Sacco a Vanzetti
(zkrácená verze)
- Grzegorz Jaszuński
- Vydavatelství anarchistické organizace „Nabat“
- Vydavatelství „Inny świat
- Pro ČSAF přeložili a upravili G. V. a F. Š.
Tento článek pojednává o světoznámé aféře, ve které byli odsouzeni na smrt dva nevinní anarchisté, Sacco a Vanzetti. Ve skutečnosti šlo o soudně politickou mašinérii, jejímž cílem byl útok na sílící dělnické hnutí. Oba muži byli rehabilitováni až v roce 1977, padesát let po procesu.
„Páchají Spojené státy zločiny?“ Takový byl redakční titul komentáře vytištěný dne 21. srpna roku 1927 v časopise Robotnik. Komentář se týkal právě kauzy dvou křivě obviněných anarchistů Nicoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho, kterou tyto noviny situovaly do úvodní části prvního sloupku. Dále jste si mohli přečíst senzační zprávy o „ponurém tajemství zmizelého generála Zagorského“, informace o blížícím se období Ligy Národů a o depeši o redukci vojsk okupace v Nadrenii.
Titulní strana deníku patřila dvěma Italským přistěhovalcům, kteří byli v Americe odsouzeni k trestu smrti. Vedle redakčního komentáře se nacházely telegramy z New Yorku a Londýna: „Znemožnění další stížnosti“, „O průběhu diskuze před nejvyšším soudem“, „Vanzettiho setkání se sestrou“, „Příprava na protestní stávku, stížnosti anglických dělníků“. Pod obrázkem byla vidět sedící postava člověka se zavázanýma očima s nápisem: „Elektrické křeslo, na kterém se v demokratické Americe trestají obžalovaní.“
K obrázku je vytištěno zveršování, svědčící možná nejen o poetickém talentu autorky Marie Předborské, ale také o silném emocionálním napětí. Verš byl titulován: „Dvanáct dní muka Sacca i Vanzettiho.“ Toto je fragment:
Bez viny viní.. Sedm dlouhých let Nad každým jejich dnem stál trpělivý kat.. A když lidskost hněvivě poražena křičela nakonec vztahujíc ramena: „Protestujeme proti ničení práva!“ Gubernátorova síla laskavá pomáhajíc zdravé zrno v nemocném kvasu vražd vyklíčit.. až do dvanáctého dne Ó, hanbo strašná!...
Prozaičtější, leč též plný emocí byl komentář redakce. Přečtěte si ho celý, tak jak je zachován v původním znění:
„Vláda státu Massachusetts - vyvodil Robotnik – prahne, zdá se, vyzdobit se smutnou slávou, že vyhrála válku proti názorům celého civilizovaného světa. Nezměnila v ničem své stanovisko týkající se italských vězňů. Znovu je převezli do cely smrti, kde znovu, jak před deseti dny, museli očekávat kata. Je to cosi tak barbarského a zvířecího v takovém významu nelítosti nad dvěma nešťastnými lidmi, že těžko nalézt slova na popsání oficiálních postupů. Že by názory milionu lidí, názory nejsvětlejších úmyslů Evropanů proti nepohnutelnosti dogmat, jen na úkor udržení autority pár lidí za cenu zabití dvou nevinných „ve jménu práva“ potupujícího celý svět, neměly vliv? Na to je třeba mít skutečně příhodnou povahu ve svém oboru.
Že soudci z Charlestonu a Bostonu přijdou v každém případě do historie jako specifické úkazy znevýhodňování lidské rasy. Možná ještě v poslední chvíli zadrží rozhodnutí gubernátora Fullera, na kterém se zdá, nejvíce záleží osud vězňů. Mějme ještě naději… Tak dělnická třída volá: “Slitování nad Saccem a Vanzettim!! Vypusťte je na svobodu!! Obnovte proces a omilostněte vězně!!““
Rakve s jejich mrtvolami byly vystaveny na veřejný odiv Bostonu. „Mnoho žen i mužů“, informovala polská Telegrafická společnost, „navštívilo tuto kapli, žehnajíce s pláčem těmto vězňům. Sekretářka komitentu obhajoby Sacca a Vanzettiho usilovala o umístění tabule do středu květů, pokrývající rakve s nápisem „následkem udržení pořádku zůstali uvězněni“.
