Feministický anarchismus
Co je to anarchofeminismus ?
Ačkoli opozice vůči státu a všem formám autorit měla silný hlas už mezi prvotními feministkami v 19. století, teprve pozdější feministické hnutí, které začalo působit v 60. letech, bylo založeno na principech anarchismu. Odtud pochází výraz anarcho-feminismus odkazující na ženy - anarchistky, které pracují v rámci feministických a anarchistických hnutí, aby jim připomněly jejich podstatu.
Anarchismus a feminismus byli vždy úzce spjaty. Mnoho významných feministek bylo také anarchistkami, včetně průkopnice Mary Wollstonecraft (autorky knihy A Vindication of the rights of women-Obhajoba ženských práv), Komunardky Louise Michel, Voltairine de Cleyre a neúnavné bojovnice za ženská práva - Emmy Goldman ( viz. např. její slavné eseje „The traffic in woman“, „Woman suffrage“, „The tragedy of woman´s emancipation“ , „Marriage and Love“ a „Victims of morality“). Freedom, nejstarší anarchistické noviny na světě, byly v roce 1886 založeny Charlotte Wilson. Navíc všichni přední anarchističtí myslitelé podporovali rovnost žen (kromě Proudhona). Klasickým příkladem žen anarchistek organizujících se na obranu svých základních svobod a snažících se o vytváření společnosti založené na ženské svobodě a rovnosti je hnutí Svobodné ženy (Mujeres Libres) ve Španělsku během Španělské revoluce (viz. Free woman of Spain, Martha Ackelsberg).
Anarchismus a feminismus toho měly v historii mnoho společného, zabývaly se osobní svobodou, rovností a důstojností pro členy ženského pohlaví (ačkoli, jak vysvětlíme podrobně níže, anarchisté byli vždy velmi kritičtí k mainstreemovému, liberálnímu feminismu). Proto není udivující, že nová vlna feminismu v šedesátých letech se představila v anarchistickém duchu a inspiraci čerpala od anarchistických osobností jako např. Emma Goldman. V té době Cathy Levine upozorňuje, na to že „začaly fungovat nezávislé skupiny žen bez struktury, vůdců a ostatních poskoků tolik známých z mužské levice. Tvořily tak, nezávisle a souběžně, organizace podobné těm anarchistickým z mnoha regionů a období. A to není žádná náhoda.“(Clifford Harper, Anarchy: A Graphic Guide, str. 182).
Feminističtí oborníci a odbornice si všimli, že to není náhoda. źeny byly prvními obětmi hierarchické společnosti, která začala vznikat s růstem patriarchátu a ideologií nadvlády koncem mladší doby kamenné. Marylin French tvrdí (v Beyond Power), že první rozsáhlejší sociální rozvrstvení lidské rasy se uskutečnilo, když muži začali vládnout ženám. Z žen se stala „nižší“ a „podřadná“ sociální třída.
Peggy Cornegger přikládá pozornost silnému propojení mezi feminismem a anarchismem v teorii a praxi. Radikálně feministická perspektiva je téměř čistě anarchistická. Základní teorie považuje nukleární rodinu jako základ všech autoritářských systémů. To, co se děti učí od otce až po učitele, šéfa, boha, je uposlechnout mocný anonymní hlas autority. Postupný přechod z dětství k dospělosti znamená stát se „zánovním“ automatem, neschopným ptát se nebo dokonce jasně přemýšlet. Podobně The Zero Collective tvrdí, že anarcho-feminismus spočívá v rozpoznání anarchismu ve feminismu a v jeho následném vědomém rozvíjení.(The Raven, č. 21, str. 6)
Anarcho-feministé upozorňují na to, že autoritářské rysy a hodnoty např. nadvláda, vykořisťování, agresivita, soutěživost, ctižádostivost, znecitlivění apod. jsou vysoce hodnoceny v hierarchických civilizacích a jsou obvykle považovány za maskulinní. V kontrastu neautoritářské rysy a hodnoty jako jsou spolupráce, sdílení, soucitnosti, citlivost, vřelost atd. jsou obvykle považovány za femininní a jsou podceňovány. Feminističtí myslitelé vysledovali teto fenomén z rozvoje patriarchální společnosti v ranné době bronzové a podmanění organických společností založených na spolupráci, ve kterých byly femininní vlastnosti převládající a respektované. I přes drobná vítězství začaly být tyto hodnoty považovány za podřadné a to zejména muži, od doby, kdy muži přijali nadvládu a vykořisťování ve jménu patriarchátu. Od té doby se anarcho-feministé odvolávali na vytvoření neautoritářské anarchistické společnosti založené na spolupráci, sdílení, vzájemné pomoci atd. jako na tzv. „feminizaci společnosti“.
