STRUČNÁ HISTORIE ČESKÉHO ANARCHISTICKÉHO HNUTÍ

Tento článek si neklade žádné „vědecké“ ambice a už vůbec nechce nahradit řadu kvalitnějších textů, vydaných k této problematice, právě naopak – chtěl jsem pouze pro čtenáře tohoto časopisu stručně shrnout informace o historii anarchistického hnutí v Čechách (na podobné shrnutí týkající se Slovenska bohužel nemám dost podkladů, bude to asi spíše věcí slovenských anarchistů samotných) a zároveň je motivovat k hledání dalších informací a četbě dalších textů. Proto si také myslím, že by bylo seriózní shrnout prameny z nichž jsem vycházel a říct i svůj osobní názor na ně.

Asi nejkomplexnějším textem na toto téma je připravovaná kniha Andreje Funka, dlouhou dobu aktivního anarchisty a v první polovině 90tých let i redaktora tohoto časopisu, Stručné dějiny českého a slovenského anarchismu 19. a 20. století, která bohužel ještě není vydána (a patrně ani dokončena), chystá ji ale k vydání Anarchistická knihovna FSA a už z ní byly publikována dvě rozsáhlé ukázky (ve Svobodné práci 17 a na internetových stránkách Československé anarchistické federace – www.csaf.cz), nabízející vskutku vyčerpávající informace především o českém neodvislém socialismu a anarchosyndikalismu. Můžeme se jen těšit, až vyjde celá kniha.

Další autor, dlouhodobě a programově se věnující českému anarchismu přelomu století, je Václav Tomek. O anarchismu publikoval práce: Ideologie českého anarchismu (1989), která je ještě poznamenána marx-leninskými postoji k anarchismu, danými politickou situací v době vydání, Lide otevři své oči! Črty o českém anarchismu (česky/německy, 1995), které jsou čtivým shrnutím dějin myšlenek českého anarchismu, Český anarchismus 1890 – 1925 (1996), rozsáhlá kniha, v níž je autorův text doplněn několikasetstránkovým výběrem anarchistických textů daného období, Anarchismus jako idea naprosté volnosti. Manifest anarchistů českých (1997), kde je spolu s jedním z nejvýznamnějších anarchistických textů 90tých let otištěna i Tomkova rozsáhlá interpretace, a konečně Ve jménu svobody (1999), kniha, kterou lze označit za jakousi syntézu zmíněných prací. Tomkovi lze možná vyčítat, že se českým anarchismem zabývá poněkud jednostranně jako „dějinami idejí“ a trochu opomíjí podmínky hnutí, jisté rozpaky vzbuzuje i jeho názorová nepevnost v souvislosti s první knihou, na druhou stranu jde ale o kvalitní díla, zcela nepřehlédnutelná pro každého, kdo má v českých podmínkách vážnější zájem o anarchismus.

Dalšími texty, které lze doporučit, jsou kvalitní práce prof. Jana Měchýře, věnované historii sociálních hnutí severočeských horníků (asi nejvýznamnější a také nejdostupnější je kniha Bouřlivý kraj, vydaná roku 1983) Je ovšem nutno přihlédnout k tomu, že byly publikovány za bolševismu, a tudíž se nemohly obejít bez výpadů vůči anarchismu, často nepodložených a velmi subjektivně laděných, které ovšem je nutné vysvětlovat dobově (a na svou dobu byly také relativně mírné), autor si jinak anarchismem zaobíral dost seriózně, měl o něm v první polovině devadesátých let i několik cyklů přednášek na univerzitě a projevil pro něj značné pochopení i ve své knize o pádu bolševismu v Československu a společenských změnách poté, Velký převrat či snad revoluce sametová (1999).

Jisté naděje probudila také práce Pavla Pečínky, brněnského novináře a politologa, vydaná pod názvem Pod rudou vlajkou proti KSČ (1999), bohužel naděje zcela marné. Ačkoli se autor v úvodu tváří, že bude mluvit i o anarchismu, zmiňuje jej v textu pouze okrajově a nakonec na něj zcela rezignuje, zatímco se na desítkách stran rozepisuje o zcela marginálních trockistických sektičkách- živ, rozvíjející se hnutí se popisuje podstatně hůře než malé a tudíž přehledné šablonovité a ideologické „organizace“, pohodlnost ale není v historii nebo politologii právě dobrým vodítkem. Text je navíc psaný povrchním žurnalistickým stylem a plný invektiv, které by se v historické ani politologické práci neměly objevovat, nemluvě o tom, že autor vycházel mnohdy z poněkud jednostranných informací. I celé pojetí práce, vyjádřené v nadpisu, je značně pochybené – vymezovat ultralevici především negativním vztahem k bolševické straně snad může platit u trockistů (i když také ne zrovna spolehlivě – viz různé „jednotné fronty“ trockistů a stalinistů na všechny možné způsoby), ale anarchisté měli v historii mnoho jiných objektů kritiky, vůči nimž se vymezovali, a v nemenší míře jako stalinisti to byli i trockisté. Práce Pavla Pečínky je tedy spíše než čímkoli jiným zklamáním.

Dalším významným pramenem je nedávno vydaná kniha Michala Mareše Ze vzpomínek anarchisty, novináře a válečného zločince (2000), která sice není historickým ani politologickým textem, ale za to jsou v ní cenné informace i osobní postřehy člověka, který se anarchistického hnutí sám aktivně zúčastnil.

Další literaturu může čtenář nalézt v odkazech zmíněných autorů. Netřeba asi zdůrazňovat, že docela dost článků z historie hnutí vyšlo i v nejrůznějších anarchistických časopisech během posledních deseti let.

V úvodu práce jsem se pokusil zmapovat historické pozadí, z něhož se vyvíjel anarchismus a anarchizující tendence v českých dějinách, čímž se tento text liší od většiny ostatních na toto téma, myslím ale, že to není na škodu věci, i když může někdy vzhledem k nevyjasněnosti některých období české historie zajít až ke spekulacím. A na závěr bych rád vysvětlil, že jsem neodolal známému nešvaru lidí pracujících s historií a dovedl dějiny anarchistického hnutí až do „žhavé současnosti“. Předem upozorňuji, že tato část může být ovlivněna mým subjektivním viděním událostí, kterých jsem se někdy i zúčastnil a proto jsem připraven i na kritiku s vědomím, že je ještě příliš brzy na to vynášet nějaké definitivní soudy a že vývoj možná zvýrazní některá námi přehlížená hlediska a naopak se to, co vnímáme jako podstatné, ukáže jako relativně nedůležité.

