Politické myšlení Noama Chomského

Štěpán Jakl

Noam Chomsky se často umisťuje na předních příčkách nejrůznějších žebříčků vlivných intelektuálů. Naposledy ho čtenáři významného britského magazínu Prospect zvolili v rozsáhle anketě nejvlivnějším intelektuálem dvacátého století.

Noam Chomsky je známý díky dvěma oblastem, kterým se věnuje, první je jeho vědecká práce v oboru lingvistiky, ve které jeho objevy způsobili revoluci nazývanou dnes jako Chomského obrat v lingvistice. Druhou oblastí jsou jeho politické názory a jeho výrazně kritický postoj k politice Spojených států amerických. Tato práce se bude věnovat druhé oblasti tedy politickým názorům Noama Chomského

Noam Chomsky neustále projevuje velké množství politických názorů, jedná se zejména o kritické postoje k různým krokům vlády Spojených států. Úkolem této práce je ale podívat se na jeho politické názory v celku a pokusit se objasnit, zda představují ucelenou teorii v oblasti politického myšlení. Tedy zda se dá v Chomského myšlení najít ucelená koncepce, která má základ v odpovědi na základní filozofické otázky týkající se člověka, jeho života ve společnosti, a na ně navázaný přístup k fungování společnosti.

Pro myšlení Noama Chomského je velmi důležité jeho pojetí lidské přirozenosti. Otázce Chomského pojetí lidské přirozenosti a hodnot, ze kterých vychází jeho myšlení bude věnována první část práce. Druhým důležitým bodem Chomského politického myšlení je jeho anarchismus. Sám Chomsky se označuje za anarchosyndikalistu. Pozici Chomského myšlení v širokém rozpětí anarchistických názorů a tradic a také Chomského postojům k hlavním anarchistickým tématům bude věnována druhá část práce. Třetí část práce se bude zabývat jednotlivými dílčími otázkami, které Chomsky považuje za důležité a věnuje jim zvláštní pozornost. Během všech tří částí půjde o testování hypotézy, která zní: Politické myšlení Noama Chomského představuje ucelenou teoretickou politickou koncepci koherentní ve všech svých předpokladech, cílech a konkrétních praktických projevech.

Noam Avram Chomsky se narodil 7. prosince roku 1928 ve Filadelfii. Jeho otec byl učitelem jazyků na hebrejské škole. Do spojených států emigroval na počátku První světové války, protože se chtěl vyhnout boji v řadách carské armády. Matka Noama Chomského byla levicová aktivistka. Od mladého věku na něj měl vliv sionismus. Výrazně na něj zapůsobila španělská občanská válka, o které napsal už v deseti letech svou první úvahu.

V roce 1945 nastoupil Noam Chomsky na univerzitu v Pensylvánii, zde se věnuje studiu filosofie, ekonomie a jazyků. Jeho vědecké působení v oblasti lingvistiky ho proslavilo. Jeho teorie generativní gramatiky znamená přelom v tomto vědním oboru. V roce 1961 tedy ve svých třiceti třech letech byl jmenován řádným univerzitním profesorem. Noam Chomsmsky je emeritním profesorem Massachusetts Institute of Technology.

Jeho politické aktivity se od již zmíněného zájmu o španělskou občanskou válku vyvíjeli zejména v zájmu o samosprávnou organizaci společnosti, jakou představovala například sionistická představa kibuců – po vzniku státu Izrael se však Chomsky staví k sionistickému hnutí negativně. Chomsky rozvíjí dále své anarchosyndikalistické představy. Významný posun v životě Noama Chomského nastal, když se aktivně zapojil do hnutí proti válce ve Vietnamu. Přesto, že z přímého aktivismu později ustupuje, jeho zájem o politické otázky se rozvíjel dále a to až do dnes. I ve sedmdesáti sedmi letech neustále publikuje. Jeho nejnovější knihou je publikace Hegemonie nebo přežití analyzující současné postavení Spojených států amerických ve světě a kritizující jejich „Novou imperiální strategii“.

Otázka lidské přirozenosti provází dějiny myšlení od samého počátku. Je to naprosto zásadní středobod všeho tázání po původu člověka, jeho vlastností, jeho místa ve světě a smyslu jeho bytí. Její konkrétní pojetí, i když třeba vědomě netušené, je základem každého uvažování o tom, jak by se měl člověk chovat, jak by měl přistupovat k přírodě, jak by měla být organizována liská společnost. Otázka lidské přirozenosti a možnosti jejího poznání patří nejen do filozofie, ale také celé řady vědních oborů od biologie, přes psychologii po společenské vědy a ekonomii. Přičemž každý z těchto oborů se vypořádává s částí lidské přirozenosti, která se vztahuje k oblasti jeho poznání. Jednotlivé obory se ve svém poznávání samozřejmě také překrývají.

Pojem lidské přirozenosti je velmi široký a zahrnuje takřka vše, co považujeme za základní vybavení člověka. Od jeho fyziologické podoby, jeho dědičných vlastností a jeho místa v evoluci, přes nastavení jeho intelektuálních schopností, po otázku, zda existuje nějaká původní preference vztahu k ostatním lidem, či dokonce předem daný hodnotový systém. Vymezením lidské přirozenosti jako pojmu přináší problémy. Mají se za lidskou přirozenost považovat pouze vlastnosti, které má člověk jíž při svém narození? Nebo je člověk natolik společenský tvor, že do jeho přirozenosti patří i to, co získá během své výchovy, jak byla lidská přirozenost chápána v antice?1 U člověka probíhá biologických vývoj mozku ještě velmi dlouho po narození, dokonce mnohem déle než u ostatních savců. Okolní prostředí a výchova mají na tento vývoj podstatný vliv. Ani zde problémy s vymezením tohoto pojmu, který je vlastní tolika oborům o oblastem lidského poznání nekončí. Tyto problémy jsou u takto důležitých pojmů běžné, kdykoliv jsou používány je nezbytné specifikovat v jakém smyslu jsou užívány. Pojem lidská přirozenost bude proto v této práci používán v následujícím smyslu.

V této podkapitole, jak je patrno, je pojem užíván jako takový v obecném smyslu a se všemi rozpory, které se k němu váží. V dalších částech bude používán v užším vymezení a to jako duševní lidská přirozenost. Tedy přirozené vlastnosti člověka v oblastech vrozených intelektuálních schopností, přístupu lidské bytosti k jinému člověku, přirozeného vztahu člověka k životu ve společnosti, předem daných hodnotových preferencí, přirozeného přístupu k životu a jeho smyslu.

V této kapitole se nejedná o problém míry objektivnosti současného vědeckého poznání a jeho relativní vazby k současné koncepci vědecké evidence. Poznání lidské přirozenosti v její úplnosti je i z pohledu současné vědy téměř nemožné. A tak jsou v této oblasti možné pouze úvahy v oblasti filozofické spekulace. U některých jednotlivých aspektů lidské přirozenosti je na tom současná věda s poznáním poměrně dobře. U vlastností jako například fyziologie lidského těla a funkce lidských orgánů dosáhla současná věda značného úspěchu v poznání prvotního nastavení i principů fungování. Lidská přirozenost v užším smyslu, vymezeném výše, zůstává vědeckému poznání skryta. Noam Chomsky v práci The Prosperous Few and The Restless Many to vystihuje takto: „Víme, že v lidské přirozenosti je něco, co nás nutí, aby nám vyrostly ruce a ne křídla …A již víme, že osvojení si jazyka, růst vizuálního systému atd. jsou v základním ohledu součástí lidské přirozenosti. Když se dostanete ke kulturním vzorcům, názorovým systémům …Nikdo nic neví. V této konkrétní oblasti můžeme v nejlepším případě vytvářet nějaké rozumné spekulace.“2 Chomsky je k možnosti vědeckého poznání v této oblasti skeptický.3 To mu ovšem nebrání v postulování určitých vlastních názorů. Mimo to Noam Chomsky posunul poznání v této oblasti. Je autorem vědeckých teorií prokazujících existenci vrozených struktur umožňujících učení jazyka a jeho používání.4 Tyto struktury jednak vymezují lidský jazyk, proto je lidský jazyk pro dítě tak pochopitelný, a jednak umožňují ve svém rámci vysokou tvořivost. Jeho objevy ho vedou k optimismu ve vztahu k budoucímu možnému odhalení podobných struktur u dalších intelektuálních schopností.5 Dokonce ho nabádají k domněnce, že i možná věda je předem vymezena podobnými strukturami.6 Tuto domněnku ani předpoklad u dalších intelektuálních schopností se mu nepodařilo potvrdit. Přesto odkryl část toho mnoha co je na lidské přirozenosti skrytého našemu poznání.

