslovem bratra Paula Recluse. amour propre - sebeláska Časopis Le Révolté nejdříve vycházel v Ženevě jako orgán socialistický, od 2. 3. 1884 jako orgán anarchistický, od 30. 3. 1884 jako orgán komunisticko-anarchistický až do 15. 3. 1885 pak od 12. 4. 1885 vycházel časopis v Paříži, od 17. 9. 1887 pod změnou titulu na La Révolté až do roku 1894, kdy došlo k potlačení anarchistického tisku. Reclus se pak podílel na spolupráci s časopisem Les Temps Nouveaux, který začal vycházet 4. května 1895 jako nástupce La Révolté. Anarchistická revue po třetím číslem zanikla a ke slibovanému pokračování z Reclusova spisu už nedošlo.
Text je verzí kapitoly z připravované publikace nakladatelství Vyšehrad: Anarchismus. Svoboda proti moci autorů O. Slačálka a V. Tomka.
Při příležitosti Reclusova výročí se konají tři konference: AUTOUR DE 1905. ELISÉE RECLUS - PAUL VIDAL DE LA BLACHE. LE GÉOGRAPHIE, LA CITÉ ET LE MONDE, HIER ET AUJOURD´HUI. Montpellier, Université Paul-Valéry, 4-6 juillet 2005. ELISÉE RECLUS ET NOS GÉOGRAPHES, TEXTES ET PRÉTEXTES. Lyon , 8-10 septembre 2005. HUMANITY AND THE EARTH/ L´HOMME ET LA TERRE: THE LEGACY OF ELISÉE RECLUS. October 28-30, 2005, Loyola University, New Orleans, USA
zdroj: http://www.vulgo.net/