Už české prehistorické pohanské období bývá někdy označováno svým způsobem za „anarchistické“ či „komunistické“. Do značné míry sice jde o důsledek nedostatku historicky potvrzených faktů z tohoto období a klasického „mýtu zlatého věku“, na druhou stranu se ale historici shodují, že staroslovanská kmenová společenstva byla organizována relativně rovnostářsky a svobodně a že státní organizace je výsledkem přijetí křesťanství, vlivu okolních zemí (zejména římsko-německého císařství) a posílení moci centrálních pražských knížat díky obchodu s otroky. I později byla knížecí a královská moc do značné míry cizorodá, spojená s vazbou na Říši, knížecí, později královský dvůr, byl mnohem „kosmopolitnější“ než zbytek země, nezřídka se i jako dvorský jazyk užívala němčina apod. Některé prvky pohanství se mezi obyčejnými lidmi udržely ještě hluboko do středověku.

Na přelomu 14. a 15. století vzniklo v Čechách rozsáhlé kritické hnutí. Původně okolo univerzitních mistrů a některých kněží pobouřených praktikami církve („kramaření s vírou“, „kázání vody a pití vína“, odpustky, ohromný církevní majetek, se kterým církev hospodařila jako ostatní feudálové včetně odírání obyvatelstva.)

Jeho kritika se ovšem rozšířila na velkou část společenského uspořádání a také si získala širokou podporu, což vedlo i k velkým projevům nespokojenosti a střetům se státem - např. při protestech proti prodeji odpustků se střetli Pražané s královými vojáky, což skončilo popravou několika lidí, kteří demonstrativně pokáleli odpustkové buly. Reprezentant tohoto hnutí, Jan Hus, byl upálen 1415 na církevním koncilu v Kostnicí, což pobouřilo téměř celou zemi a vedlo de facto k revoluci a bezvládí (starý král zemřel a jeho bratra Češi odmítli a patnáct let proti němu bojovali) Tato epocha husitství měla ve svém počátku některé anarchistické rysy - jednalo se široké lidové hnutí s rovnostářskými tendencemi (nábožensky symbolizovanými společným přijímáním z kalicha), snad ještě významnější ale bylo zakládání komun jako bylo jednu dobu nejvýznamnější centrum hnutí Tábor apod. Bohužel, v hnutí po prvních letech jeho existence převážily nad lidovým radikalismem zájmy šlechty a měst a jejich umírněná ideologie, která potřebovala zbytek husitského hnutí jen jako vojáky bránící jejich majetek ukradený církvi před křížovými výpravami a restaurací starých pořádků. A tak se radikální myšlenky přesunuly do opozice, např. mezi „sektu“ adamitů, která byla vyloučena z Tábora poté, co se odklonil od svých původních proto-komunistických ideálů a nakonec byla vyvražděna pro údajné sexuální a jiné „hříchy“. Lze předpokládat mnoho ne tak známých případů odporu proti změně v husitství, mluví se např. o tom, že krátce po vyvraždění adamitů došlo v souvislosti s „pikartskými bludy“ k zabití nebo vyhnání asi tří čtvrtin táborských kněží, nedochovaly se ale ani ve zkreslené podobě (v níž se dochovaly názory adamitů) jejich postoje. V opozici byl i myslitel Petr Chelčický, který svou interpretací Bible, z níž vyvozoval jednak striktní pacifismus a hlavně rovnostářství, odmítnutí učení o „trojím lidu“, které „zdůvodňovalo“ středověké rozdělení společnosti na šlechtu, duchovní a sedláky (na Chelčického se odvolával L N Tolstoj a za proto-anarchistické označil jeho názory i Rudolf Rocker). Husitské války skončily roku 1434, země si ovšem vydobyla relativní a dočasnou náboženskou svobodu, v níž se dařilo rozvoji myšlenek a došlo ke vzniku např. malé církve českých bratří, navazujících na Petra Chelčického.

Roku 1526 ovšem nastoupili na český trůn Habsburkové, kteří se snažili zlomit českou protestantskou opozici. To se jim také podařilo na začátku 17. století, když po svém vítězství nad vzbouřenou šlechtou postavili nekatolická náboženství mimo zákon a protestantům tak dali na výběr emigraci nebo přijetí katolicismu. Řada lidí ovšem udržovala svou víru tajné - určitá část české společnosti tak žila v situaci, kdy bylo jejích svědomí v konfliktu s autoritou. (Protestantismus byl legalizován až na konci I8. století).

Nesmíme ale zapomenout ani na selské vzpoury, ke kterým docházelo živelně už od patnáctého století, ovšem většinou pouze izolovaně – vesměs na panstvích, kde vykořisťování sedláků překročilo únosnou míru. K největším vzpourám došlo okolo roku 1680 a v sedmdesátých letech 18. století – v obou případech ovšem kvůli zklamaným nadějím na reformu shora. Kvůli své izolovanosti a také proto, že bojovaly s mnohonásobně silnějším nepřítelem skončily tyto revolty dříve či později špatně, přičemž po jejich potlačení následovaly krvavé represálie (ty ovšem většinou přicházely i v případech, kdy se sedláci snažili svých práv pokojnou cestou). Vedle toho docházelo k různým útokům na panský majetek nebo nejhorší úředníky, žhářství, expropriacím apod. Bohužel je celá tato kapitola dějin dodnes nepříliš probádaná, existuje o nich velmi málo pramenů a většinou ještě pochopitelně pouze v „řeči vítězů“.

Krátce po uzákoněni náboženské svobody, zrušení nevolnictví a celkovém uvolnění absolutismu došlo na přelomu 18 a 19. století k národnímu obrození. To nemůžeme jednostranně posuzovat jako nacionalistickou vlnu, protože v něm byl silný prvek emancipace utlačovaného národa. Během 19. století došlo postupně k emancipaci kulturní, jazykové, a politické (v ní sehrál významnou úlohu i Slovanský sjezd a následná revoluce v Praze roku I848, čehož, stejně jako následného pokusu o přípravu další revoluce se zúčastnil i Michail Bakunin, tehdy ovšem ještě nikoli jako anarchista). Tím vším se uvolňuje prostor pro boj za sociální emancipaci pracujících, během níž se již do Čech dostávají přímo anarchistické myšlenky.

