Minulý a současný anarchismus

Murray Bookchin

Mé poznámky mají zdůraznit extrémní význam vnímání anarchismu v měnících se společenských kontextech naší éry – ne jako zkostnatělé doktríny, která patří té či oné řadě evropských myslitelů a hodnotné stejně tak, jako mohly být v různých dobách a místech hodnotné jejich názory. Dnes, víc než kdy jindy, závisí životaschopnost anarchismu v Americe na jeho schopnosti mluvit přímo – jazykem amerického lidu a o jeho aktuálních problémech – spíše než křísit myšlenky, výrazy, hesla a nudný jazyk patřící do minulých období. To neznamená popírat internacionalistický duch anarchismu nebo jeho historickou kontinuitu, ale spíše zdůrazňovat potřebu solidarity s libertariánskými tradicemi a koncepcemi, které jsou jasně relevantní pro ovládaný lid v daných oblastech – ať už místem, dobou nebo formami – v nichž libertariánské hnutí působí.

Existuje naléhavé nebezpečí, že bude s anarchismem nakládáno zjednodušujícím způsobem, tedy stejně, jako se dnes vypořádáváme s těmi nejradikálnějšími „ismy“ – jako s neměnnou teoretickou a praktickou soustavou, která tak často redukuje socialismus na spisy Marxe, Engelse a jejich následovníků. Nehodlám tu zpochybňovat všeobecný význam pojmů jako „socialismus“. Existuje mnoho různých socialismů, od utopického až po leninistický, od etického až po vědecký. Rád bych si něco podobného vyhradil pro anarchismus. Musíme mít vždy na paměti, že existuje rovněž mnoho podob anarchismu, zejména anarchosyndikalismus, anarchoindividualismus, anarchokolektivismus, anarchokomunismus a, což je dost komické, anarchobolševismus, alespoň pokud jsem správně studoval dějiny španělského anarchistického hnutí. Tyto anarchistické teorie a hnutí jsou zatíženy stejnými vnitřními konflikty, s nimiž se setkáváme u socialistů, i když ne v tak krvavé a smrtící podobě.

To, co mě ale skutečně zajímá na širokém spektru anarchismů, jde ovšem daleko za všeobecný charakter tohoto pojmu. Nelze dostatečně silně zdůraznit, že anarchismus nejen zahrnuje široké spektrum teorií a hnutí, ale – což je důležitější – má velmi bohaté historické kořeny a vývoj. To je klíčové pro pochopení toho, co zde budu říkat. Více než jakékoli jiné radikální hnutí, které známe, a na rozdíl od politických hnutí, která si spojujeme s levicí, je tak anarchismus hluboce sociálním hnutím. Jeho životnost, jeho teoretická podoba, jeho samotný raison d'etre vychází z jeho schopnosti vyjádřit tisícileté aspirace lidí vytvořit své vlastní rovnostářské, nebo přinejmenším samosprávné společenské struktury, skrze něž by uplatňovali kontrolu nad svými životy. V tomto smyslu anarchismus skutečně vytváří lidovou sociální filosofii a praxi v nejbohatších významech těchto slov právě tak, jako lidová píseň vytváří emocionální vyjádření lidu v jeho estetických či spirituálních hlubinách. Řecké kořeny pojmu anarché neboli „bezvládí“ by nás neměly klamně vést k tomu, abychom si mysleli, že je možné jej umístit do akademického spektra sociálních idejí. Historicky vzato našel anarchismus své vyjádření v ne-autoritářských klanech, kmenech a kmenových federacích, v demokratických institucích athénské polis, v raně středověkých komunách, v radikálně puritánských shromážděních anglické revoluce, v demokratických městských shromážděních, která se rozšířila od Bostonu až po Charleston po roce 1760, v Pařížské komuně roku 1871, v sovětech v letech 1905 a 1917, v anarchistických pueblos, barrios a obchodech kontrolovaných pracujícími za španělské revoluce v roce 1936 – stručně řečeno, v samosprávných, dávných i současných, uspořádáních lidské společnosti, která institucionálně zapojila lidi do bezprostředních vztahů, založených na přímé demokracii, samosprávě, aktivním občanství a osobní participaci. Právě v rámci této elektrizující veřejné sféry nachází anarchistické krédo přímé akce své pravé uskutečnění. Přímá akce skutečně neznamená jen obsazení místa, kde má stát atomová elektrárna, ale také méně dramatické, často prozaické a nudné formy samosprávy, zahrnující snášenlivost, oddanost demokratickým procedurám, zdlouhavé diskuze a patřičné ohledy k názorům ostatních členů téhož společenství.

