KOMUNISMUS RAD

Námezdní Otrok X (říjen 2000)

Jakožto samostatný politický proud v radikálním dělnickém hnutí vznikl komunismus rad původně v Německu a Holandsku ve 20. a 30. letech 20. století. Původní impuls mu dalo revoluční povstání v Německu v letech 1918 až 1921. Komunisté rad byli zpočátku součástí širšího mezinárodního proudu známého jako „levý komunismus“ (bolševici o něm blahosklonně mluvili jako o „ultralevičácích“) a krátce byli spojeni a patřili ke III. nebo-li Komunistické internacionále (v letech 1920-21). Jako takoví komunisté rad zcela náleželi k marxistické politické tradici. Čím se ale odlišovali od všech ostatních proudů v této tradici, bylo jejich hodnocení historického poučení načerpaného během událostí, k nimž došlo v letech 1917 až 1923 v Německu a Rusku (ale i jinde, třeba v Maďarsku a Itálii).

Čelné místo v tomto „poučení“ zaujímala otázka úlohy komunistické strany v revolučním procesu. Zatímco bolševici a jejich stoupenci v III. internacionále trvali na tom, že je nutné, aby strana revoluční proces vedla, organizovala a řídila - jakožto „předvoj dělnické třídy“ - a aby si udržela (a neztratila) svrchovanou moc v novém „revolučním dělnickém státě“; leví komunisté a komunisté rad z Německa a Holandska na druhé straně takový avantgardismus odmítali. Zatímco raní němečtí a holandští leví komunisté byli pro minoritní revoluční stranu (coby protiklad „masové“), která by se odmítala snažit o organizování a ovládání revoluce (ponechávaje to samotným masám pracujících), začali komunisté rad odmítat samotnou organizační formu strany - podle nich je prý ze své samotné podstaty kontrarevoluční (protože je ze své podstaty avantgardistická) a v každém případě pro úspěch revoluce zbytečná. Právě z těchto důvodů si začali říkat komunisté „rad“ v protikladu ke všem „stranickým“ komunistům.

Po otázce „revoluční strany“ má pro komunisty rad největší význam otázka státu. Ruská zkušenost jim ukázala, že odevzdat po zničení starého kapitalistického státu moc novému státu, aby se tak usnadnil přechod k socialistické společnosti, je kontrarevoluční strategie, jelikož pouze vytváří institucionální prostředky pro vzestup nové byrokratické vládnoucí elity. Co se komunistů rad týkalo, pro přechod k socialismu postačovaly dělnické rady - a jakákoliv organizace, která by držela moc nad nimi nebo mimo ně, by jen potlačovala jejich schopnost provádět změny odpovídající zájmům celé třídy.

Brzy poté, co se distancovali od bolševiků a III. internacionály, započali němečtí a holandští leví komunisté kritickou analýzu nového „sovětského“ režimu a společenského systému, přičemž jej charakterizovali jako státní kapitalismus. Později, ve 30. Letech, přišli komunisté rad s analýzou, podle které byla revoluce roku 1917 buržoazní (a ne proletářskou) revolucí a bolševici byli (po celou dobu) radikálními obhájci kapitalistického vývoje. Pro komunisty rad pak byla ústředním problémem úspěchu proletářské revoluce otázka rozvoje revolučního třídního uvědomění v celé pracující třídě; přičemž takový rozvoj politického uvědomění byl jedinou zárukou proti tomu, aby stranický předvoj nahradil při uchvácení a výkonu svrchované moci v revoluci celou třídu. Kdyby byla třída dostatečně uvědomělá (a pro komunisty rad to byla spíš záležitost uvědomělé kolektivní akce než pouhého přesvědčení nebo názorů), pracující by skupinovému předvoji nedovolili, aby si uzurpoval jejich kolektivní moc. Proto se všechny jejich názory a příslušné taktiky pro radikální dělnické hnutí zabývaly primárně péčí o tendence pracujících ke kolektivní samostatné aktivitě, samostatné iniciativě a, což je nejdůležitější, sebeorganizaci.

