MLÁDEŽ A NACISTÉ - Edelweiss Piráti

Anarchist Federation (Organise!, č. 53)

Hitlerova moc může zadupat nás, A pod zámkem v okovech držet nás, Ale jednoho dne ty okovy rozbijem, Svobodní znovu budem. Máme pěsti a umíme se bít, Máme nože a umíme je vytasit. Chceme svobodu, že ano, druhové? Jsme bojující Navahové.

Proč nacisté tak snadno dokázali kontrolovat celé Německo? Proč aktivní opozice proti nim byla tak malá? Proč staré strany jako SPD a KPD nedokázaly nabídnout žádný skutečný odpor? Jak mohl totalitní režim tak snadno zkrotit kdysi nejsilnější dělnickou třídu v Evropě? Učíme se, že nacisté německé obyvatelstvo ošálili a že až ozbrojená síla Spojenců osvobodila Evropu z nacistického zotročení. Tento článek ukazuje, jak se nacistům povedlo dostat dělnickou třídu pod kontrolu a vypráví některé z příběhů o odporu, které se skutečně udály.

S krutostí, která jejich oponenty překvapila, nacisté zakázali své protivníky, sociální demokraty a komunisty. Pro dělnickou třídu to ale mělo daleko vážnější důsledky než jen zničení dvou státně kapitalistických stran. Provázelo je totiž vyhlazení celé sféry společenského života kolem dělnických komunit. Řada těch nejpřesvědčivějších militantů z dělnické třídy byla zatčena a poslána do koncentračních táborů.

Represe se prováděly legálně. SA (hnědé košile) teď postupovaly ve spolupráci s policií. Jejich brutální aktivity, které byly dříve sice ilegální, leč tolerované, se nyní staly součástí oficiální činnosti státu. Za některých okolností to znamenalo jednoduché akce jako třeba výprasky. Za jiných zase skupiny SA vtrhly do dělnických hospod a center a zabraly je. V důsledku toho se dělnická třída stávala izolovanou, zastrašenou a bezmocnou.

Mnoho dělníků věřilo, že nacisté nemohou u moci zůstat navždy. Byli přesvědčeni, že příští volby je smetou od moci a zase se vrátí “dělnické” strany. Dělníkům stačilo jen čekat na svůj čas. Když už bylo jasné, že nic takového se nestane, mýtus se změnil. Úlohou opozičníků bylo udržovat stranické struktury nedotčené do doby, než budou nacisté poraženi. Není pochyb o tom, že i prostý akt distribuování socialistické (SPD) či komunistické (KPD) propagandy vyžadoval neuvěřitelnou míru hrdinství, neboť následky dopadení byly všem poměrně jasné – bití, mučení a smrt. Znamenalo to, že rodiny zůstanou bez živitelů, podrobované policejnímu dozoru a zastrašování. Výsledkem byla často pasivita a neakčnost. Už v roce 1935 si dělníci byli vědomi následků, které by “podvratná” činnost měla pro jejich rodiny. Jeden kovář tento problém vyjádřil v roce 1943 jednoduše: “Má žena je stále na živu a to je všechno. Jen kvůli ní jim to nekřičím rovnou do obličeje… Víte, tyhle černé gardy mohou tohle všechno páchat jen díky tomu, že každý z nás má doma manželku nebo matku, na kterou musí myslet…lidé musí brát v úvahu příliš mnoho věcí. Konec konců, nejsme na tomhle světě sami. A tihle ďáblové z SS toho využívají.”

Po celou dobu nacistické vlády panoval v průmyslu neklid, docházelo ke stávkám a aktům neposlušnosti a dokonce i k sabotážím. To vše však přitahovalo pozornost Gestapa. Gestapu pomáhali zaměstnavatelé a poskoci mezi pracovní silou. To nejmenší, co mohl stávkující očekávat, bylo zatčení. Proto se ti, kdo byli politicky proti nacistickému státu drželi mimo boj v průmyslu. Nechat se zatknout by totiž nevedlo jen k osobní oběti, ale rovněž by to mohlo kompromitovat politické organizace, k nimž on či ona patřili. Aby toto poselství dělníkům zdůraznilo, Gestapo zřídilo speciální průmyslové koncentrační tábory připojené k velkým továrnám.

