Antifašismus

Na prahu třetího tisíciletí, 55 let od vojenské porážky většiny fašistických systémů a konce druhé světové války, se zdá téměř neuvěřitelné, že se v mnoha státech Evropy dostává do popředí stejná politická síla jako ta, jež měla na svědomí mnoho umučených, popravených a zavražděných v koncentračních táborech a věznicích nebo zabitých na bojištích. Ptáte se, kde že se v Evropě staví nové koncentrační tábory a nové plynové komory? Chceme vám ukázat, že fašismus koncentráky a plynovými komorami nezačíná, ale končí. A to je jen z jeden z mnoha důvodů, proč je vždy nutné se postavit na odpor tam, kde pravičáci hlásají svou štvavou a nenávistnou politiku.

Jak si lze všimnout, mnoho současných médií, ať už jde o tisk, rozhlas nebo televizní zpravodajství, staví fašismus do roviny politické síly, která je schopná a dostatečně silná svým myšlenkovým potenciálem nahradit současný “demokratický režim“ a vyřešit tak množství společenských problémů a nejistot, které pracujícím s sebou přináší systém volného trhu. Nechtěně (a v mnohých případech i záměrně) tak vytváří o fašistech mýtus společenských revolucionářů, kteří přinesou zemi skutečný pořádek, řád a návrat sociálních jistot. Pokud se ale ohlédneme za pravou podstatou fašismu až k jeho kořenům, mýty o sociálně zaměřených radikálech se nám rázem zhroutí a nahradí je realita černých košil sloužících vládnoucí třídě k udržování moci a nástroj k likvidaci jejích politických a třídních oponentů z řad levice, sociálních aktivistů, radikálních odborářů a hnutí pracujících.

Současní fašisté na své historické vzory hrdě navazují, i když svá některé hesla rétoricky přizpůsobili dnešní politické scéně. A tak se místo o vyhlazování cikánů mluví o vysidlování nepřizpůsobivých menšin, o útoku na odborové aktivisty jako o bránění soukromého vlastnictví před bolševickou lůzou a o napadání azylových domů pro politické uprchlíky ze zemí třetího světa jako o “skutečném“ řešení přistěhovalecké otázky. A to je jen zrnko všeho, co s sebou fašisté přináší, pokud se stávají reálnou politickou silou. Byl by omyl domnívat se, že od konce druhé světové války neexistoval ve světě systém, který by bylo možné označit za fašistický. Právě naopak. Po porážce osy Berlín - Řím - Tokio se během příštích let v mnoha státech dostává k moci stejně politicky orientovaná vládnoucí třída, která se za každou cenu snaží zabránit pracujícím v prosazování jejich politických a sociálních práv. V čele některých států stojí již od doby před druhou světovou válkou jako například španělský fašistický režim generála Franka, který se u moci udržel až do sedmdesátých let s podporou ostatních “demokratických“, evropských i dalších světových velmocí. Ať již hovoříme o frankistickém režimu ve Španělsku, Perónově Argentině nebo o Pinochetově Chile, najdeme zde velké množství styčných bodů, které nám ukazují základní rysy fašismu. Je to především ztráta politických práv utlačovaných vrstev na úkor maximalizace moci vládnoucí třídy. Je to návrat statu quo majetné vrstvy v rozhodování nad zbytkem obyvatelstva, které se stává pouze nástrojem k vytváření zisku. Tento stav se fašistům nastolují propagandou o jednotné národní frontě, ve které má každá společenská třída své zastoupení a veškerý zájem jednotlivých skupin podléhá “zájmu národa a jeho představitele“.

Kasárenský a policejní státní systém a větší vykořisťování pracujících než kdykoli předtím je ve skutečnosti jediné, co mohou fašisté skutečně nabídnout neprivilegovaným vrstvám… Pod rouškou národovectví a vlastenectví se tak skrývá pouze extrémně vybičovaný nacionalismus a rasismus, nenávist k menšinám, ať se již jedná o minority etnické, společenské nebo sexuální, což je průvodním jevem každého fašistického režimu hledajícího obětní beránky - neboli “viníky“ společenských problémů. Těmi se tak vedle tradičních politických nepřátel z řad odborů, levice a antifašistických aktivistů stávají Židé, Romové, “barevní“ přistěhovalci a gayové s lesbičkami.