Jejich zkušenost z Německa a jejich chápání zkušenosti ruských dělníků z kritických let 1917-21 je přesvědčily, že během takových období akutní sociální krize moderní kapitalistické společnosti si pracující spontánně vytvářejí formy a metody kolektivní akce, které jim umožňují kolektivně kontrolovat svůj boj bez jakékoliv hierarchie nebo odloučeného vedení. V důsledku toho se zásadně stavěli nejen proti stranickým předvojům a jejich praxi „revolučního parlamentarismu“, ale i proti práci v odborech, která odbory měla změnit v nástroje revolučního boje. Jejich bezprostřední zkušenost je nezvratně přesvědčila, že všechny odbory jsou zásadně a nezměnitelně svázány s pokračováním nadvlády kapitálu a státu nad pracující třídou, a dále, že až to bude nutné, pracující odbory opustí a vytvoří si své vlastní autonomní „závodní výbory“, které se chopí úkolů obvykle přenechávaných odborům - tak jako to po statisících dělali v letech 1919-20 v Německu. źkrtící hierarchická a byrokratická struktura nutná pro každodenní fungování jakýchkoliv velkých odborů v moderní kapitalistické společnosti by mohla jednat jedině v rozporu s tendencí pracujících přímo organizovat a kontrolovat své vlastní boje.

Syndikalistické „revoluční“ odbory byly odmítány na základě toho, že spontánně vzniklé závodní výbory jsou patřičnou organizační formou revoluční akce; zatímco všechny odbory, nehledě na to, jak moc jsou slovně „revoluční“, jsou nutně kontaminovány „oportunismem“ a reformismem, jelikož se v nerevolučních obdobích musí účastnit spolupráce a kompromisů se silami kapitalistické nadvlády. Pro komunisty rad je v rámci moderní kapitalistické společnosti projekt budování a udržování „silných organizací“, co se revolučního dělnického hnutí týče, beznadějný, jelikož takové organizace budou pro to, aby zůstaly „silné“, vyžadovat mocnou centrální byrokracii, a síly společenské kontroly a ideologické dominance, které má vládnoucí třída k dispozici, tyto organizace nevyhnutelně infikují, a ony se tak stanou neschopné revoluční aktivity, až se tato od nich bude vyžadovat.

Jak je tedy potom možné, že dělnické rady dovolily třídě v celé její šíři koordinovat a kontrolovat svůj boj bez jakékoliv hierarchie nebo odloučeného vedení? Vlastní fungování raných rad v Rusku a Německu nám ukazuje, jak: dělníci se ve výrobě organizovali do všeobecných shromáždění, debatovali a pak kolektivně rozhodovali o průběhu akce nejen na svém izolovaném pracovišti, ale v celém sociálním hnutí, jehož část tvořili; pak si zvolili delegáty rady, kteří byli výslovně úkolováni, aby hájili jen ty postoje, o nichž kolektivně rozhodlo jejich shromáždění; tito delegáti byli rovněž kdykoliv odvolatelní podle toho, jak jejich shromáždění rozhodlo; delegáti v radách se snažili dojít k dohodě, jaký směr akce sledovat, ale jestliže to bylo problematické, vrátili se pak ke svým příslušným shromážděním, informovali tam všechny dělníky o situaci a shromáždění pak diskutovala a kolektivně rozhodovala o tom, zda své postoje změní nebo revidují a podle toho své delegáty přeúkolovala; takto vypracovávala řešení, aniž by delegovala jakoukoliv moc na odloučenou skupinu potenciálních „vůdců“.

