Vlasta Kuklová (1890-1976)
Vlasta Kuklová byla dcerou hornického anarchisty a revolucionáře Hynka Holuba.
Paní Vlastu Kuklovou dodnes pamatuje mnoho lidí nejen v podkrušnohorském Duchcově, ale i jinde na českém severu. Byla dcerou revolucionáře Hynka Holuba, v jehož blízkosti se mohla seznámit s básníky Karlem Tomanem, Fráňou Šrámkem a Františkem Gellnerem, samozřejmě i S. K. Neumannem, Bohuslavem Vrbenským a dalšími osobnostmi politického i kulturního života. Jako mnozí, v době svého dospívání neměla možnost studovat, přesto však byla ženou velmi vzdělanou, kulturní v pravém smyslu tohoto slova. S anarchistickým hnutím prožila celou jeho anabázi, včetně spojení i rozchodu s českými socialisty a posléze objevení „jediné správné cesty“ osudným splynutím s Komunistickou stranou Československa. Tak bylo nutno celý proces, jinak velmi složitý a rozporuplný, prezentovat ještě donedávna. Je však třeba zároveň spravedlivě uznat, že bývalí anarchisté v roce 1925 vstupovali do KSČ s ideálními představami a se srdcem na dlani. Vlastě Kuklové přineslo za první republiky členství ve straně nejisté postavení bez manželova služebního postupu a za okupace, kdy ztratila bratra, popraveného v Plötzensee, léta oprávněného strachu. Poválečné nadšení vystřídalo postupné rozčarování a definitivní vystřízlivění s pozadím hrubého zneužívání moci v letech padesátých i šedesátých …
A tak, řeknu-li to jen trochu nadneseně, byla paní Vlasta Kuklová (vlastně první „disidentkou“ v mém životě, i když se svými názory se pochopitelně svěřovala jen úzkému okruhu známých. O morálním krachu totalitního systému si dopisovala již od konce 50.let se svou přítelkyní Luisou Landovou-Štychovou, nad jejímiž názory, zachovanými ve vzájemné korespondenci, se mi tehdy ― počátkem 60. let ― tajil dech. Ani Vlasta Kuklová si zřejmě vše nenechávala jen pro sebe a spolehlivé známé, neboť se po určitou dobu stávala terčem primitivního „útoku“ jednoho z místních stranických funkcionářů, který si při každém setkání s ní s odpuštěním odplivl. Na samém sklonku života otřásla jejím vědomím sovětská okupace Československa. V posledních letech už vzhledem k vysokému věku a značně oslabenému zraku ani nevycházela ze svého bytu; zemřela na druhý jarní den 1976.
Dnes by se dožila rovné stovky let, čehož chci využít k malému zamyšlení nad tím, k čemu měla nejbližší vztah ― českým anarchistickým hnutím. Proti všeobecným povrchním představám o anarchistech bylo totiž postaveno na hlubokých etických zásadách. Přes značné oblouznění nejkrásnějšími ideály lidstva byly některé jejich představy neobyčejně reálné a jsem přesvědčen o tom, že se v době, kdy naše levice hledá novou tvář, musí rovněž dostat ke slovu. Jedním ze zaklínadel, která v minulých letech umožňovala zabývat se anarchistickým hnutím, bylo tvrzení o tom, že vzniklo proti oportunismu sociálně demokratických vůdců. Tento aspekt samozřejmě existoval, ale významově byl druhotný a anarchistické smýšlení mezi naším dělnictvem jen posiloval. Hlavní problém tkvěl v samotné podstatě filozofického učení ― anarchisté se též nazývali „neodvislými socialisty“ a tato nezávislost se netýkala ničeho jiného, než marxismu. Již před více než sto lety z něho dokázali vyčíst neuvěřitelné věci, před nimiž bez jakýchkoliv praktických znalostí velmi vážně varovali. Všeobecně známý je jejich odpor ke státu, ale za největší zlo považovali totalitní socialistický stát, jehož negativní úlohu už tehdy předpověděli s překvapivou přesností.
Externí odkazy
- autor textu: Pavel Koukal