Důkazem toho, že lidská přirozenost je skutečně skrytá, je značná heterogenita názorů na to, jaká lidská přirozenost v tomto vymezení skutečně je. Tato heterogenita se projevuje nejen v průběhu vývoje lidského myšlení, ale i v jednotlivých obdobích a také v současnosti. Rozdíly ve vnímání lidské přirozenosti jsou u jednotlivých myslitelů opravdu výrazné. Od názoru, že člověk má ve své přirozenosti předpoklady ke kooperaci s ostatními až po to, že lidská povaha je čistě kompetitivní. Od názorů, že člověk má přirozené vlohy k inovativní tvořivosti, po názory, že člověk a jeho chování je čistě produktem okolního prostředí. A existuje mnoho dalších rozporů. Myslitelé se nemohou shodnout nejen na tom, jaká lidská přirozenost skutečně je, ale objevují se i rozpory v názoru na to, jestli mají všichni lidé stejnou přirozenost, nebo jich je několik širších a nebo má každý člověk svou vlastní. Například Mao Ce-tung rozlišoval jednak buržoazní a proletářskou lidskou přirozenost.7 Platón rozlišuje podle přirozenosti dokonce tři typy lidí.8 Lze tedy konstatovat, že v této oblasti se každý řídí, svými vlastními preferencemi a názory, v které věří. Včetně Noama Chomského, který si je této skutečnosti vědom.

„Inspirující vize se musí opírat o určitou koncepci lidské přirozenosti, …“9 Termínem vize zde Chomsky myslí koncepci budoucí lidské společnosti, společnosti v níž by chtěla žít slušná lidská bytost. Koncepce lidské přirozenosti je v takové vizi podle Chomského přítomna vždy byť třeba nehotová a implicitně. Skutečně v základu každého filozofického přístupu k fungování lidské společnosti a její politické organizace je určité specifické pojetí lidské přirozenosti. Pokud člověk uvažuje o ideální organizaci lidské společnosti jedná se o hodnotový koncept a je nezbytné ho k něčemu vymezit a pokud se jedná o ideální fungování lidského soužití je nasnadě, že autor musí mít nějakou konkrétní představu o podstatě člověka a jeho přirozeného založení, i když tato představa není jedinou věcí, která má vliv na představu toho, jak má být společnost organizována. Vedle této koncepce se člověk řídí i svými hodnotami. Určitá představa o tom, jaký člověk je, jak tyto vlastnosti zvládnout nebo využít je nezbytná k tomu, aby člověk mohl uvažovat o společnosti, která bude fungovat podle hodnot, které zastává. U některých myslitelů je na počátku jejich úvah lidská přirozenost vykreslena a z jejích rysů pak vyplývají způsoby, jakými má být organizována společnost. V případech kdy tomu tak není, je ovšem možné vyvodit, jakou představu o podstatě člověka a jeho přirozenosti autor zastává, i když to nemusí plně vyjadřovat, popřípadě si ani plně uvědomovat. Pokud autor ve svých úvahách vykreslí své pojetí lidské přirozenosti, umožňuje čtenáři mnohem lépe chápat souvislosti a důvody jednotlivých názorů obsažených v jeho díle, také zaručuje nejen čtenáři, ale i sám sobě větší koherentnost svého přístupu k lidské společnosti.

Už první, dodnes významný koncept organizace společnosti, Platónův ideální stát je explicitně postaven na specifickém pojetí lidské duše. Platón rozlišuje podle duševní přirozenosti jednotlivé typy lidí a jim pak přiřazuje místo v organizaci obce.10 Tak jako může mít každý člověk vlastní názor na lidskou přirozenost, tak se objevuje i velké množství názorů, a to často dost odlišných, na to, jak by měla být organizována společnost. Zajímavé je, že se mohou myslitelé shodnout na základním výsledném modelu společnosti, i když původně vycházeli z jiných představ o určitých parametrech lidské přirozenosti. Zde jsou výborným příkladem teoretikové společenské smlouvy.

Noam Chomsky je myslitelem, který výrazně deklaruje své pojetí lidské přirozenosti, a odvozuje z ní svou vizi budoucí společnosti.11

Jak již bylo uvedeno výše, Noam Chomsky má podíl na vědeckém odkrytí znalostí o podstatě některých vrozených vlastností lidské inteligence. Jeho teorie o jazykových strukturách, které jsou předpokladem naučení jazyka, a které umožňují mladému člověku jeho snadné zvládnutí, znamenala naprostý obrat v lingvistice. Podle Chomského jsou tyto struktury specifické jen pro člověka. Člověk se tak výrazně odlišuje od ostatních živočichů. Podle Chomského existuje v lidské přirozenosti v rámci nastavení těchto struktur schopnost tvůrčího využívání jazyka. V uvažování o dalších aspektech lidské přirozenosti, které jsou našemu poznání v lepším případě dočasně, avšak možná úplně skryty, se Chomsky svým pojetím jazykových schopností inspiruje. Chomsky předpokládá určité geneticky nastavené struktury také u dalších intelektuálních schopností. A nejen to, Chomsky předpokládá, že v lidské přirozenosti jsou zakódovány naše hodnotové preference a základy mravnosti. Mohou se objevit neopodstatněné tendence spojovat Chomského postoje v těchto otázkách s jeho vědeckým zkoumáním a tak jim přikládat větší pravdivost než ve skutečnosti mají. Sám Chomsky ale upozorňuje na problém, že v této oblasti se musí spolehnout pouze na rozumné spekulace12 a naděje. Lidské vlastnosti lze na základě této spekulace a rozumové úvahy ze společnosti vypozorovat. Jako příklad uvádí fakt, že lidé mají potřebu chovat se mravně nebo alespoň si své činy nějakým způsobem omlouvat.13 Na druhou stranu jsou vlastnosti, které se u člověka mohou vyskytovat při určitém nastavení okolního prostředí v obou svých pólech. Jako například soutěživost a kooperace a to přesto, že podle Chomského je pro člověka preference spolupráce. Zde je pak nutné využít schopností k vytváření takového prostředí, aby se projevovaly ty vlastnosti, které na základě svých hodnot, preferujeme.14

Chomského pojetí lidské přirozenosti je pro jeho politické myšlení velmi důležité. Základ jeho názoru není de facto nijak nový, nijak originální ani nijak extrémní. „Mé vize (které jsou pro Chomského vždy spojeny s lidskou přirozeností – pozn. autora) jsou do značné míry tradičně anarchistické, vzešly z osvícenství a klasického liberalismu, …než byl zničen … kapitalismem, …, jak to popsal Rudolf Rocker …“15 Rudolf Rocker není jediným zdrojem Chomského myšlení v této oblasti, velký vliv má zejména Bertrand Russell a Chomsky také uvádí klasického liberála Johna Deweyho. Od Rudolfa Rockera čerpá Chomsky zejména své politické názory. Jejich filozofický základ vychází z myšlení právě Bertrana Russsella. Na něho se Chomsky odkazuje v oblasti požadavku svobody, názoru na tvořivou lidskou přirozenost, i na to že lidský mozek představuje určitou strukturu, která podmiňuje to, co je chápáno jako lidská duše. „Veškeré důkazy nás vedou k tomu, že jevy, na něž pohlížíme jako na náš duševní život, jsou úzce spjaty s uspořádáním mozku a organizovanou tělesnou energií.“16 V Russellově knize Human Knowledge: Its Scope and Limits, se objevuje předpoklad, že naše poznání a vůbec rozpoznání toho, co vnímáme jako možné poznání, je podmíněno principy, na nichž je postavena naše mysl. Chomsky to shrnuje takto: „Principy mysli zajišťují rozsah ale také omezení lidské tvořivosti. Bez těchto principů by vědecké poznání a tvořivé činy nebyly možné.“17 Podle Deweyho je v pro lidskou přirozenost typická tvořivost, která se ovšem může plně rozvinout, jen v podmínkách svobody.18

Pro Chomského pojetí lidské přirozenosti je typická právě tvořivost, s tím je spojena touha po svobodě. Lidská přirozenost má podle Chomského dále rysy solidarity soucitu a zájmu o druhé.19 Také je zřejmé, že Chomsky předpokládá v lidské přirozenosti inherentně přítomné základní mravní principy.20 Tyto představy o přirozených vlastnostech člověka Chomského vedou k jeho názorům na společnost, to jak by měla být organizována a hlavně k jeho kritice současného politického a společenského systému vládnoucího v Západních zemích a zejména v USA, tyto názory budou náplní dalších kapitol.