Když se po několika dnech utišil silný dojem z pohřbu Sacca a Vanzettiho, místní novináři psali, že v pohřebním průvodu šly desítky tisíc lidí. Délka průvodu dosahovala osmi mil. Obřad se odbyl bez náboženských rituálů. Na celém světě se tento pohřeb dvou obětí amerického verdiktu spravedlnosti neobešel bez protestních manifestací. V Marseille dodavatelé tentýž den odmítli vyložení výrobků z amerických továren. V Berlíně se konala manifestace v parku Treptova s počtem 100 000 lidí. Není od věci říci, že kauza Sacco a Vanzetti narušila v tomto smyslu úroveň civilizované humanity. Posledním aktem dramatu Sacca a Vanzettiho signalizující tragické finále bylo povolání gubernátora Fullera, předsedy shromáždění soudců, který se měl seznámit s celou situací a vyslovit své rozhodnutí. Zajímavé, že mohlo být shodné s americkým zákonodárstvím, když gubernátor státu Massachusetts, Alvan T. Fuller, měl to právo omilostnit obviněné. Fuller však uvedl své rozhodnutí jako výchozí z názorů shromáždění.
Gubernátor byl typickým americkým byznysmenem, který tak činil z osobního důvodu soukromé politické zaujatosti. Začínal skromně jako účastník cyklistických závodů a dobyvatel ocenění. Dále založil dílnu oprav kol a když zjistil, že cyklistiku pomalu nahrazuje automobilismus, přešel k jiné branži. Ve 20. letech byl ředitelem automobilové firmy Packard pro všechny části (státy) Nové Anglie a Pensylvánie. V Bostonu byl považován za milionáře. V roce 1915 byl vybrán do funkce zákonodárství státu Massachusetts, samozřejmě díky silné podpoře Republikánské skupiny. Po dvou letech povýšil do funkce Reprezentantů ve Washingtonu. V roce 1921 získal místo zástupce gubernátora státu a v roce 1925 se skutečně stal gubernátorem státu Massachusetts.
Když zastánci Sacca a Vanzettiho po vyčerpání všech jiných možností, vystoupili s návrhem omilostnění, osudy dvou Italů se ocitly v rukou právě gubernátora Fullera. Letmo můžeme vzpomenout, že rozhodnutí bylo podepsáno jedině Vanzettim. Sacco advokátům stvrdil, že nevidí smysl v podobném doznání, že to podle něj do sebe nezapadá. Podle něho Americká vláda tak nebo tak už dopředu rozhodla o trestu smrti obou souzených..a mimoto dodal, že obrat k omilostnění by byl stejně v rozporu s jejich zásadami. Obhájci poukazovali na jeho ženu Rosinii. Sacco na to odpověděl, že jeho smrt ukončí její sedm let trvající starosti a trápení…
Když přišla žádost o milost ke gubernátoru Fullerovi, záležitost Sacca a Vanzettiho nabrala již celosvětového rozměru. Ze všech stran přicházeli protesty a volání o jejím opětovném řešení. Milionář Fuller neměl ani kouska sympatie k těmto odsouzeným: byli cizinci, nevydělávali peníze a nadmíru nesnesitelné - nezakrývali své anarchistické názory. Uznal jednak, že musí zachovat zdánlivou objektivitu, i proto povolal shromáždění soudu skládající se z vážených obyvatel Bostonu.
Předsedou shromáždění byl Abbott Lawrence Lowell, prezident proslulé Harvardské Univerzity (funkce podobná funkci rektora). Jasně ho charakterizoval Bertrand Russell, píšíc o něm ve své „autobiografii“ v souvislosti s návštěvou Harvardské Univerzity: „Můžu s hrdostí povědět, že jsem poznal nefalšovanou antipatii profesora Lowella, který se později přičinil také na smrti Sacca a Vanzettiho.“ Členy shromáždění byli dále Robert Grant, soudce v důchodu specializující se na dědická práva, také Samuel W. Straton, prezident slavného massachusettského Institutu Technologie, známějšího pod zkratkou MIT. Všichni tři byli již starší pánové. Nejmladší z nich , Straton, měl 68 let.
Přece však ani věk členů nezapůsobil na osudy obou uvězněných. Blíže pravdě je názor, že všichni tři starší pánové jen tak tak maskovali svou antipatii k Saccovi a Vanzettim. Lowell pocházel z jedné ze starších rodin. Podle amerického vtipu.. „Lowellové mluví jenom z Fagotovými a Fagotové – jenom s Bohem“. O Lowellovi se říkalo, že je vrahem cizinců, a tím víc anarchistů. Soudce Grant, autor populárních pověstí, v jedné ze svých knížek představil Italy jako národ kapesních zlodějíčků.