Anarcho-feministé/ky si všimli, že feminizace společnosti nelze dosáhnout bez oboustranného sebeovládání a decentralizace. To proto, že patriarchální autoritářské hodnoty a tradice, které si přáli svrhnout, jsou ztělesňovány a reprodukovány v hierarchiích. Tudíž feminismus znamená decentralizaci, která zpětně vyvozuje sebekontrolu. Mnoho feministek k tomuto závěru došlo, když reflektovaly své pokusy s kolektivními formami feministických organizací, které odstraňovaly hierarchické struktury a konkurenční formy rozhodování. Někteří feministé dokonce tvrdí, že organizace založené na přímé demokracii, jsou právě ženské politické formy (viz. Nancy Hartsock „Feminist theory and the Development of Revolutionary strategy“ ed. Zeila Eisenstein, , Capitalist Patriarchy and the Case for Socialist Feminism). Jako všichni anarchisté, i anarcho-feministé/ky uznali, že klíčem k ženské rovnosti je sebeosvobození a tudíž je i klíčem ke svobodě. Emma Goldmann říká:
„Její rozvoj, svoboda, nezávislost, musí vyjít z ní a skrz ní. Zaprvé, pomocí uplatňování se jako osobnosti a ne jako pohlavního druhu. Za druhé, odmítnutím práva kohokoli na ovládnutí svého těla, odmítnutím rození dětí, pokud je sama nechce, odmítnutím být služkou boha, státu, společnosti, manžela, rodiny apod., odmítnutím zjednodušování si svého života a snažit se ho učinit hlubším a bohatším. To znamená pokusit se poznat smysl a podstatu života v celé jeho složitosti; snažit se osvobodit se od strachu z veřejného mínění a veřejného odsouzení.“(Anarchism and other essays).
Anarcho-feminismus usiluje o to, aby feminismus nebyl ovlivňován a ovládán autoritářskými ideologiemi, ať už z levice nebo pravice. Předpokládá přímou akci a svépomoc namísto masových reformistických kampaní upřednostňovaných „oficiálním“ feministickým hnutím, které je tvořeno hiararchickými centralistickými organizacemi a iluzí, že víc ženských vedoucích, političek a vojaček je krokem k rovnosti. Anarcho-feministé/ky poukazují na to, že takzvaný „management“, který se ženy musí naučit, aby se mohly stát managerkami v kapitalistických společnostech, je v podstatě sada postupů pro kontrolování a vykořisťování pracovníků v korporacích, zatímco feministická společnost požaduje odstranění kapitalistické otrocké práce a manažerské nadvlády úplně. Anarcho-feministé si uvědomili, že učit se, jak se stát efektivním vykořisťovatelem a utiskovatelem, není cestou k rovnosti (jak definovala jedna členka Mujures Libres „nechtěli jsme nahradit mužskou hiararchii tou ženskou“(Free Women of Spain, Martha A. Ackelsberg)
Z těchto důvodu vychází tradiční anarchistické nepřátelství k liberálním (mainstraemovým) feministkám a podpora ženského osvobození a rovnosti. Federica Montseny (čelní představitelka španělského anarchistického hnutí) tvrdí ,že takový feminismus zastává rovnost pro ženy, ale nijak nevystupuje proti stávajícím institucím. Říká, že mainstreamový feminismus má „jediné přání, dát ženě z konkrétní třídy možnost podílet se plněji na stávajícím systému výhod“ a pokud tyto instituce „jsou nespravedlivé, pokud z nich mají muži prospěch, budou stejně nespravedlivé, když z nich budou mít prospěch ženy“ (Martha A. Ackelsberg). Martha Ackelsberg si všímá, že v historickém anarchistickém hnutí, byl liberální/mainstreamový feminismus pokládán za „příliš úzce zaměřený jako taktika k ženské emancipaci, boj pohlaví nemůže být oddělen od třídního boje nebo od anarchistického programu jako celku.“ Anarcho-feminismus pokračuje v této tradici tím, že říká, že všechny hierarchie jsou špatné, ne pouze patriarchát, a feminismus je v konfliktu se svými vlastními ideály, pokud touží pouze po tom umožnit ženě mít stejné šance stát se šéfem stejně jako muži.