V úvahách nad kritikou Chomského přístupu je velmi zajímavým zdrojem kniha, která vyšla česky teprve v loňském roce. Jedná se o přepis televizní debaty mezi Noamem Chomskym a Michaelem Foucaultem, moderované Fonsem Eldersem.21 V části této debaty oba významní myslitelé debatují nad několika tématy, hlavně nad problémem lidské přirozenosti, epistemologie vědeckého poznání a o přístupu k vědě vůbec. Noam Chomsky přichází s myšlenkou, že naše mysl je vnitřně strukturována k tomu, co vnímá jako vědecké poznání a tato struktura potom umožňuje něco vymezit jako vědu. Zároveň jsou tyto struktury pomocí kreativity schopny docházet k novým poznatkům. Naproti tomu Michael Foucault přináší do diskuze myšlenku, že nové poznatky jsou výsledkem kolektivního posunu v poznání, že jsou výsledkem společenské proměny poznání. Foucault upozorňuje na to, že Chomsky neodůvodněně do přirozených schopností jedince vkládá více, než tam skutečně je. Tím že považuje tyto schopnosti rozumu jako platné pro každého jedince, dopouští se neoprávněné univerzalizace, čímž je prakticky vyloučena důvěryhodnost tohoto přístupu z hlediska objektivní vědy. Zde je nezbytné podotknout, že si je toho Chomsky vědom, jak bylo uvedeno výše. Na druhou stranu mu to dává větší důvěryhodnost ve vztahu k jeho politickým názorům. Tím se dostáváme ke druhé části knihy, která se věnuje právě politickým názorům obou účastníků. Z pozice svého vymezení lidských potřeb, schopností jejich rozumu a jejich tvořivosti, dochází Chomsky k hodnocení soudobé společnosti a její (státní) organizace jako špatné, protože neumožňuje rozvoj těchto schopností, těchto potřeb, této tvořivosti. Proto představuje svou vizi, kterou je nezbytná přeměny společnosti tak, aby tomuto rozvoji vyhovovala. To znamená odstranění všech forem moci, které se nedokáží ospravedlnit jako oprávněné ve vztahu k zachování života jedince a jeho kvality. Michael Foucault, představuje rovněž názor, že současnou společnost, založenou na moci a útlaku je potřeba proměnit. K tomu, že společnost je založena na moci a útlaku, ho vede jeho dokonalá historická analýza. Foucault však odmítá přijmout nějaké hodnoty nebo lidské potřeby jako univerzální. Tato absence nějakého hodnotícího měřítka ho neopravňuje prohlásit, že taková společnost je špatná a žádá si revoluční změnu. Jeho kritický přístup a odmítnutí možnosti nalezení nějakých univerzálních hodnot nakonec přivádí jeho myšlení k nekonzistentnosti a nedůvěryhodnosti. Jeho pojetí revoluce může dojít k jakémukoliv výsledku bez možnosti kritické reflexe z pozice jejích cílů, což mu právě Chomsky vyčítá.

Jinou pozicí, ze které lze kritizovat Chomského pojetí lidské přirozenosti je její odlišná představa. Co když člověk není přirozeně tvořivý se sklonem ke kooperaci, nemá ve své přirozenosti žádné základy morálního chování? Pokud je člověk doopravdy takový, pak padá celá Chomského vize, protože rozvinutí svobody povede k tomu, že lidé nebudou spolupracovat, popřípadě nebudou pracovat vůbec. To povede ke zvýšení zločinnosti, nevraživosti a násilí, tedy k opačným cílům, než jaké představují Chomského hodnoty. I toho si je Chomsky vědom. To ho vede k akceptaci této možnosti a nezbytnosti být si jí neustále vědom a kriticky posuzovat každou fázi odstraňování autority tím, zda je tato autorita skutečně neoprávněná.

Chomsky ve svém přístupu k lidské přirozenosti přijímá sice neprokazatelné předpoklady o její podobě, na druhou stranu mu tento přístup umožňuje přistupovat ke světu z přesně vymezené pozice své vize. Zároveň, si je Chomsky vědom toho, že jeho pohled není univerzální, a přistupuje k němu nanejvýš kriticky, když mluví o tom, že své vize, svou představu lidské přirozenosti a své hodnoty musí každý neustále přezkoumávat v interakci s ostatními. Chomsky zastává osvícenský přístup k rozumu a jeho schopnostem. Proto uvažuje tak, že pokud podrobuje své pojetí a vize neustálé kritice z pohledu toho, co je rozumné, měl by neustále držet linii správného přístupu. Chomsky uznává i možnost selhání rozumu, v tom případě je možné, že se zcela mýlí. I takovou možnost je ovšem nezbytné riskovat, jinak nemůže ke světu nijak přistoupit.

Hodnoty a představa lidské přirozenosti nemají nutně souvislost. Myslitel může mít představu o zlé lidské přirozenosti, přesto může hájit koncepci lidských práv a snažit se o konstrukci společnosti, která vede ke kooperaci a k odstranění špatných vlivů vycházejících z lidské přirozenosti. Organizace společnosti v této konkrétní představě bude ovšem nutně jiná, než u toho, kdo má představu o v zásadě dobré lidské přirozenosti, i když cíle, které bude taková organizace zajišťovat, budou stejné. Hodnoty, jaké člověk zastává, závisí na každého individuální volbě, která je ovlivněna výchovou, povahou, vzděláním a řadou dalších faktorů, jejichž vliv je u každého člověka různý. Při současném stupni poznání nelze stanovit, jestli zastávané hodnoty vycházejí nějakým způsobem z přirozeného nastavení člověka či nikoliv. Zastávané hodnoty ovšem mohou souviset s představou lidské přirozenosti, i když tomu tak být nemusí, jak bylo naznačeno výše. U Noama Chomského je taková souvislost zjevná. Tvořivá lidská přirozenost se sklonem k solidaritě, která se může dobře rozvíjet pouze v podmínkách svobody, plně odpovídá klasickým liberálním hodnotám, které Chomsky zastává, jako je svoboda a rovnost, smíšeným se socialistickým respektem k znevýhodněným. Chomského hodnoty tak souvisí s jeho pojetím lidské přirozenosti a směřují k jejímu rozvoji. Zároveň hodnoty ospravedlňují uzpůsobení podmínek tak, aby došlo k projevení těch vlastností, které v lidské přirozenosti preferuje. Například v lidské přirozenosti je za určitých podmínek sklon volit namísto kooperace soupeření, proto je potřeba racionálně nastavovat podmínky tak, aby lidé směřovali ke kooperaci. V souvislosti s Chomského idejemi lze opět připomenout vliv Bertranda Russella a jeho humanistickou koncepci, která je právě konceptem vhodných podmínek rozvoje člověka při respektu jeho přirozenosti ve zmiňovaném pojetí.

Hodnoty, které Noam Chomsky zastává, jako svoboda, rovnost, humanismus, a respekt k lidské bytosti, jsou v západní společnosti obecně uznávané a dokonce legálně kodifikované. Chomsky tak v kritice soudobého fungování společnosti nevychází pouze ze svých partikulárních přesvědčení. Ale upozorňuje, že společnost nenaplňuje předpoklady, které si sama stanovila.

Jakékoliv pojetí lidské přirozenosti v jejím užším vymezení nemá nárok na univerzální pravdivost. Pokud se ovšem myslitel k nějakému pojetí nepřikloní, ztrácí možnost vymezení své představy o správně fungující lidské společnosti. Stejně tak ztrácí možnost kritizovat fungování společnosti, kterou sleduje, tu pak může kritizovat pouze z pozice jejích vlastních hodnot a představ o svém vlastním fungování. Noam Chomsky si je vědom omezení platnosti své vlastní představy o lidské přirozenosti a svých vlastních hodnot a přistupuje k nim nanejvýš kriticky. O své pojetí lidské přirozenosti, která je tvořivá, solidární, s nastavením základních morálních předpokladů, opírá Chomsky své vize svobodné společnosti, která bude přispívat k rozvoji této přirozenosti. Pojetí lidské přirozenosti a vize je však podle jeho slov nezbytné podrobovat neustálému kritickému rozumovému hodnocení, které akceptuje možnost, že skutečnost je zcela odlišná, tak, aby bylo možno dospět k uspořádání společenských vztahů, které je skutečně spravedlivé. V oblasti hodnocení současné společnosti je Chomského pozice ještě mnohem jednodušší, neboť hodnoty, které zastává, vycházejí z klasického liberalismu, a tyto hodnoty jsou obsaženy v základech soudobé západní společnosti. Přesněji řečeno jsou často kodifikovány v základních zákonech evropských a amerických států a dokonce v mezinárodních smlouvách. Chomskému tak stačí upozorňovat na to, že společnost nefunguje tak, jak sama deklaruje.

Chomského přístup k lidské přirozenosti a jeho kritická reflexe jsou základem jeho politických koncepcí a vizí, zároveň specificky kritického přístupu k nim. Tento přístup zařazuje jednak Chomského do určitých myšlenkových tradic, ale zároveň ho z nich vyčleňuje právě pro jeho nedogmatický přístup a akceptaci širokého pole možných řešení.

