WhiteWay
(Anglie, 1898)
V jihozápadní Anglii v Gloucesterském hrabství se koncem 19.stoleti uskutečnil jeden z mnoha zajímavých experimentů. V říjnu 1898 zde vznikla komuna, založená na komunistickém způsobu hospodaření. Peníze na zakoupení pole se stavebními věnoval tolstojovský žurnalista Bracher. Celkem komuně patřilo 42 akrů půdy, ale po krátkém čase Bracher 19 akru nejdříve pronajal a později úplně odprodal.
Zpočátku žilo v kolonii 20 dospělých osob, mužů i žen. Děti zde nebyly. Neexistovalo nic co by určovalo nějaké minimalní povinnosti členů k celku a jednoho k druhému, neexistoval domácí řád, statut, který by obsahoval podmínky přijetí. Počet osadniků, proto stále kolísal, přišel kdo chtěl, pobyl, jak dlouho se mu líbilo a opět odešel. Mezi obyvateli byli zastánci všech socialistických směrů, ale scházela jim společná vůle k jednomu cíli. Ve Whiteway se hospodařilo a nehospodařilo. Na prodej plodů, zeleniny, bramborů apod. nebylo ani pomyšlení, i když podmínky pro to byly znamenité: Whiteway leželo 3 míle od města Painswick a 6 mil od Stroudu. Kromě toho po venkově tehdy jezdila spousta povozů, spojení poštou i dráhou bylo dobré a kupec z vedlejší vesnice přicházel dvakrát týdně pro objednávky nebo se zbožím. Ale k čemu, když obyvatelé měli hrůzu z používáním peněz? Někteří byli až fanatiky v odmítání peněz. Starost o prostředky k živobytí se ponechala pánu bohu a dobrým lidem. Dobří lidé se časem vyskytli: někdo dal mouku, další přispěl zase jinak. Toto trvalo dva roky. V některých jednotlivcích se přeci jen usadilo myšlení parazitování. U mnohých členů postrádali mravní zodpovědnost a volali po nápravě. Postavili se proti tomu, aby z práce několika žili lenoši. A to byl konec této kolonie. Obyvatelé se rozešli, a aby nebyl pozemek ztracen pro své původní určení odkoupil jej jakýsi soukromník a prodával parcely těm, kteří se ve Whiteway chtěli usadit.
Po několika letech navštívil Whiteway i český básník a anarchista Toman Karel, a našel zde 8 domků a 20 dospělých obyvatel, ale tito obyvatelé se na své předchůdce dívali poněkud s blahovůlí, asi jako se normální lidé dívají na chovance blázince. Jistá volnost se tam jestě nacházela, ale víceméně se osada již nelišila od jakékoli jiné. Nynější obyvatelé si vzali poučení oněch dvou let až příliš k srdci a zklamáni komunistickým způsobem života, skočili přímo do individualismu, ale opět jak jej chápali oni sami. Každý domek byl světem pro sebe. Dřevěný barák a kus půdy, v které ryli, byl pro ně celý svět.
“Mým životním úkolem je udělat alespoň kousek země krasným“, říkal jeden z obyvatel. Muži po práci četli Tolstého, jehož dílo jim dodávalo pocit volnosti a novou víru. Ženy nebyly lhostejné ke všemu, zabývaly se většinou čtením teologické literatury. Charakteristické pro tehdejší Anglii bylo, že mnozí socialisté odhazovali materialistický názor a přijímali teologii. A tak se stalo ironií, že na troskách anarchokomunistické kolonie probíhaly teologické diskuse se zápalem, který tu za kolonie sotva kdy byl.
