Petr Stránský (1878-1949)
Petr Stránský, (28. června 1878 v Mratíně u Prahy - 17. února 1949 v Nižboru). Byl synem z početné rodiny nádeníka, který mu umožnil chodit do školy pouhé tři roky. Od dětství musel tvrdě pracovat v zemědělství a když dospěl do určitého věku, stejně jako mnozí další se odebral na český sever, slibující daleko příznivější pracovní příležitosti. Zakotvil v Lomu, kde ihned zaznamenal silné anarchistické hnutí a okamžitě podlehl jeho ideálům. Setkal se s S. K. Neumannem, doučoval se četbou a brzy si troufl napsat pár článků do Vohryzkova časopisu Omladina. Za jeden z nich ho pohnali před soud a dostal na vybranou mezi 4 korunami pokuty nebo 12 hodinami vězení. Zprvu byl zapojen v místním „Všeobecném kooperativním spolku“, ale již v dubnu 1908 se stal II. místopředsedou „České federace všech odborů“ a jejím agitátorem pro Hrob a okolí; so učasně byl jedním z revírních důvěrníků „Hornické federace“.
V březnu 1911 stál znovu před soudem a po odpykání pětidenního trestu hledal východisko z bídy v odchodu do westfálského Hambornu, kde založil krajanský spolek a spoluorganizoval šestitýdenní hornickou stávku. Po vzniku republiky se vrátil do Čech a již v listopadu 1919 byl v podezření, že „obstarává styky s komunisty za hranicemi“. Básník S. K. Neumann jej zapojil do svých plánů a v roce 1920 se i Petr Stránský stal zakladatelem a krajským předsedou komunistických skupin; na jejich srpnovém sjezdu v roce 1920 byl havíř z Lomu po Neumannově boku zvolen předsedou ústřední rady Svazu komunistických skupin. S nadšením se zúčastnil tzv. prosincové generální stávky a jako „velezrádce“ strávil tentokrát již osm týdnů v plzeňské věznici na Borech.
Šmeral si s S. K. Neumannem rozhodlně nepadli do oka a jeho komunistické skupiny, vzešlé z anarchismu, se v KSČ nikdy nedočkaly patřičného uznání. Stránského hvězda velmi brzy zapadla, ale kupodivu znovu výrazně zaplála až v období tzv. bolševizace komunistické strany. Tehdy bylo rozhodnuto přebudovat dosavadní strukturu „rudých odborů“ a založit „průmyslové svazy“. Na ustavujícím sjezdu „Průmyslového svazu horníků“ dne 12. 8. 1929 byl Petr Stránský zvolen jeho předsedou po boku pozdějšího ministra vnitra Václava Noska, který se stal jeho tajemníkem. Krátce poté se stal Stránský kandidátem do senátních voleb a 27. 10. 1929 byl zvolen senátorem. Souběžně nastala velká hospodářská krize a moskevská Kominterna vytýčila nelítostnou „revoluční strategii a taktiku“, jejíž součástí bylo organizování masových akcí nezaměstnaných, spojených s „hladovými průvody“, které měly podle moskevských instrukcí v yvolávat revoluční střety s orgány buržoázní státní moci. Petr Stránský našel svou parketu a postupně kráčel v čele řady více či méně problematických manifestačních průvodů; žádný z nich však neměl tak tragické důsledky jako střetnutí u duchcovského viaduktu se čtyřmi mrtvými a řadou raněných. Senátor Petr Stránský jako organizátor nepovolené demonstrace byl zatčen, zbaven poslanecké imunity a před senátem krajského soudu v Mostě odsouzen k ročnímu trestu vězení. Funkci předsedy Průmyslového svazu horníků vykonával do března 1934, pak už působil jen na jeho revírním sekretariátu v Mostě. Po svém proslovu na oslavě 1. máje 1934 v Ústí n. L. byl usvědčen, že „podněcoval k revoluci po vzoru ruském“, což mu vyneslo další tři měsíce těžkého žaláře.
Z vězeňské cely byl propuštěn v době, kdy jeho strana radikálně změnila svou „revoluční taktiku“. Se svým jednoduchým radikalismem byl náhle nadbytečný, a tak odešel na Berounsko, kde žila rodina jeho manželky. Na severu Čech se v té době šířily fámy, že přešel k agrárníkům, ale ve skutečnosti dále pokračoval ve své revoluční činnosti, třebaže už jen v okresním měřítku. Hned v březnu 1939 pro něho poprvé přišlo gestapo; po roce jej s poznámkou „návrat nežadoucí“ poslali do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald, kde strávil následujících pět let. Vrátil se s podlomeným zdravím a neužil si ani období po únoru - nezištní buřiči starého ražení byli opět jen na obtíž. Petr Stránský zemřel dne 17. 2. 1949 v Nižboru. V souvislosti v duchcovským viaduktem bylo jeho jméno dost dlouho tabu, neboť se vždycky našli pochybovači, kteří varovali, že na podezření z jeho spolčení s agrárníky může být přeci jen něco pravdy…
Interní odkazy
Externí odkazy
- autor: Pavel Koukal
