Michel Foucault (1926-1984)

Michel Foucault se narodil 15. října 1926 v Poitiers. Jeho otec chtěl, aby se stal lékařem, protože sám byl chirurgem, ale Michela se zajímal o dějepis a literaturu. Později se Michel dostal na jezuitskou École Normal Supérieur, kde se již projevila jeho odlišnost od ostatních (-byl homosexuálem, a z důvodu několika pokusů o sebevraždu zde navštěvoval školního psychologa).

V roce 1948 zde dokončil filozofii a o rok později psychologii a začal vyučovat na univerzitě v Lile jako asistent psychologie. O šest let později opustil Francii a začal působit ve francouzských kulturních institucích v Uppsale, Varšavě a Hamburku. Po dobu pobytu v Upsale se jeho teoretické zájmy koncentrovaly na problematiku dějin šílenství a duševní choroby od začátku novověku, výsledkem čeho se stala práce Dějiny šílenství, kterou předložil jako dizertaci a kterou po obhájení knižně vydal. Jeho prvním působištěm na francouzských akademických institucích byla univerzita v Clermont-Ferrand. Ještě před tím, než roku 1966 odchází přednášet do Tunisu, vydal Zrod kliniky (s podtitulem Archeologie lékařského pohledu (1963), dále knížku o francouzském spisovateli Raymondu Rousselovi (Raymond Russel, 1963) a těsně před odchodem i knihu, která se stala kulturní událostí a přinesla mu -tak trochu unáhleně – pověst jednoho z předních představitelů strukturalismu: Slova a věci( 1966).

Když se koncem roku 1968 opět vrací do Francie, revoluční pohyb na univerzitách překročil svůj vrchol, v jeho novém působišti, na univerzitě ve Vincennes, však stále přežíval duch radikální přeměny studia. Foucault se se zápalem pustil do budování katedry filozofie, pro kterou usiloval získat ty, kteří podle jeho představ reprezentovali budoucnost francouzské filozofie. Tento projekt se mu podařilo uskutečnit pouze částečně: množí pozvaní z rozličných důvodů odmítli, další krátce na to odešli zklamaní poměry na univerzitě.

I Foucault začal uvažovat o novém pracovišti a po dvou letech ztrávených ve Vinecennes se mu podařilo získat místo na Collége de France. Vstupem do této prestižní akademické instituce začalo nové a vlastně poslední období jeho života. Stal se učitelem na škole, kde přednášky špičkových představitelů vědy nabízí široké veřejnosti. Jeho přednáškové cykly bezesporu patřily k těm nejsledovanějším. Pozornost veřejnosti vyvolávala i jeho politická aktivita, do které vložil velkou energii. Založil informační skupinu o vězeních, která si kladla za cíl zveřejňovat fakta o situaci ve francouzských vězneňských zařízenícha angažovala se v konkrétních justičních případech. Ani po zániku této skupiny se Foucault nepřestal zapojovat do organizování a průběhu rozličných protestních hnutí. Vehementně vystupoval proti případům politické represe v zahraničí (Španělsko, Írán, Polsko), nepřipojoval se však k programu žádné politické strany. Jeho teoretická práce se jednoznačně zaměřila na odhalování mocenských vztahů a strategií ve společnosti. Výsledkem studia mechanismů trestání, kontoly a normalizace byla byla kniha Dohlížet a trestat (1975). Problematika moci přivedla Foucaulta k otázce subjektu.

Podle slov Didiera Eribona, autora knihy Michel Foucault: “jeho práce o extrémních formách lidské zkušenosti (mentální choroby, delikvence, sexuální chování) a jejich historickém vývoji přinášejí originální pohled na některé civilizační jevy. Podle slov filosofa Georéze Dumézila byla „Foucaultova inteligence doslova bez hranic… Umístil-li pozorovatelnu do takových oblastí živého bytí, jako je šílenství, sexualita a zločin, kde se tradiční dělení na tělo a ducha, na pud a myšlení zdá absurdní. Jeho pohled odtud kroužil jako refelktor po minulosti a přítomnosti, připravený k těm nejneznepokojivějším objevům, schopný přijmout všechno, s výjimkou toho, že by ustrnul na nějaké ortodoxnosti.“ “Foucaultovo dílo se dá rozdělit do 3 období. První práce z 50. let jsou věnovány problematice psychiatrie a duševní nemoci, kterou Foucault považuje za výsledek represivních tlaků společenských institucí na jedince, názorově se dostává do blízkosti antipsychiatrie.“ (Filozofický slovník)

“Práce z 60. let: Foucault tvrdí, že v základech každé kultury působí pořádek významů („historické apriori“), přenášen tzv. diskursy, které nazývá „epistémou“. V tomto období se objevuje termín „archeologie vědění“ jako snahy o porozumění společnosti. Otázka vědy je podle něj rovna otázce vědění. Foucault se zde zabývá studií „epistémé“ , čímž se liší od klasických dějepisných výkladů. Studuje různá historická období z hlediska jejich myšlenkových struktur, naproti studie historických dat a chronologických spojitostí. Kupříkladu, namísto historického popisu vězeňských systémů se Foucaultova studie Dohlížet a trestat snaží vysvětlit, jaké všeobecné myšlenkové pochody umožnily a zapříčinily způsob, jakým společnost trestá překročení zákona. Cílem tohoto Foucaultova „dekonstruktivismu“ je uvědomění, že dogmatické uspořádání forem vědění a chápaní, stejně jako i univerzální systémy morálek, jsou produktem spontánních myšlenkových pochodů, které tvoří jednotlivé „epistémé“, a nesmějí být chápány jako absolutní.“(Filozofický slovník)

“70. léta: zkoumá provázanost mezi věděním a mocí, odhaluje mocenské strategie a analyzuje vztah moci a člověka. Uvedl termín „biomoc“, která proniká do nitra jednotlivce a formuje jeho vztah k sobě samému. Diskurs ( tedy rozhovor, přednáška) se podle něj ukazuje jako prostředek k prosazení moci, která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. Moc je podle něj nadlidským faktorem.“(Filozofický slovník)

V knize rozhovorů Foucault říká: „Selekce, které bychom mohli provést, jsou nepřípustné a neměly by existovat. Měli bychom číst a studovat vše. Jinými slovy: musíme mít v daný moment k dispozici celkový archiv jistého období. A archeologie je, v striktním významu, vědou o tomto archivu.“

Česky dosud z jeho děl vyšlo: Duševní nemoc a psychologie 1954, Dějiny šílenství 1961, Myšlení vnějšku 1966, Archeologie vědění 1969, Diskurs, autor a genealogie, Dohlížet a trestat: kniha zrodu vězení 1975, Dějiny sexuality I, Sen a obraznost. Všechny Foucaultovy knihy se ve Francii a ve světě vždy setkávaly s mimořádným ohlasem a vyvolávaly vášnivé spory a diskuse.(Didier Eribon: Michel Foucault)

• Lidé vědí, co dělají. Často dokonce vědí, proč dělají to, co dělají. Ale nevědí, co to dělá, když to dělají.

• ČSAF --- Diskuse Noama Chomskeho a Michela Foucaulta: Clovek moc a spravedlnost (článek) (česky)

• Miroslav Marcelli: Michel Foucault alebo stať sa iným