Velmi silně zde v 70. a 80 letech působí vliv zahraničních sociálních demokratů. Roku I878 založena Českoslovanská sociálně demokratická strana a pozdější anarchisté působí tehdy v jejím rámci. Na stranu má velký vliv silná státní perzekuce, nevykrystalizovanost sociální demokracie jako celku a existence velmi radikálních tendencí v zahraničí. Proto se stala (možná paradoxně) velmi příhodným prostorem pro vznik českého anarchistického hnuti.

Všeobecně se uvádí zhruba pět zdrojů, z nichž vzešel český anarchismus (vzájemně se pochopitelné prolínají): Zahraniční emigrantské tiskoviny, tištěné především v USA a ilegálně pašované do Čech. V USA se čeští dělničtí emigranti stali svědky a účastníky boje za osmihodinovou pracovní dobu apod., a také se setkali s anarchismem. Zpět do Čech proto šířili nejdříve velmi radikální texty s anarchistickými tendencemi (leták Lide otevři své oči!, 1883) a později časopisy přímo se označující za anarchistické (Budoucnost v osmdesátých letech a Volné Listy od roku 1890). Právě tyto časopisy do Čech přinesly anarchistické myšlenky, Volné listy už od počátku tiskly texty Proudhona, Recluse, Bakunina i Něčajeva, stejně jako články o haymarketských mučednících. Američtí emigranti neztratili kontakt s českým hnutím ani později, byla zde dokonce jednu dobu založena česká sekce IWW a zmíněné Volné listy vycházely až do začátku první světové války a vyjadřovaly se i k „domácím problémům“.

Druhým zdrojem byl dělnický radikalismus, vznikající jednak v rámci některých částí sociální demokracie, ale i mimo ni pod vlivem časopisu Freitheit německého sociálně-demokratického radikála a později anarchisty Johanna Mosta a jeho teze propagandy činem. Pod vlivem těchto myšlenek vzniklo několik radikalistických skupin, většina z nich ovšem k žádné „propagandě činem“ nestihla ani přejít protože byly vesměs zlikvidovány policií již za pouhé „spolčování“ a vyjadřování svých názorů.

Třetím zdrojem byli tzv. neodvislí socialisté, tedy sociální demokraté, kteří se odmítli smířit s opouštěním původních myšlenek a vstupem do klasické politiky, naopak se začali sbližovat s anarchistickými myšlenkami. Šlo především o skupinu u kolem veterána české sociální demokracie Viléma Körbera, později autora brožury Ethický anarchismus (1895, původně obhajovací řeč před soudem). Tento okruh také patřil k čelným organizátorům prvních českých oslav prvního máje roku 1890, které v Praze proběhly na Střeleckém ostrově za účasti tisíců pracujících. Oficiálním pořadatelem byla ještě sociální demokracie, ovšem fakticky shromáždění organizovali lidé, kteří byli z této strany záhy vyloučeni. Pravě „neodvislí socialisté“ začali hnuti myšlenkově prohlubovat a pro určitou dobu se pojem „neodvislý socialismus“ stal synonymem pro anarchismus. Sám Körber se na sklonku života vyprofiloval směrem k anarchokomunismu, o němž rovněž vydal několik brožurek. Zemřel 11. prosince 1899 na tuberkulózu krátce poté, co byl nějakou dobu (bezdůvodně a už poněkolikáté) vězněn.

Dalším, velmi významným zdrojem, bylo pokrokové hnutí, soustředěné kolem časopisu Omladina. To bylo radikálně protirakouské a podařilo se mu navázat kontakty s dělnickou mládeží. Stát po několika anonymních letákových akcích během návštěvy císaře v Praze odsoudil 68 příznivců pokrokářského hnutí, z něhož (za pomoci výpovědí duševně nemocného zrádce Mrvy, později několika příznivci hnutí zavražděného) vytvořil před soudem konspirativní proto-teroristickou organizaci, do vězení (ne více než několik let). Pro řadu lidí to byl tvrdý střet se státním aparátem, který znamenal jejich další radikalizaci směrem k anarchistickým myšlenkám (ne ovšem pro všechny).

Posledním zdrojem byla kulturní moderna. Na anarchisty měla značný vliv „dekadentní“ Moderní revue, která přinesla překlady Nietzscheho a Stimera, a která zpočátku s anarchisty udržovala jisté kontakty. Ještě významnější byl ale anarchismus několika významných mladých básníků a umělců, sdružených okolo S. K. Neumanna, známých jako „generace olšanské vily“. Tato skupina, především ovšem sám Neumann, také vydávala od roku 1897 kvalitní anarchistický časopis Nový kult.

Všeobecně se anarchistům té doby vyčítá, že se více soustředili na praktickou činnost a „propagandu činem“ než na vyjasněni a šíření myšlenek, což ovšem bylo dáno i tím, že se tyto myšlenky teprve rodily a to spíše v bojích lidí za jejich práva než za psacími stoly. Tato nevyjasněnost stanovisek a nekoordinovanost se ale začala velmi nepříznivé odrážet i na konkrétní praktické činnosti a tak se jednotlivé skupiny a jednotlivci pokusily o nějakou koordinaci a sjednocení.

