Tiché revoluce
Propast mezi aspiracemi anarchistů a skutečnými událostmi dvacátého století lze vnímat jako potvrzení pošetilosti nerealizovatelných nadějí, zároveň je třeba mít na paměti, že neuspěly ani ostatní levicové ideologie. Komu z nás se pořádně neulevilo po pádu sovětského komunismu, i když jsme měli jen málo důvodů radovat se z režimů, které jej vystřídaly? S tím, jak se pomalu vraceli vězni z lágrů, museli skuteční věřící začít pochybovat o předpokladech svých názorů.
Před mnoha lety napsal americký novinář Dwight MacDonald článek „Political Past“ obsahující dlouhou poznámku pod čarou, o níž mi její autor později řekl, že „je to ten nejcitovanější odstavec, jaký kdy napsal“. V oné poznámce stálo:
„Revoluční alternativou vůči dnešnímu statutu quo není kolektivizované vlastnictví spravované ‚dělnickým státem‘, ať už to znamená cokoliv, ale nějaká forma anarchistické decentralizace, která rozbije masovou společnost do malých společenstev, kde budou jedinci moci žít pospolu jako rozličné lidské bytosti - místo toho, aby se stali neosobní součásti jednolité masy. Povrchnost režimů, které se snaží zmírnit dopady kapitalismu, je zřetelná z jejich neschopnosti zlepšit jakýkoliv důležitý aspekt lidského života – pracovní vztahy, způsob trávení volného času, výchovu dětí, sex či umění, nyní likvidované ‚masovostí‘. Marxismus oslavuje ‚masy‘ a podporuje stát. Naproti tomu anarchismus se vrací zpět k jednotlivci a pospolitosti, která je ‚nepraktická‘, ale nezbytná – což znamená, že je revoluční.“
Dílčím, neúplným, ale přesto patrným způsobem změnilo několik takových revolucí, po jakých volal, způsob života. Chtěl bych uvést příklad, který je sice „povrchní“, který je ale všude viditelný a přitom jen vzácně diskutovaný – a sice revoluci v oblékání ve druhé polovině dvacátého století. Před padesáti lety šlo společenskou třídu mužů, žen a dětí rozpoznat dle jejich oblečení. Dnes už to však, krom malé menšiny, která staví na odiv drahé a exkluzivní oblečení, už dávno neplatí. Běžně se to přičítá růstu masové výroby a tomu, že textilní výroba byla jako první přesunuta v rámci „globalizace“ do „rozvojového“ světa s málo placenou pracovní sílou. Spíše to ale souviselo s uvolněním pravidel pro oblékání - průkopníky byli po celé dvacáté století radikální nonkonformisté, odmítající se oblékat podle „pravidel módy“.
Odmítání pravidel pro oblékání, založena tom, jaké zaměstnání jste měli či k jaké společenské třídě jste patřili, bylo malým a osobním příspěvkem k bourání zaběhlých konvencí. Ovšem mnohem významnější revolucí, která postupovala během celého dvacátého století, byly aktivity ženského hnutí spojené s odmítnutím akceptování mužské nadvlády. Mezi anarchistickými průkopnicemi tohoto hnutí byla Emma Goldman s jejím břitkým pamfletem The Tragedy of Women´s Emancipation, tvrdícím, že volební právo, které neosvobodilo muže, sotva může osvobodit i ženu. Emancipace, jak tvrdila, musí vzejít z ženy samotné,
„zaprvé tím, že se žena bude prosazovat jako osobnost a ne jako sexuální zboží. Za druhé tím, že odepře komukoli právo na své tělo tím, že odmítne rodit děti, pokud je nechce. Tím, že odmítne sloužit Bohu, státu, společnosti, manželovi či rodině, tím, že si udělá život jednodušší, ale o to hlubší a bohatší. Tedy tím, že se pokusí poznat význam a smysl života v celé jeho úplnosti a tím, že se osvobodí od svého strachu z mínění svého okolí a z odsudku veřejnosti. Jen to, a ne hlasovací lístek, udělá ženu svobodnou.“
Mezi anarchisty bylo běžné uzavírat to, čemu se říkalo „volné svazky“ – jako protiklad k manželství potvrzenému církví nebo státem. Dnes jsou „volné svazky“ skoro tak běžné, jako klasická manželství a v důsledku toho stigma, dříve spojené i s nelegitimitou, během dvacátého století zmizelo. Tuto revoluci ovšem také posílila farmaceutická revoluce ve výrobě antikoncepčních tablet.