Anarcho-feministé jako všichni anarchisté oponují kapitalismu, jakožto popření svobody. Myšlenka, že kapitalismus „rovných příležitostí“ může osvobodit ženu, ignoruje skutečnost, že jakýkoli podobný systém stále disponuje pracující třídou žen utlačovanou šéfy (ať jsou to muži či ženy). Pro anarcho-feministy nemůže být boj za ženské osvobození oddělován od boje proti hiearchii jako takové. L. Susan Brown říká:
„Anarcho-feminismus jako výraz anarchistické citlivosti aplikovaný na záležitost feminismu, bere jednotlivce jako svůj výchozí bod a v opozici ve vztahu k nadvládě a podřízenosti, zastává neinstrumentální ekonomickou formu, která zachovává individuální existenciální svobodu jak pro muže tak pro ženy“ (The politics of individualism).
Anarcho-feministé v mnohém přispěli k našemu chápání původu ekologické krize v autoritářských hodnotách hierarchické společnosti. Například řada feministických myslitelů/ek říká, že nadvláda nad přírodou je paralelní s nadvládou nad ženami, které byly po celou historii ztotožňovány s přírodou (viz. např. Carline Merchant, The Death of Nature, 1980). Jak ženy, tak příroda jsou obětmi posedlosti kontrolou, což poukazuje na autoritářský charakter. Z tohoto důvodu si rostoucí počet radikálních ekologů a feministek uvědomuje, že hierarchie musí být v zájmu dosažení svých vlastních cílů odstraněna.
Kromě toho nám anarcho-feminismus připomíná důležitost rovného zacházení s ženami a muži, ale zároveň respektování ženské odlišnosti. Jinými slovy uvědomění si a respektování odlišnosti mužů a žen.Velmi často se mnoho mužů - anarchistů domnívá, že pokud jsou (teoreticky) proti sexismu, že nejsou sexisté ani ve skutečnosti. Taková domněnka je, ale špatná. Anarcho-feminismus přináší do popředí sociálního aktivismu otázku konzistence teorie a praxe a připomíná nám, že musíme bojovat nejen proti vnějším omezením, ale také proti těm vnitřním.
přeložila: Katka.
Externí odkazy
Anarchofeminismus
Pro některé anarchistky byl anarchismus vždy čímsi nedokončeným a snad i trochu podezřelým. Navzdory všem úlitbám vůči rovnosti mužů a žen se většina výrazných osobností anarchismu rekrutovala – zvláště výrazně v jeho počátcích – z řad mužů. Ženy přitahované myšlenkami úplné svobody a všeobecné rovnosti tak mohly nabýt dojem, že se s nimi jaksi nepočítá, že nejsou zohledněny specifické formy útlaku, jež na ně doléhají, a že onen kýžený osvobozený člověk je předjímán bez zřetele na ně, že se bezděky počítá s tím, že to je především muž. Přitažlivé pro ně tedy byly myšlenky ženské emancipace a hodlaly je spojit s anarchistickým poselstvím – zároveň je chtěly oprostit od kompromisnictví se starou patriarchální společností a od přizpůsobování se autoritářským a kapitalistickým institucím i mužským vzorům.