Nejvýznamnější z těchto snah byl Manifest anarchistů českých, první pokus o stručné shrnutí anarchistických myšlenek v českém prostředí. Byl napsán roku 1896 Antonínem Pravoslavem Kalinou; ten v něm především odmítl sociální demokracii a boj za volební právo (jako požadavek který otupuje revolučnost mas a zároveň z nich dělá místo uvědomělých jedinců pouze pasivní nástroj politiků). Za cíl anarchismu byla označena silná individualita, schopná vzdorovat autoritám. Manifest ostře odmítl kapitalismus, soukromé vlastnictví a jakoukoli formu státu, nebo vlády, proti nim bylo vyzdviženo uplatňování samosprávy a anarchie. Již tehdy ovšem byla stanoviska natolik vyprofilovaná, že sjezd důvěrníků jednotlivých skupin se na textu manifestu zdaleka neshodl. Kalina také napsal brožuru Anarchie, hospodářský, sociální a mravní princip. V něm i v jiných textech (především v různých časopisech) se pak postupné anarchistické myšlenky prohlubovaly - anarchisté se ve shodě se zahraničními kolegy označili za nejlevicovější socialisty, odmítli kapitalismus i stát stejné jako náboženství a církev. Odpor proti státu vedl i k odmítnutí účastnit se boje za všeobecné hlasovací právo - anarchisté nevěřili, že lze něco změnit z parlamentu a místo toho byl silně propagován antimilitarismus, a to nejen z etických pohnutek, ale také jako boj proti nejdůležitějšímu pilíři státní moci.

Mezi pracujícími byl anarchismus živý hlavně na severu Čech. Anarchistická agitace zde nalezla živnou půdu kvůli špatným životním podmínkám horníků, kteří mnohdy již na přelomu 90tých let zakládali spontánně nezávislé anarchistické skupiny, které např. i tiskly vlastní ilegální časopisy apod. Během 90tých let si zde anarchismus vybudoval silnou základnu a také se zapojil do prvních sociálních střetů.

Již v roce 1895 zde vypukla první anarchisty organizovaná stávka, do níž se zapojilo asi 8 000 horníků, přičemž došlo i k útokům na majetek, úředníky a stávkokazy. Stávku po téměř dvou týdnech rozehnalo vojsko. Později byla rozporuplně hodnocena – anarchisté viděli příčinu jejího nezdaru v nesolidárnosti sociálních demokratů, kteří ji nepodpořili, jiní historici (vesměs ovšem bolševičtí) ji naopak přičítali špatné organizaci anarchistů. Hnutí na severu se ovšem rozvíjelo dál, se silnými vazbami na zbytek anarchistů.

Anarchistické hnutí se pak mezitím vyvíjelo okolo redakcí anarchistických časopisů, kterých anarchisté vydávali relativně mnoho a na dobré úrovni (jmenujme např. Matici dělnickou, Volný duch nebo Nový věk svobody), postihovala je ovšem cenzura a měly závažné finanční problémy. Navíc mezi jednotlivými aktivisty a skupinami propukaly někdy i osobní spory, které měly na hnutí jako celek často velmi zničující dopad.

Proto došlo v prvním desetiletí 20. století k prvním diskusím o organizovanosti českého anarchistického hnutí. Anarchisté měli silný odpor k politickým stranám a byli velmi obezřetní i v otázce vlastního organizování se, i zde se báli, aby se pro ně organizace nestala autoritou a proto také byla diskuse velmi široká a objevila se v ní celá řada různých názorů.

Padaly zde návrhy od třeba existence volných agitačních skupin (tedy de facto zachování a rozvinutí stávající situace) až po ostře politické anarchistické odbory (pro které zřejmě nebyly za dané situace podmínky - tyto krajní návrhy ale byly upuštěny a roku 1904 vznikly dvě organizace: Česká anarchistická federace (ČAF), která měla působit jako ideově vyprofilovanější organizace a Česká federace všech odborů (ČFVO), větší anarchosyndikalistická organizace.

ČFVO fungovala především mezi horníky na severu Čech, kde se volně sloučila s již dříve fungující Severočeskou hornickou federací. Vrcholem odborové aktivity byla roku 1906 více než čtrnáctidenní stávka, do níž se zapojilo více než 10 000 horníků. Spory se sociálními demokraty, kteří opět odmítly stávku podpořit, zde dokonce vyvrcholily fyzickým střetem, ani tentokrát nebyla ovšem stávka příliš úspěšná Jako velmi výrazná osobnost se v ČFVO vyprofiloval Karel Vohryzek. Vydával časopisu Omladina, který po zákazu přejmenoval na Novou Omladinu a po dalších problémech na Komunu. Navzdory silné cenzuře se mu podařilo dát časopisu vysokou úroveň (v posledních letech jej vydávat 2x a jistou dobu až 3x týdně, což byla nejčastější periodicita anarchistické tiskoviny až dodnes), vedle toho publikoval agitační tiskoviny, vydal několik brožur apod. Tuto činnost z velké části financoval ilegální majetkovou činností - podílel se mj. na pašováni kradených diamantů ze Švýcarska. Delegace ČFVO se také zúčastnila haagského anarchistického sjezdu a paralelního antimilitaristického sjezdu šířila jejich závěry (týkající se především vztahu anarchismu a odborů) v Čechách.

ČFVO se mezitím rozvíjela, dosáhla počtu více než tisíce členů, nakonec se jí ale právě její slibný vývoj stal osudným. Když se k ní totiž přidal syndikát asi padesáti železničářů, začala se rakouská vláda bát dalších problémů v tomto strategickém odvětví (již v minulosti ji totiž významně postihly stávky na železnici), a sáhla k represím. Roku 1908 byla ČFVO zakázána a Vohryzek uvězněn za svou majetkovou trestnou činnost, čehož zároveň využil tisk ke kampani proti anarchistům. Anarchosyndikalistické nebo většinou spíše čistě syndikalistické organizace vznikající později (Ochrana, Zemská jednota horníků, Dělnická textilní jednota) již nikdy nedosáhly její síly.

ČAF zatím fungovala dál. Vedle klasických sociálních aktivit se věnovala antimilitarismu a antiklerikalismu. Vydávala časopis Práce, který byl na vysoké kvalitativní úrovni i díky tomu, že v redakci bylo několik umělců. K českému anarchistickému hnutí vůbec patřila řada předních osobností kulturního a společenského života (jejich texty jsou dodnes ve školních čítankách.….), např. básníci Fráňa Šrámek, František Gellner, Karel Toman nebo již zmiňovaný S. K. Neumann, spisovatelé Jaroslav Hašek, Marie Majerová nebo Rudolf Těsnohlídek nebo malíř Josef Lada.

Anarchisté také měli úzké kontakty s některými antimilitaristickými sdruženími a s ateistickou Volnou myšlenkou.