Třetí člen shromáždění, Straton, byl příznivcem státu Illinois a za každou cenu chtěl dokázat svým novým přátelům z bostonské aristokracie, že není horší než oni. Zdůrazňoval odmítajavý postoj k mluvčímu katolické organizace YMCA, vystupujícího veřejně proti válce. Shromáždění rady gubernátora v průběhu 10-ti dnů v červenci roku 1927 vyslechlo svědky, pozvané podle vlastního usouzení. Do konce měsíce shromáždění předložilo Fullerovi své rozhodnutí: Sacco a Vanzetti jsou vinni, nenáleží je omilostnit.
Jak v čase vyslýchání svědků, tak i v době redigování výroků jednotlivých členů shromáždění, všichni vykazovali krajní jednostrannost a očividnou antipatii k odsouzeným, kteří se chtěli hájit. Nicola Sacco – na rozdíl od Vanzettiho – odsouzený byl pouze za spáchání zločinu v South Braintree ve dnech 15. května 1920. Vanzettimu bylo přisouzeno ještě jedno provinění.
V době procesu se Vanzettiho obhajoba odvolávala mezi jiným na to, že Sacco nemohl vykonat tento zločin, neboť 15. května přebýval v Bostonu a nemohl být v té chvíli v South Braintree.
Alibi odsouzeného potvrdili dva svědci, kteří se s ním setkali v onen kritický den v Bostonu a snídali s ním. Na otázku, jakým způsobem si svědkové mohli zapamatovat, že viděli Sacca vlastně onoho 15. května, oba odpověděli, že si toto datum zapamatovali, protože se v tento den konal banket na počest nějakého Williamse, redaktora novin Boston Transcript.
Předseda poradního shromáždění gubernátora uznal, že je povinen se zajímat otázkou alibi Sacca jako podstatným prvkem jeho obrany a pozval na sezení oba svědky, kteří stále tvrdili, že 15.5. viděli Sacca v Bostonu. Oba byli obyvateli bezúhonnými, oba však byli Italové a tak je rektor Lowell obvinil, že složili falešné doznání na obranu Sacca.
Když se Felice Guadagni a Albert Bosco objevili před soudem, Lowell poukázal na číslo novin „del Massachusetts“, z kterého vyplývalo, že se banket na počest Willamse konal 13. května místo 15. května. Svědkové setrvávali na svém původním doznání. Lowell jim následně předložil exemplář „Boston Transcript“ rovněž se zmíněným datem 13. května jako den banketu. Oba svědkové nevěděli dobře, jak vyjasnit tyto nesrovnalosti. Ode dne banketu a jejich setkání ze Saccem minulo už přes sedm let, přesto oba byli pevni v přesvědčení, že v té chvíli skutečně udali správné datum a že jsou jejich doznání pravdivá.
Triumf rektora Lowella byl krátkodobý. Téhož dne v odpoledních hodinách Guadagni a Bosco vyhledali komplet italských novin z Bostonu „La Notizia“ za rok 1920. V čísle 16. května se skutečně nalézala zpráva o banketu, jež se konal předešlý den na počest redaktora Williamse. Záznam končil informací, že v krátké době se bude konat další akce na počest Williamse.
Vše se vyjasnilo: v odstupu několika týdnů proběhy hned byl Williams pozván hned na dvě akce; jednoz nich se týkalo 15. května, takže doznání svědků sloužící jako alibi Sacca zůstalo nevyvráceno.
Nazítří se členové shromáždění shodli na dalším výslechu Guadagniho a Bosca, kteří ukázali členům shromáždění hrubý svazek – komplet novin „La Notizia“. Předseda se upřímně omluvil oběma svědkům, jenže, jak poté potvrdili obhájci, v protokolu komitentu nezůstala žádná stopa této omluvy. Co bylo však horší, Lowell a jeho dva kolegové v zákonodárství celkově opomněli důkazy pro gubernátora vypovídající, že Sacco 15. 5. roku 1920 přebýval v Bostonu. Členové shromáždění museli tak postoupit téměř k rozhodnutí o exekuci obou obviněných.