Tento instituční rámec a tato citlivost je autentickým prostředím anarchismu, je jeho skutečnou protoplazmou. Teorie, které vzejdou z aktivity této protoplazmy, jsou podobami sebereflexivní racionality, které jí dávají soudržnost a vědomí. Podle mého názoru „digger“ Winstanley, enrageé Varlat, řemeslník Proudhon, dělník Pelloutier a ruští intelektuálové Bakunin a Kropotkin vyjadřují na různých stupních vývoje odlišné, často jasně vymezené, fáze organického vývoje lidstva směrem ke svobodě. Člověk si může spojovat tyto jedince nebo myšlenky, které rozvinuli, se skutečným vývojem společenských forem, ze kterých vyšli, nebo kterým dali ideologickou soudržnost. A tak lze ospravedlnitelně spojovat myšlenky Winstanleyho s agrárním anarchismem yeomanských pospolitostí v Anglii 17. století, Varlata s městským sousedským anarchismem revolučních čtvrtí a hnutím enrageés ve Francii roku 1793, Proudhona s řemeslnickým anarchismem řemeslníků v předprůmyslové Francii, Bakuninův anarcho-kolektivismus s rolnickými vesnicemi v Rusku a Španělsku, Pelloutierův anarchosyndikalismus s průmyslovým proletariátem a vznikajícím továrním systémem a, jako asi nejproročtější, Kropotkinův anarchokomunismus s naší vlastní epochou jakožto teoretický systém, který se dá snadno použít na ekologické, decentralizační, technologické a městské otázky, které se dnes dostávají do popředí společenského života.

Protistátní a protipolitické názory těchto anarchistických myslitelů by nám neměly zakrývat pozitivní obsah jejich názorů a jejich kořenů. Marxistický názor, že lidská „socializace“ dosahuje své nejpokročilejší historické formy v buržoazní společnosti – společnosti, která zbavuje člověka dosavadních biosociálních nánosů – by byla těmito anarchisty důrazně odmítnuta – i kdyby jen na intuitivním základě, že společnost nemůže být nikdy zcela zbavena své přirozené podoby. Jak jsem diskutoval jinde (viz můj text „Beyond Neo-Marxism“ in Telos, No. 36), společnost se nikdy neosvobodí od svého přirozeného základu, a to ani ve vnitřních vztazích mezi jedinci. Skutečnou otázkou je, alespoň pokud se poučíme z ekologických problémů naší doby, povaha té přirozenosti, v níž je společnost zakořeněna – zda je organická (jako tomu bylo v mnoha předkapitalistických společnostech), nebo anorganická (jako to je v případě tržní společnosti). Klan, kmen, polis, středověká komuna, dokonce i pařížské čtvrti, komuna, určitě vesnice a decentralizovaná města minulosti byly zakořeněny v biologicko-sociálních vztazích. Tržní společnost s její atomizací, konkurencí, totálním zpředmětněním jedince a jeho či její pracovní síly – nemluvě o byrokratických šlachách, které drží tuto bezživotnou strukturu pohromadě, o městech z betonu, skla a oceli a předměstích, která tvoří její životní prostředí, a kvantifikaci, která prostupuje všemi aspekty jejích aktivit – to vše nejen že popírá život v biologickém a organickém smyslu, ale redukuje ho to na jeho molekulární složky ve fyzickém a anorganickém smyslu. Buržoazní společnost nedosahuje nadvlády společnosti nad přírodou; spíše doslova desocializuje společnost tím, že z ní dělá objekt, který si přivlastňuje anorganická příroda; buržoa ve svém vnitřním bytí a ve svém společenském bytí. Byrokracie kolonizuje společenské instituce lidstva; betonové město, organické vztahy přirozenosti; kybernetika a masmédia, osobnost jednotlivce; stručně řečeno, tržní „společnost“ kolonizuje každý aspekt osobního a společenského života.