Po určité době stávající činnosti, která ale nepřinesla hmatatelné praktické výsledky, se někteří anarchisté pokusili o hledání nových cest. V předvečer první světové války vznikl návrh dr. Bohumila Vrbenského, významného aktivisty hnutí a reprezentanta některých anarchistických skupin např. okolo časopisů Zádruha a Mladý průkopník, na založeni „svérázné politické strany“ - Strany českých anarchistů komunistů. Tato strana měla být sice organizována samosprávně a spojena s anarchistickými odborovými organizacemi, šlo ale o zjevný ústup od původních anarchistických zásad. Proto proti návrhu vystoupil dlouholetý redaktor Práce a člověk, který se svému anarchistickému přesvědčení nezpronevěřil ani v dalších letech, Michal Kácha. Ten v rozsáhlé polemice dokazoval že politická strana je nutně autoritářskou organizací, která je přímo protikladná anarchismu a ve Vrbenského návrhu jasnozřivě viděl „zárodek příštích kompromisů“. Spor byl ovšem vyřešen spíše ve prospěch Vrbenského, ČAF byla přeměněna na Federaci českých anarchistů komunistů (FČAK) a její proměně v politickou stranu zabránila především první světová válka.

Ta znamenala pro anarchismus katastrofu. Mnoho anarchistů muselo narukovat a někteří z nich se už z války nevrátili. Válka a různá mimořádná opatření znemožnila otevřenou činnost i těm, kteří zůstali v zázemí a anarchisté se proto museli skrývat pod hlavičkami jako Sdružení dělnických abstinentů nebo Astronomický kroužek. K jistému oživení došlo až na konci války, kdy starému mocnářství docházel dech a zároveň došlo k ruské revoluci, která řadu lidí velmi povzbudila a inspirovala. Anarchisté se podíleli na všeobecné nespokojenosti s válkou a Rakousko-Uherskem. Ve složité situaci spolupracují s patrioticko-socialistickou Českou stranou socialistickou (ČSS) a sociálními demokraty a podaří se jim společně vyvolat stávky. Tato spolupráce ovšem posléze překračuje rámec pouhé akční kooperace ve složitých podmínkách a vede ke stále větší míře integrace. K sociálním demokratům měli anarchisté stále hluboký odpor, paradoxně větší než k patriotickým socialistům, které znali především ze společného antimilitaristického boje v předválečném období, kdy mládež ČSS byla vedle anarchistů nejaktivnější složkou antimilitaristického hnutí. ČSS navíc schválila program, který se zdál anarchistům blízký - odmítal státní socialismus, akceptoval hospodářský boj jako faktor změny společnosti, žádal odstranění vykořisťování a mzdového systému, předání výroby pracujícím a odborům, výrobu podle zájmů celé společnosti apod. Tento program viděli anarchisté jako vhodný základ vlastní činnosti a tak ještě před koncem války schválil sjezd FČAK připojení k ČSS jako její anarchistická sekce. I přesto, že tento krok vyvolal nesouhlas, sjezd anarchistů v roce 1919 jej nakonec schválil.

Vrbenský se mezitím stal ministrem (postupně mezi lety 1918-1922 vystřídal ministerstva zásobování, veřejných prací a zdravotnictví) a poslancem, na krátkou dobu byl poslancem i S. K. Neumann. Dalším „anarchistickým“ poslancem se stal Theodor Bartošek, rovněž velmi zajímavá postava, dlouholetý anarchista právník, který proslul tím, že zdarma nebo lacině obhajoval chudé a byl také až do roku 1925 předsedou Volné myšlenky. Anarchisté se ovšem záhy zklamali v očekáváních, která vkládali do ČSS, roku 1923 ztratili poslanci Vrbenský a Bartošek poslední iluze i poslanecký mandát, když narozdíl od zbytku strany odmítl hlasovat pro represivní „zákon na ochranu republiky“ (hlasování proti zbytku strany se v meziválečné první republice rovnalo ztrátě poslaneckého mandátu a Vrbenský s Bartoškem byli jedněmi z mála poslanců, kteří to během dvacetileté historie této republiky udělali). S několika dalšími se ještě snažili o nezávislou politickou činnost s jistými anarchistickými prvky, spíše ale stavěli na původním programu ČSS, který tato strana již odvrhla, a roku 1925 vstoupili i se svou Nezávislou socialistickou stranou dělnickou (NSSD) do Komunistické strany Československa (KSČ).

Cesty většiny anarchistů do této strany byly ovšem ještě přímočařejší - S. K. Neumann po válce začal vydávat čtrnáctideník Červen, který byl ze začátku anarchistický, později se ale stejně jako S. K. Neumann vyvíjel směrem k bolševismu. Roku 1920 založil S. K. Neumann Svaz komunistických skupin (SKS), který měl zpočátku ještě jisté anarchistické tendence, stále více ale inklinoval k bolševismu. Nakonec se právě tento Svaz stal základem pro bolševickou stranu, která nakonec pohltila i severočeské syndikalisty a další. V různých, ať už organizovaných v SKS nebo neformálních anarchokomunistických skupinách si svá anarchistická léta odbyli také někteří pozdější prosluli umělci jako básníci Jaroslav Seifert a Vítězslav Nezval nebo malířka Toyen, i pro ně byl ale anarchokomunismus jen krátkou zastávkou na cestě k bolševismu.

Zcela se tak minulo posláním Poselství dělníkům v ČSR, které jim zaslal z SSSR umírající přední anarchistický teoretik P. A. Kropotkin a ve kterém je varoval před bolševickou diktaturou, která se sice tvářila jako realizátorka původních anarchistických snů, ve skutečnosti ale zaváděla stejný ne-li horší teror jako byl ten, proti němuž anarchisté bojovali. Osud tohoto poselství byl ostatně příznačný - anarchista, po němž jej Kropotkin poslal, se přidal k bolševikům a Kropotkinův dopis anarchistům předal až po letech. (Kropotkin v té době poslal podobný dopis i pracujícím v západních zemích, kde sice také vznikly jisté „anarchobolševické“ tendence a někteří anarchisté se k bolševismu přiklonili, nemělo to ale zdaleka tak devastační následky jako u nás).

