Idea antimilitarismu v anarchistickém hnutí

Zabýváme-li se antimilitaristickým hnutím a antimilitarismem obecně, chtě nechtě narazíme na hnutí anarchistické a zjistíme, že antimilitaristické aktivity k tomuto ideovému směru neodmyslitelně patří. V dějinách anarchismu se antimilitarismus projevoval jednou velmi výrazně, jindy zase spíš na okraji, stejně jako jiné aktivity (například antiklerikalismus, boj za práva žen, menšin či aktuálně ekologické požadavky), které byly a jsou neoddělitelnou, ba přímo logickou součástí boje za osvobození společnosti a co nejrozsáhlejší emancipaci člověka.

Máme-li se zabývat problematikou antimilitarismu a jeho spojitostí s anarchistickým hnutím, měli bychom vysvětlit, co pro anarchisty znamená pojem militarismus a co s ním všechno spojují a v neposlední řadě se také zmínit o vztahu anarchistů k násilí. I když v tomto bodě nejsou všichni anarchisté zajedno, lze přesto u nich nalézt shodu právě v jejich antimilitaristickém stanovisku.

„Touto vnitřní podstatou, touto příčinou všech následků, tímto kořenem všeho zla a osou kolotání všech sociálních nespravedlností, je společenskou morálkou zdůvodněný, sankcionovaný a všemi prostředky nadpráví odkojovaný princip Autority.”

Jiří Mahen

Ve snaze charakterizovat podstatu militarismu a jeho kořeny před námi vyvstává princip nepřirozené autority a to především té, která se koncentrovala do podoby státu. Každá taková autorita má tendenci sebe sama udržovat a upevňovat, expandovat, či se bránit expanzi jiných autorit. Stát historicky vznikl především na základě postupného třídního dělení společnosti jako nástroj chránící zájmy elit a jednající v jejich prospěch. „Stát, to je autorita, nadvláda a moc nad masami, organizovaná majetnými a takzvaně osvícenými třídami.“ (Bakunin) Aby stát mohl plnit tuto svou základní funkci, potřeboval ve svých rukou pevné nástroje, které by byly schopny přimět neprivilegované vrstvy k poslušnosti, ubránit se výpadům cizích států a nakonec i uskutečňovat výpady vlastní. Jedním z takových nástrojů byla dlouhou dobu církev, která se starala o duchovní porobení lidu. V našich končinách to byl především vliv křesťanských církví, který pod příslibem posmrtného ráje a pohrůžkou věčného zatracení udržoval široké lidové vrstvy v poslušnosti panovníkům (z boží vůle) a šlechtě. Zatímco církevní vymývání mozků nahradilo jiné, další pomocník v prosazování zájmů státu (elit) přetrvává takřka nezměněn: jsou jím represivní složky – policie a armáda ve všech možných podobách.

Autoritativní státní systém upevňuje svou moc pomocí organizovaného násilí, které sám legalizuje a utváří si tak na něj společenský monopol. Násilí se projevuje jak vůči „vlastním” obyvatelům, tak i jako výbojný či obranný prostředek. Militarismus je jedním z projevů autority, kdy jako řešení problémů, ať již vnitřních či těch přicházejících z venku, je předkládáno převážně silové řešení, v nejvypjatějším případě válka. Militarismus a společnost

„Veřejné mínění jest, že patriotismus je veliký cit mravní, a že je dobré a nutné, pokládat svůj národ, svůj stát za nejlepší na světě, a ustaluje se veřejné mínění z toho přirozeně vyplývající, že je dobré a nutné uznávat nad sebou moc vlád a podřizovat se jí, že je dobré a nutné sloužit na vojně a podřizovat se kázni, dobré a nutné v podobě daní odevzdávat své úspory vládě, dobré a nutné podřizovat se rozhodnutí soudů, dobré a nutné bez kontroly věřit tomu, co vydávají vládní osoby za svatou pravdu.”

L. N. Tolstoj

Pro stát a vládnoucí vrstvy je ideálním stavem, když se jim podaří přesvědčit široké vrstvy obyvatelstva, že „státní problém” je jejich problém, jelikož oni jsou občané státu a tím, že hájí jeho zájmy, hájí vlastně zájmy sebe sama. Z třídního hlediska je však toto tvrzení podvodem, jelikož nepřítelem neprivilegovaných vrstev není jiný stát či cizí armáda složená ze stejně neprivilegovaných pěšáků, kteří byli na druhé straně naverbováni do stejného konfliktu zájmů vládnoucích elit dvou táborů.