Náplní této kapitoly není zmapovat celou šíři této ideje a s ní souvisejících hnutí. Myšlení Noama Chomského svou podstatou patří do širokého proudu anarchistických přístupů, sám Noam Chomsky se považuje za anarchistu. Přehled jednotlivých názorových proudů a tradic anarchismu bude představen ve velmi zúžené podobě, a bude použit k představení Chomského pozice uvnitř tohoto názorového proudu.22

Anarchismus je velmi široký a heterogenní myšlenkový proud. Jednotliví myslitelé se ve svých názorech výrazně rozcházejí. Chomsky to vystihuje takto: „Termín anarchismus nepatří nikomu.“23 Základním předpokladem, který je pro všechny anarchisty společný je potřeba odstranění donucovací formy autority, jejíchž nejvýraznějším zosobněním je stát.24 Anarchisté se tak shodují na potřebě odstranění státu, rozdíly v jednotlivých přístupech se projevují už v přístupu k ostatním autoritám a formám donucující moci. Nejvýraznější rozdíly se projevují v představách o ekonomické organizaci bezstátní společnosti. Tyto rozdíly vycházejí z různých pohledů na lidskou přirozenost z různého pojetí spravedlnosti a podstaty svobody. Na základě těchto rozdílů se dá vymezit několik hlavních tradic uvnitř anarchismu.

Pro individualismus je zásadní premisou maximální osobní svoboda. Prvním výrazným představitelem tohoto směru je Max Stirner. Max Stirner se sám za anarchistu neoznačoval, jeho názory do tohoto směru přesto patří. Stirner představuje kombinaci nihilismu, liberalismu a vyhraněného individualismu. Jeho pojetí přináší absolutizaci svobody a autonomie vůle jedince, a to nejen oproti vnějším institucím, ale také by se měl vyvázat z abstraktních omezení souvisejících s tím, že je označen jako člověk. Max Stirner tak stojí i oproti vymezení ideje člověka, jak ji přináší humanitní liberalismus.25 Maximalizace vůle jedince a vyhranění jeho egoismu, nepřináší však nějakou konstruktivní možnost uskutečňování, a je zde patrný Stirnerův nihilismu.

Běžnější forma individualistického anarchismu je umírněnější. Hlavní myšlenkou individualistického anarchismu je, že společenské vztahy by měly být utvářeny primárně směnou a smlouvami. Předmětem je zejména odstranění monopolů státu například na peníze, tím se zabýval zejména Benjamin Tucker. Hledání systému spravedlivé směny se věnoval Josiah Warren, který navrhl takzvané časové obchody, které fungují na principu směny zboží podle času potřebného k jeho výrobě.26

Nejmodernější verzí individualistického anarchismu je libertarianismus. Ač původní individualističtí anarchisté se z pohledu rovnosti a svobody spíše obávali kapitalismu, přičemž například Tucker se označoval za socialistu.27 Současní individualističtí anarchisté považují právě kapitalismus za prostředek spravedlivé směny, proto jsou označováni jako anarchokapitalisté. Svým pojetím spravedlivé směny a kladným vztahem ke kapitalismu se anarchokapitalisté dostávají do příkrého rozporu s ostatními pojetími anarchismu.28

Otcem tohoto směru je Pierre Joseph Proudhon. Proudhon předpokládá, že může fungovat systém vzájemnosti (odtud název přístupu) postavený na lidech, kteří dokáží rozlišit mezi dobrem a zlem, kteří jsou svobodní. Vzájemnost je postavena na systému vzájemné směny služby za službu, produktu za produkt. Předpokládá vzájemné zaručení odbytu, směny, dobré jakosti a spravedlivé ceny výrobků. Existuje v něm vzájemné pojištění vzájemná podpora, vzájemná výuka. Specifické je Proudhonovo pojetí vlastnictví, kdy rozlišuje mezi soukromým a osobním vlastnictvím. První z nich znamená vykořisťování na základě vlastnictví výrobních prostředků, čímž vlastník dosahuje neoprávněného zisku. Na druhou stranu osobní vlastnictví umožňuje svobodu jedince, protože brání možnosti využívat hmotné závislosti člověka.29 Tento přístup představuje z určitého pohledu přechod mezi individualistickým a kolektivistickým pojetím anarchismu. Protože podle jeho principů bude každý vlastnit, a to individuálně nebo kolektivně určité výrobní prostředky.

Kolektivismus je asi nejrozšířenější a nejznámější podobou anarchismu. Jeho nejznámějším Představitelem je také asi nejslavnější anarchista Michail Alexandrovič Bakunin. Kolektivistický anarchismus odmítá toleranci mutualismu k soukromému vlastnictví drobných rolníků a řemeslníků. Předpokládá vyvlastnění kapitálu a svěření správy výrobních prostředků skupinám dělníků. Distribuce výsledků produkce v takové společnosti by probíhala na základě kolektivního rozhodování.

Nejvýznačnějším představitelem této tradice je Petr Kropotkin. Anarchističtí komunisté věří, že nezbytným modelem organizace společnosti je komunismus, naprosto však odmítají možnost, že komunismus bude společnosti vnucen prostřednictvím uchopení státní moci, jak si to představují marxističtí komunisté. Přirozená lidská solidarita povede ke smazání všech majetkových rozdílů.30 Budoucí společnost pak má být organizována na základě kooperace mezi společenstvími lidí. Dobrovolné organizace dělníků, budou organizovat práci, která bude uspokojovat poptávku místních komunit, jež budou identifikovat potřeby lidí, žijících v jejich oblasti.31 Tento přístup předpokládá vysokou míru solidarity a sklonu k pospolitosti. Předpokládá, že lidé jsou ochotni pracovat bez hmotných stimulů, a že ve společnosti bez individuálního vlastnictví by došlo k téměř úplnému vymizení kriminality. Tuto tradici lze označit jako výrazně utopickou. Předpokládá nejpříznivější nastavení lidské přirozenosti.

Ve vztahu k politickému myšlení Noama Chomského je nezbytné se blíže zabývat jednou konkrétní variací na anarchistický přístup. A to zejména v pojetí původem německého myslitele Rudolfa Rockera, který má na Chomského názory, jak Chomsky přiznává,32 výrazný vliv. Anarchosyndikalismus je syntézou mezi kolektivistickým popřípadě komunistickým anarchismem a syndikalismem, který stojí na solidaritě a odborových hnutí. Anarchosyndikalismus předpokládá, že odbory mohou být jednak organizační strukturou, která zorganizuje proletariát pro revoluci, a jednak by kolem nich mohla být zorganizována porevoluční společnost.33 Anarchosyndikalismus dosáhl ze všech anarchistických přístupů největšího úspěchu, podařilo se ho totiž realizovat v praxi a to během občanské války ve Španělsku, kdy měli anarchosyndikalisté velikou podporu, a velké množství továren a vesnic bylo organizováno podle anarchosyndikalistických představ. Pak ale přišly rozpory ve Španělské lidové frontě, ve kterých anarchosyndikalisté ustoupili a vše zakončila prohraná válka.

Španělské anarchosyndikalistické odborové hnutí bylo součástí širší mezinárodní organizace s názvem Mezinárodní dělnické sdružení. Byla založena na kongresu v Berlíně na přelomu let 1922 a 1923. Tato organizace měla být protiváhou mezinárodního odborového hnutí navázaného na Třetí internacionálu. Autorem základního textu této organizace Zásady revolučního syndikalismu byl právě Rudolf Rocker. V tomto textu byl vymezen jako cíl libertariánský komunismus, přičemž odmítal jakoukoliv možnost převzetí státní moci a naopak požadoval její odstranění a nahrazení sítí rad pracujících. Dále odmítal všechny politické hranice, militarismus a válku.34

Rudolf Rocker byl velmi kritický k pojetí proletářského boje jako snahy převzetí státní moci a nastolení diktatury proletariátu. Rocker odmítal státní moc zcela, místo toho navrhoval organizaci na základě sítí jednotlivých rad pracujících. Také vyzdvihoval organizaci na způsob nezávislých sovětů, které ovšem kritizoval, protože byly pohlceny kontrolou státní moci. Podle Rockera diktatura proletariátu vychází z převzetí tradičně buržoazní ideologie, a jako taková je socialismu cizí. Převzetí státní moci proletariátem je tedy neospravedlnitelné a diktatura proletariátu je diktatura jako každá jiná, protože skončí jako diktatura určité strany.35 Rocker vyzdvihoval myšlenky klasického liberalismu, které směřují k ochraně svobody jedince před státní mocí. Zajímavý je jeho kritický přístup k pojetí demokracie, státu a společenské smlouvy u Rousseaua. Obecná vůle u Rousseaua totiž směřuje proti svobodě jedince, když mu nutí obecnou představu toho, co je pro něj dobré.36 Rocker odmítá nacionalismus, ve svých pracích se věnuje vztahu státu a národa. Utvoření národa přichází až po vytvoření státu. Nacionalismus je proto podle něj dalším škodlivým produktem státu.37

Anarchismus Noama Chomského je kritickou koncepcí. Kritikou jednotlivých forem donucující moci, kritikou autority, která se nemůže ospravedlnit, kritikou kapitalismu a jeho bezohlednosti, kritikou svých vlastních předpokladů a z nich vycházející vize. Chomského pojetí anarchismu není konkrétní politickou koncepcí, spíše snahou o neustálé odstraňování forem útlaku a rozšiřování svobody jedince. I když v základu jeho anarchismu je vize jakési anarchosyndikalistické společnosti, která ovšem představuje v budoucnu vzdálený ideál, k němuž je vztahována kritika fungování současné společnosti. Kritický přístup k vlastním předpokladům ho vede k neustálé částečné reformulaci vlastních názorů na to, co je správné a spravedlivé. To, co je správné, vychází z aktuálních okolností. Chomskému totiž nejde o v první řadě o prosazení anarchistických teorií, ale jeho anarchismus představuje angažovanost za zvýšení míry svobody každého člověka, za dodržování lidských práv, za důstojný lidský život. A to třeba za použití prostředků odporujících radikálním anarchistickým představám.

