Nechceme emancipovat lidi, chceme aby se lidi emancipovali sami. (Errico Malatesta, italský anarchista) Poezii může tvořit každý nebo nikdo. (Lautreamont, básník)
V devadesátých letech dvacátého století, kdy si stále více lidí uvědomovalo rozdíl mezi tím, co je a co by mělo či spíše mělo být, se v Anglii zrodila jedna z forem boje o veřejný prostor, o ulice a náměstí. Z hnutí proti výstavbě nových dálnic se zrodilo Reclaim the Streets, i fenomén street parties. K mobilizaci lidí na streetparty spojili antikapitalistickou politiku přímé akce s tvořivou zábavou, uměním a muzikou. Smíchali protest s karnevalem (ostatně Pařížská komuna, povstání v Paříži 1968 atd. byly také směsí revolučního poselství a karnevalu), aby lidé pomocí street party oslavili dočasné osvobození od zavedeného řádu. To představuje odmítnutí strnulé hierarchie, privilegií norem a zákazů. Davy lidí na ulici jsou zachváceny náhlým uvědoměním si své moci. Karnevaly a revoluce nejsou pasivní podívanou, která je sledována jinými lidmi, ale naopak zahrnují ba přímo vyžadují aktivní účast samotného davu. S důležitým poselstvím: „Nic nechceme, nic nežádáme, bereme si zpátky to, co nám patří.“ …naše ulice, naše životy. Ulice jako veřejné prostranství, které byly za pomoci státu vyvlastněny automobilovým průmyslem v zájmu zisku a propěchu menšiny.
Street parties - moderní interpretace dávných protestů a bojů za svobodnější a důstojnější život - nejsou však žádným novým vynálezem. Přímé akce vyjadřují přesvědčení, že v úsilí a boji za lepší, sociálně spravedlivější a ekologicky udržitelnější společnost - nelze přenechat ani odborníkům, ani stranickému předvoji, ani poslancům v parlamentu, ale jednat sami za sebe ve spolupráci se svými bližními. A přímá akce je nedílnou součástí tohoto emancipačního úsilí.
(Z borožury Ulice lidem!)