Abychom uvedli intenzitu nacistických represí do souvislostí, během období 1933-45 bylo minimálně 30 000 Němců popraveno za opozici vůči státu. Do tohoto čísla není započten bezpočet dalších, kteří zahynuli v důsledku bití, zacházení v táborech, nebo v důsledku oficiální politiky eutanázie pro ty, kteří byli považováni za duševně choré. Tisíce dětí byly prohlášeny za morálně nebo biologicky defektní, protože nenaplňovaly árijskou “normu” a jejich lékaři je zavraždili. Tento osud postihnul i mentálně, nebo fyzicky postižené mladé lidi, ale i mnohé z těch, kdo poslouchali špatnou hudbu.

Nacistická nadvláda nad dělnickou třídou však nespočívala jen výlučně na represích. Cílem nacistické průmyslové politiky bylo třídu rozdrobit a nahradit solidaritu dělnické třídy nacistickým kamarádstvím a solidaritou se státem.

Pro začátek bylo zakázáno zvyšování platů. Aby se posílila konkurence, měly se odstranit i hodinové normy. Běžnou se stala úkolová mzda. Jestliže si dělníci chtěli víc vydělat, museli víc vyrábět. Zájmy dělníků měla zastupovat Německá pracovní fronta (DAF), kam byli nuceni vstupovat a která samozřejmě zastupovala pouze zájmy státu a zaměstnavatelů.

Když u svých zaměstnavatelů nemohli dostat vyšší plat, v situaci plné zaměstnanosti se stalo běžným, že dělníci přecházeli z jedné továrny do druhé a hledali vyšší mzdy. Na jedné straně tak nacistům znemožnili limitování platů, ale na druhé straně se tak ještě více oslabila pouta solidarity mezi dělníky.

Při vědomí, že nemohou vládnout jen prostřednictvím strachu, nacisté poskytovali dělnické třídě “sociální” ústupky. Poprvé se začaly vyplácet rodinné přídavky; za nízkou cenu se poskytovaly organizované výlety a dovolené. Pro řadu dělníků to byla první příležitost odjet na dovolenou. Sociální aktivity se poskytovaly skrze nacistické organizace.

O tom, že si nacisté získali dělnickou třídu ideologicky, nejsou skoro žádné důkazy, nicméně tato kombinace represí a zlepšování podmínek posloužila ke zmatení mnohých, kteří by jinak byli otevřenými oponenty.

Spektákly nacistických shromáždění, pálení knih, přehlídek a proslovů, které jsme všichni viděli, nejsou žádným důkazem o tom, že dělníci byli o nacistické vládě přesvědčení. Všem bylo jasné, co by to mělo za následky, kdyby se nezúčastnili, nenesli transparent, nebo nemávali praporem. Tím však zvyšovali pocit izolace a bezmoci těch, kteří by rádi vzdorovali. Proto po celou dobu, co byli nacisté u moci, neexistoval proti nim mezi dospělými lidmi z dělnické třídy téměř žádný otevřený odpor.

Zakládala-li se nacistická politika vůči dospělým na přinucení, jejich politika vůči mladým lidem byla jemnější. Jednoduše řečeno, záměrem bylo indoktrinovat každou mladou osobu, udělat z ní dobrého národně socialistického občana hrdě podporujícího ideály strany. Zvoleným prostředkem k tomu měla být Hitlerova mládež (HJ).

Do konce roku 1933 byly všechny mládežnické organizace mimo Hitlerovu mládež zakázány – s výjimkou těch, které kontrolovala katolická církev, jež se v té době pilně snažila nacistům vlichotit. Chlapci ve věku 10 až 14 se měli organizovat v Deutsches Jungvolk a ve věku 14 až 18 ve vlastní Hitlerově mládeži. Rychle se do nich začlenilo asi 40% chlapců. Dívky se měly zapisovat do Bund Deutsche Madel (BDM), ale o jejich vstup měli nacisté daleko menší zájem. Cílem bylo dostat všechny chlapce do HJ. Když se to nepovedlo, tak přijaly zákony, které postupně do roku 1939 učinily členství v HJ povinné.