Během radikální aktivistické vlny 60. let 20. století došlo k obnově zájmu o komunismus rad, často se tak ale dělo z více libertinské a méně marxistické perspektivy, než byla perspektiva původních komunistů rad. Toto nové „radovectví“ se spíš soustředilo na témata místní autonomie a samosprávy a na zájmy „komunity“ než na úzce „ekonomické“ a přísně „workeristické“ záležitosti.

Mezi známé teoretiky této tradice patří Anton Pannekoek, Otto Rühle, Jan Appel, Henk Canne-Meijer, Paul Mattick, Karl Korsch, Cajo Brendel a nověji „radovci“ Cornelius Castoriadis (alias Paul Cardan), Claude Lefort a Henri Simon.

POSTSCRIPTUM:Tento text byl napsán na žádost jednoho známého, který začíná s nějakou místní „libertinsko komunistickou“ publikací. Byl napsán jako nestranný úvod do komunismu rad pro většinou libertinské protikapitalistické čtenáře. Rád bych však objasnil, že ačkoliv hájím mnohé politické postoje, které se často označují za postoje „komunistů rad“, sám se za komunistu rad nepovažuji; spíše se považuji za součást politické tradice mezinárodní komunistické levice.

V předchozím textu jsou dvě klíčová témata, na nichž se komunisté rad a leví komunisté (minimálně ti, kteří vycházejí z německo-holandské levice) neshodnou. Následující má objasnit autorovy názory na tyto spory.

I) Ohledně otázky, zda jsou, nebo nejsou všechny politické strany a organizace nutně avantgardistické a kontrarevoluční, se odvolávám na následující výňatky z textu napsaného téměř před třiceti lety:

„Revolucionáři za kapitalismu vznikají, protože tu je třída schopná revoluční akce. Nejsou to revoluční menšiny, kdo udělá z pracující třídy revoluční třídu. Uvnitř pracující třídy probíhá proces uvědomování si nezbytnosti socialismu a projevuje se vznikem revolučních skupin. Prostřednictvím vývoje různých revolučních tendencí pracující třída vykazuje známky svého znovuožívání.

Úlohou revolucionářů je přispívat k rozvoji třídního postoje tím, že vypracovávají spojení mezi minulou a současnou aktivitou pracující třídy, tím, že pracují na soudržné teorii, která bere v potaz objektivní vývoj kapitalismu a potřeby budoucího boje, tím, že své analýzy šíří v maximální možné míře, a tím, že vyvíjí praxi odpovídající jejich politickým postojům. Je zřejmé, že rozvoj revolučního uvědomění není uniformním procesem, k němuž dochází ve stejnou chvíli a ve stejné míře v celé pracující třídě. Tak jako všechny živé procesy, nebude ani tento rozvoj homogenní, ale budou jej ovlivňovat události a společenské podmínky.

Pro revolucionáře, čili pro ty, kteří vyvíjejí jisté úsilí, aby došlo k určitému stupni rozvoje třídního uvědomění, není nic absurdnějšího než se ze strachu, že jejich snahy budou pro samotnou svoji existenci chápány jako autoritářské, nebo že jejich myšlenky naleznou v krátkodobé perspektivě jen omezenou odezvu, postavit bokem úsilí o zevšeobecnění uvědomění. Revolucionáři nejsou pouhým výsledkem měnících se společenských podmínek, musí být i aktivním faktorem.

Vedle maximálního přispívání k probíhajícím bojům pracující třídy je zásadní úlohou revolucionářů pracovat na objasňování revolučního postoje, který může sloužit budoucím bojům. Pracující třída si důkladnější třídní uvědomění vyvíjí prostřednictvím ideové konfrontace mezi různými politickými směry, prostřednictvím neustálého kritického přístupu ke svým minulým bojům a současným obtížím.