Vedle nenávistné a násilné politiky, kterou vedou proti svým odpůrcům oficiální ultrapravičácké strany a sdružení, stojí ještě řada pololegálních či ilegálních spolků, jejichž jedinou činností je terorizování všech, kdo se nějakým způsobem nehodí do idey národně a rasově čistého státu. Je naivní se domnívat, že tyto militantní skupiny nepracují na přímou objednávku legálních pravicových struktur. Ve třicátých letech terorizovali Německo i další státy úderky fašistických stran, které si tímto způsobem vytvářely vlastní ochranku i útočné oddíly - ty se pak jako v případě Německa či Itálie postavili po převzetí moci do čela státního policejního a vojenského aparátu. Dnes v řadě zemí existují stejné nebo velice podobné skupiny sloužící k zastrašování odpůrců fašistické demagogie. Stačí připomenout pouliční násilníky - ochranku akcí britské Národní Fronty a bombové teroristy ze skupiny Combat 18, kteří o sobě dali vědět naposledy před dvěma roky několika pumovými útoky ve čtvrtích se silnou přistěhovaleckou komunitou, stejně tak pracují například úderky švédské NSF nebo Anti-antifa, kteří před nedávnem zavraždili radikálního odboráře a antifašistu Björna Sönderberga.

Podobnou praxi zažívají pracující např. v Latinské Americe, kde pravicové polovojenské gardy potlačují stále sílící hnutí nemajetných vrstev. A nesmíme ani zapomenout na zvětšující se organizovanost a brutalitu neonacistických skupin a jednotlivců z řad rasistických skinheads, se kterými se mohl bohužel setkat každý z nás a počet jejich obětí již narostl v ČR na tři desítky mrtvých a stovky zraněných lidí. Všechny tyto skupiny svou politikou strachu a teroru připravují živnou půdu pro ovládnutí politiky fašistickými uskupeními…

V tváří tvář stále se stupňujícímu pouličnímu teroru nacistických bojůvek a štvavé pravičácké propagandě, která se nás snaží připravit o poslední střípky svobody a vlastního rozhodování, by bylo fatální naivně čekat, jak se bude situace nadále vyvíjet a přenechat tak veškerou iniciativu na fašistech. To je to, co se v žádném případě nesmí stát. Každý, kdo je fašisty ohrožován si musí uvědomit, že není jediný, na koho útoky pravičáků směřují. V naší zemi jsou to zatím „jen“ levicově smýšlející lidé, Romové a anarchisté. Zítra to však může být kdokoli další - antirasisté, intelektuálové, demokrati, či kdokoli, kdo projeví nesouhlas s fašistickými názory. Proto je nutné se nástupu ultrapravice postavit dřív, než bude mít možnost znovu provádět čistky svých odpůrců a vy se jen budete ptát, proč jste se stali obětí právě vy a proč už není okolo nikdo, kdo by se za vás postavil.

Je jasné, že přenechat prostor pravici k veřejné propagandě znamená takřka podepsat rozsudek smrti sám nad sebou. Otázkou ale je, jak co nejefektivněji čelit fašistické politice. Nejdůležitější je nedát vůbec k této propagandě pravičákům šanci a vždy reagovat na jejich populismus nebo slovní či fyzické útoky na přistěhovalce a příslušníky minorit. Dnes již víme, kam vede pasivita a liberálními politiky neustále propagovaná svoboda politického projevu a snaha ponechat legálními spolky propagující rasovou zášť a nenávist. Skutečný antifašistický boj se nedá vést přes policii, soudy a státní aparát, ale pouze prostřednictvím přímé akce ohrožených skupin. Antifašistický boj není jen hlasitý antirasismus v demokratické kabátě. Jde především o akci zdola, o boj, který je veden na více frontách - jak proti štvavým pravičákům, tak proti těm, kteří nám ubírají naše sociální práva a ženou tak část pracujících do rukou fašistů slibujících zlepšení ekonomické situace.