V anarchistické tradici Chomsky navazuje na myšlenky anarchosyndikalismu zejména v pojetí Rudolfa Rockera. Chomského přístup k anarchismu vychází z jeho pojetí lidské přirozenosti a z idejí klasického liberalismu a osvícenství, které podle něj nejlépe odpovídají lidským potřebám a vnímání. Tyto ideje ovšem, jak píše právě Rudolf Rocker, ztroskotaly na mělčině průmyslového kapitalismu.38 Pro svou vhodnost jsou tyto myšlenky znovu objevovány, jako například ve Španělské revoluci. Pro jejich nebezpečnost pro všechny mocenské systémy jsou však neustále ničeny.

Podle Chomského není jedinou utlačovatelskou institucí stát, ale existuje celá řada rozdílných forem mocenského ovládání. Je nezbytné všechny tyto formy ovládání a dominace odhalovat a označovat, a pokud nemohou být ospravedlněny, jsou nelegitimní a měly by být odstraněny „To zahrnuje politickou moc, vlastnictví a řízení, vztahy mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, naši kontrolu nad osudem budoucích generací…mnoho dalšího“39 Je tedy nezbytné vzít v úvahu i vztahy uvnitř rodin, vztahy mezi generacemi. Přesto hlavním cílem Chomského kritiky je státní moc a její neospravedlnitelné působení. Vedle státu je ještě jedna moc, která nemá podle Chomského ospravedlnění, a přesto má výrazný vliv na postavení mnoha jedinců na míru jejich svobody a práv. Touto mocí jsou velké kapitálové společnosti.

Chomsky ve svém přístupu přenáší odpovědnost za ospravedlní svého mocenského postavení na autority. Každá autorita má možnost obhájit svou existencí svou potřebností. Ospravedlnitelná je například autorita dospělého, který zadrží dítě, jež by mohlo vběhnout pod auto. Autorita, která nemůže zdůvodnit svou moc, má být podle Chomského odstraněna. Zde se projevuje Chomského důvěra v rozum a Chomského koncepce toho, co je rozumné. Chomsky totiž důvěřuje tomu, že na základě racionality lze posoudit, co je ospravedlnitelná míra autority a co ne.

Chomsky se nijak neodvažuje uvažovat o možné podobě budoucí společnosti, která by měla nahradit stát, i když věří, že takové nahrazení by bylo vhodné. Nechce totiž tvrdit něco, co nemůže nijak ověřit, protože předpoklady, na základě nichž o této budoucnosti uvažuje, jsou značně nejisté. V reakci na otázku, jak by měla budoucí společnost vypadat, Chomsky říká: „Zdá se mi, že odpovědi na většinu těchto otázek budeme muset zjistit pokusem.“40

Jak už bylo uvedeno dříve, základní náplní anarchismu i anarchismu v pojetí Noama Chomského je důraz na odstranění nelegitimních autorit. Nejextrémnějšími příklady takových autorit jsou státy a „soukromé tyranie“,41 jak Chomsky nazývá nadnárodní korporace. Hlavním nepřítelem anarchismu je tedy stát. Ale v případě státu, se opět objevuje specifický Chomského přístup, ve kterém mu jde o neustálé odstraňování těch nejutlačovatelštějších forem autorit a prosazování co největší aktuální svobody při zajištění lidských podmínek co největšímu okruhu lidí. Chomskému jde tedy o dosažení co největší míry svobody tady a teď, ne až někdy po nějaké revoluci s nejasným výsledkem. Jakýkoliv prostředek, který vede k uchránění svobody a zlepšení kvality života, je vhodný, a není dobré ho odmítat z ideologických důvodů. Chomsky přehodnocuje vztah ke státu ve světě, kde podle něj existují nekontrolovatelné instituce mající moc ovládat – nadnárodní korporace. Podle Chomského je nezbytné využít moci státu k ochraně lidí před nadnárodními korporacemi. Dokonce je nezbytné státy, které neustále svou moc oproti korporacím ztrácí, podpořit. Nadnárodní korporace dokáží svou ekonomickou silou vnutit slabším státům svou vůli. Nadnárodní korporace nemají vliv pouze na slabší státy, které mohou ovládat zcela, ale dokážou svou lobby a svým propojením s vládními strukturami ovlivňovat i postoje všech silných států. To vede k menší důslednosti států v prosazování ekologických a sociálních standardů. Nadnárodní společnosti představují podle Chomského názoru42 větší problém než státy. Jakákoliv vláda, musí brát alespoň částečně ohled na veřejné mínění. A důsledným tlakem veřejnosti lze prosadit přijetí pravidel, která zajišťují ochranu zaměstnanců proti libovůli velkých společností. To vede k zajištění alespoň základních podmínek lidskosti, díky kontrole bezpečnostních standardů v továrnách a zaručené minimální mzdě.

Za svůj kompromisní postoj ke státu bývá Chomsky často kritizován ostatními příslušníky anarchistického tábora. Těm v rozhovoru pro Anarcho-Syndikalist Review odpovídá takto: „Není způsob jak přežít na světě a neparticipovat na již existujících institucích. Můžeme říci, že se nestaráme o problémy lidí … Protože řešit to, znamená použít mechanismy, které existují a instituce, do určitého stupně závislé na popularitě a kontrole. To můžeme říkat, ale neříkejme pak, že bojujeme za svobodu a emancipaci protože nebojujeme.“ 43

Tímto přístupem ovšem Chomsky nepřijímá nezbytnost fungování státu. Stát ve své současné podobě představuje utlačovatelskou instituci, navíc v rukou bohatých elit. Každá instituce, představující autoritu se musí obhájit a pokud se jí to nepodaří, je potřeba ji odstranit. Chomsky ovšem připouští, že se může na cestě za odstraňováním autorit zjistit, že bez nich lidská společnost nemůže fungovat. V takovém případě bude nezbytné takovou realitu přijmout, přesto je však základem Chomského myšlení víra v lidskou přirozenost, která je schopna nést odpovědnost sama za sebe a prostředí bez státu ji bude vyhovovat nejlépe. Podpora státu proto znamená pouze prostředek k dosažení krátkodobého cíle.44 Dlouhodobou vizí je odstranění jakékoliv nelegitimní moci. „ … jestliže v dlouhodobém měřítku by se mělo usilovat o demontáž nelegitimní moci, může se zároveň stát, že v krátkodobém horizontu bude nutné ji buď z taktických, nebo elementárně lidských důvodů podporovat, aby se zabránilo horším katastrofám“ 45

Anarchokapitalismus se výrazněji vyčleňuje z celkového spektra anarchistických přístupů. V anarchistické tradici navazuje na individualistický anarchismus. Stejně jako ostatní větve anarchismu odmítá neoprávněnou autoritu státu a neodůvodněné donucování státu, proto patří mezi anarchistické směry. Rozdílná je ovšem představa toho, co je spravedlivý způsob distribuce ve společnosti. Na rozdíl například od kolektivistických anarchistů, kde o distribuci produkce rozhoduje přímá demokracie, u anarchokapitalistů je to kapitalistický systém trhu. Podle anarchokapitalistů je redistribuce bohatství neoprávněná a zasahuje do práv jednotlivce. Jedinec má naprostou volnost nakládat se svým majetkem a smluvní volnost zavazovat sama sebe. Podle Roberta Nozicka, asi nejznámějšího myslitele, kterého je možné zařadit k tomuto přístupu, je obhajitelná existence pouze ultraminimálního státu, který vzniká ze soukromé bezpečnostní agentury, a jehož hlavním úkolem je kromě ochrany lidí na jeho území, zabezpečovat dodržování dohod.46

Podle Chomského je přístup anarchokapitalistů velmi logický. Anarchokapitalisté však podle něj nerozumí důsledkům, jaké jejich teorie může přinést. „Anarchokapitalismus je podle mě teoretický systém, který by – pokud by se někdy uskutečnil, vedl k takovým formám tyranie a útlaku, jakých v lidských dějinách moc nebylo.“47 Podle Chomského totiž nemůže dojít k volné dohodě mezi stranami, z nichž jedna má mnohem silnější postavení. Potentát může hladovějícímu vnutit svou vůli. Hodnotí-li tedy Chomsky anarchokapitalismus podle svého pojetí morálky, je taková doktrína morálně pochybená.48 Výchozí ideje anarchokapitalismu jsou obhajitelné a jejich představa distribuce může být spravedlivá v tom smyslu, že v prvotní pozici nikomu nestraní a její hlavní výhodou je tedy naprosto rovné postavení subjektů. Z ideově argumentačního hlediska této teorii tedy nelze nic vytknout. Je důležité se spolu s Chomskym rozumně zamyslet nad jejím možným reálným fungováním. Může totiž výrazně omezit reálnou svobodu rozhodování v uzavírání volných dohod. To lze představit na eseji o Robertu Nozickovi od Pavla Barši uveřejněném ve Filozofickém časopise.49 Barša zde na závěr představuje Poggeovo načrtnutí situace, která může v systému fungujícím podle Nozicka nastat. Muž znásilňuje ženu a ona se brání. Přistoupí k nim policista a vyzve muže, aby toho nechal. Ten argumentuje tím, že se žena ve smlouvě zavázala být jeho otrokyní. Na to žena namítá, že to bylo kvůli tomu, že muž slíbil, že bude léčit jejího otce, který stejně zemřel. Muž tvrdí, že je smlouva v pořádku, neboť on skutečně muže léčil, přičemž se nezavázal, že ho vyléčí. Proto vyzve policistu, aby mu pomohl dosáhnout toho, na co má podle smlouvy právo. Příběh končí tím, že policista drží ženu, zatímco ji muž znásilňuje. Barša tento popis nijak dále nekomentuje a nechává na čtenáři, aby si sám našel hodnocení a svůj přístup k této teorii.