V počátečních dnech nebylo členství v HJ ani zdaleka nepříjemnou povinností. Chlapci dělali sporty, chodili tábořit, na túry, hráli soutěživé hry – ale také se účastnili drilu a politické indoktrinace. Být v HJ dávalo mladíkům šanci postavit jednu podobu autority proti druhé. Mohli se vyhýbat školním povinnostem tak, že tvrdili, že jsou zapojeni do práce HJ. HJ poskytovalo omluvu při jednání s dalšími autoritativními postavami – jako třeba s rodiči a knězi. Na druhé straně se rovněž mohli vymlouvat na tlak ze školy, aby unikli nepříjemnějším úkolům v Hitlerově mládeži! V některých koutech země HJ představovala první příležitost založit sportovní klub, zbavit se rodičů, zažít nějakou nezávislost.

Jak 30. léta 20. století postupovala, měnila se i funkce HJ a BDM. Bylo daleko zřejmější, že režim má militaristické a dobyvačné cíle. HJ se chápala jako způsob jak vycvičit a naverbovat mladé muže do ozbrojených sil. Když se zvětšila pravděpodobnost války, přesunul se i důraz od volnočasových aktivit k vojenskému výcviku. Politikou státu se stalo donutit všechny k členství v HJ. Ze zdánlivě neškodných aktivit, jako třeba večerní setkání s kamarády, proto učinila trestné činy, pokud se odehrávaly mimo HJ nebo BDM.

HJ zřídila svá vlastní policejní komanda, která dohlížela na mládež. Tyto Streifendienst patroly tvořili členové Hitlerovy mládeže, kteří nebyli o mnoho starší, než ti, jimž měli dělat policajty.

V roce 1938 už tak zprávy od sociálních demokratů z Německa jejich vůdcům v exilu mohly říkat, že: “Dlouhodobě se i mladí lidé cítí stále více iritováni nedostatkem svobody a bezmyšlenkovitým drilem, které jsou v národně socialistických organizacích běžné. Není tedy divu, že zejména v jejich řadách se začínají objevovat příznaky vyčerpání…”

Vypuknutí války ukázalo ještě ostřeji pravou podstatu HJ. Starším členům HJ přišel povolávák. Stále více času zabíral dril a politická indoktrinace. Nálety vedly ke zničení mnoha sportovních zařízení. Bylo stále zřejmější, že HJ je prostředkem útlaku.

Jak se zintenzivňovala poptávka po čerstvých rekrutech do ozbrojených sil, stávaly se rozdíly uvnitř HJ akutnějšími. Německý vzdělávací systém byl v té době ostře rozdělen podle třídních linií. Většina dětí z dělnické třídy opouštěla školu ve 14 letech. Jen pár jich šlo dál na střední školu či na gymnázium spolu s dětmi ze střední třídy a s dětmi rodičů se svobodným povoláním. Jak starší členové HJ rukovali, středostavovští studenti zaujímali místo vůdců. Členskou základnu stále více tvořili mladí dělníci, u nichž bylo málo pravděpodobné, že si nechají na schůzích HJ rozkazovat! Není těžké si představit scénu, kdy nafoukané dítko nějakého doktora, které stále ještě studuje, dává rozkazy bandě mladých továrních dělníků a musí používat hrozbu oficiálního trestu, aby prosadilo svou. Nespokojenost narůstala. Zpočátku akutní nedostatek práce v prvních válečných letech znamenal, že se nacisté nemohli uchýlit ke stejné taktice teroru, kterou používali proti ostatním disidentům. Jak válka pokračovala, otcové mnoha těchto mladých lidí zahynuli, nebo byli posláni na frontu. Mnozí byli vybombardováni ze svých domovů. Jediná budoucnost, kterou pro sebe viděli, bylo navléknout si uniformu a bojovat za ztracenou věc.

Jeden náctiletý chlapec v roce 1942 řekl: “Všechno, co HJ káže, je podvod. Vím to určitě, protože všechno, co jsem sám musel v HJ říkat, byl podvod.”