Základem pro skutečný antifašismus proto může být pouze samosprávné a neautoritářské hnutí pracujících a dalších ohrožených skupin, které bude zabraňovat jakékoli pravicové propagandě a zároveň bude nabízet vůči současnému systému alternativu samosprávné a svobodné společnosti. Pokud mluvíme o samosprávném a neautoritářském hnutí, máme tím především na mysli principy, jakými by měla skutečná antifašistická organizace fungovat. Její struktura musí být pravým opakem k vůdcovským principům uplatňovaným v oficiální politice, které nedávají obyčejným lidem možnost sebevyjádření a ovlivnění výsledných rozhodnutí, jednou za pár let jim pouze dovolují vybrat ve „svobodných volbách“ z několika takřka totožných programů. Členství v takové organizaci tedy neznamená placení příspěvků a poslouchání rozkazů stranického aparátu, ale naopak vlastní svobodu rozhodování, autonomii jednotlivých skupin a jednotlivců, které stmelují pouze společné principy práce a cíle.

V našem boji je nejmocnější zbraní především propagace našich myšlenek. Nemůžeme očekávat, že se nad námi smilují média, která jsou v rukou vládnoucí třídy. Abychom dokázali naše názory šířit na veřejnosti, je naším úkolem vytvořit síť alternativních zdrojů informací, které budou reagovat na oficiální pravicovou propagandu a výstupy nacionalistických politiků. Další ze zbraní je podpora nezávislých médií nebo využívání těch, která ještě nestojí na systémových pozicích nebo se k němu staví na odpor. Ať již jde o noviny, časopisy, internet nebo nezávislé rádio, všechny tyto cesty mohou být antifašisty využívány, a to nejen jako zdroje jiných úhlů pohledů, ale především jako síla schopná nabídnout veřejnosti naší společenskou alternativu. Kromě neosobního kontaktu s lidmi skrz masmédia je také nutné orientovat naše aktivity lokálně - propojení celospolečenské osvěty a lokální akce se dá docílit přednáškami a diskusemi ať již na antifašistická nebo sociální témata, kulturními akcemi a řadou dalších aktivit, které budou seznamovat s našimi názory a aktivitami a zároveň mezi neprivilegované vrstvy vnesou duch solidarity a vzájemné podpory.

Jak jsme již zmínili na začátku, fašisté jsou často vnímáni jako společenští reformátoři schopní odstranit sociální dopady volného trhu na pracující třídu. Ve skutečnosti je pravdou naprostý opak. Fašisté vždy mezi prvními útočí na ty, kteří se svých sociálních práv domáhají - ať již jde o odborové hnutí nebo sociálně angažované aktivisty a menšiny. Slova o sociálních změnách prováděných fašisty ve prospěch pracující třídy se po jejich nástupu k moci změní v prosté potlačování všech, kdo se nehodlají nechat dennodenně vydírat ve jménu „národa a jeho potřeb“ - ve skutečnosti potřeb vládnoucí třídy a majetných vrstev. Proto je důležité se stejnou měrou jako na propagandě, která bude napadat fašistické lži, se podílet na boji za naše sociální práva v nezávislých a radikálních sdruženích organizujících pracující přímo na pracovištích. Nemyslíme si, že antifašistickou alternativou pro pracující třídu ve volbách je podpora kandidátů jedné z více či méně levicových politických stran a „nezávislých“ uskupení, jak se tomu děje často v zahraničí a u nás se podobné tendence vyskytují u různých miniaturních „revolučních „ skupin. Nemáme žádný důvod podporovat státní aparát, ani pod argumentem volby „menšího zla“, kterým se demokratičtí politici tak rádi ohánějí. Jakou legitimitu mohou mít volby, ve kterých kandidují zastánci masových vrahů?