Alex Comfort (1920-2000) byl lékař, spisovatel, básník a anarchista. Jeho přednášky ze setkání Londýnské anarchistické skupiny (London Anarchist Group) na konci čtyřicátých let dvacátého století se staly základem pro jeho knihu Barbarism and Sexual Freedom vydané v nakladatelství Freedom Press roku 1948, to jest v době, kdy by takovou knihu žádný „solidní“ nakladatel nevydal. Po této knize následovala jeho práce Sexual Behaviour in Society a fenomenálně úspěšné příručky o sexu. Do své knihy More Joy: A Lovemaking Companion to the Joy of Sex (1973) zahrnul anarchistický pohled na vztah mezi sexualitou a politikou. Comfort prohlásil, že
„osvojení vědomí a přístupů, které mohou vzejít z dobré sexuální zkušenosti, nepovede k sobecké rezignaci; mnohem pravděpodobněji bude lidi radikalizovat. Antisexualismus autoritářských společností a vládnoucích garnitur nevychází z přesvědčení (oni sami mají sex), ale z vágního ponětí toho, že svoboda v této oblasti může vést k touze po svobodě v jiné oblasti. Lidé, kteří erotizovali svou zkušenost se sebou a se světem, jsou na jedné straně nepříjemně „neválečničtí“, na druhé straně však extrémně bojovní, pokud jde o to čelit politickým kšeftařům a rasistům, ohrožujících jejich osobní svobodu, kterou chtějí sdílet s ostatními.“
Comfort doufal, že jeho knihy poskytnou impuls i osvobození a že budou příspěvkem k další revoluci dvacátého století: revoluci ve vztazích mezi rodiči a dětmi. V dnešní západní Evropě je těžké si představit, jakým způsobem trestali rodiče děti před sto lety, ač to tehdy bylo pokládáno za samozřejmé.
To samé platí i pro vztahy mezi učiteli a žáky. Vzpomínky lidí, kteří chodili do školy v prvním desetiletí dvacátého století, jsou plné popisů tělesných trestů nebo neustálého strachu. V posledním desetiletí tohoto století byly v Británii zákonem zakázány tělesné tresty ve školách. Nebylo to nenadálé právní rozhodnutí. Odráželo vliv hrstky „pokrokových“ škol na všeobecné uvažování o vzdělávání.
Mnozí pozorovatelé tvrdí, že se školský systém nepřipravil na dilemata, která přišla po zrušení tělesných trestů. Učitel byl zbaven zbraně, která byla pokládána za poslední a účinnou sankci ze strany školy. To mělo za následek zvýšení počtu žáků vyloučených ze škol kvůli tomu, že je učitelé ve třídách nedokázali zvládnout. Kdokoli, kdo byl svědkem toho, jak může jediný rušící žák znemožnit vyučování, nemůže takové učitele kritizovat (zejména když je zaměstnavatelé tlačí, aby jim nekazili statistiky).
