Petr Aršinov (1887-1937)
Již v 17 letech se Petr Aršinov přidal k revolučnímu hnutí. Po působení ve střední Asii se kvůli pronásledování místní policií vrací na rodnou Ukrajinu, kde vede propagační činnost mezi dělníky. V období tuhé represe v roce 1906 však přistupuje i k násilným přímým akcím, za což je odsouzen k trestu smrti. Před oprátkou se mu však daří uprchnout do francouzského exilu. V roce 1909 se ale objevuje opět v carském Rusku a pokračuje v práci agitátora, to mu vynese 20 let nucených prací. Díky svému uvěznění se ale setkává s mladým Nestorem Machnem a stává se jeho ideovým učitelem. Po revoluci v únoru 1917 se oba dostávají na svobodu. Petr Aršinov se zapojuje do práce Moskevské anarchistické federace a posléze odjíždí do Guljaj-Pole, kde se účastní machnovského hnutí, především v oblasti osvěty, vydává také časopis „Puť k svobodě“ (Cesta ke svobodě). O tomto období svého života napsal knihu „Historie machnovského hnutí“, která byla prvně publikována v Německu v roce 1923. Po porážce protibolševické opozice se ocitá opět v exilu ve Franci - spolu s Nestorem Machnem, s nímž a dalšími ruskými anarchisty vytvořili známou “Organizační platformu libertinských komunistů“. Na Začátku 30. let se Petr Aršinov vrací do Sovětského svazu a pokouší se tajně organizovat zbytky anarchistů a vést propagandu mezi pracujícími. Nakonec byl však zatčen stalinistickou policií a krátce na to popraven.