Podobně vlastně uvažuje Chomsky, pouze jde dále a dostává se i k hodnocení. Při pochopení této teorie by mělo člověka racionálně napadnout, že může dojít k takovýmto důsledkům. Každý člověk musí dojít, pokud se nejedná o patologickou odchylku, k názoru, že přece taková situace je špatná. Na Chomského postoji k anarchokapitalismu se projevuje Chomského přístup k lidské přirozenosti a racionalitě. Nemusí zde nijak dlouze argumentovat špatnost tohoto přístupu, je podle něj přece evidentní, že vede k situacím ovládání, které každá racionální lidská bytost na základě sobě přirozeně vlastních fundamentálních morálních pravidel samozřejmě odmítne.

„…intelektuální povinností spisovatele – stejně jako každého slušného člověka - je říkat pravdu.“ 50 V tomto výroku stejně jako na mnoha dalších místech Chomského prací se objevuje předpoklad, že člověk přece ví, co je pravda a co ne, a také co je mravné, že člověk dokáže svým rozumem pokud je dobře informován posoudit, co je dobré a co špatné. Většina lidí je ovšem zasažena propagandou a pravda jim tak zůstává skryta. Zde se objevuje morální úkol intelektuála, který má možnost hranici propagandy přehlédnout. Intelektuálové mají mravní povinnost se angažovat, protože mají do jisté míry privilegované postavení ve společnosti.51 Úkolem intelektuála v kapitalisticko-demokratické společnosti je čelit zejména vlivu a propagandistickým postojům médií, které pomáhají ospravedlňovat bezpráví a vyrábět souhlas veřejnosti.52 V koncepci odpovědnosti intelektuála nejde pouze o hledání a říkání pravdy. Chomsky uvádí ještě další podmínky specifikující to, jakých témat se má hledání pravdy týkat a adresáta, jemuž má být pravda sdělována. „Odpovědností spisovatele jakožto mravního činitele je pokusit se sdělit pravdu o záležitostech, jež mají význam pro člověka, a to publiku, jež je může nějak ovlivnit.“53 Povinností intelektuála je mluvit zejména o zločinech a utiskování. Nejdůležitější je však říkat pravdu o zločinech vlastního státu, a to lidem, které to může nějak ovlivnit, a kteří můžou zpětně ovlivnit působení vlády. Tedy v případě Spojených států široké veřejnosti. Je však důležité nemluvit k lidem, ale s lidmi, objasnit jim vše v upřímné komunikaci. Intelektuál má mluvit zejména o zločinech své vlády, protože může ovlivnit jejich další páchání a to je to, co je mravné. Z tohoto pohledu nemá nějaký morální význam mluvit o zločinech nepřítele. Chomsky rozlišuje mezi komisaři a disidenty. Komisaři jsou ti, jejichž myšlení a kritika podporují neospravedlnitelný režim, zatímco disidenti jsou ti, kteří naplňují Chomského požadavky na intelektuály, a vystavují něco ze svého pohodlí, to v případě demokratických států, nebo svůj život, v případě diktatury, nějaké újmě. Podle Chomského nemá smysl říkat pravdu mocným, protože ti ji znají, jenom je jim to lhostejné.54

Chomského koncepce odpovědnosti intelektuála má jak teoretický význam, kdy plně odpovídá Chomského přístupu k rozumu a možnosti poznání toho, co je správné, tak ryze praktický v tom, že se jím Chomsky ve vztahu ke své osobě řídí. Také to objasňuje jeho výraznou aktivitu v oblasti kritiky domácí a hlavně zahraniční politiky vlád Spojených států amerických.

Chomsky se sám svou koncepcí důsledně řídí. Chomsky vydal přes sedmdesát publikací týkajících se politiky. Náplní většiny těchto publikací je probírání některého z aktuálních problémů, ohrožujících podle něj svobodu člověka, lidskou důstojnost, lidský život. Chomsky se věnuje přesně podle své koncepce odpovědnosti zejména detailní analýze zahraniční politiky Spojených států v období po Druhé světové válce a to ve vztahu k porušování lidských práv. Kritizuje zejména zbytečný imperialismus a touhu po ovládání zbytku světa. Podle Chomského není důležité, aby se zabýval zločiny například Sovětského svazu nebo kohokoliv jiného, protože to je podle jeho představ o odpovědnosti intelektuála zbytečné, neboť na tamní poměry nemůže mít vliv. Kritika takových zločinů je úkolem tamních intelektuálů.

Chomsky svými postoji a svým jednáním odpovídá své představě disidenta. Tím jak se kriticky vyjadřuje ke společnosti, v níž žije a kvůli svému důrazu na kontroverzní témata, si svůj život nijak neusnadňuje, a to přesto, že žije v demokratické společnosti, kde mu nehrozí uvěznění nebo trest smrti. I tak se musel Chomsky se svou rodinou kvůli svým názorům přestěhovat, neboť mu bylo vyhrožováno.

Hlavními tématy, kterými se zabývá jsou americká zahraniční politika, problémy demokracie a vliv médií, kapitalismus, globalizace a neomezená moc nadnárodních korporací.

Chomsky se výrazně zabývá otázkou, jakou míru svobody poskytuje současná demokracie, přičemž se opět soustředí zejména na Spojené státy americké. Při analýze vývoje americké demokracie dochází Chomsky k závěru, že už od počátku tolik demokratická není. Problémem demokracie v tomto případě není myšlen postup vlády Spojených států vůči původnímu obyvatelstvu ani existence otrokářství, i když to jsou věci, které samozřejmě možnost vnímání toho, že by Spojené státy v době svého vzniku byly demokratické, Chomaksy na tyto problémy také upozorňuje. V tomto případě jde o nedemokratičnost i ve vztahu k širší veřejnosti bílé populace.Většina amerických představitelů, vždy preferovala vůdčí postavení elit, které budou rozhodovat za podpory konsensu obyvatel. Takový systém však není demokracie, ale politologie ho označuje jako polygarchii.55 Tento přístup se objevuje po celou dobu vývoje americké demokracie a výrazně byl akcentován například v podobě wilsoniánského idealismu. Washington má vůči světu povinnost postarat se, aby byla vláda vždy v rukou čestných a nemnohých.56 Představa, že pouze určitá povolaná vrstva lidí je schopna prosadit veřejné zájmy oproti hloupému veřejnému mínění, odpovídá podle Chomského leninismu.57 Chomsky se svou vírou v přirozenou kvalitu každého člověka samozřejmě odmítá možnost, že by byl někdo nějakým způsobem předurčen k vládnutí, protože ví, jak by společnost měla fungovat a co je pro ostatní dobré. Nehledě na to, že své působení ve všeobecném zájmu elity pouze deklarují, ve skutečnosti jim jde zejména o vlastní prospěch, a proto ke svému vládnutí nepotřebují veřejnost.

Současný politický systém představuje podle Chomského pouze zdání demokracie. Jedinou reálnou možností, jak se lidé mohou podílet na rozhodování o veřejných záležitostech je jednou za čas účast na volbách, v nich ale můžou vybírat pouze to, kteří z příslušníků jedné společenské vrstvy jim budou vládnout.