Koncem 30. let 20. století už tisíce mladých lidí hledaly způsoby jak uniknout spárům Hitlerovy mládeže. Shromažďovali se do vlastních part a znovu si začínali užívat. Nacisty to děsilo, zejména pak, když si náctiletí začali bránit svůj sociální prostor fyzicky. Nacistům obzvláště nahánělo strach, že tito mladí lidé jsou produktem jejich vlastního výchovného systému. Neměli žádný kontakt se starou SPD nebo KPD, nevěděli nic o marxismu ani o starém dělnickém hnutí. Vychovali je nacisté v nacistických školách, jejich volný čas organizovala HJ, poslouchali nacistickou propagandu a účastnili se oficiálně schválených aktivit a sportů.

Tyto party si dávaly různá jména. Jejich oblíbené oblečení se lišilo od města k městu, stejně jako jejich odznáčky. V Essenu se jim říkalo Farhtenstenze (Trempíci), v Oberhausenu a Düsseldorfu Kittelbach Pirates a v Kolíně nad Rýnem to byli Navajos. Ale všichni se považovali za Edelweiss Pirates (podle odznáčku s protěží, který mnozí nosili).

Spisy Gestapa v Kolíně obsahují jména více než 3000 náctiletých identifikovaných jako Edelweiss piráti. Je jasné, že jich muselo být mnohem více a že jejich počet musel být ještě daleko větší vezmeme-li si Německo jako celek.

Původně byly jejich aktivity sami o sobě poměrně neškodné. Poflakovali se po parcích a na rozích ulic, čímž si vytvářeli svůj vlastní sociální prostor stejně, jako to dělají náctiletí úplně všude (obvykle k nelibosti dospělých). O víkendech se sbalili a odjeli na túry a výlety s tábořením na venkov, v nichž se jistým pokřiveným způsobem zrcadlily aktivity původně poskytované ze strany samotné HJ. Na rozdíl od výletů s HJ se však těchto výprav účastnili chlapci a dívky společně, takže se jim dostávalo odlišného, vzrušivějšího a normálnějšího rozměru, než jaký poskytovala HJ. Zatímco HJ brala mladé lidi na výlety, aby je izolovala a indoktrinovala, výpravy Edelweiss pirátů je odváděly od strany a dávaly jim čas a prostor být sami sebou.

Na svých výletech se setkávali s Piráty z dalších malo a velkoměst. Někteří zašli až tak daleko, že během války, kdy bylo cestování bez papírů nezákonné, procestovali křížem krážem celé Německo.

Opovážit se užívat si podle svého znamenalo trestný čin. Předpokládalo se přeci, že budou pod kontrolou strany. Nevyhnutelně tak museli narazit na Streifendienst patroly HJ. Místo toho, aby utekli, Piráti se jim často postavili a bojovali. Ze zpráv zasílaných do kanceláří Gestapa plyne, že Edelweiss piráti v těchto bojích spíše vítězili, než prohrávali. “Žádám tudíž, aby se policie s touto lůzou jednou provždy vypořádala. HJ vkládají své životy do jejích rukou, když jdou do ulic.”

Jak válka postupovala, aktivity Edelweiss pirátů byly stále odvážnější. Tropili si z nacistů žerty, bojovali proti svým nepřátelům a přešli i k malým aktům sabotáže. Bili obviňováni z toho, že se v práci ulívají a že parazitují na společnosti. Začali pomáhat Židům, dezertérům z armády a válečným zajatcům. Malovali na zdi protinacistická hesla a někteří začali sbírat letáky spojenecké propagandy a házeli je lidem do poštovních schránek.

“Existuje podezření, že to byli právě tito mladí, kdo popsal zdi podchodu na Altenbergstrasse hesly: “Pryč s Hitlerem,” “OKW (Generální štáb) lže,” “Metály pro vraha,” “Pryč s nacistickou brutalitou” atd. Jakkoli často jsou tyto nápisy odstraňovány, během několika málo dní se na zdech znovu objeví nové.” (zpráva nacistické strany z Düsseldorfu-Grafenbergu z roku 1943 pro Gestapo)

Jak čas plynul, pár se jich stalo odvážnějšími a ještě hrdinštějšími. Podnikali nájezdy na vojenské tábory, aby získali zbraně a výbušniny, podnikali útoky i na jiné nacistické postavy než jen z HJ a účastnili se partyzánských aktivit. Šéf kolínského Gestapa byl jednou z obětí Edelweiss pirátů.