Nepřítelem pracujícího jednoho státu nejsou pracující státu jiného, ti jsou právě jeho spojencem na jedné straně barikády proti společnému nepříteli - vykořisťovatelské a vládnoucí třídě. Vládnoucí elity si jsou právě tohoto dobře vědomé a tak pracují seč mohou na rozbití internacionálního ducha pracující třídy a na rozeštvávání pracujících jednotlivých národností proti sobě.

Právě podpora nacionálního šovinismu, ať již v plně otevřené či skryté podobě a podněcování xenofobních nálad ve společnosti jsou nástroje státní autority a systému militarismu. Právě díky těmto iracionálním pohnutkám se daří militarismus udržovat a živit.

Je charakteristické, že se často vládní elity v dobách, kdy potřebují prosadit nějaký svůj zájem, obrací k obyvatelstvu s vlasteneckými výzvami, voláním po národních hodnotách, s nacionálním patosem. Vlastenecká či jiná ideologická propaganda je často také používána k zastření reálných příčin konfliktů, které mají ve skutečnosti silné mocenské a ekonomické pozadí. Svou roli zde také někdy hrají zájmy zbrojařského průmyslu, který mnohé válečné konflikty využívá a udržuje čistě v zájmu zisku z prodeje zbraní či z vládních zakázek. Mluvíme-li obecně o propagandě nacionalismu či vlastenectví, máme tím na mysli i takové jejich projevy, které se nemusejí nutně týkat konkrétního národa. Tak jak to známe z poslední doby, může se tato propaganda zaštiťovat i takovými pojmy jako „civilizace”, „západní hodnoty”, „náš způsob života” apod. Jedním z nejdůležitějších nástrojů zmiňované propagandy se v posledním století stala především mainstreamová média, o jejichž působení se velmi výstižně zmiňuje např. americký lingvista Noam Chomsky. Několik jeho knih, článků a rozhovorů vyšlo i v češtině, v nich na konkrétních faktech ukazuje souvislosti mezi mocenskými a ekonomickými zájmy, vojenskými konflikty či intervencemi a rolí médií v celém tomto procesu.

„Z největších násilí, jež páše stát na svobodě individua, je militarismus. Co jest militarismus? Militarismus, to jsou vojáci a to, co voják smí a musí dělat.”

Fráňa Šrámek

Armáda a povinná vojenská služba nemají vztah pouze ke společnosti, ale také se silně odrážejí v osudu člověka jako jednotlivce. Je tu především „výchovná” snaha dostat nějakým způsobem jedince (v tomto případě zejména muže, jelikož vládne fyzickou silou) do co nejtěsnějšího styku s autoritou a ukázat mu, kdože je tu neomezeným pánem. Vojenská služba se vyznačuje především drastickým omezením osobních práv a vnucováním cizí vůle pod pohrůžkou represí. Postavit se tomuto stavu se nevyplácí a člověk, který je takto zbaven jakékoliv možnosti obrany a tím pádem i své lidské důstojnosti, po čase přijme fakt, že to tak bylo, je a bude a že stavět se autoritě se nevyplácí a vlastně to ani není možné, nechce-li riskovat výrazný postih. Z chlapců se stávají muži – z rebelů poddajní jedinci. Muži jsou tzv. disciplinovaní, pořádkumilovní atd., v podstatě jde ale jen o to, že je jim vnuceno respektovat autoritu.

Ponížení člověka nabývá různých forem, od fyzického šikanování až na příklad po donucení k přísaze poslušnosti státu. Navíc je voják nucen popřít svou lidskost, jelikož má sloužit jako nástroj na zabíjení – zabíjení jemu neznámých lidí, v podstatě stejných jako je on sám. Jedinec je vmanipulován armádním soukolím do hájení jemu vlastně cizích zájmů.

Dalším způsobem, kterým stát nutí jedince, aby se podílel na hájení zájmů mocných a militarismu, je jeho finanční podpora tomuto soukolí – především ve formě daní, které je nucen opět pod pohrůžkou násilí odvádět státu. Ten pak z jeho peněz financuje věci, s kterými by, kdyby se mohl rozhodovat svobodně, nesouhlasil. Tato nucená participace na vojenském udržování elit není ovlivněna skutečností, zda jde o armádu odvedeneckou či čistě profesionální.

„Odstranění militarismu se dá provést jen absolutním odstraněním autority vůbec. Autority každé, tedy především i státu. Militarismus a autorita, militarismus a stát, tyto pojmy, které trvání své navzájem podmiňují, určují také jediný prospěšný způsob boje, jaký má být proti nim veden.”