Sociální boj se nevede jednou za čtyři roky u volebních uren , ale každý den na pracovištích každého z nás. Skutečnou odpovědí na nátlak fašistů, pravice, zaměstnavatele nebo státního aparátu může být aktivita radikálních odborových iniciativ sdružujících zaměstnance na principech přímé akce, samosprávy, solidarity a nehierarchického uspořádání.

Málokdo by před pár lety asi připustil, že českými ulicemi budou znovu pochodovat nacistické demonstrace a gangy ultrapravičáckých rváčů budou terorizovat řadu našich měst. Díky laxnosti většiny „antifašistů“ a minimálnímu zájmu veřejnosti vraždí neonacisté již přes deset let Romy, barevné cizince, levicové aktivisty a homosexuály. Pacifističtí antifašisté na tyto projevy často pouze reagovali psaním antirasistických nót a petic, případně odsuzováním jakéhokoliv násilí (včetně toho, které bylo použito proti neonacistům). Jak je jasné již z názvu naší organizace, způsoby, které používáme v boji proti fašistům se zakládají na naší vlastní aktivitě. Nespoléháme se na policii a státní systém v očekávání, že za nás problém neonacismu (ne)vyřeší. Nezapomněli jsme, kolikrát policie chránila účastníky neonacistických demonstrací a kolikrát se pokoušela kriminalizovat ty, kteří se bránili útokům naziskinheadských bojůvek. Pokládáme za nutné fašisty konfrontovat všude, kde se snaží o šíření své nenávistné propagandy a ovládnutí ulic, a to i za cenu fyzického střetu. Přímá akce, která může fašistům narušit nebo zcela zkazit veškerou veřejnou činnost, má mnoho podob - od protidemonstrací a blokád míst srazů ultrapravice až po sabotáže koncertů rasistických hudebních skupin nebo militantní akce proti členům neonacistických organizací a jejich majetku. Způsobů, jak ultrapravici zasáhnout, je skutečně mnoho a jedna jediná taková akce, pokud je zaštítěna vhodnou antifašistickou veřejnou propagandou, má na neonacisty mnohem větší dopad než sto antirasistických petic. Nedovolme neonacisty ovládnout ulice a poté i veřejné mínění. My sami musíme zabránit teroru strachu, který svými útoky neonacisté šíří. Pokud nebudeme reagovat dostatečně razantně, mohou i u nás stejně jako v severoněmeckých městech vznikat tzv. „osvobozené zóny“ ovládané ultrapravicí, kde jsou neonacistickými gangy napadáni všichni, kdo se liší barvou pleti, politickými názory nebo jen „nevhodným“ oblečením.

Další frontou, na které se s fašisty i státním systémem musí antifašistické hnutí střetnout, je kultura. Dnešní systém i jeho kultura je založen na konzumu, komerci, manipulaci a pasivitě příjemce. Pokud má být náš boj úspěšný, musíme vytvořit vlastní kulturu, která bude přinášet alternativu k té stávající v podobě vlastní iniciativnosti, spojování různých proudů a subkultur a maximální nezávislosti a odkomercializování. Naším cílem je rozšířit radikální antifašistické myšlenky v hudební scéně, získat více aktivních lidí pro antifašistické hnutí a přímé akce proti fašistické pouliční propagandě. Již dříve se konala řada koncertů, které byly více či méně propagovány jako antifašistické benefity, dnes je však nutné dát této formě propagace ucelenější a organizovanější formu. Spojit dobrou hudbu a antifašistickou politiku. Lidé se chodí bavit a poslouchají hudbu, proto i tam musí antifašisté prosazovat své myšlenky a nedat fašistům jakkoliv získat pro svoji odpornou ideologii další přívržence. Zkušenosti ze zahraničí dokazují, že hudba a politika mohou jít ruku v ruce.