Přesto se tento systém, který alespoň deklaruje svou demokratičnost, musí vyrovnat s veřejným míněním, které má podle Chomského velikou moc. Zde se dostává ke komparaci demokracie s diktaturou. V diktatuře mohou elity ovládat veřejnost pomocí síly a represe, v demokratických systémech musely vyvinout mnohem sofistikovanější metody k ovládání a usměrňování společnosti. Tím je myšlena, jak to jednoduše nazývá propaganda. „Propaganda je pro demokracii to, čím byl kyj v totalitním státě.“58 Společnosti je prostě potřeba vnutit, že soukromé zájmy úzké vládnoucí elity jsou zájmy celé společnosti. Propaganda působí zejména za pomoci médií. Existuje však celá řada dalších institucích, v nichž dochází k reprodukci žádoucího myšlení. K tomu, aby veřejnost chápala své místo a nepokoušela se bránit zlehčování své role je nezbytné využít indoktrinace mládeže za pomocí škol, univerzit a církví.59 To je v příkrém rozporu s Chomského pojetím školství. Žáci by měli být podle Chomského pouze vedeni a na vše by si měli pokud možno utvářet vlastní názory.60

Jak už bylo uvedeno, nejdůležitějším prostředkem propagandy jsou média. Média tedy podle Chomského sehrávají v naší společnosti velmi důležitou, i když většinou negativní roli. Samozřejmě, že existují nezávislá média, největší mediální společnosti jsou však navázány na vládnoucí elity. Jsou vlastněny velkými korporacemi. „Lze vysledovat pravidelnou výměnu vysoko postavených pracovníků mezi korporacemi, vládou a médii.“ 61 Média zajišťují výrobu souhlasu veřejného mínění s kroky, které by jinak lidé na základě svých přirozených hodnotových preferencí nepodpořili.62 Média se tak stávají nástrojem mocenského útlaku a proto si zaslouží Chomského kritiku. Chomsky upozorňuje na všechny souvislosti mezi médii soukromým byznysem a veřejným míněním. Upozorňuje na to, že hlavní americká média upravují obraz světa tak, jak vláda Spojených států potřebuje, aby ho její občané vnímali. Chomsky věnuje ve svých pracích velkou pozornost analýze souvislostí mezi kroky, které americká vláda podniká, vývojem veřejného mínění, způsobem jakým hlavní americká média informují a opětovným vývojem veřejného mínění. Chomsky dospívá k tomu, že nebýt masivní mediální propagandy, celá řada kroků vlády Spojených států by se setkala se striktně zamítavým postojem ze strany veřejnosti.63

Chomsky klade důraz na potřebu nezávislého informování, a zde právě přichází odpovědnost intelektuála. V Chomského přístupu k médiím je snadno pochopitelný jeho důraz na vytváření nezávislých a alternativních médií a zdrojů informací.

Spojené státy americké jsou podle Chomského, nejdůležitějším hráčem v mezinárodních vztazích, a to ne pouze podle Chomakého toto tvrzení je obecně sdílený fakt. Ne už tak sdílený je Chomského názor, že svého postavení pouze zneužívají. Chomsky tvrdí, že kdyby v současné době platily Norimberské zákony, všichni američtí pováleční prezidenti by byli souzeni pro válečné zločiny.

V základech americké zahraniční politiky vidí Chomsky stejné principy, jako ve vztahu k demokracii. Americký přístup ke zbytku světa vychází se stejného předpokladu jako vztah elity k hloupé mase většiny obyvatel. Postupy Spojených států ve světě vycházejí z přesvědčení o výjimečnosti amerických hodnot a americké kulturní vyspělosti. V přístupu k zahraničnímu světu však už nejsou nezbytné prvky propagandy, může být ale použito i přímějších prostředků, jako je využití vojenské síly, případně ekonomického nátlaku. Takový přístup není podle Chomského ospravedlnitelný. Přesto ho Spojené státy neustále používají.

Chomsky upozorňuje na to, že způsob, jakým se Spojené státy ve světě chovají, není v zájmu všech obyvatel USA. Postup vlády odpovídá zájmu bohatých elit. Vláda Spojených států se snaží o vybudování světového systému, který bude podléhat americké kontrole a bude výhodně nastaven pro pronikání americké ekonomiky.64 Pokud se během studené války nějaký stát ze sféry amerického vlivu pokusil o nezávislý postoj, bylo to označováno jako příklon k nepříteli, zatímco hlavním problémem byla ztráta amerického vlivu.

Spojené státy deklarují jako svůj cíl rozšiřování demokracie a dodržování lidských práv ve světě. Chomsky se snaží ukázat, že většina amerických zásahů měla právě opačný účinek.

Nejnovější podoba amerického imperialismu má podle Chomského své zakotvení v Národní bezpečnostní strategii. USA si vytyčily cíl udržet své výsadní postavení na planetě. Chomsky tuto strategii nazývá Velká imperiální strategie.65 Upozorňuje na to, že Spojené státy jsou připravené použít vojenskou sílu, aby si své postavení udržely.

Chomsky upozorňuje na nefungující mezinárodní systém a na zablokování Rady bezpečnosti OSN, ve kterém má pět nejsilnějších států právo veta. Mezinárodní právo tak vlastně žádným právem není. Chomsky srovnává, že kdyby měl Irák právo veta jako Spojené státy, které všechny rezoluce směřující proti jejich krokům zamítne, žádné rezoluce by nikdy neporušil. Několika státům je tak dána možnost dělat prakticky cokoliv, aniž by je za to mohl někdo nějakým způsobem potrestat.

Chomsky ve své nejnovější knize upozorňuje, že hegemonické postavení USA, a snaha o jeho udržení mohou do budoucna představovat nebezpečí pro přežití, protože takový postup vede k neustálému vytváření nepřátel a k zvyšování zbrojení. A to také zbrojení v oblasti těch nejničivějších prostředků. Velká imperiální strategie Spojených států tak může vést k úplné záhubě.

Už z náplně předchozích kapitol je patrné, že Chomského vztah ke kapitalismu není příliš kladný. Kapitalismu svým způsobem rozdělování na základě volné soutěže paradoxně vede k útlaku a nesvobodě. V neustále pokračujícím procesu zvětšuje nerovnost mezi lidmi a většinu z nich tlačí k hranici chudoby, kde jsou nuceni přijímat nevýhodné podmínky bohatých. V roce 1973 o něm napsal toto: „(Kapitalismus) není vhodný systém pro polovinu dvacátého století. Je neschopen uspokojovat lidské potřeby, které lze vyjádřit pouze na základě kolektivních podmínek a jeho koncept soupeřivého člověka, který pouze usiluje o maximální zvětšování bohatství a moci, …, je antihumánní a nepřípustný v nejhlubším smyslu.“ 66 Chomsky ve vztahu ke kapitalismu upozorňuje zejména na problémy rozpadu společnosti. Kapitalismus vede k vytváření dvou skupin lidí, extrémně bohatých, kteří začínají žít ve střežených uzavřených čtvrtích, a na druhé straně chudých, žijících v gethech. Snaží se upozorňovat na případy vykořisťování a zneužívání postavení zaměstnanců.

Globalizace je poslední verzí kapitalismu.67 Kapitalismus dokonale využívá všechny možnosti, které globalizace přináší, jako je rozvoj komunikace a další. Globalizace a globální trh umožňují investorům udržovat zaměstnance v nejistotě ohledně přesunu svých výrobní továren do míst s levnější pracovní silou, tím udržují co nejnižší mzdy. Zároveň jim hrozba přesunem svých výroben umožňuje vytvářet nátlak na vlády, aby nezvyšovaly ekologická a sociálních omezení a standardy. Chomsky také upozorňuje na zajímavý rozdíl mezi tím, jak bohaté státy prosazují co nejvýraznější liberalizaci obchodu, ale sami udržují silná protekcionistická opatření. Tím že tlačí na chudé státy, aby se plně otevřely, a samy ponechávají výrazná cla a další bariéry, je dostávají do nevýhodné pozice, kdy jsou nuceny velmi levně vyvážet, téměř pod hranicí výrobních nákladů.

Globalizace napomáhá zvětšování rozdílů mezi chudými a bohatými uvnitř bohatých států a zvyšuje nerovnost mezi sáty ve světovém systému.

Nadnárodní korporace jsou Podle Chomského hierarchické mocenské struktury, jejichž jediným cílem je maximalizace vlastního zisku. Při dosahování tohoto zisku se neohlížejí na dopady, jaké jejich chování může vyvolat v ekologickém systému i ve vztazích mezi lidmi. Chomsky tvrdí, že nárůst moci korporací má vliv na podkopávání demokracie. Nadnárodní korporace jsou navázány na vládní elity bohatých států, které následně přizpůsobují nastavení hospodářského systému potřebám korporací.68 Korporace se musí obávat jednotného informovaného veřejného mínění. Zároveň velké korporace vlastní všechna vlivná média. Vytvářejí tak svou vlastní pravdu o sobě a o světě, dezinformují o pravých účelech kroků vlády na jejich podporu.69 Podle Chomského představují nadnárodní korporace výrazné ohrožení lidské svobody. Nadnárodní korporace jsou schopné vytvářet nevraživost mezi státy, a tak se bránit svému omezování. Poroto Chomsky jako svůj krátkodobý cíl prosazuje podporování autority státu, právě jako prostředku, který může stanovit určité standardy a omezit tak libovůli nadnárodních korporací.

