131. výročí Pařížské komuny 1871

autor: Pavel Pecka

Dne 18. března 1871 byla založena Pařížská komuna. Existovala 72 dní do 28. května, kdy byla poražena vojenskou intervencí 130tisícové vládní armády. Letos si tedy připomínáme její 131. výročí. Komuna z roku 1871 sehrála významnou roli ve vývoji anarchistické myšlenky i hnutí, a tak by měla být nejen připomínána, ale měli bychom se z ní i poučit.

Pařížská komuna byla vytvořena po porážce Francie Pruskem v prusko-francouzské válce. Francouzská vláda se pokusila vyslat armádu, aby znovu získala území pod správou pařížské Národní gardy, a zabránila tak jeho pádu do rukou obyvatel. Vojáci odmítli střílet do davu, který si z nich tropil posměšky, a obrátili zbraně proti důstojníkům. To se stalo 18. března; Komuna ožila.

Ve svobodných volbách svolaných pařížskou Národní gardou na 26. března zvolili obyvatelé Paříže radu složenou z většiny jakobínů a republikánů a socialistické menšiny (především autoritářských blanquistů a antiautoritářských proudhonistů.) Tato rada vyhlásila autonomii Paříže a touhu přetvořit Francii do konfederace komun. V Komuně byli radní odvolatelní a placení průměrnou mzdou. Navíc museli informovat lidi, kteří si je zvolili, a byli voliči odvolatelní, v případě, že neprováděli své mandáty. Proč tento vývoj zasáhl představivost anarchistů je jasné - vykazoval značnou podobnost s anarchistickými myšlenkami. Fakticky byl příklad Pařížské komuny v mnoha okolnostech podobný Bakuninově předpovědi vzniku revoluce - velké město vyhlásilo autonomii a sebeorganizovalo se, stalo se vedoucím příkladem, vyzývajícím zbytek planety, aby ho následoval (viz Dopis Albertu Richardsovi. (1)) Pařížská komuna začala proces vytváření nové společnosti, organizované zdola nahoru. Jak v té době Bakunin poznamenal: „revoluční socialismus [tj. anarchismus] se pokusil o svůj první zásah a praktickou demonstraci právě v Pařížské komuně“. (1)

V Komuně sehrálo roli mnoho anarchistů - například Louise Michelová, bratři Reclusové a Eugene Varlin (ten byl zabit v průběhu následujících represí). V reformách, iniciovaných Komunou, jako například v obnovení výroby na družstevních principech, mohou anarchisté vidět počátek realizování svých myšlenek svobodné práce. Od května bylo 43 pracovišť družstevních a muzeum v Louvre bylo muniční továrnou provozovanou dělnickou radou.

V odezvě na Proudhonovo učení setkání Svazu mechaniků a Sdružení kovodělníků obhajovalo, že „naše ekonomické osvobození … může být dosaženo jen skrze utvoření dělnických sdružení, která sama mohou změnit naši pozici z těch, kdo pobírají mzdu, na společníky“. Pověřili své delegáty do komunální Komise pro organizaci práce, aby podpořili následující cíle: „Zrušení vykořisťování člověka člověkem, poslední pozůstatek otroctví“; „Organizaci práce v mutualistických sdruženích a nezcizitelnost [tj. nepřevoditelnost] kapitálu“. Touto cestou, jak doufali, zajistí, že v Komuně „rovnost nesmí být jen prázdným slovem“. (2)

Konstruktérský svaz hlasoval na setkání dne 23. dubna, že jestliže cílem Komuny by měla být „ekonomická emancipace,“ měla by „organizovat práci pomocí sdružení, založených na společné odpovědnosti“, aby „se potlačilo vykořisťování člověka člověkem“. (3)

V Komuně se tedy teorie společné výroby, vysvětlená Proudhonem a Bakuninem, stala vědomou revoluční praxí. Ve volání Komuny po federalismu a autonomii vidí anarchisté svůj „federativní svazek všech sdružení pracujících“, který “ustaví Komunu“ a bude základem „federace vzbouřených sdružení, komun a provincií“, která bude „organizovat sebeobranu a revoluční sílu schopnou porazit reakci.“. (4)