Nesouhlas s tímto vývojem chtěl vyjádřit Časopis Bezvládí, jehož první číslo vyšlo v dubnu 1923. Výstižně analyzoval situaci do níž se hnutí díky politikaření dostalo a snažil se vytýčit platformu pro pokračování autentických anarchistických aktivit. Okolo časopisu vzniklo ještě Volné sdružení anarchistů (VSA), aktivita ale měla tak slabou odezvu, ze časopis po devíti číslech zanikl a VSA postihl podobný osud.

Právě v této době postupné agónie anarchistického hnutí ale také dochází k akcím, s nimiž jsou anarchisté velmi často spojováni - k atentátům, v tomto případě na české pravičácké politiky. První atentát byl proveden mladým anarchistou A. Šťastným 8. ledna 1919 a jeho cílem byl tehdejší předseda vlády, ultrapravicový národní demokrat Karel Kramář (známý pro svou namyšlenost, krajní pravicovost a nacionalistické postoje, ve třicátých letech dokonce předseda nacionalistické koalice Národní sjednocení, na níž se podíleli i fašisté). Atentátníkovu střelu ale zastavila náprsní taška, v níž měl Kramář peníze. Šťastný spolu s dalším anarchistou Vladimírem Gregorem, ideovým původcem atentátu, byl odsouzen na mnohaletý žalář, Šťastný byl po několika letech omilostněn na přímluvu samotného Kramáře, Gregor ve vězení zemřel na tuberkulózu.

Druhý atentát provedl anarchista Josef Šoupal 5. ledna 1923 na ministra financí, rovněž národního demokrata, Aloise Rašína. Způsobil mu těžké zranění, jemuž Alois Rašín 18. února téhož roku podlehl. Jednalo se o nenáviděného pravicového politika, který svými ekonomickými postupy zbídačil velkou část obyvatelstva, a který rovněž měl jisté sympatie ke krajní pravici (ironicky byl asi třicet let před atentátem odsouzen za účast v proto-anarchistické Omladině). Neměl jej rád ani prezident, díky čemuž byl Šoupal odsouzen „pouze“ k dvaceti letům, ještě před druhou světovou válkou byl propuštěn a později vstoupil do komunistické strany. Atentát na Rašína dal podnět k několikadenním protilevicovým demonstracím a také represivním opatřením.

I když můžeme mít na atentáty jakýkoli názor, i ony přispěly k zániku anarchismu, přivolaly represe a do jisté míry zdiskreditovaly anarchistické myšlenky. Na druhou stranu se staly vzhledem k situaci v hnutí na dlouhou dobu „labutí písní“ anarchismu v Čechách.

Během první republiky poté již žádné známé anarchistické skupiny neexistovaly, přežívalo zde a své názory si uchovávalo pouze několik jednotlivců (např. již zmiňovaný Michal Kácha). Určité obnovení anarchistického ducha lze vidět v některých trockistických skupinkách, které kritizovaly politiku KSČ „zleva“, solidarizovaly se španělskou POUM a odsuzovaly moskevské procesy (jeden z nejiniciativnějších trockistů, historik, psycholog a publicista Záviš Kalandra na to také doplatil, když se stal roku 1950 jednou z obětí podobného procesu), nebo také mezi surrealisty (surrealistická skupina se zde už na konci 30 let postavila na odpor stalinismu, v devadesátých letech zde dokonce docházelo k projevům solidarity s anarchisty). Jistou míru anarchistických přístupů měly undergroundové komunity 50. let, jako ta okolo básníka a filozofa Egona Bondyho stejně jako některé studentské ultralevicové skupiny konce let šedesátých, kdy vzniklo mimo jiné Hnutí revoluční mládeže (HRM), názorově velice široká platforma, v níž některé části inklinovaly k anarchismu. HRM bylo zlikvidováno v zinscenovaném procesu na začátku 70tých let.

V 70. a 80. letech zde byl také silný underground, především v kulturní rovině, z něhož později anarchismus hodně vycházel. Dalším silným impulsem bylo punkové hnutí, které zde v průběhu 80. let začalo zapouštět kořeny. A nelze podceňovat ani silné ekologické a antimilitaristické nebo pacifistické uvědomění řady lidí, k němuž během 80. let došlo. Dalším významným faktorem pak byl postupný vzestup hnutí skinheads, které v Československu od začátku mělo rasistické tendence a jako rasistické a fašizující se pak profilovalo zejména po listopadu 89 a proti němuž od počátku anarchisté vystupovali a to velmi intenzivně, takže odpor proti neofašismu byl a často i je spojován výhradně s anarchismem a jeho projevy také někdy redukovány na „potyčky anarchistů a skinheads“.

Už během druhé poloviny 80. let vzniklo několik izolovaných anarchopacifistických skupin. V září 1989 pak byla založena Levá alternativa (LA) jako platforma pro svobodomyslnou a samosprávnou levici, i za účasti anarchistů, a v říjnu 1989 vzniklo Československé anarchistické sdružení (ČAS). V listopadu 1989 padl bolševický režim, což otevřelo prostor i pro anarchistické aktivity.

Došlo tak k prvním demonstracím, jak proti rasismu a fašismu, armádě, (s dílčími úspěchy v podobě zkrácení délky civilní služby) a ekologickými či lidskoprávními tématy. 17. března 1990 byla také uspořádána demonstrace k výročí potlačení Krondštadtského povstání (mimochodem – řečnil na ní tehdy mimo jiné J. X. Doležal, tehdy ještě jako „levičák“…..), stejného roku proběhla také relativně velká demonstrace proti návštěvě tehdejšího prezidenta USA George Bushe. 12. ledna 1991, souběžně se sněmem Občanského fóra (OF), uspořádali anarchisté ve spolupráci s LA demonstraci proti autoritářským a pravičáckým tendencím tohoto původně širokého hnutí. Začátkem roku 1991 začal také v návaznosti na undergroundový časopis Kontra vycházet anarchistický časopis, původně čtrnáctideník, A-kontra. Došlo k obnovení prvomájové anarchistické tradice; zatímco roku 1990 se anarchisté ještě účastnili demonstrace Levé alternativy na Střeleckém ostrově, roku 1991 už organizovali demonstraci vlastní, někteří čeští anarchisté se zúčastnili i prvních májů v Berlíně. Stejného roku se vedle jiných akcí konaly také důležité demonstrace proti „Jubilejní výstavě“, z nich jedna skončila veřejným střetem s policií a skinheads a pro několik lidí také trestním stíháním. Docházelo také k prvním pokusům o squatting, zakládání pražských i lokálních skupin apod.