Nelze dostatečně zdůraznit pupeční šňůru, která spojuje anarchistické teorie a hnutí s organickými společnostmi, s těmi kvalifikacemi a v tom smyslu, jak jsem o nich mluvil. Ani si nemohu nevšimnout rozsahu, ve kterém je naopak marxismus spojen s tou nejanorganičtější ze všech lidských struktur, se státem – a na opačné poloze hierarchie, s tou nejneorganičtější ze všech utlačovaných tříd, s proletariátem, a s takovými institucionalizovanými podobami centralizované moci, jako je továrna, strana a byrokracie. Právě ona „univerzalita“ proletariátu, kterou na něm Marx oslavuje v podobě jeho dehumanizace kapitálem, jeho spojení s technologickým rámcem založeným na centralizaci, dominanci a racionalizaci, které z něj má podle všeho vytvořit revoluční sílu, prozrazuje rozsah, ve kterém je Marxova teorie jako celek zakořeněna v buržoazní ideologii v její nejméně sebereflexivní podobě. Tato „univerzalita“ totiž oslavuje, jak můžeme nyní vidět, vyprázdnění celé společnosti, její vzrůstající bezbrannost vůči byrokratické manipulaci ze strany kapitálu a odborů v průmyslu a politice. Vzhledem k tomu, jak je proletariát „vydrezurovaný“ nukleární rodinou, odborným dohledem, hierarchickou tovární strukturou a dělbou práce, ukazuje se „univerzalita“ proletariátu spíše jako jeho beztvářnost – vyjadřuje nikoli obecné zájmy lidstva na jeho pokroku směrem k socialismu, ale jeho dílčí zájmy, ve skutečnosit zájmy jako takové, jako vyjádření buržoazního egoismu. Továrna nesjednocuje proletariát, ale definuje ho – a žádná tendence jasněji neukazuje lidské tužby proletariátu než pokus uniknout z továrny, dosáhnout toho, co berlínští dadadisté zformulovali roku 1918 do požadavku „univerzální nezaměstnanosti.“

Tento dalekosáhlý rozdíl mezi anarchismem jako sociálním hnutím a marxismem jako politickým hnutím si vyžaduje další rozvedení. Nemám nic proti velkému bohatství Marxových prací, zejména proti jeho dílu o odcizení, jeho analýze zbožních vztahů a akumulace kapitálu. Jeho historické teorie si vyžadují korekturu nejlepšími pracemi Maxe Webera a Karla Polanyiho. Nejsou to však Marxova díla, co musí být aktualizováno. Jejich omezení jsou určena jejich v podstatě buržoazními kořeny a jejich neuvěřitelnou náchylností k politickým, tedy na stát orientovaným ideologiím. Historicky vzato rozhodně není náhodou, že anarchismus ve Španělsku a na Ukrajině a ve své zapatistické podobě v Mexiku mohl být zlikvidován pouze genocidním zničením svých společenských kořenů, zejména vesnice. Marxistická hnutí byla tam, kde utrpěla porážku, zlikvidována pouhým zničením strany. Zdánlivý „atavismus“ anarchismu – jeho snaha udržet řemeslnictví, pospolitost vzájemné pomoci, blízkost přírodě a osvícenecké etické normy – je jeho ctností, pokud se snaží zachovat tyto bohatě artikulované, kooperativní a sebevyjadřující podoby lidského sdružování dimenzované podle lidí. Zdánlivá „efektivnost“ marxismu – jeho snaha kopírovat stát v podobě strany, jeho důraz na politický aparát, jeho víra ve vědu a jeho odmítnutí prorocké etické vize – jsou jeho chybami vzhledem k tomu, že neničí buržoazní stát a namísto toho jej zahrnují do samotné podstaty svého protestu a revoluce.

Nikoli náhodou je marxismus nejvíce odcizený sám od sebe. Pokus „aktualizovat“ marxistickou teorii a dát jí relevanci jinde než na akademické půdě nebo v reformistických hnutích, doplnil k jejímu ideologickému celku matoucí eklektickou dimenzi. V reakci na generální stávku v Rusku roku 1905 byla Rosa Luxemburg nucena udělat „masovou stávku“ – tuto typicky anarchistickou strategii – stravitelnou pro Druhou internacionálu, a to ne bez značného překrucování Engelsova pohledu na toto téma i anarchistických názorů.2 Lenin předvedl tu samou akrobacii ve svém Státu a revoluci v roce 1917, když byly události příznivé přijetí Pařížské komuny jako paradigmatu, opět s napadáním anarchistů a zamlčením Marxova vlastního očerňujícího odsudku Komuny z posledních let jeho života. Podobná akrobatika byla předvedena Mandelem, Gorzem a dalšími v květnu a červnu 1968, kdy se celá Francie ocitla v takřka revoluční situaci.