Na základě názorů shromáždění rady odložil gubernátor Fuller požadavek o milost Sacca a Vanzettiho. Toto rozhodnutí, jak se ukázalo, zakončilo jeho ambiciózní politickou kariéru. Krátce se jeho příjmení objevilo na titulních stránkách bostonských novin v závislosti s jeho případným jmenováním na ambasádě Spojených států ve Francii. Francouzská vláda však poukázala na neshody v kandidatuře, neboť by mu prý nemohla zajistit v Paříži bezpečí. Fuller se stáhl z veřejného života, zaměřujíc celou svou energii na prodej aut. Kariéry dalších osob, svázaných bezprostředně s kauzou Sacca a Vanzettiho skončily tak, jak to nikdo nečekal. Frank A. Goodwin, jeden z vyšších státních úředníků, zveřejnil přepsání svých tvrzení, v kterém prý nabádal k zproštění jejich viny. Na počátku roku 1928 jej gubernátor Fuller náhle odvolal z místa. Nějaký Shaugnessey, jenž byl agentem ministerstva spravedlnosti, zajímající se o záležitosti dvou anarchistů, byl roku 1927 odsouzen na 12 let vězení za kriminální přestupky.
Joseph Ross vystupoval před soudem jako tlumočník z italštiny. Vanzetti mu nadhodil, že dochází k přetváření doznání svědků, aby byli znevýhodněni obvinění. Ross pak byl krátce nato odsouzen za pokusy podplácení soudu. Celkem se zkompromitoval rovněž Arthur. K. Reading, který jako generální prokurátor státu Massachusetts odehrál důležitou roli v tomto procesu jako poradce gubernátora Fullera. V roce 1928 mu bylo prokázáno úplatkářství a byl zbaven místa. Byl to čin bez soudního rozhodnutí.
K tomu, že předválečný „Robotnik“ nazval Američany v závislosti s kauzou Sacca i Vanzettiho divochy, náleží doložit, že ve Spojených státech nechyběly bílé ovce, které se domáhaly ospravedlnění obou odsouzených. V jejich obhajobě nevystupovala jen levice. Známý spisovatel Upton Sinclair nebyl daleko od pravdy, když ve své známé povídce Boston popsal zasvěcené zprávy o dvou italských anarchistech a v příběhu s charakterem napůl dokumentárním jednou z hlavních rolí pověřil starší paní z prostředí bostonské aristokracie, nějakou fiktivní Kornelie Thornwell, která neustávala v úsilí zachránit Sacca a Vanzettiho. Vedle Uptona Sinclaira mělo i mnoho jiných amerických intelektuálů podíl na protestních akcích. Výbojný pisatel John Dos Passos, absolvent Harvardské Univerzity, napsal dopis prezidentu Lowellovi, který – podle Lowellových slov– ho účelně kompromitoval. „Pan se podepsal“..psal Dos Passos – „..a pečetí univerzity přímo opatřil pod dokument hanby“.. Žádné bostonské noviny však nechtějí vytisknout tento list. V té době se Dos Passos účastnil průvodu demonstrantů a na jeho hlavu dopadl úder policejního obušku. Den před vykonáním rozsudku ho zatkli spolu s několika výbojnými novináři. Zaujaté ohlasy Dos Passosa na kauzu Sacca a Vanzettiho nalezneme také v jeho příběhu „The Big Money“, ve kterém se nachází několik částízasvěcených právě procesu těchto dvou anarchistů a jedna z postav, Mary French, odjíždí do Bostonu, aby tam mohla spolupracovat se shromážděním obhajoby. Po čtyřiceti letech se spisovatel znovu vrátil k tomuto tématu ve svých vzpomínkách, publikovaných v roce 1966 pod titulem „The Best Times“. I přesto, že v té době se Dos Passos již značně vzdálil svým levicovým ideálům, nezměnil své přesvědčení o nevinnosti Sacca a Vanzettiho a s humorem si vzpomněl, jak zůstal uvězněný dohromady se známou básnířkou Ednou St.Vincent Millay a jak je její bohatý muž vykoupil z vězení.
Rovněž i uprostřed amerických právníků se našli lidé odvážní, kteří nepochybovali o nevině obou Italů a válčili za záchranu jejich života. Na prvním místě náleží zmínit Felixe Frankfurtera, pozdději všeobecně váženého soudce Nejvyššího soudu ve Washingtonu. V roce 1927 byl Frankfurter profesorem Institutu práva Harvardské univerzity. A senzací se stalo ohlášení rozmluvy na titulních stranách důležitého měsíčníku „Atlantic Monthy“, rozmluvy pod titulem „The Case of Sacco and Vanzetti“ (vydané později v knižní edici).