V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století nastala v několika britských městech zajímavá situace, jmenovitě v Londýně, Liverpoolu, Leedsu a Glasgowě. Skupiny nadšenců si našly prázdné budovy a založily „svobodné školy“, kde poskytovaly neformální vzdělání dětem, které byly vyloučeny ze škol (jedna z těchto škol, White Lion Free School v Londýně, existovala od roku 1972 až do roku 1990). V těchto školách byl režim vědomě modelován na základě zkušeností z hnutí pokrokových škol. Ptal jsem se veteránky těchto experimentů, proč se mezi novou generací vyloučených dětí na počátku nového století tato myšlenka znovu neoživila. Uvedla dva důvody: zaprvé zákon vyžaduje, aby všechny školy vyučovaly podle celostátních osnov zavedených premiérkou Thatcherovou; a za druhé existují značné potíže s obstaráním potřebných prostor splňujících bezpečnostní a hygienické předpisy pro školy. Je ovšem těžké představit si návrat režimu strachu, který ovládal školy před sto lety. Tichá revoluce ve vzdělávání tak může jen pokračovat směrem vpřed.
Také se zdají být nezvratné dvě další změny, k nimž v Británii došlo v šedesátých letech. První změnou bylo odstranění strachu z trestního stíhání homosexuality. Zrušení hrozby trestního stíhání doporučila vládní zpráva v roce 1957, ale byly třeba roky přesvědčování a agitace, než byl zákon změněn. Druhou změnou bylo zrušení trestu smrti v roce 1965. Na počátku debaty ohledně této změny darovalo anarchistické nakladatelství Freedom Press každému poslanci jeden výtisk svého vydání knihy Charlese Duffa A Handbook on Hanging, která měla formu nadšeného manuálu pro katy. Jen pozorovatelé bez smyslu pro humor by mohli namítat, že tato podpora kampaním za zrušení barbarských zákonů byla v rozporu s anarchistickým protiparlamentním postojem.
Sečteno a podtrženo, společenské změny, které jsem tu zaznamenal, jsou dokladem toho, že i když anarchisté nedokázali přivodit ve společnosti dalekosáhlé změny, přispěli alespoň k celé řadě malých změn, které znamenaly odstranění mnoha lidských utrpení.
Několik anarchistických skupin usilovalo o propojení snah o osvobození člověka s kampaněmi širšího významu. Aktivisté skupiny Provos v Nizozemí přišli s hravými alternativami, které zesměšňovaly oficiální městskou správu. Jejich nejznámější akcí bylo rozdávání bílých jízdních kol v Amsterodamu pro veřejné využití - aby demonstrovali, že auta nejsou nezbytná. Následovali je Kabouters, čili skřítci, předchůdci hnutí zelených. Jeden z nich, Roel van Duyn, propojil anarchismus a kybernetiku (vědu o řízení a komunikačních systémech) stejným způsobem, jak už to naznačoval zakladatel této vědy, neurolog Grey Walter. Zdůraznil, že
„nenajdeme žádného šéfa v mozku, žádnou oligarchickou ganglii nebo glandulárního velkého bratra. V našich hlavách jsou naše životy závislé na rovnosti a rovné příležitosti, na specializaci spojené s všestranností, na svobodné komunikaci a spravedlivých omezeních, na svobodě bez vměšování.“
Ve Francii se tzv. situacionisté pokoušeli vyhrotit vágní libertariánské trendy, zejména Raoul Vaneigem se svým manifestem The Revolution of Everyday Life (1967). Jak uvedl Peter Marshall:
„Východiskem pro ‚situacionisty‘ nebylo čekání na vzdálenou revoluci, ale znovuvynalézání každodenního života tady a teď. Změnit vnímání světa a změnit strukturu společnosti je jedna a ta samá věc. Tím, že jedinec osvobodí sám sebe, změní mocenské vztahy a tím i společnost…“
„Situacionisté“ odešli do historie, tak jako Kabouters, bez toho, že by se jim podařilo přeměnit společnost, nicméně Francie a Nizozemí, stejně jako Británie, dosáhly řady skromných civilizačních výdobytků.