Můžeme to vidět i v odrazu anarchistických myšlenek v Deklaraci francouzskému lidu, sestavené Komunou. Ta prosazovala, že „politická jednota“ společnosti musí být založená na „dobrovolném sdružení všech místních iniciativ, svobodném a spontánním seskupení všech individuálních energií pro společný cíl, zdar, svobodu a bezpečí pro všechny“. (3) Nová společnost, představená komunardy, byla společnost založená na „absolutní autonomii Komuny, zajišťující každému nedílná práva a každému Francouzi plnou možnost užívání svých schopností, jako člověk, občan a pracující. Autonomie Komuny bude ohraničena pouze stejnou autonomií všech ostatních komun, jež se připojí ke smlouvě; jejich sdružení musí zajistit svobodu Francie“. (5) Při takové vizi konfederace komun mohl Bakunin jedině správně prohlásit, že Pařížská komuna byla „smělou, jasně formulovanou negací Státu“. (1) Navíc myšlenky Komuny o federaci zřetelně odrážejí vliv Proudhona na francouzské radikální myšlenky. Opravdu, vize Komuny o komunální Francii založené na federaci delegátů vázaných imperativním mandátem, pověřovaných svými voliči a kdykoli odvolatelných, byla odrazem Proudhonových a Bakuninových myšlenek (Proudhon, stejně jako Bakunin, obhajoval v revolučním roce 1848 „užívání závazného mandátu“ a federaci komun. (6)) Tedy jak ekonomicky tak politicky byla Pařížská komuna ovlivněna anarchistickými ideály.

Karel Marx samozřejmě prohlásil Pařížskou komunu za potvrzení svých myšlenek. Engels také Komunu nazval prvním příkladem „diktatury proletariátu“. Marx oslavoval Komunu jako „politickou formu, konečně objevenou, za které bylo vypracováno ekonomické osvobození proletariátu“ a užívání delegátů „kdykoli odvolatelných a vázaných pomocí imperativního mandátu“. Nezmiňuje se, že Bakunin a Proudhon toto obhajovali již několik let.

Obdobně Marx zmiňuje „hrubý nárys národní organizace“ vytvořený Komunou, ale nechce přímo poukázat na zřetelně federalistickou Deklaraci Francouzskému lidu. Anarchista K.J. Kenafick to vyjádřil jasně: „Porovnání prokáže, že představený program je systém federalismu, který Bakunin po léta obhajoval, a který byl poprvé vyjádřen Proudhonem. Proudhonisté měli na Komunu značný vliv. Ta 'politická forma' tedy nebyla 'konečně' objevena, ta byla objevena již před léty, a nyní se prokázala správnou jednoduchým faktem, v době krize si ji pařížští pracující osvojili takřka automaticky, pod tlakem okolností, a spíše než jako výsledek teorie, jako formu nejpříhodnější pro vyjádření tužeb pracující třídy“. (7)

Stejně tak Komuna nebyla výtvorem proletariátu (továrních dělníků). Později sami marxisté užívali argument, že jen 10 % pařížských dělníků pracovalo ve velkých továrnách. Zbytek pracoval v řemeslných nebo polořemeslných dílnách. Vždyť také Marx v roce 1866 prohlásil, že francouzští dělníci jsou „zkažení proudhonistickými myšlenkami“, “zvláště ti pařížští, kteří, jako dělníci v luxusních řemeslech, jsou silně provázáni, aniž to vědí [!], se starým smetím“. (8) O pět let později tito dělníci (stále zřetelně ovlivnění „starým smetím“) vytvořili „politickou formu… ekonomického osvobození práce“. Jak mohla být Pařížská komuna „diktaturou proletariátu“, když 35 členů Komunální rady bylo řemeslníky a jen 4 či 5 byli průmysloví dělníci (proletáři)?

Je tedy těžké útočit na anarchisty, že jsou příslušníci maloburžoazie, jestliže právě lidé z této třídy tvořili Marxem opěvovanou Pařížskou komunu! Navíc to „staré smetí“, jež pařížští pracující podporovali, bylo toho času v plné síle. V roce 1869 delegát Pařížského odborového svazu stavitelů prohlásil, že „sdružení různých korporací [odborů] podle měst či zemí vede ke komuně zítřka. Vláda je nahrazena volenými radami z jednotlivých oborů a výborem jejich vlastních delegátů“. Navíc „místní seskupení, která dovolují pracujícím v jednom místě spolupracovat při řešení každodenních záležitostí“ a „pospojováním různých lokalit, polí, regionů, atd.“ se může zajistit, že „práce se pro současnost i budoucnost zorganizuje bez námezdního otroctví“. (6)

Taková vize dělnických rad a společné práce nese zřetelnou podobnost se spontánně vytvářenými sověty v Ruské revoluci roku 1905. Také tyto byly založeny na poradních shromážděních dělnických delegátů. Samozřejmě, že mezi nimi byly rozdíly, ale základní myšlenka a vize jsou identické. Ironií nicméně je, že vývoj Komuny je relevantní při analýze marxismu.