Jiří Mahen

Antimilitarismus je odpovědí na výše uvedené obecné projevy militarismu. Antimilitaristické hnutí, dnes spíše označované jako mírové či protiválečné, pak často reaguje na konkrétní válečné akce a konflikty, které jsou rozpoutávány v různých částech světa. Jednou z výrazných aktivit antimilitaristického hnutí je také tzv. antikonskripční hnutí, bojující proti odvodů a propagující odpírání vojenské služby.

Zůstaneme-li ale pouze u protestu proti projevům militarismu, je tento protest pouze polovičatým bojem, který neodhaluje hloubku problému a samou podstatu militarismu, která tkví, jak je uvedeno výše, právě v principu nepřirozené autority.

Z toho vyplývá, že kdo chce být skutečně důsledným antimilitaristou, měl by stát na anarchistických pozicích boje proti autoritě, boje za emancipaci člověka, za svobodnou a sociálně spravedlivou společnost, bez vládců a ovládaných, vykořisťovatelů a vykořisťovaných.

„Více než kdy předtím se musíme vyhnout kompromisu; prohloubit propast mezi kapitalisty a válčícími otroky, mezi vládci a ovládanými; kázat vyvlastnění soukromého vlastnictví a zkázu států jako jediné prostředky zaručující bratrství mezi lidmi, spravedlnost a svobodu pro všechny.”

Malatesta

Z logiky věci jsou anarchisté antimilitaristy a bojují proti vojenské mašinérii (a také „obrannému” průmyslu) stejně jako proti státním (kapitalistickým) válkám – ačkoli někteří anarchisté podporovali antifašistickou kapitalistickou stranu během druhé (Rudolf Rocker, Sam Dolgoff) či spojence během první světové války (Petr Kropotkin) jakožto menší zlo. Antimilitaristické aktivity anarchistů a anarchosyndikalistů se objevovaly dlouho před začátkem první světové války, kdy byly šířeny mezi vojáky letáky nabádající je, aby nenásledovali příkazy a nepotlačovali stávkující dělníky - své druhy. Emma Goldman a Alexander Berkman byli zatčeni a vypovězeni z Ameriky za organizování „No-Conscription League” (Ligy proti odvodům) v roce 1917, v Evropě bylo mnoho anarchistů zavřeno za odmítnutí začlenit se do vojenských sil během první a druhé světové války.

Anarchosyndikalisté ovlivnění odborovým svazem IWW (Průmysloví dělníci světa) byli v USA likvidováni nemilosrdnou vlnou vládní represe kvůli hrozbě jejich organizování a protiválečnému poselství směřovanému vládnoucím elitám, které mají výhody z války. I v nedávné minulosti, stejně jako dnes, byli anarchisté aktivní v mírovém hnutí a podíleli se na odporu vůči odvodům.

Svůj protest někteří anarchisté vyjadřují mimo jiné heslem „No war but the class war”, které zcela jasně vystihuje anarchistickou opozici k válce – a to, že toto zlo je následkem každého třídního systému, v kterém se příslušníci utiskovaných tříd různých zemí navzájem zabíjejí pro moc a zisky svých utiskovatelů. Anarchisté naléhají na pracující lid, aby se neúčastnil organizovaného zabíjení a raději než zájmy svých pánů hájil své vlastní.

Také v Čechách byla anarchisty vedena silná antimilitaristická propaganda, a to jak na přelomu 19. a 20. století, tak při znovuzrození hnutí na konci 80. a začátkem 90. let 20. století.

„Hlavním bodem anarchismu je odstranění násilí z mezilidských vztahů.”

Malatesta

Ačkoli se oficiální média snaží neustále prezentovat anarchisty jako násilníky, skutečnost je jiná, nepovažujeme-li za násilí, tak jak to činí média, jen útok na symboly kapitalistického systému, na represivní složky, hájící zájmy vládních a ekonomických elit, či na organizované fašisty. Pravdou však zůstává, že některé demonstrace přitahují i lidi, kteří je jdou navštívit právě kvůli příslibu konfliktu.

Jaký je tedy skutečný vztah anarchistů k násilí? Ačkoli v tomto bodě existují v anarchistickém hnutí jisté názorové diference, přesto se většina shodne na základních bodech. Existující ohled anarchistů na svrchovanost jedince pro ně implikuje jediné a to, že násilí, hrozba násilím či poškozením je klíčový prostředek, kterým je ničena individuální svoboda.