Důležitý tu je rozsah, ve kterém teorie sleduje události, které jsou v podstatě cizí její analýze. To, že se na konci šedesátých let objevilo ekologické hnutí a na počátku sedmdesátých let feminismus a v nedávných letech sousedská hnutí, je marxistickými teoretiky jen vzácně vnímáno jako vítaný fenomén – k jeho uznání dochází až díky neúprosné síle událostí, později se zkresluje tak, aby odpovídal ekonomistickým kritériím marxismu a nakonec je vystavován pokusům o jeho vstřebání. A pak už to ovšem zase není anarchismus, jemuž jsou přitom tato témata doslova vlastní, komu by bylo dovoleno nárokovat si relevanci a legitimitu pro problémy naší epochy, ale spíše marxismus, který se ve své většině stal ideologií státního kapitalismu v polovině světa. Tento matoucí vývoj zadržoval a stále zadržuje vývoj revolučního vědomí v jeho samotných kořenech a vážně narušuje vývoj skutečně sebereflexivního revolučního hnutí.

Výměnou za to si anarchismus přisvojil některé špatné návyky marxismu, zejména ahistorickou a převážně obranářskou oddanost vůči své vlastní minulosti. Přeměna kontrakultury ze šedesátých let do institucionalizovanějších forem a úpadek Nové levice vytvořily mezi mnoha nadšenými anarchisty touhu po ideologickém bezpečí a rodokmenu, která v současné době trápí mnoho marxistických sekt. Tato touha po návratu do méně neslavné minulosti spolu s obrodou španělské CNT po smrti Franka, podpořila ten anarchismus, který je svým nedostatkem kreativity mrazivě podobný sektářským podobám proletářského socialismu, zejména anarchosyndikalismus. Co v obou případech chybí, je proletariát a historická souhra okolností, která byla příznačná pro takřka sto let trvající epochu mezi lety 1848 a 1938. Anarchistická oddanost továrně, zápasu námezdní práce s kapitálem, sdílí všechny vulgarity se sektářským marxismem. To, co chrání anarchosyndikalisty před naprostou shodou s autoritářským marxismem, je forma, kterou na sebe jejich libertariánská varianta proletářského socialismu bere. Jejich důraz na etický socialismus, přímou akci, kontrolu zdola a jejich apolitický postoj mohou posloužit k tomu, aby se udrželi nad vodou, jejich úsilí ale má sklon kazit – pokud odhlédneme od historického úpadku dělnického hnutí jako revoluční síly – autoritářská povaha továrny, pyramidová struktura podporovaná syndikalistickou teorií a důvěra, s níž anarchosyndikalisté přistupují k jedinečné roli proletariátu a společenské povaze jeho konfliktu s kapitálem.

Obecně řečeno patří anarchosyndikalismus, proudhonismus a bakuninismus nenávratně minulosti. To neříkám kvůli tomu, že by postrádaly ideologickou koherenci a význam – ve skutečnosti Produhonův důraz na federalismus stále požívá své původní platnosti – ale jednoduše proto, že mluví o epochách, které se propadly do minulosti. Je toho mnoho, co nás mohou naučit, ale už dlouho jsou překonány historicky novými tématy – podle mého názoru zásadnějšími z hlediska svých libertinských dopadů – jimiž se nyní musí zabývat celá levice. To neznamená „smrt“ nebo dokonce „překonání“ anarchismu jako takového, chápeme-li tento pojem v jeho obecném a historickém významu, protože problémy, kterým čelíme, jsou ještě zjevněji společenské, než byly jakékoli problémy v minulosti. Doslova zahrnují i znovuvytvoření nové veřejné sféry odlišené od státu s jeho formami, institucemi, vztahy a citlivostmi a kultury odpovídající světu, který čelí desocializaci na všech úrovních života. Pro marxismus jsou tyto otázky osudové a ve skutečnosti dělají z marxismu ideologii ve společensky destruktivním smyslu.