Jak Marx poznamenal, Komuna „byla tvořena obecními radními, vybranými na základě všeobecného volebního práva z různých městských čtvrtí“. V tomto směru ji anarchisté kritizují. S blížícím se koncem Komuny většina radních volila ve prospěch ustanovení Výboru veřejné bezpečnosti, který měl bránit Paříž před postupující kontrarevolucí. Menšina v Komuně (včetně libertinských členů První internacionály) se stavěla proti argumentu, že „Pařížská komuna se vzdala svých pravomocí diktatuře“ a že většina „se schovává za diktaturu, k jejímuž přijetí či uznání nás voliči nezmocnili“. Tedy v takzvaném prvním dělnickém státě marxistického mýtu zástupci nebyli pod kontrolou mas a zneužívali svou moc. Není se čemu divit, protože stát je založen na delegaci moci menšině a tím je zabráněno účasti a kontrole masami. Komuna prokázala, že tzv. „diktatura proletariátu“ se zvrtne do „diktatury nad proletariátem“ jednoduše proto, že stát není koncipován pro použití masami.

Pro anarchisty prostě Komuna nešla dost daleko. Nezrušila stát v rámci Komuny, tak jak ho zrušila za svými hranicemi. Komunardi se organizovali „v jakobínském stylu“ (abychom použili Bakuninův výstižný termín). Neorganizovali se „prostě zdola nahoru, svobodným sdružením nebo svobodnou federací pracujících, nejprve ve svých svazech, poté v komunách, regionech, národech a konečně ve velké federaci, mezinárodní a všeobecné“. Jinými slovy, použitím federace dělnických rad. Užitím státních forem se Komuna musela nevyhnutelně dostat do sporu s těmi, kdo ji zvolili. Pouze je-li “organizován ve svobodných federacích zemědělských a průmyslových sdružení . organizován zdola nahoru prostřednictvím revoluční delegace“ může revoluce “být vytvořena lidem a nejvyšší kontrola . náleží lidu“. (4) Proto se tedy Pařížská komuna „nerozešla s tradicí Státu, zastupitelské vlády a nepokusila se dosáhnout v rámci Komuny oné organizace od jednoduchého ke složitému, jíž se zasvětila vyhlášením nezávislosti a svobodné federace komun“. (9) Jinými slovy, „jestliže nebyla zapotřebí žádná centrální vláda, aby vládla nezávislým komunám, jestliže národní vláda je hozena přes palubu a národní jednoty je dosaženo svobodnou federací, pak se centrální obecní vláda stává stejně zbytečnou a škodlivou. … Stejný federativní princip se měl užít i v rámci Komuny.“ (10) Namísto zrušení státu v komuně organizováním federací přímo-demokratických masových shromáždění, jako byly pařížské „sekce“ revoluce 1789-93 (více v Kropotkinově Velké francouzské revoluci), Pařížská komuna zachovala zastupitelskou vládu a trpěla ji. „Namísto, aby rozhodovali sami za sebe, lidé se spoléhali na své vládce a dali jim možnost převzít iniciativu. To byl první důsledek nevyhnutelného výsledku voleb.“ Rada se brzy stala „největší překážkou revoluce“, čímž potvrdila „politický axiom, že vláda nemůže být revoluční“. (11)

Roku 1936 udělali španělští anarchisté stejnou chybu. Po porážce armády v ulicích Barcelony přední militanti usoudili, že boj s fašismem byl nejdůležitější věcí, a tak se rozhodli nepřipomínat anarchistický komunismus “do doby, než by dobyli tu část Španělska, která byla v rukou povstalců“. Kropotkin odpověděl těm, kdo říkali, že „nejprve musíme zajistit vítězství, a potom uvidíme, co se dá dělat“. Jeho komentář si zaslouží plné ocitování: „Zajistit vítězství! Jako by byla nějaká jiná cesta k přeměně společnosti ve svobodnou komunu bez zásahu do vlastnictví! Jako by byla nějaká jiná cesta k porážce nepřítele do doby, než jsou velké masy lidí přímo zainteresovány na triumfu revoluce, na svědectví příchodu jejího materiálního, morálního a intelektuálního zdaru! Hleděli ze všeho nejdříve upevnit Komunu, odkládajíce sociální revoluci na potom, zatímco jedinou efektivní cestou k úspěchu bylo upevnit Komunu sociální revolucí!“

„S vládním principem to bylo stejné. Vyhlášením svobodné Komuny pařížský lid vyhlásil hlavní anarchistický princip. Jestliže připustíme, že centrální vláda je fakticky absolutně nepotřebná pro řízení vztahů mezi jednotlivými komunami, proč připouštíme její nezbytnost při řízení vzájemných vztahů mezi skupinami, které ustavili Komunu? Vláda v Komuně nemá o nic větší právo na existenci než vláda nad Komunou“. (12)