I když mnoho anarchistů odmítá násilí a prohlašuje se za pacifisty, hnutí jako celek není ve své podstatě pacifistické (ve smyslu opozice vůči všem formám násilí ve všech dobách a situacích). Je to právě spíše antimilitarismus, který se otevřeně staví organizovanému násilí státu, ale uznává, že jsou podstatné rozdíly mezi násilím utiskovatelů a násilím utiskovaných. To vysvětluje, proč anarchistické hnutí vždy věnovalo mnoho času a energie boji proti vojenské mašinérii a kapitalistickým válkám, zatímco zároveň podporovalo organizování ozbrojeného odporu proti útlaku (jako tomu bylo v případě Machnovské armády během ruské revoluce v letech 1917-1921, která se postavila jak Rudé tak Bílé armádě, a anarchistických milic, zorganizovaných, aby se postavily fašistům v průběhu španělské revoluce v 2. polovině 30.let).

„Násilí a válčení, které je charakteristickou podmínkou kapitalistického světa, nejde dohromady s emancipací jedince, která je historickým posláním vykořisťovaných tříd. Nárůst násilí, oslabení revoluce… – všude kde násilí bylo po zralé úvaze dáno do služeb revoluce.”

Bart de Ligt

Anarchisté, ať jsou pacifisty či nikoli, se shodují na „nesmyslnosti buržoazního pacifismu”, jelikož, jak říká anarchosyndikalista Bart de Ligt ve své knize „Porážka násilí”, násilí je vrozené kapitalistickému systému a nějaký pokus udělat kapitalismus pacifistickým je odsouzen k nezdaru. A to proto, že na jedné straně je válka často jen hospodářskou soutěží prováděnou jinými prostředky. Národy jdou často bojovat, když hledí do tváře ekonomické krizi, a co nemohou získat v ekonomickém zápase, pokouší se dostat skrze konflikt. Na druhé straně „násilí je v moderní společnosti nepostradatelné … protože bez něj by vládnoucí třída byla zcela neschopná udržet svou privilegovanou pozici, co se týče vykořisťování mas v každé zemi. Armáda je používána v první řadě k potlačení pracujících… když se stávají nespokojenými.” – říká Bart de Ligt a tvrdí, že tak dlouho, jak existuje stát a kapitalismus, je násilí nevyhnutelné, a proto důsledný pacifista musí být anarchistou zrovna tak jako důsledný anarchista musí být pacifistou.

„Člověk se nesmí ani dobrovolně ani přinuceně účastnit vládní činnosti, tzn. nesmí přijímat povolání vojáka, ministra, berního, starosty,… ani člena parlamentu ani jinou funkci spojenou s násilím. Člověk nemá dobrovolně odvádět vládám daně a stejně tak nesmí užívat peníze sebrané daněmi ani jako plat, penzi nebo odměny. Dále by neměl používat instituce vydržované z daní, které byly násilně sebrány lidu. Člověk, který chce pracovat nejen pro své blaho, ale i pro zlepšení stavu lidí, se nesmí obracet k vládnímu násilí ani za tím účelem, aby chránilo jeho vlastnictví půdy a jiných předmětů, ani aby ochránilo jeho samého.”

L. N. Tolstoj

Máme-li mluvit o pacifistickém proudu v anarchistickém hnutí, je nejlepší prezentovat jeho postoje na učení Lva Nikolajeviče Tolstého, které je bezesporu jeho největším inspirátorem.

Tolstoj doporučuje pasivní odpor proti státu v nejrůznějších sférách jeho činnosti jako prostředek k dosažení svého ideálu. Je odpůrcem revolučního boje, neboť uznává evangelickou zásadu: neodpírat zlu násilím. Používání násilí proti násilí je podle něj totéž jako hašení ohně ohněm. Tento způsob boje násilí jenom upevňuje. Proto se také vlády nemají svrhávat revolucí a povstáním – horší je pro ně trpný odpor. Revolucionáře mohou vlády brzy zneškodnit: část podplatí, část ošidí, jiné zase zastraší a vzbouří proti nim veřejné mínění tím, že klamně vylíčí jejich snahy. Mnohem nesnadnější je přemoct lidi, kteří nepropagují žádné revoluce, ale pouze nechtějí dělat nikomu nic zlého a vyhýbají se placení daní, vojenské službě atd. Tolstoj, jakožto rozhodný odpůrce násilí, odmítá militarismus se všemi jeho důsledky. Tvrdí také, že všichni, kteří vedou války a účastní se jich, stejně jako potlačovatelé vzbouřených mas nebo různých spiklenců, nemají právo být pobouřeni anarchistickými útoky. Anarchistické útoky pobuřují Tolstého ani ne tak svou krutostí nebo nespravedlností, jako spíše svou bezúčelností. Revoluce nemohou podle Tolstého mít úspěch, neboť státy mají příliš dovednou organizaci a používají ke svým účelům všech vynálezů. Ostatně i kdyby vnější okolnosti pomohly revolucionářům k vítězství, nejsou zde důkazy, že nepovstane nová moc ještě despotičtější než stará. To se ale, jak upozorňoval již Bakunin, týká především autoritářských socialistů.