Už nežijeme ve světě, kde by se revoluční vědomí mohlo primárně nebo dokonce i jen významně odvíjet od problému námezdní práce versus kapitál. Nehodlám tu očerňovat význam tohoto století starého konfliktu. Že mezi proletariátem a buržoazií (bez ohledu na to, jak široce se rozhodneme definovat pojem „proletariát“) existuje třídní boj je bez diskuze, právě tak jako fakt, že žijeme v kapitalistické společnosti, která je ovládána kapitalistickou třídou (znovu, bez ohledu na to, jak široce se rozhodneme definovat pojem „kapitalistická“). Problémem je ve skutečnosti to, že tento třídní boj neznamená třídní válku v revolučním slova smyslu. Musím konstatovat, že jestliže nás minulé století něčemu naučilo, pak tomu, že konflikt mezi proletariátem a buržoazií není ani méně, ani více revoluční než konflikt mezi plebejci a patriciji v antickém světě nebo mezi nevolníky a šlechtou ve feudálním světě. Ani jeden z těchto konfliktů neskončil jednoduše ve slepé uličce; nikdy totiž neobsahovaly autentické možnosti překročení sociálních, ekonomických a kulturních forem, ve kterých se objevily. Pohled na dějiny jako na dějiny třídních bojů je vskutku velmi spletitý a není vyčerpán konfliktními ekonomickými zájmy, třídním vědomím a identitou ani ekonomicky motivovanými metodami, které tak snadno zasadily socialistického nebo syndikalistického ideologa do ekonomického redukcionismu nebo do toho, co je lehkovážně označováno jako „třídní analýza“.

Na horizontu zbylých částí tohoto století leží něco jiného než třídní boj, jak jsme ho znali z metafor proletářského socialismu – ať už socialistického nebo anarchistického. Monumentální krize, kterou vytvořila buržoazní společnost v podobě nerovnováhy mezi lidstvem a přírodou, krize, která vměstnala celou geologickou epochu do pouhého století; expanzivní pojetí lidské svobody, které přispělo k růstu feminismu ve všech jeho různých podobách; vyprázdnění lidské pospolitosti a občanství, které ohrožuje samotné požadavky individuality, subjektivity a demokratického vědomí, asi největší požadavky, které si buržoazní epocha jakožto pokroková síla nárokovala; strašlivý pocit bezmoci tváří v tvář stále většímu městskému, korporačnímu a politickému gigantismu; stálá demobilizace politického elektorátu v mizející epoše institucionálního republikánství – všechny tyto prudké kroky zpět způsobily, že ekonomizující interpretace společenských jevů, tradiční „třídní analýza“ a velká část konvenčních politických strategií v podobě volební politiky a stranických struktur jsou silně neadekvátní. Bylo by třeba tato témata pokřivit a zcela překroutit do naprosto zkreslujících podob, aby zapadala do marxistických kategorií. A možná neméně významné je i to, že dalekosáhlá politizace samotné ekonomie v podobě státního kapitalismu nebo jeho různých blíženců a vznik značně složité byrokracie poskytly státu rozsáhlé historické funkce, které jdou daleko za tzv. „výkonný výbor vládnoucí třídy“. Ve skutečnosti do děsivé míry přeměnily stát v náhradu za samotnou společnost.

Je třeba pochopit zcela nové podmínky, které tato souhra okolností vytvořila pro radikalismus, rozsah, v němž teoreticky a prakticky redefinovaly revoluční projekt. Technologický pokrok, který socialismus kdysi pokládal za rozhodující pro nadvládu lidstva nad přírodou a za předpoklad lidské svobody, se nyní stal neodmyslitelným při cizelování nadvlády člověka nad člověkem. Technologie nyní divoce posiluje třídní a hierarchickou nadvládu tím, že poskytuje silám nadvlády nebývalé prostředky pro kontrolu a ničení. Sňatek ekonomiky se státem, dalek od toho, aby usnadnil revoluční projekt, jak se Engels tak naivně domníval v Anti-Dühringovi, posílil moc státu o zdroje, které neměly na svůj povel ani ty nejdespotičtější režimy minulosti. Vzrůstající uznání toho, že se proletariát stal – a pravděpodobně vždy byl – orgánem kapitalistické společnosti, nikoli revolučním prostředníkem těhotným společenskou změnou, znovu pozdvihl problém „revolučního prostředníka“ ve zcela nové a nemarxistické podobě. Nakonec, potřeba revolučního projektu nahlížet se jako kulturní projekt (nebo jako kontrakultura, chcete-li), který zahrnuje potřeby lidské subjektivity, posílení jedince a estetizaci revolučního ideálu, vedla ovšem k potřebě přemýšlet o strukturální povaze, vnitřních vztazích a institučních formách revolučního hnutí, které bude kompenzovat, i když jen z části, kulturní, subjektivní a sociální negaci veřejné a soukromé sféry. Ve skutečnosti dnes musíme redefinovat samotný význam slova „levice“. Musíme se ptát, jestli může být radikalismus redukován na primitivní podobu sociální demokracie, která působí v etablovaném pořádku, aby si získala masy, nemyslící voliče, nebo jestli musí přejít k dalekosáhlé revoluční výzvě vůči desocializaci a každému aspektu nadvlády, ať už v každodenním životě nebo v širší společenské aréně nadcházející historické epochy.