Frankfurter postupně posbíral všechny teorie aktu odsouzení a poukazoval, že odsouzení nespáchali žádný zločin. Krátce na to se k němu přidali i jiní profesoři institutu, přesto byl považován za jednoho z nejprůbojnějších právníků Spojených států. Přesto se jako soudce Nejvyššího soudu neangažoval v kontroverzních politických záležitostech.
Obhajoba Sacca a Vanzettiho se snažila marně, neboť gubernátor Fuller – po obdržení výstupu shromáždění rady ohlásil 3.srpna výsledek žádosti o milost, jež zůstala odložena. V průběhu dalších dvaceti dní předkládali obhájci záznamy o průběhu procesusoudci Thayerovi, který poté vydal rozsudek smrti, předkládali je také soudcům Nejvyššího Soudu ve Washingtonu. Všechny odvolání a nové návrhy postupů se ukázaly zbytečné. Gubernátor Fuller ustoupil jedině tím, že vykonání rozsudku odložil na 12 dní, aby mohli být rozebrány jednotlivé skutkové podstaty údaných zločinů.
Dne 16. srpna proběhlo sezení Nejvyššího soudu státu Massachusetts, aby se vyřešily námitky obhajoby. Několik hodin předtím došlo k výbuchu dynamitu na verandě domu jednoho z přísedících. Nikdo nebyl zraněn, byla zničena pouze fasáda domu. Státní vláda stvrdila, že výbuch byl dílem přátel obou obviněných. V Bostonu pracující shromáždění obhajoby prohlásil, že výbuch byl provokací a že jím jasně byly snížené šance obviněných.
Soudci Nejvyššího soudu rozhodovali pod dojmem výbuchu bomby. Soud, jež se skládal ze čtyř soudců, z kterých každý tak či onak byl svázaný či spřízněný jak se soudcem Thayerem, tak z prokurátorem Katzmanem – se zastal již sestaveného rozsudku smrti. Argumenty obhájců se těchto čtyř pánů, kteří byli přesvědčeni o vině dvou Italů, nedotkly. V ohromném spěchu již po třech dnech soud vyhlásil svá ustanovení: závěr o obnově procesu a návrh na nové řešení zůstal odložený.
Ve Washingtonu rovněž zavedli zkoušku pravdy před Nejvyšším soudem. Vzhledem k tomu, že byly prázdniny, devět soudců bylo na dovolené. Obránci se snažili dostat se ke kterémukoliv z nich a získat souhlas na udržení exekuce dokud nebude vyřešena její správnost přes nejvyšší soudní instituty ve Spojených státech.
Soudci Oliwerovi Wendelovi Holmesovi, známému svými liberálními názory, bylo tenkrát sedmdesát šest let. Když ho jeden z advokátů vyhledal v jeho rezidenci, Holmes mu rozhodnutí odmítl podepsat, vydávaje jasně najevo osobní výraz sympatie k oběma odsouzeným a přejíc obhajobě, „aby nalezla soudce, který na sebe vezme odpovědnost za změnu rozsudku.“ Podobně postupovali i jiní soudci. Pokud byli osobně přesvědčeni o nevině Sacca a Vanzettiho, neodvážili se udělat něco na jejich obhajobu z důvodu tehdejší americké politické atmosféry. Byla to atmosféra strachu a teroru. Vážená vrstva lidí nechtěla mít nic společného s kauzou jakýchsi dvou anarchistů. Vystoupení na jejich obranu by bylo jednoznačně vystoupením proti dlouholetému úsilí policistů, prokurátorského úřadu, proti konvencím a aparátu soudní spravedlnosti státu Massachusetts. Byla by to obhajoba „protestantů“ a vystoupení proti těm všem, kdo stáli na straně „pořádku“ a kapitalistického systému.
Několik hodin před rozsudkem gubernátora Fullera se přihlásili tři nebojácní advokáti usilující do poslední chvíle získat odročení výkonu trestu. Současně jeden z obhájců jel speciálně pronajatým parníkem ze státu Maine, hledaje na malé vesnici ve vzdálenosti 8 mil soudce odvolacího soudu Stonea, aby jej nasměrovali k zadržení výroku. Rovněž gubernátor, tak i soudce Stone byli neoblomní. Jiný obránce, známý advokát William G. Thompson, patnáct minut před půlnocí opustil gubernátorův kabinet, z kterým skončil rozmluvu – ovšem beze smyslu. Thompson sdělil vybraným novinářům, že budou utraceny životy dvou nevinných lidí.