Tolstoj uznává, že pro člověka je těžké zříct se veškeré účasti na vládním násilí, to ale neznamená, že není možné se od něj postupně osvobodit. Uvědomuje si, že není možné, aby zásada neodpírání zlu násilím byla vždy zachována i lidmi nejmírnější povahy, a tvrdí, že neexistuje mravní zásada, proti jejímuž zachování by nebylo možno uvést nějaký případ. To znamená, že i zachování této zásady je někdy nemožné. Takovéto případy však nemohou zpochybnit správnost určitých etických předpisů.

Tolik Tolstoj. Ostatní anarchisté jistě souhlasí s pacifistickými, že násilí může být často kontraproduktivní, odcizovat lidi a dávat státu omluvu k potlačování jak anarchistického, tak ostatních lidových hnutí za sociální změnu. A taktéž většina anarchistů podporuje nenásilnou přímou akci a občanskou neposlušnost, které často poskytují účinnější cesty k radikální změně.

„Násilí je zlem samo o sobě. Je ospravedlnitelné pouze, když je nutné hájit sebe a jiné před násilím… Otrok je vždy v postavení legitimní obrany a v důsledku toho je jeho násilí proti pánu, proti utiskovateli, vždy morálně ospravedlnitelné.”

Malatesta

Mnozí anarchisté, ať již individualisté, kteří zpravidla bývají pacifisty, či sociální, podporují myšlenku násilí v sebeobraně proti agresi. Většina sociálních anarchistů na druhé straně podporuje i užití revolučního násilí, držíce se toho, že fyzická síla bude nutná k porážce etablované moci a k postavení se na odpor státní a kapitalistické agresi. Mimoto zdůrazňují, jak říkal již Bakunin, že sociální útlak „pramení daleko více z organizace věcí a sociálních pozic, než z jednotlivců”, a tudíž anarchisté směřují k „nelítostnému zničení této organizace” raději než konkrétních lidí, protože cílem anarchistické revoluce je vidět konec privilegované třídy „ne jako jednotlivců, ale jako třídy.”

Pro ty anarchisty, kteří nejsou pacifisté, je násilí nezbytným a nešťastným následkem útlaku a vykořisťování stejně jako často jediným prostředkem, díky němuž se privilegované třídy vzdají své moci a bohatství. Ty se díky své autoritě zřídka vzdávají svých pozic dobrovolně a tak budou muset být donuceny. Odtud, jak psal Malatesta, plyne potřeba „přechodného” násilí „ke skoncování s daleko větším a permanentním násilím, které udržuje lidstvo v otroctví.” Jak známo, většina sociálních zápasů a revolucí začíná poměrně klidně (přes stávky, okupace atd.) a zvrhá se v násilí, když se ti u moci pokouší udržet své pozice.

Většina anarchistů přijímá použití násilí jako nutné zlo a obhajuje minimalizaci jeho užití. Taktéž souhlasí, že revoluce, které institucionalizují násilí, jen zotaví stát v nové formě. Argumentují však, že není autoritářské zničit autoritu nebo užít násilí k postavení se na odpor násilí. Proto tedy, ačkoli většina anarchistů nejsou pacifisté, odmítají přesto násilí vyjma sebeobrany a i tak v minimální míře. Malatesta k tomu říká: „Jsme zásadně proti násilí a z tohoto důvodu si přejeme, aby sociální boj byl veden, jak je to jen možné, lidsky”.

* * *

Tolik tedy stručně k tématu antimilitarismu a vztahu anarchistů k násilí. Je však třeba zdůraznit, že jde pouze o obecný pohled na problematiku a mnohé bylo zmíněno jen povrchně a jistě by si zasloužilo hlubšího rozebrání.

Další kapitolou, která je jistě aktuální, je tolik medializované (zejména při setkáních nadnárodních finančních, ekonomických a vojenských organizací) pouliční násilí „anarchistů”, jak bývají všichni demonstranti hromadně a bez rozdílu označováni. V tomto případě se ale jedná o téma na samostatný článek, v němž by se nejprve musely vyvrátit mediální mýty, uvést okolnosti konkrétních protestů a taktéž rozdílné pohledy různých názorových proudů v anarchistickém hnutí (které je navíc jen jednou z částí protestů) na tento problém.

Vít Komrska