Ať už anarchismus znamenal v minulosti cokoli – a byl chiliastickým hnutím v křesťanství, rolnickým hnutím novokřtěnců, machnovskými a zapatistickými milicemi, pařížskými enragés a komunardy, proudhonovskými řemeslníky nebo ranými průmyslovými dělníky, kteří vstoupili do CGT ve Francii a do CGT ve Španělsku – je mi jasné, že současný anarchismus se musí zaměřit těmi nejsofistikovanějšími a nejradikálnějšími způsoby na kapitalistickou, vskutku hierarchickou společnost, v její pokročilé a – jak jsem hluboce přesvědčen – i konečné podobě. Degradovat anarchismus na ahistorické morální hnutí založené na ctnostech „přírodního člověka“ a jeho náklonnosti ke vzájemné pomoci, definovat jej pouze v jeho opozici vůči státu jako zdroji všeho zla, nebo hůře, popisovat anarchismus pouze jako jednu z jeho variant – anarchismus Stirnera, Proudhona, Bakunina nebo Kropotkina – znamená značně překrucovat anarchismus jako historické hnutí a ignorovat jeho existenci jako sociálního hnutí ve specifickém kontextu. Anarchismus nemá vlastnický charakter marxismu se svým jasně vymezeným souborem textů, se svými komentátory a jejich odnožemi. Jako spíše sociální než politické hnutí je nejen hluboce vetkán v rozvoji lidstva, ale vyžaduje také historický přístup.

Mám tím snad na mysli, že se anarchismus rozpouští v dějinách a nemá žádnou teoretickou identitu? Mou odpovědí by bylo důrazné „Ne“. Tím, co sjednocuje všechny anarchistické teorie a hnutí, není jen jejich obrana společnosti před státem, přímé akce před politickou akcí; domnívám se, že je podstatnější, že anarchismus jde dál za třídní vykořisťování (jehož význam ovšem nikdy nepopírá) k hierarchické nadvládě, jejíž historický význam v narůstající míře analyzuje jako zdroj autority jako takové. Nadvláda starých nad mladými v kmenových gerontokraciích, mužů nad ženami v patriarchálních rodinách, surové zpředmětňování přírody – to vše předchází třídní společnosti a ekonomickému vykořisťování. Ve skutečnosti zůstávají klíčovými reziduálními sférami autority, které marxismus a socialismus vždy příliš pohodlně uchovávají ve svých názorech na beztřídní společnost. Anarchismus vlastně poskytuje materiály pro analýzu povahy svobody a útlaku, které přesahují konvenční ekonomistické pojetí kapitalistické společnosti a zabývají se vztahem kapitalistické společnosti a citlivostí, strukturou a povahou lidského společenství samotného. Vznik hierarchie, která byla pro Marxe nevyhnutelným rozšířením biologie do společnosti, je v anarchistickém rámci nahlížen jako společenský jev, jehož nejvíce upevňujícím zdrojem je patriarchát a nadřazenost mužské občanské sféry nad ženskou domácí sférou. Neznám brilantnější prohlášení o tomto dalekosáhlém posunu než Horkheimerovu a Adornovu pasáž o „zvířatech“ na konci Dialektiky osvícenství: „Po tisíciletí muži snili o dosažení absolutního panství nad přírodou, o přeměně kosmu v jedno ohromné loviště.“ Vznik hierachie a nadvlády nevyhnutelně vedl k zpředmětnění přírody jako pouhých přírodních zdrojů, lidských bytostí jako pouhých lidských zdrojů, pospolitosti jako pouhých městských zdrojů, stručně řečeno k redukci světa na anorganickou techniku, která pokládá lidský druh za pouhý výrobní nástroj.