Tyto základní funkce nelze efektivně provádět prostřednictvím izolované individuální práce. Ty vyžadují kolektivní a organizované úsilí, protože mimo praxi nemůže existovat žádné skutečné zvědomění a revoluční praxi nelze efektivně provádět na individuální úrovni.“

A dále:

„Stanou-li se revoluční strany nástroji kontrarevoluce, není tomu tak proto, že by samotná jejich existence byla „prokletá“. Je třeba provést důkladnou analýzu, aby se určily na jedné straně falešné představy o úloze a funkci revolučních skupin, které tyto strany hájily, a na straně druhé specifické historické důvody a okolnosti třídního boje, které vedly k těmto deformacím a porážkám.

Navzdory degeneraci a byrokratizaci minulých revolučních skupin proletariát při každém novém výbuchu aktivity dál vytvářel nová revoluční uskupení, což lze vysvětlit jedině potřebou nalézt teoretický výraz pro fundamentální zájmy třídy.

Protože je proletariát vykořisťovanou třídou, trpí pod ideologickým vlivem vládnoucí třídy. Jeho boj za emancipaci by byl nemožný bez teoretického úsilí, které jej může osvobodit z pod tíhy buržoazní ideologie.

Ti, kdo nevidí žádný důvod pro existenci revolučních skupin, ignorují komplikovanost podmínek pracující třídy a přijímají její idealizovaný a chybný obraz: obraz pracující třídy coby homogenní entity, která jednoho slavného dne automaticky a simultánně dosáhne uvědomění. Jejich pověrčivá averze k jakémukoliv pokusu o zformování politických skupin se rovná odmítání základního aspektu revoluční činnosti: hledání teoretické soudržnosti.“ (Marc C. a Judith Allenová, Leninism, Ouvrierism, or Marxism, v Internationalism č. 2, 1971)

II) Ruská revoluce roku 1917 byla aktem ruské dělnické třídy; rovněž byla prvním krokem ve snaze mezinárodní dělnické třídy (té doby) o uskutečnění světové proletářské, protikapitalistické revoluce. Avšak kvůli nejrůznějším historickým okolnostem, za nichž k této snaze - různým masovým bojům a povstáním dělníků na celém světě - došlo, se proces uvědomělého revolučního boje proti kapitalismu změnil ve svůj pravý opak, v porážku této revoluce, ve státně kapitalistickou kontrarevoluci (stalinistickou, fašistickou a demokratickou). To, že se do tohoto procesu zapletla řada dříve revolučních, proletářských politických stran a organizací, učinilo tuto porážku revoluce - ještě konkrétněji, destrukci revolučního uvědomění dělnické třídy v globálním měřítku - ještě důkladnější a trvalejší. A na prvním místě mezi těmito politickými organizacemi byla bolševická strana (zatímco ji stále ještě vedl Lenin a Trockij). A na prvním místě mezi historickými podmínkami, za nichž se z první mezinárodní proletářské revoluce stala buržoazní kontrarevoluce, byly následující v zásadě sociálně demokratické buržoazní doktríny, které zastávali (Leninem vedení) bolševici: - že převzetí svrchované politické moci nutné pro úspěch proletářské, protikapitalistické revoluce nelze „organizovat a řídit jinak než prostřednictvím politické strany“ (z rezoluce 2. sjezdu Komunistické internacionály, 1920); a - že posilování státního kapitalismu v Rusku bylo nezbytným krokem k odstranění tamnějšího kapitalismu a k jeho nahrazení socialismem. Tím rozhodně nepopírám, že primárním faktorem pro vysvětlení porážky revoluce byl neúspěch pokusů dělnické třídy v zemích mimo Rusko o svržení moci tamního kapitalistického státu a o připojení se k revoluci v Rusku; a všechny tyto neúspěchy byly důsledkem úrovně rozvoje politického uvědomění dělnické třídy, která nedostačovala pro úspěch jejich revoluce. (Samozřejmě, že toto poslední „vysvětlení“ je axiomatické nebo tautologické.)

přeložil Vadim Barák, 21. dubna 2001 převzato ze stránek ORA-Solidarita