Nejde však jen o hudební scénu. Stejnou měrou musí být naše myšlenky zastoupeny ve všech ostatních formách kultury, ať již jde o literaturu, divadlo nebo dokonce filmovou tvorbu. Současný systém nám nikdy nedá v jím ovládaných médiích prostor prosazovat nebo alespoň obhájit naše názory a politické přesvědčení. Budujme proto svou vlastní informační alternativu, vlastní sítě nezávislých informací, které budou jen minimálně závislé na systému. Ať jde o vlastní tiskoviny, letáky, knihy, internetové stránky až po pirátské nebo internetové rádio a televizní stanice, které jsou již v některých evropských zemích poměrně hojně rozšířené. Vytvořením sítí, kterými budeme moci veřejnost informovat o našem pohledu na události a společenské problémy, zároveň vezmeme státu a systému monopol na informace a rozbijeme informační embargo, které šéfové mainstreamových médií uvalili na hnutí odporu.

Antifašistická tradice z 30. let S nárůstem fašistického hnutí v Evropě na počátku dvacátých let vznikaly i organizace, které rozpoznaly nebezpečnost fašistických myšlenek a stavěli se vůči nim na odpor. První antifašisté byli většinou ti nejohrožovanější - radikálové pracující třídy - anarchisté, revoluční socialisté, komunisté a radikální odboráři. Ti tvořili první militantnější antifašistický odpor. Politické strany, které ve svých programech proklamovaly prodělnické a levicové postoje však odmítaly fašistům otevřeně čelit, buď jejich iniciativa spočívala ve svolávání antifašistických kongresů a psaní protestních nót nebo dokonce tiše tolerovaly nástup fašistů k moci. I když u některých politických stran vznikly radikální antifašistické výbory, podcenily situaci a místo budování široké a radikální ofenzívy se zaměřovaly spíše na hospodářský boj. Přesto fašisté k moci nepochodovali bez překážek. Byli zuřivě konfrontováni organizovanými militanty odhodlanými je smést. Ve všech těchto souvislostech byli antifašisté připraveni bojovat a prohráli jen díky zradám a omylům, většinou ze strany liberální a státotvorné levice. Organizace s názvem Antifašistická akce poprvé vznikla v roce 1932 v Německu, po zániku bojovného antifašistického spolku Roter Frontkampfer Bund. Jejím úkolem bylo vytvářet po celém Německu antifašistické výbory, které by se bránily fašistickému teroru. Po nástupu nacistů k moci přešli její členové do ilegality, řada z nich skončila na popravištích a v koncentračních táborech, jiní odešli bojovat roku 1936 do Španělska proti fašistickému puči generála Franka.

Ve Španělsku se proti Frankovým fašistům a církvi vytvořila společná fronta složená z anarchistů, komunistů , revolučních socialistů a republikánů. Nejsilnějším subjektem byly anarchistické odbory CNT s 1 600 000 členy, kteří sami řídili výrobu v továrnách i v zemědělství na principech rovnosti a samosprávy, a tak ve Španělsku proběhl proces, který je možný označit jako počátek sociální revoluce.

Anarchističtí militanti také vytvořili jedny z nejbojovnějších oddílů, které dlouhé měsíce čelili s minimálním vojenským vybavením frankově ofenzívě. Nakonec však byli anarchisté i revoluční marxisté zrazeni svými „předáky“ a bolševiky , kteří se obávali úspěchu revoluce vedené samotnými pracujícími a ne pod taktovkou sovětských poradců a bolševických aparátčíků. Zatímco anarchisté bojovali na frontě, bolševická policie zavírala a likvidovala v zázemí všechny významné osoby anarchistického hnutí.

Tyto zkušenosti určily na dlouhou dobu další taktiku revolučně antifašistického hnutí, které dnes odmítá spolupráci s autoritářskou levicí.

Antifašistická Akce byla v Německu obnovena až v 60tých letech z podnětu levicových studentů. Na počátku let devadesátých se pod tímto názvem zformovali radikálové německého revolučně antifašistického a autonomního hnutí, aby se organizovaně postavili na odpor proti státu a na síle nabírající ultrapravici. Ve světě dnes existuje síť stejnojmenných organizací či organizací založených na podobných politických principech, které vzájemně spolupracují. Jednou z nich je i česká Antifašistická Akce.

Antifa Z PROGRAMOVÉHO KONCEPTU ČESKÉ ANTIFAŠISTICKÉ AKCE