Na sklonku 19. století nalezneme již mezi anarchisty několik výrazných ženských myslitelských osobností. Nejvýraznější mezi nimi byla Emma Goldman. Ta se hlásila k anarchismu jako protestu proti útlaku a autoritě, aby však byl takový protest úplný, musel zahrnovat i emancipaci žen. Tu přitom nešlo oddělovat od celkového boje za osvobození od různých podob panství a zahrnovat jako dílčí úpravu do stávajícího uspořádání společnosti. Ne snad kvůli ideologické předpojatosti, ale prostě proto, že emancipace žen v mezích stávajícího systému by byla podle Goldman pramálo účinná a v posledku i škodlivá. Nejen, že by se tak ženy vybavily nedostatečnými prostředky jako volební právo, které v minulosti nepomohly emancipaci jiných skupin utlačovaných (např. dělníků). Navíc by se musely přizpůsobovat rolím v rámci tohoto systému – vzdát se svého ženství kvůli úsilí o úspěch v rámci pravidel hry vymezených muži.
Právě to se podle Goldman stalo mnoha feministkám hlavního proudu. Jejich ignorování jiných sociálních problémů než těch, které se výlučně dotýkají žen, vedlo k tomu, že nejsou schopny adekvátně uchopit ani útlak dotýkající se všech žen a že řeší ve skutečnosti často pouze dílčí problémy buržoazních žen. „Tragédií ženské emancipace“ bylo podle Goldman to, že neosvobodila ženy od nadvlády mužských hodnot, naopak vedla k jejich zvnitřnění a k tomu, že se ženy chtějí mužům připodobnit. Nejenže při tom vůči nim mají nerovné podmínky (nikdy nebudou tak „mužské“ či „mužné“ jako muži, nikdy se dostatečně „nevzmuží“ a „nepochlapí“), ale navíc je to zbavuje možnosti skutečné emancipace.
Ta měla spočívat v samostatnosti, vlastním sebevědomí, duchovní nezávislosti i ve svobodném rozhodování o vlastním těle (s čímž souvisela propagace moderní kultury, volné lásky i kontroly porodnosti). Ženy se neměly stydět za své ženství a vzdávat se ho jen aby se „vyrovnaly“ mužům. Naopak, měly rozvíjet svou specifickou citlivost a své odlišné vlastnosti a zároveň tím napomáhat k překonání světa, který utlačuje ženy právě tak jako muže. Tedy namísto rezignace na svou odlišnost a konkurence s muži rozvoj vlastních specifických tužeb a vlastností a zároveň spolupráce a vzájemná sounáležitost s muži.
V českém prostředí formulovala velmi radikální feministickou pozici zapojenou do anarchistického rámce Luisa Landová-Štychová v posledních letech před první světovou válkou. Vystoupila mimo jiné s kritikou manželství a mateřství i jejich základu – lásky. Manželství a mateřství podle ní představují především nároky na ženu, a to nároky v podstatě majetnické. Muž si v nich přivlastňuje ženu, a ta je bez možnosti obrany zapletena do sítě norem, konvencí a povinností, které ji fakticky zotročí. Láska, navzdory své zdánlivé ryzosti, čistotě a nesobeckosti ve skutečnosti představuje zárodek tohoto přivlastnění a strašně snadno se zvrtne v nátlak a vydírání prostřednictvím citů, ve zneužívání druhého (v pojetí Landové-Štychové především ženy) a v manipulaci s ním. A tak, zatímco Goldman chtěla lásku osvobodit, pro Landovou-Štychovou platilo, že „láska není ničím více, než útokem na osobní svobodu a lidskost samu.“
Spojení anarchismu s feminismem v díle Emmy Goldman ale našlo svůj ohlas i v zemích mimo západní tradici, tam, kde se ženy potýkaly s ještě intenzivnějšími podobami patriarchálního útlaku, jmenovitě na počátku 20. století v Číně. Tamní anarchistky zápolily s konfuciánskou tradicí a rigidními normami týkajícími se postavení žen, rodiny a sexuálního chování. Upozorňovaly na provázání útlaku žen s celým společenským systémem, v němž hraje naprosto klíčovou roli. Proto také, jak napsala čínská anarchistka He Zhen, je třeba, aby společenské změny „začaly osvobozením žen“.