Posléze se tichá revoluce stala hlasitější. To když se anarchisté díky internetu propojili s pestrou škálou antikapitalistických protestujících v řadě velkých demonstrací, kdykoli se setkala globální mocenská uskupení. George Monbiot ve své knize Captive State popisuje, jak
„v dubnu 1998 otrhaná skupina protestujících zapříčinila první ze série porážek zájmů těch nejmocnějších na této planetě. Devětadvacet nejbohatších států spojilo své síly s největšími nadnárodními korporacemi k napsání ‚ústavy jednotné globální ekonomiky‘. Multilaterální dohoda o investicích, navržená a vypracovaná byznysmeny, by v případě svého úspěchu dala korporacím právo zažalovat kteroukoli zemi, jejíž zákony by jim omezovaly možnost svobodně vydělávat peníze. Dohoda byla podle tvrzení svých odpůrců deklarací o převzetí světa korporacemi.“
Monbiot vysvětluje, jak „prosáknutí“ informací o této tajné smlouvě v roce 1997 vedlo k uveřejnění detailních údajů o této smlouvě na internetu, což v konečném důsledku vedlo k demonstracím kdekoliv, kde se vládní vyjednavači setkali. Tlak veřejnosti a vnitřní spory přiměly globální vůdce k rezignaci na tato jednání, ovšem jen proto, aby je oživili pod hlavičkou Světové obchodní organizace. Její vyjednavači se v listopadu 1999 setkali v Seattlu, leč rozhovory skončily fiaskem, když desetitisíce lidí z celého světa protestovaly ve jménu chudých zemí a životního prostředí této planety.
V sérií demonstrací, které byly zahájeny v Seattlu, byly k zesměšnění sil zákona a pořádku využity postupy převzaté od Provos a Kabouters. Sean Sheehan ve svém popisu soudobého anarchismu popisuje scénu v Praze rok po Seattlu, kde na demonstracích proti Mezinárodnímu měnovému fondu
„mini-armády protestujících přicházely oblečené jako víly a ozbrojené péřovými oprašovači k pošimrání ozbrojené a těžkooděné policie. Na takových protestech byla doprava blokována ani ne tak hořícími barikádami a pouličními boji, jako spíše velkými legračními objekty, jako byl „Liberation Puppet“, schopný ucpat hlavní silnici.“
Ale po pěti dnech protestu, který přivedl pražskou konferenci MMF takřka ke kolapsu, těžce ozbrojená policie odpověděla. Jak informuje Sheehan „rozsah a organizace protestu policii vystrašila, rozzuřila a přiměla k nestoudně ilegálnímu chování, což potvrdil fakt, že z 631 zatčených se pouze čtrnáct dostalo před soud.“
I když velké mezinárodní demonstrace nesouhlasu s globálním kapitalismem začaly pozvolna a s humorem, dnes už nejsou tichými revolucemi. Zdá se, že mezi světovými policejními silami existuje dohoda o stupňování násilí proti demonstrantům. Sean Sheehan tvrdí, že
„‚Normální‘ policejní násilí ze Seattlu eskalovalo v červnu 2001 na antikapitalistickém protestu v Goteborgu, kde policie střílela naostro a postřelila tři lidi. Když došlo k dalšímu antikapitalistickému protestu v červenci v italském Janově, akce se změnila v násilné nepokoje - s pancéřovanými vozy najíždějícími v plné rychlosti do davu protestujících a s chladnokrevnými a velmi násilnými útoky policie na budovy, kde se nacházeli mediální aktivisté.“
Jeden mladý anarchista byl v Janově zabit a jeho smrt znovu vyvolala diskuse o strategiích protestu. Že by existovaly jemnější cesty k podkopání globálního kapitalismu? Tiší revolucionáři, kteří přeměnili kulturu západních zemí ve dvacátém století, je ještě neobjevili.
Z knihy Anarchism. A Very Short Introduction, Oxford 2004, přeložil Ondřej Slačálek přidáno 26/03/2006 » verze pro tisk
zroj: A-kontra, ročník 2006, číslo 1/2006, www.a-kontra.net