Úřady reagovaly s celým arzenálem represivních opatření. Ta sahala od individuálních varování, zátahů a dočasného zadržení (následovaného oholením hlavy) až k zavírání přes víkend, nápravné školy, pracovní tábor, koncentrační tábor pro mládež, nebo soud. Tisíce jich byly během tohoto honu pochytány. Pro mnohé to skončilo smrtí. Tzv. vůdcové kolínských Edelweiss pirátů byli v listopadu 1944 veřejně oběšeni.

Avšak dokud nacisté potřebovali dělníky ve zbrojovkách a vojáky pro svoji válku, nemohli se uchýlit k fyzickému vyhlazení tisíců mladých Němců. Navíc pro pořádek musíme říci, že stát byl zmaten ohledně toho, co má s těmito rebely dělat. Pocházeli z německého stáda, měl to být onen druh lidí vděčný za to, co jim nacisté dali. Protože nebyl ochoten popravit tisíce lidí a nedokázal pochopit, co se děje, stát je nedokázal ani zkrotit.

Tak proč jsme toho o Edelweiss pirátech příliš neslyšeli? Když jsem začal provádět výzkum k tomuto článku, zjistil jsem, že je extrémně obtížné nalézt o nich nějaké informace. Většina se jich točí kolem výzkumu německého historika Detleva Peukerta, jehož díla zůstávají v tomto směru základním čtením. Prohledáváním Internetu jsem objevil jen dva články.

Na mysl přichází několik vysvětlení. Poválečné spojenecké úřady chtěly Německo rekonstruovat v moderní západní, demokratický stát. Kvůli tomu zavedly přísný zákoník práce obsahující i povinnost pracovat. Edelweiss piráti měli silný protipracovní étos. A tak se dostali do konfliktu i s novými úřady. Jedna zpráva z roku 1949 hovoří o “rozšířeném fenoménu neochoty pracovat, který se stává zvykem mnoha mladých lidí.” Stíhání tzv. “mladých povalečů” bylo za spojenecké okupace občas stejně přísné jako za nacistů. Soud v roce 1947 poslal jednu mladou ženu na pět měsíců do vězení za to, že “odmítala pracovat.” Mladí se tak stali nepřáteli i nového pořádku.

Političtí oponenti nacistů byli buď nuceni odejít do exilu, nebo byli zavražděni, či svoji politickou příslušnost skrývali. Tajná činnost se soustředila na udržování stranických struktur nedotčených. Nemohli si dovolit uznat, že fyzický odpor i tak žil a prospíval a zakládal se na pouličních bandách mládeže! Pro politiky z CDU a SPD byli Edelweiss piráti stejnou lůzou jako pro nacisty. Mýtus spravedlivé války používaný spojenci silně spočíval na představě, že všichni Němci za nacistů přinejmenším mlčeli, nebo režim dokonce aktivně podporovali. Aby se tato fikce udržela, muselo se zapomenout na činy “pouličních chuligánů” v boji proti nacistům.

Po padesáti pěti letech se zase začíná zájem o Edelweiss piráty obnovovat. Více se o nich píše a dokonce se plánuje i film. Musíme zajistit, aby se na ně už nikdy nezapomnělo. Jak říkají producenti tohoto filmu: “Edelweiss piráti nebyli žádnými absolutními hrdiny, ale spíše obyčejnými lidmi, kteří dělali mimořádné věci.” A právě to nám dává naději pro budoucnost.

Pochodujem po březích Růry a Rýna A z Hitlerovy mládeže zbude jen špína. Naší písní svoboda, láska a život je, Jsme Piráti protěže.

Přeložil: Vratislav Domovský, 18. 8. 2002

zdroj: AKA