Základem genderových rozdílů nebyla podle čínských anarchistů přirozenost, ale moc. He Zhen zejména upozorňovala na to, že právě mužům byla přisouzena role vojáků – a jejich válečnictví v poli bylo předzvěstí panského přístupu doma, ideál hrdiny základem domnělé mužské nadřazenosti a dobývání cizího území předobrazem „dobývání“ žen a polygamie. Právě válčení vybavilo muže mocí pro panování ženám. Proto je jednou z aktivit, které jsou třeba pro dosažení rovnosti, i antimilitarismus.
Jestliže muži v minulosti ponížili ženy a udělali z nich své „hračky“ a „nástroje“, jestliže si je přivlastnili jako své „soukromé vlastnictví“, je třeba, aby se nyní ženy snažily o rovnoprávnost. Nemohou ji čekat darem od mužů, naopak, na mužské snahy „osvobodit“ a „zrovnoprávnit“ ženy by se měly dívat spíše s podezřením, neboť pravděpodobným výsledkem bude „falešná svoboda a falešná rovnost“ podle západního vzoru, ustavená tak, aby zase nejlépe vyhovovala mužům. Je třeba „ženská revoluce“; práva žen by měla být „vybojována ženami, ne darována muži“, protože to by znamenalo pokračování a potvrzení závislosti žen na mužích. Právě tak nemá cenu bojovat za volební právo, to jenom rozšíří řady utlačovatelů o další specifickou kastu – „elitní ženy“. Namísto toho je třeba podporovat u žen samostatnost a emancipovanost v různých oblastech, včetně „sexuální revoluce“, o níž mluvil anarchista Liu Shipei. He Zhen ale upozorňovala, že sexuální osvobození a volná láska nemá vést k promiskuitě či dokonce různým podobám prostituce. Jejím ideálem byla vzájemná láska dvou partnerů vyrůstající z jejich svobody; naopak „nemorální“ chování spojované někdy s volnou láskou bylo podle ní důsledkem dusivých norem a sexuálních a ekonomických tlaků staré společnosti.
Ve zhruba stejné době vystupovala v Japonsku spisovatelka a anarchistka Itó Noe, která spojovala goldmanovský anarchistický feminismus se stirnerovským individualismem. Ženy měly odmítnout roli „strojů“ na výrobu dětí právě tak jako jakékoli vnější tlaky a předsudky, které z nich snaží udělat něco jiného, než jsou. Měly být samy sebou a rozvíjet se svobodně ve volných vztazích, které se budou odlišovat od tradičního manželství tím, že budou spojovat lásku s filozofickým porozuměním, politickou sounáležitostí a citem přátelské sympatie.