Krátce po půlnoci kat pustil proud. Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti zahynuli na elektrickém křesle.
Akt obvinění
Z čeho byli Sacco a Vanzetti obviněni? Jak mohlo dojít k takovému odsouzení? Proč přísedící podlehli sugescím prokurátora? Proč válka o životy dvou souzených neměla výsledek? Za prvé: Ve státě Massachusetts byly skutečně spáchány zločiny, z kterých byly Sacco a Vanzetti obviněni. V průběhu hledání zločinců se v tomto případě policie zaměřila na Sacca a Vanzettiho, neboť neskrývali, že jsou anarchisty.
Důvod byl prostý. Hodilo se je usadit do lavic odsouzených a jednoduše prohlásit, že to oni páchali zločiny. V tomto případě je třeba současně zmínit několik záměrů mocných. Za prvé, chtěli utvrdit veřejnost v názoru, že policie postupuje správně a rychle odhaluje původce zločinu. Za druhé, je třeba vtisknout rovnítko mezi anarchisty a kriminálníky a dehonestovat veškerý odpor proti rozdílům, poskvrnit rebely před společností určit hranice jejich působení, nejlépe ukončit jejich další fungování. Z přibýváním let, kdy zpráva nabyla světového ohlasu, vznikl ještě jeden cíl, obrana amerického soudnictví a jeho neomylnosti.
Lidé, kteří pomohli smrti Sacca a Vanzettiho, znali všechny důvody jejich nevinnosti. Jednoduše si nepřipouštěli žádné pochybnosti a konali v přesvědčení, že splní závazek daný svému patriotismu, kterým bylo poslat dva Italy na elektrické křeslo.
Podobné analogie je možné nalézt i v současné Americe. Na počátku padesátých let byli Julius a Ethel Rosenbergovi odsouzeni za vyzrazení tzv. „atomového tajemství“. Prokurátoři i soudci věděli naprosto přesně, že odsouzení neměli přístup k těmto informacím (mimo jiné mnoho vědců pochybovalo o existenci takového tajemství). Rosenberg byl odsouzený také za své protesty proti trestu smrti a prezident nepoužil svého práva dát mu milost.
Šéfové tajné policie, kteří zkonstruovali domnělé důvody viny odsouzených, prokurátoři, soudci i prezident byli přesvědčeni, že konají v zájmu Spojených států a byli natolik zapálení do „obrany“ své vlasti, že neváhali zmařit životy dvou nevinných lidí.
Jiným příkladem do očí bijícího narušení právního řádu se stalo tzv. Hlášení Warrena, pořízené po zavraždění Kennedyho. Členové Warrenovy komise a sám Earl Warren, průbojný právník na nejvyšším soudu ve Washingtonu, se museli přiznat k tomu, že jejich zpráva se neshoduje se skutečností . Museli vědět, že John Kennedy byl obětí spiknutí a nezemřel vinou náhodné střely psychicky neplnoprávného Oswalda. Také se Warren a jeho kolegové podepsali pod tou zprávou, že jenom tímto způsobem se zavděčí společnosti.
24. prosince 1919 ve svátcích Božího narození byl černý automobil obuvnické továrny firmy „L.Q. White Shoe C.o“, který převážel okolo 3000 dolarů na výplaty pracujícím přepaden bandity v městečku Bridgewater v státě Massachusetts. Při výměně řidičů tam byli dva strážníci. Banditi – byli tři – vyskočili ze svého auta a začali střílet na strážníky. Ti střelbu opětovali. Po chvíli se na ulici objevila tramvaj. Šofér dodávky toho využil a ukryl se za vůz přijíždějící tramvaje. Banditi se vystrašili, naskákali do svého auta a uprchli. Nikdo nebyl zraněn. V prvním policejním protokolu napadení stvrdili, že útočníci „vypadali jako Poláci a Rusové“.