Jinde jsem se pokusil ukázat, že Marx tento trend precizuje a rozšiřuje i na socialismus a nechtěně omezuje socialismus na ideologii. (Viz můj „Marxism as Bouregois Sociology“, Our Generation, Vol. 13, No. 3.) Nyní mě zajímá, že anarchismus, často intuitivně, shromažďuje materiál pro hlubší a bohatší pochopení a, což je ještě důležitější, rozšiřuje vhled a porozumění dialektice nadvlády a svobody tím, že jde za hranice továrny a dokonce i tržistě k hierarchickým vztahům, které převažují v rodině, vzdělávacím systému, pospolitosti a ve skutečnosti v dělbě práce, v továrně, ve vztahu lidstva k přírodě, nemluvě o státu, byrokracii a straně. Proto jsou otázky ekologie, feminismu a pospolitosti přirozenými zájmy anarchismu, jsou to problémy, které se často snaží řešit ještě předtím, než získají společenskou naléhavost – ne problémy, které musí být zahrnuty do jeho teoretického celku a zkresleny tak, aby splňovaly kritéria ekonomistického, třídně orientovaného hlediska. Anarchismus tím, že stavěl tyto otázky jako hlavní pro svou společenskou analýzu a praxi, dosáhl relevance, která zdaleka zastiňuje většinu trendů soudobého socialismu. Ve skutečnosti se anarchismus stal žlabem, z něhož se socialismus eklekticky krmí sobě tak cizí dietou „socialistického feminismu,“ „ekonomiky znečištění“ a „politické ekonomie urbanismu“.

Zadruhé anarchismus čelí naléhavému problému, jak se strukturovat jako revoluční hnutí podobné té samé společnosti, o jejíž vytvoření usiluje. Je nezbytné vyvrátit nesmyslné názory, že hierarchické formy organizace jsou synonymem organizace jako takové a že stát byl vždy synonymem společnosti. To, co zcela odlišuje anarchismus od ostatních podob socialismu, je jeho oddanost libertariánskému konfederálnímu hnutí a kultuře, založené na koordinaci skupin, v nichž se jednotliví lidé znají a které jsou spojené osobní spřízněností i ideologickým souladem, jsou kontrolovány spíše zdola než „shora“ a jsou oddány spontánní přímé akci. To podporuje embryonický růst buňky po buňce, odlišný od byrokratického růstu daného příkazem a umělým srůstem. V době, kdy důvěrné společenství čelí hrozbě odlučování, staví anarchismus sociální formu proti politické, individuální posílení prostřednictvím přímé akce ve vlastních rukách proti politické bezmoci v byrokratickém zastoupení. A tak anarchismus není jen praxí občanství v nové veřejné sféře, ale také samosprávou samotného revolučního hnutí. Sám proces budování anarchistického hnutí zdola je nahlížen jako proces sdružování, samostatné aktivity a samosprávy, které nakonec musí vytvořit revoluční entitu, která bude schopná autentickou společnost vytvářet, měnit ji a jednat podle ní.

Nářkům nemalého teoretického souboru a kritice, jejíž detailní rozpracování by si vyžádalo celé svazky, jsem se zcela vyhnul. Rád bych zdůraznil, že dnešní nejpokročilejší anarchistické teorie neobsahují mystický návrat k „přírodnímu člověku“, prostý anti-statismus, popření potřeby organizace, vizi přímé akce jako násilí a teroristického činu, bezhlavé odmítnutí sofistikované teorie a nepřístupnost ke všemu, co je živé ve všech socialistických teoriích. Anarchistická kritika a rekonstrukce zasahuje hluboko a daleko do socialistických a buržoazních tradic. Je-li anarchismus „návratem přízraku“, jak kdysi tvrdil Adorno, mohli bychom se oprávněně ptát, proč nás tento „přízrak“ pronásleduje dodnes. Tato skutečnost může být vysvětlena pouhým rozumem, pokud si vzpomeneme, že „přízrak“ neznamená než pokus obnovit společnost a lidské společenství na současném stupni historického vývoje, navzdory všudypřítomnému státu a byrokracii, s jejím průvodním odosobněním jedince a její demobilizací veřejnosti a veřejné sféry. Obdobně spočívá buržoazní podstata socialismu, především jeho marxistické podoby, zejména v jeho neslavné oslavě zmasovění občana do podoby proletáře, v oslavě továrny jakožto veřejné sféry, kulturního zbídačení jako „třídního vědomí“, v oslavě ústupu od sociálního k ekonomickému, v oslavě triumfu techniky nad přírodou a vědy nad etikou. Je-li anarchismus „přízrakem“, je to proto, že se samo lidské společenství hrozí stát přízračným; je-li marxismus „živoucí přítomností“, je to proto, že trh hrozí pohltit společenský život. Adornovy metafory jsou matoucí kvůli chybnému „historicismu“, ve kterém má dokonce i minulost více životnosti než přítomnost, životnosti, kterou nikdy nelze obnovit, aniž by byl oživen i „přízrak“ sám. Má-li dojít k vymýcení státu, byrokracie a „mas“, nebude to anarchismus, kdo zmizí z jeviště dějin, ale marxismus s jeho centralizovanými stranami, hierarchiemi, ekonomistickými citlivostmi, politickými strategiemi a mytologiemi tříd.