Nový výraz a tentokrát i organizované vyjádření našlo úsilí anarchistek o sebeosvobození ve třicátých letech 20. století ve Španělsku. Tamní silné libertariánské hnutí si ve svých vzdělávacích, kulturních a dalších sociálních institucích a uskupeních vychovalo mladou generaci anarchistek, které ovšem antiautoritářským způsobem analyzovaly svou vlastní roli v anarchistickém hnutí. Proto také odmítly názory, které o ženské emancipaci zveřejnil tajemník CNT Marián Vázquez. Ten přirovnával vztah mezi muži a ženami a nespravedlivá privilegia, které v nich muži mají, ke vztahům mezi dělníky a kapitalisty. Je pak prý „pouze lidské“, že se muži svých privilegií nevzdají a je třeba, aby ženy za svá práva bojovaly samy. Stejně jako „osvobození pracujících musí být záležitostí samotných pracujících“, i „emancipace žen musí být dílem samotných žen!“ Patrně to podle něj ale bude možné až v anarchistickém komunismu, který jim pro tento boj dá prostředky. Některé španělské anarchistky mu odpověděly, že tohle je slibování holuba na střeše namísto předání vrabce z (vaší) hrsti. „Předtím, než budete moci změnit společnost, měli byste raději změnit svůj domov.“ Vykládáte nám o anarchistické společnosti, my se ale chceme přiblížit svobodě teď a tady, chceme, aby vztahy v našem hnutí byly skutečným předobrazem takové společnosti, po níž toužíme. Jestliže tato společnost je dost možná hudbou budoucnosti, chovat se k sobě svobodně a rovnostářsky můžeme už teď – a také bychom měli, když si říkáme anarchisté. Těmi jste přeci právě proto, že odmítáte jakýkoli útlak z principu, nejen tehdy, když je pro vás nevýhodný, nebo ne? A taky je přece nesmysl srovnávat vztahy muže a ženy se vztahem dělníka a kapitalisty. Dělník a kapitalista se nepotřebují a naším cílem je přeci svět, v němž lidé nebudou působit v roli kapitalistů. Muž a žena se vzájemně potřebují – a má snad vaše analogie znamenat, že chcete zrušit sami sebe jako muže?
I v reakci na tuto diskusi se ženy rozhodly k sebeorganizaci. I když se distancovaly od oficiálního feminismu (o němž ostatně neměly zrovna nejpřesnější představu), vytvořily si svou nezávislou skupinu Mujeres Libres, jejímž smyslem bylo podporovat anarchistické úsilí v boji s frankismem a zároveň se v něm věnovat sociální práci a pozvedání sebevědomí a emancipovanosti žen. „Nebojovaly jsme proti mužům. Nechtěly jsme nahradit maskulinní hierarchii feministickou. Je nezbytné pracovat a bojovat společně, protože pokud tak nebudeme jednat, nikdy nedosáhneme sociální revoluce. My jsme však potřebovaly vlastní organizaci, abychom bojovaly i samy za sebe.“
Znovu se spojení anarchismu a feminismu objevilo v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, kdy se také výslovně začíná používat označení anarchofeminismus. Anarchismus se tu ovšem spojuje s jinou podobou feminismu, než jakou na přelomu 19. a 20. století Emma Goldman kritizovala. Poněkud schématicky řečeno: První vlna feminismu požadovala rovnocenné zahrnutí žen do stávajícího světa a rovný podíl žen na jeho rolích, a ženská specifika pokládala spíše za překážku. Druhá vlna feminismu naopak upozorňovala, že takový přístup znamená výzvu, aby se žena přizpůsobovala muži utvářenému světu a hladce vklouzla do rolí, dosud „šitých na tělo“ mužům. Bylo třeba se od tohoto přístupu odklonit a ne už přizpůsobovat ženy stávajícímu světu, ale naopak přizpůsobit tento svět dosud ovládaný muži potřebám a tužbám žen. Ženy rovněž neměly budovat hnutí k obrazu dosavadních politických stran a zájmových organizací, ale namísto toho vytvářet malé volné skupiny, zaměřené nejen na působení navenek, ale právě tak i pozvedání sebevědomí svých členek.
Anarchisté nemohli v tomto proudu nevidět souvislost se svými myšlenkami. Jak upozorňovaly autorky jako Peggy Kornegger či Carol Ehrlich, anarchismus má podobnou představu o smyslu a podobě sebeorganizace lidí. Navíc jeho celková kritika útlaku může poskytnout feminismu druhé vlny smysluplný rámec, který bude mnohem více konvenovat jeho kritice (než např. marxismus se svým jednostranným důrazem na ekonomiku) a který zároveň předejde ustrnutí feminismu druhé vlny na jednom tématu.