Počátkem roku 1992 došlo k rozporům v LA a následujícímu „převratu“, kdy se anarchisté za podpory některých dalších levicových aktivistů a také romských sekcí postavili proti podpoře OF, střetli se se zbytkem LA a zvítězili, což ovšem mělo za následek rozkol v LA a její praktický zánik. Spory se nevyhnuly ani anarchistickému hnutí - spor mezi redakčními okruhy časopisů Autonomie (který vznikl koncem roku 1991, okolo něj vznikla také nové organizace, Anarchistická federace, fungující jako volná platforma až do roku 1995, lidé z jeho okruhu také roku 1993 založili squat Ladronka) a A-kontra (který jeho oponenti obviňovali ze spolupráce s Komunistickou stranou Čech a Moravy, ačkoli ve skutečnosti pouze poskytl prostor názorům, že je lepší jít volit komunisty proti pravici, stejně jako předtím otiskl výzvy k bojkotu voleb) vyústil až v napadení redakce A-kontra. Docházelo ale i k podařeným pouličním akcím: 8 února 1992 na dvě tisícovky účastníků demonstrace anarchistů a LA zaházely účastníky snobského plesu v Opeře shnilým ovocem, 1. května 1992 prošel Prahou pochod více než půl tisíce anarchistů, kteří se v závěru střetli s fašistickými skinheads na Letné a zahnali je na útěk. Několik desítek anarchistů se také zúčastnilo berlínských demonstrací proti zasedání G7. Anarchisté se také zúčastnili ekologických protestů, jako např. blokády v Sadské kvůli záchraně Mokrořadu nebo akcí za práva zvířat (v roce 1992 např. velká akce proti Velké pardubické, která skončila vběhnutím do závodiště a brutálním policejním zákrokem apod.). V těchto aktivitách se pokračovalo i nadále (řada anarchistů se aktivně zúčastnila např. blokád Temelína), ovšem vesměs spíše formou účasti anarchistů na akcích ekologických organizací než vlastními akcemi. Proběhly také první akce proti nově otevíraným restauracím Mc Donald´s.

V prosinci 1992 byl tehdejší redaktor A-kontra Petr Wohlmuth obviněn z atentátu na předsedu KSČM Jiřího Svobodu a těsně před vánoci vzat do vazby. Obvinění dalo policii záminku k represivním krokům, mimo jiné došlo k brutálnímu společnému útoku policie a fašistických skinheads na squat Sochorovka. Petr Wohlmuth musel být nakonec propuštěn (v lednu 1993), když vyšlo najevo, že byl zatčen a veřejně označen za pravděpodobného pachatele bez důkazů.

V podobném duchu jako předtím se anarchistické aktivity rozvíjely i v následujících letech. Docházelo k další eskalaci konfliktů s fašistickými skinheads, kteří vedle Romů či cizinců zavraždili i i několik anarchistů a autonomů (5. září 1993 – Filip Venclík, 31. srpna 1994 – Zdeněk Čepela). Na demonstracích docházelo k větším střetům s policí a prvním útokům na výlohy nadnárodních firem (McDonalds apod.), to poznamenalo např. první máj 1995.

Během tohoto roku také dočasně zaniklo A-kontra, zato začal vycházet časopis Svobodná mysl a docházelo ke vzniku prvních vymezenějších organizací. Mezi ně patřily Anarchosyndikalistická federace (ASF, jako Anarchosyndikalistická iniciativa existující už od roku 1992) a především Česká anarchistická federace (ČAF, po připojení slovenské pobočky roku 1997 se přejmenovala na ČSAF). O rok později se od ASF oddělila Solidarita (dnes Organizace revolučních anarchistů – Solidarita), která si prošla docela zajímavým názorovým vývojem od spíše neutrálního syndikalismu až po dnešní vyhraněné revolučně anarchistické a platformistické pozice. O něco později v Čechách vznikla také Antifašistická akce jako odnož mezinárodní militantní antifašistické organizace. Na podzim roku 1997 pak došlo k rozpadu ČSAF, kdy se od ní oddělila Federace sociálních anarchistů (FSA), které mnozí ostatní anarchisté vytýkají dogmatičnost a značnou míru zkreslování faktů, ona jim naopak ideologickou nevyjasněnost a odchylky od anarchismu. FSA se stala členkou anarchistické Mezinárodní asociace pracujících (IWA). ČSAF začala vydávat časopis Existence, FSA pokračovala ve vydávání Svobodné mysli, kterou přejmenovala na Svobodnou práci. Vznikaly ale také další skupiny a organizace, za všechny jmenujme antiautoritářskou punkovou federaci Aktivitu Cabaret Voltaire nebo anarchistickou iniciativu na pomoc sociálně slabým Food Not Bombs. Různé skupiny se také pokoušely s různými úspěchy také o aktivitu Anarchist black cross, tedy o založení solidární skupiny na pomoc politickým vězňům, s podporou ze zahraničí se nejvíce dařilo FSA, která shromáždila značné prostředky na podporu stíhaných anarchistů a antifašistů.

Mezitím probíhaly různé další akce. Anarchisté se stali cílem policistů zejména poté, co pod záminkou boje především s fašistickými skinheads vzniklo v polovině devadesátých let tzv. protiextremistické oddělení. Cílem policejní razie se stal 4. 5. 1996 klub Propast, napadený brutálními policisty se samopaly. V reakci na toto přepadení a nepotrestání viníků došlo 3. 5. 1997 k demonstraci před ministerstvem vnitra. Poté, co po skončení demonstrace prolétla dveřmi ministerstva láhev od piva, zaútočila zásahová jednotka a brutálně zmlátila řadu lidí. Anarchisté se také snažili vystupovat proti NATO, v čemž se vedle tehdejší ČAF a dalších iniciativ angažovali zejména anarchopacifisté z Voice of Anarchopacifism (VAP). Příliš se jim ale nedařilo, několik stovek lidí na demonstracích nezabránilo vstupu do tohoto vojenského paktu, k němuž nakonec došlo v březnu 1999, přičemž během slavnostního podpisu protokolu o vstupu, přerušil autonom Jan Křeček pískotem projev prezidenta republiky.