Po čtyřech měsících se v jiném městečku státu Massachusetts rovněž odehrála přestřelka v souvislosti s obuvnickou továrnou, která skočila smrtí dvou osob. Dne patnáctého května 1920 pokladník firmy „Slater a Morill Shoe C.o“ v Jižním Braintree šel do oné továrny, přičemž v jeho kapse se ukrývalo 16 000 dolarů. Doprovázel jej strážník. Náhle do nich dva útočníci „vypadající jako cizinci“ vyprázdnili zásobník. Těžce raněný pokladník po měsíci boje o život zahynul. Strážník umřel nazítří vinou předchozích postřelení. Banditi se zmocnili aktovky s penězi a odjeli, střílejíce po cestě do kolemjdoucích, kteří je chtěli zadržet. Podle prokurátora předvolaného před soud měl v první přestřelce v Bridgewater vinu Vanzetti (bez Sacca). V tom případě druhé přestřelky se zúčastnili oba – Sacco i Vanzetti. Na jakém základě vystoupil prokurátor s tak těžkým obviněním? V průběhu hledání zločinců došel šéf policie v Bridgewateru k názoru, že banditi mohli být jedině „rudí“. Ostatně, byl velice zaměřen proti místním anarchistům. Po delším čase vydal zprávu proti známému anarchistovi italského původu Coacciemu, vyhoštěnému z USA. Coacci v té době bydlel u jiného anarchisty jménem Boda. Ten, jak se později ukázalo, byl majitelem auta Overland. Šéf policie se přitom specializoval na auta. Auto Body stálo v garáži jistého Johnsona. Nepoužíval jej a neměl ho v roce 1920 registrované. Šéf policie si díky tomuto autu na pachatele přestřelky políčil. Dne pátého května ve večerních hodinách se v garáži Johnsona zjevili čtyři cizinci s prosbou o půjčení vozu. Johnson se s nimi dal do delší rozmluvy a jeho žena zavolala policii. Po hodině byli Sacco a Vanzetti, kteří byli se známými v garáži, zatčeni.
Při zatčení měli Sacco a Vanzetti u sebe zbraně – revolvery, což způsobilo podezření policie, i když vlastnictví zbraně je v USA dovoleno, a i když hodně Italů obývajících Massachusetts při sobě nosilo revolvery. Nadmíru zlé bylo, že na policii oba zatčení udali do protokolu klamné svědectví, když se nechtěli přiznat, že návštěva garáže Johnsona měla něco společného s anarchistickou činností. Ve skutečnosti vlastně Sacco i Vanzetti šli do garáže z důvodu projednání anarchistických záležitostí. V druhé polovině roku 1919 a na počátku roku následujícího rozjela americká policie velkou akci proti anarchistům. Výchozím bodem akce se stal výbuch bomby, který se udál v červnu roku 1919 před domem ministra spravedlnosti. Ve středu zatčených anarchistů se také nacházeli dva newyorští tiskaři – Roberto Elia a Andrea Salsedo.
Na konci května 1920 skupina bostonských anarchistů pozvala Vanzettiho do New Yorku, aby se dozvěděl, jaký je osud obou zatčených. Dne 2. května se Vanzetti vrátil do Bostonu a přednesl tyto relace svým příznivcům. Z toho se vyvodilo, že se chystá policejní akce proti anarchistům, a že se musí co nejrychleji zlikvidovat policií hledaná literatura. Zbytku skupiny padl na prsa úkol – 9.května svolat shromáždění, na kterém se měla připravit sbírka financí k záchraně Elliho a Salseda.
Nazítří se bostonští anarchisté dověděli, že bylo nalezeno tělo Andrease Salseda na chodníku před budovou policie. Oficiální verze říkala, že vyskočil z okna ze čtrnáctého patra. Mezi anarchisty vznikla panika. Někdo navrhnul, že bude možná nejlepší vyvézt nebezpečnou literaturu Bodyho autem. To nasměrovalo Sacca a Vanzettiho do garáže – a následně na lavici odsouzených a na elektrické křeslo.
9. dubna 1927 - Úryvek z posledních slov Bartolomea Vanzettiho k soudci Thayerovi: „Chtěl bych tedy říci, že jsem nejen nevinný ve všem, z čeho jsem byl obviněn, nejen, že jsem nikdy v životě nespáchal zločin – možná omyly, ale ne zločin-, nejen, že jsem celý život bojoval za odstranění zločinů, těch, které oficiální zákon i oficiální morálka odsuzují, ale bojoval jsem také za odstranění zločinů, které oficiální morálka i oficiální zákon připouštějí a schvalují: vykořisťování člověka člověkem.
Film Sacco a Vanzetti:
- Na imdb: http://www.imdb.com/title/tt0067698/
