Václav Krampera (1878-1936)
Další velkou osobností starého Duchcova, s nimiž se na stránkách DN postupně seznamujeme, býval VÁCLAV KRAMPERA, narozený před 130 lety, dne 17. června 1878 na Kladně. Jeho otec Klement Krampera pracoval v kladenských ocelárnách a patřil k průkopníkům sociální demokracie. Tři synové tíhli v mládí spíše k anarchistickému hnutí, ale pak se jejich cesty zcela rozešly. Nejstarší Karel (1874 - 1948), působící na Mostecku, byl již ve svých 21 letech odsouzen ve velkém procesu s anarchistickými „Vosími hnízdy“. Na prahu 20. let zakládal spolu s básníkem S. K. Neumannem „Svaz komunistických skupin“, což bylo vrcholem jeho politické kariéry. Prostřední syn Alois byl zapřísáhlým antimilitaristou a své přesvědčení vyjádřil odmítnutím nástupu vojenské služby a útěkem do Ameriky.
Václav Krampera byl již ve svých 15 letech horlivým obdivovatelem omladinářského hnutí. V 16 letech přišel na český sever, kde se stal havířem a stejně jako bratr se postupně zapojil do anarchistického hnutí. Ve 22 letech se dostal na černou listinu pro aktivní účast ve velké hornické stávce na počátku roku 1900. Poté, co marně hledal práci, odešel do Westfálska, které bylo cílem mnoha hornických exulantů. Již po roce byl i odtud jako nebezpečný živel vypovězen a když doma o znovu o práci nezavadil, odebral se do Vídně, kde se živil jak se dalo - třeba i jako kočí. Velmi významně se tam opět zapojil do anarchistického hnutí. V roce 1904 vešel ve známost jako člen vydavatelstva časopisu „Nový kult“, jehož redakci tehdy básník S. K. Neumann přenesl dočasně do Vídně. Součástí velkolepých plánů bylo i vytvoření anarchistické kolonie „Solidarita“ na některém z okolních statků, ale nic z toho se nevypl nilo. Václav Krampera ukončil své vídeňské období v roce 1907 vydáváním vlastního „všeodborového časopisu dělnického“ pod názvem „Dělnické plameny“, ale i tento list velmi brzy zanikl.
Duchcovští anarchisté vyzvali Václava Kramperu k návratu do Čech. Okamžitě se zapojil do činnosti „České federace všech odborů“ i do vydávání „Hornických listů“, na jejichž vydávání spolupracoval s Rudolfem Mášou a Tomešem Kašem. Na ustavujícím sjezdu „Hornické federace“ v Duchcově dne 3. 11. 1907 byl zvolen jejím jednatelem a zároveň převzal vedení redakce v dnešní Zelenkově ulici. Redakční práce tehdy byla činností docela rizikovou a kromě konfiskací nejostřejších článků dostala Václava Kramperu několikrát do kriminálu - v květnu 1908 na deset dní, ke kterým již v červenci přibylo dalších pět. Závěr tohoto roku byl i pro Václava Kramperu spojen s aktivním bojem za českou školu a členstvím v Ústředním školském komitétu, v prosinci organizujícím všeobecnou školskou stávku.
V lednu 1909 opustil Krampera „Hornické listy“ a nepokojná krev jej vyhnala znovu do světa. Přes Vídeň odešel do Curychu, kde zametal ulice a scházel se s politicky spřízněnými ruskými revolucionáři. Objevil se i v Paříži a poté se jako světák vrátil do Prahy, kde se objevoval ve společnosti spisovatelky Marie Majerové (která byla po léta jeho tajnou láskou), Františka Gellnera i Jaroslava Haška. Z praktických důvodů se sblížil s Frantou Sauerem, spolu s nímž se podílel na pašování cukerinu (což anarchisté nepovažovali za trestnou činnost, ale za trestání neblahého vládního systému).
Po krátkém čase se vrátil opět do Duchcova, kde na sebe v roce 1913 znovu upoutal pozornost vydáním „Nové knihy, jednající o soudobé a nvé kultuře lidstva“, přinášející jeho filosofické úvahy nad budoucím uspořádáním lidstva. V dubnu 1914 se pokusil o nový časopis „Český kraj“, jehož vydávání brzy překazila 1. světová válka. Václav Krampera byl spolu s mnoha dalšími „státu nepohodlnými osobami“, mezi nimiž nechyběl MUDr. Bohuslav Vrbenský, Theodor Bartošek či Michael Kácha, internován v dolnorakouském Göllerdorfu. Kramperův život v internaci vzácně zachytil F. J. Havelka v knize „Zápisky z vyhnanství“. Kramperovy osudy se odrážejí i v románu J. R. Hradeckého „Vyhnanství otroků“.
Po návratu do Duchcova opět hledal směr i cíl další činnosti. Na sklonku války horlivě pracoval v protirakouském odboji a po vzniku republiky se vrátil k organizování hnutí horníků. Potřetí výrazně oživil „Odborný hornický spolek“ v Duchcově, jehož působnost rožšířil na celé Čechy. Jeho cílem (brzy se ukázalo, že zcela nereálným) bylo organizační sjednocení hornických odborů. Spolek měl však množství příznivců - od ledna 1922 do července 1926 vydával dokonce vlastní časopis „Havíř“. Aby se mohl zapojit do zdejší komunální politiky, založil Václav Krampera také vlastní „České pokrokové sdružení“, které bylo později označováno i jako „Kramperova strana“ či „Kramperovci“. V roce 1923 se s ním poprvé zúčastnil obecních voleb, během nichž se získanými 392 hlasy vcelku uspěl a zasedl v duchcovské městské radě (pro srovnání ČSSD dostala v těchto volbách 1034 hlasů, národní socialisté 703 a KSČ 183 hlasů). Ve volbách roku 1927 dospěl k dohodě s národními socialisty (v göllersdorfské internaci se spřátelil také s vězněným Václavem J. Klofáčem), které posílil o hlasy svého sdružení a zastupoval je v městské radě. Zároveň se stal odborářským tajemníkem a redaktorem národně socialistické České obce dělnické. Ani na sklonku života se nevzdával snů o budoucím socialistickém sjednocení, které podle jeho názoru jako jediné mohlo čelit vzrůstajícímu fašistickému nebezpečí. Do jeho stálých plánů však nakonec vstoupila zákeřná choroba, které podlehl v Praze dne 28. října 1936; pohřben byl v Duchcově. Německé důkladnosti se zcela absurdně mohl vysmát i po smrti, když jej dne 16. března 1939 přišlo preventivně zatknout gestapo.
Externí odkazy
- autor textu: Pavel KOUKAL