Novým impulzem pro anarchistické a autonomní hnutí byla Global street party. Ta proběhla po celém světě i v Praze 16. května 1998 a dokonale překvapila českou policii, média, veřejnost i většinu samotných účastníků. Setkání tří tisíců lidí se změnilo v pochod Prahou, jemuž se marně snažila zabránit hrstka policistů. Po skončení akce došlo k rozbíjení výloh McDonalds, KFC a dalších firem, což dalo policii záminku k brutálnímu útoku na skupinu několika set odcházejících účastníků, kteří byli šikanováni i v policejní nemocnici a na služebnách. Několik týdnů byla média plná informací o „vandalech“, ale i protestu, policejní brutalitě a také o důvodech akce – globalizaci (tento termín začal být v českých mainstremových médiích používán v podstatě poprvé právě v důsledku této akce).

Tomuto tématu se ve velké míře už před akcí začaly věnovat i noviny odporu Konfrontace, vzniklé začátkem roku 1998 z redakčního okruhu bývalé Autonomie a zpravodaje Autonom. Na konci tohoto roku bylo také obnoveno vydávání A-kontra.

Po Global street party došlo k dalším street parties, Local street party proběhla 29. srpna 1998 v Praze, poté následovala 22. května 1999 v street party Brně. Krátce poté proběhla 5. června 1999 velká Street party ´99 v Praze, která původně měla proběhnout v rámci Interkontinentální karavany za účasti indických zemědělců, ti ale do Čech nedostali víza. Akce za účasti pěti až deseti tisíc demonstrantů skončila útokem dlažebními kostkami na americkou ambasádu.

Mezitím se ovšem také stále více politicky profilovali fašističtí skinheads, zakládali ve větší míře neonacistické organizace a organizovali pouliční akce. Proběhla proto řada protidemonstrací, nejvýznamnější byla 1. května 1999, kdy neonacisté uspořádali demonstraci na tradičním místě anarchistických prvních májů, Střeleckém ostrově a policie dvakrát zakročila proti anarchistům, poprvé, když chtěli zablokovat vchod na ostrov, podruhé, když se postavili od cesty neonacistickému pochodu. V reakci na to došlo ke střetu, při němž létaly molotovy a dlažební kostky a hořela policejní auta. K dalším protidemonstracím průběžně dochází, významná je ale i aktivita některých anarchistů, kteří bojují proti neonacistickým bojůvkám právními prostředky.

Většina anarchistických aktivit od poloviny roku 1999 byla ovšem soustředěna na chystané výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB) v Praze, konané v září 2000. Anarchisté toto zasedání přijali jako příležitost vyjádřit se proti kapitalistické globalizaci a přihlásit se ke globálnímu hnutí odporu proti ní, které se pozdějších pražských protestů nakonec zúčastnilo v takřka řádově vyšších počtech než účastníci z Čech, čehož využila média k rozdmýchávání xenofobních nálad a strašení již dlouho dopředu před akcemi.

Většina anarchistických a autonomních skupin a organizací (ČSAF, ORA-Solidarita, okruh Konfrontace, zbytky ČAS, které se v podstatě rovnaly redakčnímu okruhu A-kontra) se zapojila do Iniciativy proti ekonomické globalizaci – Praha 2000 (INPEG), platformy vzniklé z příprav akcí a inspirované obdobnými zahraničními strukturami (Peoples Global Action apod.), které se vedle nich zúčastnili i ekologičtí aktivisté (často z etablovanějších skupin typu Děti Země nebo Nezávislé sociálně-ekologické hnutí, ale také radikálnější aktivisté z Earth First!) a trockisté (Socialistická solidarita, Budoucnost), ačkoli s oběma proudy docházelo ke kontroverzím. O vlastní kampaň se (neúspěšně) pokusila pouze FSA.

Docházelo k jednotlivým akcím, více či méně souvisejícím s bojem proti ekonomické globalizaci či přímo proti zasedání. V polovině března 2000 zaútočili dva členové ORA-Solidarita vajíčky na ministryni zahraničí USA Madeleine Albrightovou během její návštěvy ČR. 16. dubna 2000 INPEG organizoval za účasti asi dvou set lidí solidární demonstraci s protesty proti MMF a SB ve Washingtonu. Během prvního máje 2000 zatkla policie během jejich projevů řečníky FSA a ČSAF i lidi, kteří se jich pokoušeli zastat a brutálně rozprášila lidi, kteří se pokusili o pochod. To vyvolalo kritiku, dokonce i ze strany šéfa největší odborové centrály Richarda Falbra, který se mj. veřejně přihlásil k účasti na anarchistické demonstraci.

Samotných akcí v září se účastnila řada českých anarchistů i anarchistů z mnoha koutů světa (Evropa, USA, Kanada, Turecko, Malajsie, Venezuela a mnoho dalších). Anarchisté se podíleli na alternativním fóru přednášek, Kontrasummitu (přednášel zde např. irský anarchista Andrew Flood) i na deníku Kontrast, vycházejícím během protestních akcí. Nejvíce se ale zapojili do pouličních akcí. Vystoupili už 23. září na demonstraci Antifašistické akce, šli v čele demonstrace následujícího dne (pochod Prahou 24. září) a především se podíleli na demonstraci během globálního dne akcí – 26 září. Zde anarchistický černý blok v čele jednoho z průvodů zaútočil na policisty v Lumírově ulici poblíž místa zasedání a vyvolal několikahodinový střet se zásahovou jednotkou. Dlužno dodat, že anarchisté byli a hráli důležitou roli i v ostatních pochodech (kterým se podařilo zablokovat přístupové cesty k místu zasedání, takže finančníci museli odjet metrem a zrušit divadelní představení) a jejich názor na střet v Lumírově ulici se značně rozcházel, stejně jako následná reflexe událostí. Anarchisté se účastní činnosti INPEG dodnes, další prioritou se pro ně přitom stává kampaň proti vstupu ČR do Evropské unie.

Ondřej Slačálek

Převzato od A-kontra 8/2000