Chomsky odpovídá na to, jak řešit problém destrukce demokracie, zvyšování neorvnosti a nesvobody, které je způsobeno zvyšováním moci elit byznysu provázaných s politickými elitami. „Nebude nijak snadné zastavit tento vývoj a obrátit jeho směr, obnovit alespoň špetku respektu k hodnotám osvícenství, ke svobodě a k lidským právům. Prvním krokem je proniknout mlhou klamu a pochopit pravdu o světě, pak se organizovat a jednat tak, aby byl změněn.“70

V základu Chomského názorů na lidskou společnost stojí jeho pohled na podstatu lidské přirozenosti. Lidská přirozenost je podle něj dána genetickým nastavením. Chomsky představuje lidskou přirozenost jako tvořivou s potřebou svobodného vyjádření této tvořivosti. Lidská přirozenost nese základní rozlišení toho, co je mravné a co nikoliv, vědomí tohoto rozlišení vede člověka k tomu, že se podle něj buď chová, nebo potřebuje alespoň nějaké ospravedlnění, proč tomu tak není. Jedinec se může chovat špatně i bez ospravedlnění, v takovém případě se jedná o patologického jedince. Člověk je díky nastavení svého rozumu schopen na základě rozumného uvážení určit, co je správné. To znamená, že by vnímání toho, co je správné mělo být lidem společné. Člověk má ve své přirozenosti sklon ke kooperativnímu jednání a solidaritě. Chomského názor na lidskou přirozenost je vírou nebo jakýmsi spekulativním předpokladem. Chomsky si je vědom neprokazatelnosti těchto představ. Sám upozorňuje na to, že v současné době je lidem podstata duševní přirozenosti značně skryta a její objektivní poznání je nemožné. Přesto Noam Chomsky věří, že člověk je skutečně takový, jak předpokládá.

Druhým základem Chomského politického myšlení jsou podle jeho slov hodnoty klasického liberalismu, než byly zničeny kapitalismem. Tyto hodnoty jsou explicitně spojeny s Chomského představou lidské přirozenosti. Do těchto hodnot patří akcentace hodnoty každého člověk jako lidské bytosti, požadavek svobody a rovnosti.

Chomského důraz na svobodu odpovídá jeho vztahu k anarchistickým myšlenkám. Chomsky sám sebe pokládá za anarchosyndikalistu v pojetí anarchosyndikalismu, jak ho představuje Rudolf Rocker. Tento směr anarchismu klade důraz na fungování odborových hnutí. Chomského přístup je ovšem specifický a tvoří z Chomského myšlení zvláštní politickou teorii. Chomsky vnímá aharhosyndykalistickou představu fungování společnosti jako ideální vizi k níž vztahuje kritické souzení soudobé společnosti, přičemž tato kritika má sloužit prosazování co nejvyšší možné míry svobody jedince a lidských práv. Chomsky nikdy blíže nespecifikuje možnou popřípadě potřebnou podobu budoucí lidské společnosti, protože podle jeho slov je toho mnoho, co nevíme a co nemůžeme do svých představ započítat. K budoucí společnosti je tak potřeba dojít pokusem, za neustálého kritického posuzování, zda je vše skutečně v pořádku, a jestli nedošlo v předpokladech o lidské přirozenosti k chybě, nebo zda taková organizace společnosti skutečně vede k prospěchu lidí a k rozvoji jejich přirozených potřeb. Chomsky je tedy do jisté míry opatrný ve vztahu k radikálnímu revolučnímu řešení, pokud nemůžeme vyloučit, že by nevedlo ještě ke zhoršení postavení lidských bytostí. Chomsky se tak nevyhýbá využívání instituce státu, která sama utlačuje lidskou svobodu, k ochraně lidí před ještě neomezenější mocí nadnárodních korporací. Pro Chomského je typická angažovanost tady a teď oproti prosazování anarchistických teorii71

Tomu také odpovídá jeho koncepce odpovědnosti intelektuála. Kdy intelektuál má povinnost říkat pravdu, protože jako každý člověk ji dokáže rozeznat, ale navíc má kritický přístup k informacím. Odpovědný intelektuál má upozorňovat na projevy nelegitimního útlaku, porušování lidských práv a omezování svobody. Intelektuál má povinnost říkat pravdu veřejnosti, která má jako jediná sílu něco s nepravostmi udělat, avšak bývá dezinformována médii.

Noam Chomsky se podle své koncepce odpovědnosti intelektuála chová. Je aktivní v celé řadě nezávislých hnutí, která se pokouší o zajišťování alternativních informací. Věnuje se detailní analýze politiky země, jejíž je občanem, přičemž se snaží upozornit na její chyby a prohřešky proti demokracii lidským právům a svobodě. Ve své kritice všech současných forem útlaku se zajímá zejména o následující témata: zahraniční politika Spojených států amerických, neomezená moc nadnárodních korporací, globalizace a její negativní dopady, reálné nerespektování demokracie a její deformace prostřednictvím mediální propagandy.

Chomského politické myšlení má ve svém základu vyřešen vztah k určitým filozofickým předpokladům, kterými jsou specifické pojetí lidské přirozenosti a soubor hodnot klasického liberalismu. Na základě těchto předpokladů Chomsky přijímá vizi ideální společnosti podle představ anarchosyndikalismu. Chomsky si je vědom, že předpoklady nejsou absolutně platné, a navíc nejde jednoznačně přijít na to jaké přesné uspořádání společnosti by jim skutečně odpovídalo, na to je potřeba přijít v průběhu uskutečňování. To ho vede k přijetí jakési kritické koncepce, která se jednak vztahuje k ideální vizi, podle níž přistupuje ke kritice současné společnosti a jednak je otevřena korekci, na základě rozumového posouzení nastalé situace a také argumentů oponentů. Kritika současné společnosti z pohledu ideální vize má vést k angažovanosti za aktuální prosazení co nejvyšší míry svobody a kvality života každého člověka.

Chomského politické myšlení tedy představuje ucelenou teoretickou politickou koncepci, která sice nepředstavuje to, jak by měla přesně společnost fungovat, ale určuje zásady praktického chování člověka. Chomského koncepce je ve všech svých ohledech koherentní. Částečný problém představuje používání neurčitých pojmů správný, rozumný, mravný. Tyto pojmy, ač je sám Chomsky blíže neosvětluje, je však třeba chápat ve vztahu k filozofickým předpokladům koncepce. Mravné chování je nejspíš tedy takové, které neubližuje jinému člověku, jenž má vždy rovná práva. Správné a rozumné je to, co vede ke zlepšení života člověka, a jeho potřeb, odpovídajících jeho přirozenosti. Použití těchto pojmů v tomto smyslu, a přesně tak to Chomsky chápe, omezuje míru její možné měnitelnosti, jak byla naznačena výše, z pohledu jejích předpokladů, avšak umožňuje měnitelnost jejích konkrétních cílů.

Hypotéza této práce se podařilo prokázat. Chomského práce představuje ucelenou teoretickou politickou koncepci, koherentní ve všech svých předpokladech, cílech a konkrétních praktických projevech. Přináší ovšem specifický přístup k představě správné organizace společnosti.

• Barša, P.: O libertarianisu Roberta Nozicka, Filosofický časopis č. 6 1996
• Elders, F., Foucault, M., Chomsky, N.: Člověk, moc a spravedlnost, Praha, Intu, 2005
• Fox, J.: Chomsky a globalizace, Praha, Triton, 2002
• Chomsky, N.: Poznámky k anarchismu, 1970, text dostupný na http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/nch_pka.htm
• Chomsky, N.: Noan Chomsky o anarchismu, marxismu a naději pro budoucnost, A-kontra, č. 5, 2002, text dostupný na http://www.sds.cz/docs/prectete/rozhovor/doy_chom.htm
• Chomsky, N.: Problems of Knowledge and Freedom, London, Barrie & Jenkins, 1972
• Chomsky, N.: O anarchismu, A-kontra, č.3, 1999a
• Chomsky, N.: Reforma a revoluce, A-kontra, č.5, 1999b
• Chomsky, N.: Perspektivy moci, Praha, Karolinum, 1998
• Chomsky, N.: Hegemonie nebo přežití, Praha, Mladá fronta, 2006
• Chomsky, N.: The Prospoerous Few and The Restless Many,Berkley, Odonian Press, 1993
• Chomsky, N.: Hlavné ciele americkej zahraničnej politiky, Kontrola prostrednictvom médií, In Handžárik, J. ed.: Pohľady z vnútra, Bratislava, Kubko Goral, 2001
• Komárek, .: Lidská přirozenost, Praha, Vesmír, 1996
• Miller, D. ed.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Brno, Barrister & Principal, 2000
• Platón: Ústava, Praha, Nakladatelství Svoboda – Libertas, 1993
• Russell, B.: Proč nejsem křesťanem, Praha, Orbis, 1961
• Tomek, V., Slačálek, O.: Anarchismus, Praha, Vyšehrad, 2006

—- Zdoj: http://is.muni.cz/th/78713/fss_b/Stepan_Jakl_-_bakalarska_prace.doc