Zároveň byly impulzy z feminismu druhé vlny užitečné pro nové definování anarchismu. Už žádné sklony k „patriarchálnímu poloanarchismu“, žádnou toleranci vůči dominanci mužů. Anarchistické požadavky svobody a rovnosti se nemohou zastavit u kritiky politické a ekonomické nadvlády, je třeba, aby se jimi prodchly i naše každodenní životy v duchu hesla „osobní je politické“. Vedle státu a kapitalismu je patriarchát další nepřirozenou mocenskou autoritou, stejně utlačivou a stejně nepřijatelnou. Kromě nerovnosti v politické moci a v ekonomickém postavení je třeba zohledňovat rozdíly v genderu – tedy v kulturně-sociálních rolích, vykonstruovaných a reprodukovaných patriarchální společností. Bez toho nebude anarchistická kritika nikdy úplná.
Anarchofeministické aktivity kladou důraz nejen na cíl, ale ve stejné míře také na prostředek, nejen na aktivitu, ale právě tak na způsob organizace, smyslem jejich skupin není jen působení navenek, ale také povzbuzování sebevědomí a radost z tvořivé činnosti u vlastních členek a členů. Některé anarchofeministické kolektivy, jako česká Anarchofeministická skupina, také problematizují pohled na patriarchát jako pouze na útlak žen muži. I mužům jsou v patriarchálním systému přisuzovány role, které mnohým mužským jedincům nevyhovují a jež znehodnocují jejich osobitost. I proto by bylo zásadní chybou vnímat anarchofeministické aktivity jako boj žen proti mužům – právě naopak, má se jednat o společné úsilí žen a mužů zacílené k osvobození jejich životů od nepřirozených vzorců a rolí, od forem útlaku, které se projevují v jejich každodennosti už od prvotních podob výchovy a socializace a jež nelze vyvrátit politickou či ekonomickou revolucí, ale mnohem spíše celkovou reflexí a svobodomyslným utvářením svých životů, jakousi „revolucí všedního dne“.
* * *
Anarchofeminismus byl vesměs přijímán pozitivně, někdy ovšem ne zcela s pochopením. Drtivá většina anarchistického hnutí sice jasně odmítla patriarchální názory spojené se sklony k misogynii, jaké se projevovaly u Pierre-Josepha Proudhona, na druhé straně však mnozí z nich měli tendenci odsouvat osvobození žen až do období po vítězné revoluci. Anarchofeministické aktivity pak někdy byly vnímány jako něco, co odvádí od revolučního boje, rozptyluje pozornost napřenou ke kapitalismu a státu a zasahuje svou kritikou anarchistické bojovníky namísto toho, aby je posilovaly a povzbuzovaly. Někdy bylo zase kritizováno oddělování anarchofeministických aktivit od celkově anarchistických, které mohlo podle svých kritiků oslabovat artikulaci tohoto důležitého tématu v anarchistickém hnutí. Většina anarchistického hnutí ale oceňuje anarchofeministický příspěvek libertariánským aktivitám.
Pochybnosti někdy vyvolává také určitý druh politizace každodennosti v duchu hesla „osobní je politické“. Jestliže podle anarchistů je třeba tématizovat projevy útlaku kdekoli se objeví, obavy vyvolává, zda sama tématizace a politizace osobních věcí nemůže být utlačivá, zda nemůže být hrozbou pro intimitu a autenticitu lidských prožitků a zkušeností a zda nepředstavuje možný zdroj zneuznání osobních voleb každého jedince.
Průvodce anarchismem, Myšlenky – proudy – osobnosti
Václav Tomek, Ondřej Slačálek
První vydání: MANIBUS PROPRIIS, Praha, 2006
Druhé vydání: A-kontra, Kyberprostor, 2007-2008
Interní odkazy
- A-kontra --- český čtvrtletník, vychází od roku 1991 do současnosti
Kniha
- Průvodce anarchismem - Proudy v anarchismu
Externí odkazy
- A-kontra --- stránky časopisu (česky)