Je toho mnoho, co jsem musel pominout. Omezený čas mi neumožňuje vypořádat se s tak rozkošnými otázkami, jako jsou dnešní povaha „revolučního subjektu“, vztah anarchistické praxe k politické sféře (mnohem komplexnější otázka, než se obvykle předpokládá, pokud si uvědomíme, že anarchisti hráli zásadní roli ve volebních aktivitách Montrealského hnutí občanů), detaily anarchistických organizačních struktur, vztah anarchismu ke kontrakultuře, k feminismu, ekologickému hnutí, neomarxistickým hnutím a tak dále.

Rád bych ale skončil tímto podstatným zjištěním. Téměř osamocen pozvedá anarchismus v okamžiku, kdy je proletariát jakožto revoluční třída historicky vzato umlčen a továrna čelí technologickému vyhynutí, právě ta ekologická, feministická a komunitní témata a problémy emancipace, formy decentralizace a pojetí samosprávy, která nyní stojí v popředí slavné „sociální otázky“. A vyzvedává tato témata ze své vlastní podstaty teorie a praxe, která se zaměřuje proti hierarchii a nadvládě, a ne jako z vnějšku pocházející problémy, se kterými je nutné se „vypořádat“ anebo je překroutit do podoby ekonomistické interpretace, subjektu třídní analýzy a problémů materiálního vykořisťování.

Poznámky

1 V tomto bodě je vhodné zdůraznit, že diskutuji institucionální struktury výše zmiňovaných forem společnosti. Skutečnost, že všechny z nich mohly v různé míře vylučovat ženy, cizince a často nonkonformisty rozmanitého náboženského a etnického původu, o otrocích a nemajetných ani nemluvě, nesnižuje lidskou schopnost rekonstruovat je na pokročilejších úrovních. Spíše ukazuje, že přes svá historická omezení byly takové struktury možné i funkční, často s pozoruhodným úspěchem.

Svůj obsah bude muset svobodná společnost získat z vyšších kánonů rozumu a morálky, nikoli z „modelů“, které existovaly v minulosti. Minulost odhaluje a potvrzuje lidskou schopnost přibližovat se svobodě, nikoli uskutečnění svobody v plnosti jejích možností.

2 Pokřivení o to nechutnější, že řadoví členové sociální demokracie byli událostmi z roku 1905 hluboce emocionálně i ideologicky pohnuti. „Anarchisté a syndikalisté, dříve zatlačení ortodoxní sociální demokracií do podzemí, nyní rostou na periferii SPD jako houby po dešti,“ všímá si spíš s opovržením Peter Nettl ve své biografii Luxemburgové; „když došlo k něčemu, co se podobalo ‚jejich‘ generální stávce, měli pocit, že mají zase jednou blízko k legitimitě.“ A vskutku, měli k tomu dobrý důvod: „Poprvé za poslední roky byli anarchističtí mluvčí pozváni na venkovská socialistická pódia. Ortodoxní stranický tisk vedený Vorwartsem byl mnohem opatrnější; i on ale poskytoval čestné místo ruským událostem (přestože ne doktríně – pozn. M. B.) a na několik prvních měsíců přestal stroze a opatrně hrozit prstem nad rozdíly mezi ruským chaosem a německým pořádkem.“ (Peter Nettl, Rosa Luxemburg, Oxford University Press, 1969, abridged version, pp. 203-4).

Z originálu, původně publikovaného roku 1980, přeložili Ondřej Slačálek a Tomáš Havlín. přidáno 06/01/2007

Zdroj: A-konra,ročník 2006, číslo 3/2006, www.a-kontra.net