Alois Šefl (1874-1938)

Alois Šefl (9. listopadu 1874 Nýřany - 17. června 1938 ve Svaté Dobrotivé u Příbrami), byl hornický spisovatel a novinář. Vysoký statný muž s černým knírem připomínal prý zjevem ukrajinského básníka Tarase Ševčenka. Také jeho tvorba byla nedílnou součástí tohoto kraje, i když se občas vracíval na Nýřansko, kde se 19. listopadu 1874 narodil.

Prvé zkušenosti pro svoji tvorbu čerpal již z doby, kdy opustil školu a pracoval jako dělník na dráze. Brzy na to přijal práci v dolech u Nýřan; poznal ještě těžkou dřinu při dvanáctihodinové pracovní době. Záhy odešel na sever a usadil se v Oseku u Duchcova. Ani zde nebyly podmínky v dolech o nic lepší. Zkušenosti, jež dospívající chlapec zachycoval zatím jen ve své paměti, se valily jedna za druhou. Důl Pokrok, kde spolu se strýcem fárali do hlubin země, se zapsal do Šeflovi paměti nesmazatelně.

Jednou, když těžili „na plánu“, byl zasypán a po delší době vyproštěn bez újmy na zdraví. Druhá zkušenost, ještě daleko dramatičtější, je spojena s velkou katastrofou, jež se na tomto dole odehrála dne 24. ledna 1893. Při výbuchu byl zasypán a na hlavě i končetinách těžce popálen. Za předpokladu, že je mrtev , byl spolu s ostatními obětmi katastrofy uložen ve strojovně šachty, zatímco na oseckém hřbitově již vykopávali hroby. „Výbuch se udál v 6.30 ráno“, vzpomínal po letech na tuto událost. „O 12. hodině jsem se probudil. Chvíli jsem zcela apaticky těkal očima sem a tam. Pak jsem si uvědomil zuřivé štěkání dvou vodních čerpadel ve strojovně. Zvolna jsem otočil hlavou vlevo i vpravo a zahlédl jsem na obou stranách dlouhé řady právě tak nehybně ležících těl jako já. Všichni měli obličeje černé jako uhel a nehýbali se. Co se asi stalo? Vytrvale mě pronásledovala jedna myšlenka… Mé pohyby ale spatřil strojník od čerpadel a ulekaně vykřikl: ‚Pane doktor, jeden z těch mrtvých se hýbá!‘ Tak z řady sedmnácti jeden ubyl. Popadli mne, nalili do mě spoustu mléka a vynesli na povrch…“

Ještě v devadesátých letech se Šefl dostal do styku se socialistickým hnutím na severu Čech. Po zkušenostech v radikálních dělnických organizacích následovala další – nucená výpověď z práce. Mladý havíř odešel pracovat za hranice – do Saska, Porýní, Holandska, Belgie i Francie. Jako topič na lodi se přeplavil přes kanál do Anglie, kde rovněž pracoval v uhelných dolech. Důkladně tehdy poznal podmínky, za jakých pracovali tamní havíři, poznal jejich politické smýšlení a sám se utvrdil v socialistickém přesvědčení. Současně si osvojil znalost několika cizích jazyků: němčiny, francouzštiny i angličtiny.