Kropotkinovy argumenty byly platné, jak CNT zjistila. Byla poražena během čekání na vítězství ve válce. Kropotkin také naznačil nevyhnutelné účinky aktivit CNT - kooperace se státem a zapojení do zastupitelských orgánů. Jeho slovy: “Paříž poslala své oddané syny do Hotel-de-Ville [radnice]. Jistě se sami, spoutaní úředním šimlem, nucení diskutovat, když byla zapotřebí akce a ztrácející citlivosti, která vyvěrá z neustávajícího kontaktu s masami, viděli oslabeni k neschopnosti. Paralyzováni svým vzdálením se revolučnímu centru - lidu - oni sami paralyzovali lidovou iniciativu.“ (12) Což v kostce bylo to, co se stalo předákům CNT, kteří kolaborovali se státem. Kropotkinovy úvahy byly potvrzeny, stejně jako anarchistická teorie, Bakuninem počínaje.

Navíc pokusy Komuny o ekonomickou reformu nešly dost daleko, nebyl učiněn žádný pokus o přeměnu všech výrobních míst do družstev (tj. vyvlastnit kapitál) a zformování sdružení těchto družstev za účelem koordinace a vzájemné podpory jejich ekonomických aktivit. Vzhledem k tomu, že město bylo nepřetržitě obléháno francouzskou armádou, je pochopitelné, že komunardi měli na mysli jiné věci. Nicméně podle Kropotkina byla taková pozice katastrofou: „Ekonomické otázky pokládali za druhořadé, které se mají řešit až později, po triumfu Komuny . Ale zdrcující porážka a krvavá odplata střední třídy, které brzy následovaly, znovu prokázaly, že triumf lidové Komuny byl materiálně nemožný bez paralelního triumfu lidu na ekonomickém poli.“ (10)

Čím více byla Rada Komuny odtržená od lidí, kteří ji zvolili, tím méně byla důležitá. A jak její význam klesal, tak rostly její autoritářské tendence a jakobínská většina vytvořila „Výbor veřejné bezpečnosti“, aby „bránil“ (terorem) „revoluci“. Proti Výboru se postavila libertinská menšina a naštěstí ho v praxi ignorovalo i Pařížské obyvatelstvo, jež bránilo svou svobodu proti Francouzské armádě, která na ně útočila ve jménu kapitalistické civilizace a „svobody“.

Dne 21. května vstoupily do města vládní jednotky. Následoval sedmidenní hořký pouliční boj. Skupiny vojáků a ozbrojených příslušníků buržoazie procházely ulice a zabíjely a mrzačili lidi podle chuti. Přes 25.000 lidí bylo zabito při pouličních bojích, mnoho zavražděno poté, co se vzdali; jejich těla byla naházena do masových hrobů.

Pro anarchisty bylo poučení z Pařížské komuny trojnásobné. Zaprvé, decentralizovaná konfederace komunit je nezbytnou politickou formou svobodné společnosti („Toto byla forma, kterou musí sociální revoluce převzít - nezávislá komuna.“ (11)) Zadruhé, „není žádný důvod navíc pro vládu v Komuně, než pro vládu nad Komunou“. (9) To znamená, že anarchistická společnost bude založena na konfederaci volně kooperujících shromáždění podle místa bydliště a pracoviště. Zatřetí, je kriticky důležité sjednotit politickou a ekonomickou revoluci do sociální revoluce. „Zkoušeli nejprve upevnit Komunu a odsunout sociální revoluci na později, zatímco jediná cesta k úspěchu byla upevnit Komunu prostřednictvím sociální revoluce!“ (9)

… Upravená verze vyšla ve čtrnáctidenníku Freedom

Poznámky:

1) Sam Dolgoff, Bakunin on Anarchism 2) Eugene Schulkind, The Paris Commune of 1871: The View from the Left 3) Stewart Edwards, The Paris Commune 1871 4) Michael A. Bakunin: Selected Writings 5) George Woodcock, Pierre-Joseph Proudhon: A Biography 6) No Gods, No Masters 7) Michael Bakunin and Karl Marx 8) Marx, Engels and Lenin, Anarchism and Anarcho-syndicalism 9) Peter A. Kropotkin, Fighting the Revolution 10) P. Kropotkin, Evolution and Environment 11) Kropotkin's Revolutionary Pamphlets 12) P. Kropotkin, Words of a Rebel

zdroj: fas.anarchismus.org

• Petr Kropotkin - Pařížská komuna