Na sever se vrátil až po několika letech. Na počátku století nacházíme Aloise Šefla v anarchistických organizacích. Žil tehdy v Lomu a plnými doušky hltal revoluční atmosféru dělnického centra. I on se seznámil s S. K. Neumannem, jehož obdivovatelem byl po celý život. V roce 1907 jej zvolili okresním důvěrníkem České federace všech odborů a jedním z revírních důvěrníků Hornické federace. V srpnu byl spolu s Václavem Draxlem svolavatelem sjezdu horníků, hutníků a koksařů v Praze-Bráníku, který měl řešit jednotný postup v době zostřené perzekuce a místo zaniklé Federace ustavit Volné federativní sdružení horníků v Rakousku. Až v únoru 1909 se podařilo založit Zemskou jednotu horníků se sídlem v Mostě. Jejím orgánem se staly duchcovské Hornické listy, s nimiž Šefl úzce spolupracoval a jejichž nákladem vydal překlady Yvetotovy Abecedy syndikalismu (1908), Hervého Za osvobození proletariátu (1909), Ramusovy studie Všeobecná stávka a přímá akce v třídním boji proletariátu (1910) či Devaldésovu Potravu pro děla (s Václavem Draxlem, 1911). Jeho články bývaly většinou označeny šifrou „Aramis“, která snad měla vyjadřovat autorovy souboje ve jménu havířů. Po smrti starého dělnického novináře Tomeše Kašeho se stal Alois Šefl redaktorem tohoto časopisu.

Šeflova činnost a účast v anarchistickém hnutí jej v očích úřadů zařadila mezi státu nebezpečné osoby. Ihned po vypuknutí I. světové války byly Hornické listy zastaveny a Šefl okamžitě poslán k vojsku, odkud byl s dalšími nespolehlivými osobami nasazen do rudných dolů na Cínovci. Tam pracoval za nesnesitelných podmínek až do roku 1918. Teprve po převratu se znovu vrátil ke své práci hornického novináře. Opět ze všech sil usiloval o zlepšení podmínek hornického života. Byl statečný a bojácný všude, kde se jednalo o práva prostého lidu.

Po čtvrt století byl redaktorem Hornických listů v Duchcově. Na jejich stránkách se většinou poprvé objevovaly jeho fejetony, povídky, básně, pod čarou otiskoval své romány z hornického prostředí. Mnohé ze Šeflových prací vyšli i knižně. K nejcenějším patří Vyvrženci (1924), obraz ze života severočeských opramáků, takzvaných bratránků, kteří zde pracovali v prvopočátcích rozvoje revíru. Příběh ze života českých havířů, vyhnaných z vlasti perzekucí po skončení hornické stávky 1882, zachytil v románu Exulanti (1934). Na Nýřansku počátkem devadesátých let se odehrává pozoruhodný hornický román Vzpoura (1927), Na přelomu století se na Duchcovsku rozvíjí příběh „románu ze života poddaných krále Uhle – Za lepší budoucnost“ (1922), končící katastrofou na dole Svěží štěstí v září 1900. Na severu se odehrává i další ze Šeflových románů Prohrál život (1929) s podtitulem Historie degenerované rodiny, i další dvě knihy Tisícovka a jiné črty z hornického života (1925) a drobné črty a povídky ze života horníků Z kraje černých démantů (1934). Další kapitoly z hornických tragedií přináší kniha Uhlí a smrt (1936), vydaná pod dojmem katastrofy na dole Nelson III v Oseku u Duchcova.

Alois Šefl zemřel 17. června 1938 ve Svaté Dobrotivé u Příbrami a pochován je v rodných Nýřanech. Jeho bohužel zapomínané dílo je součástí jedinečného historického dědictví revolučního českého severu. Pravdivě líčený život, tragedie i boj zdejšího lidu, popisované na základě zasvěcené a důvěrné znalosti prostředí, tvoří velmi cennou kroniku tohoto kraje. Ilja Bart snad nejvýstižněji charakterizoval spisovatele hornického severu Aloise Šefla těmito slovy: „On krvácel všemi ranami lidu a žil všemi jeho nadějemi.“

• Vyvrženci (1924)
• Exulanti (1934)
• Vzpoura (1927)
• Za lepší budoucnost (1922)
• Prohrál život, podtitul Historie degenerované rodiny (1929)
• Tisícovka a jiné črty z hornického života (1925)
• Z kraje černých démantů (1934)
• Uhlí a smrt (1936)

• kniha „Pavel Koukal – Trubači revolt, Severočeské nakladatelství,Ústí nad Labem, 1984
• AKA