Anarchisté a bývalí anarchisté v politickém systému prvních let první republiky

Ondřej Slačálek

(příspěvek k typologii politické participace dříve radikálního proudu ve změněných podmínkách)

Práce se zabývá českým anarchismem v letech 1918-1925. Při analýze proměn tohoto hnutí vychází z názoru Václava Tomka, že kořeny těchto proměn leží už v předválečném vývoji. Zaměřuje se proto i na český anarchismus před válkou a za války a na vývoj anarchistických postojů k národu a organizaci. Těžiště práce spočívá v pokusu zmapovat různé formy participace anarchistů a bývalých anarchistů na politice – účast ve vládní straně, podíl na zakládání komunistické strany, spontánní sociální aktivity, podíl na ateistickém hnutí, atentáty, snahu o obnovu anarchistického hnutí, pokus o samostatnou socialistickou stranu a nevyjasněné inklinace několika anarchistů k fašismu. Cílem je poznat nejen konkrétní obsah té které formy participace, ale také zpětně, jaké měla dopady na bývalé anarchisty. Četba práce předpokládá alespoň základní znalost anarchismu a české politiky v období 1896-1925.

Tato práce si vytkla za úkol zabývat se vývojem českého anarchistického hnutí, které historicky vzniklo v posledních dekádách rakousko-uherské monarchie, jeho činností a transformacemi, jimiž procházelo poté, co se ocitlo v nových podmínkách samostatného československého státu.

Jsem si vědom, že tato práce se zabývá tématem, jehož studium bylo v minulosti zatíženo četnými ideologickými deformacemi a vedeno velmi jednostranně, a zároveň, že rozsah tohoto textu ani mých znalostí mi neumožňuje je plně vyčerpat. Cílem následujících řádek proto není v úplnosti popsat osudy českého anarchistického hnutí ve změněném politickém systému, což by byla koneckonců práce spíše pro historiky, ale hlavně pokusit se zmapovat druhy participace na politice, již si v těchto změněných podmínkách lidé účastnící se tohoto hnutí zvolili, a nastínit důsledky těchto jednotlivých druhů participace na ideovou a organizační tvářnost bývalých součástí hnutí.

Vzhledem k tomu, že jde o téma, které bylo několikrát zpracováváno v rozsahu, s nímž se tato studie sotva může měřit, pokusil jsem se ve svém textu položit větší důraz na některé spíše opomíjené aspekty problému. Především nebudu jako některé dosavadní práce akcentovat vnější okolnosti, byť nezpochybňuji, že právě konfrontace s nimi urychlila přeměnu anarchistického hnutí a rozhodujícím způsobem se podílela na utváření jeho výsledné podoby. Na druhou stranu se domnívám, že základ pro tuto přeměnu dával již předchozí stav českého anarchistického hnutí a že právě na zkoumání tohoto stavu bychom se měli zaměřit, chceme-li porozumět často překvapivému vývoji českých anarchistů a nechceme-li jej chápat jen jako jakýsi mechanický odraz vnějších událostí. Jak napsal Václav Tomek: „…České anarchistické hnutí, jako - na konci 19. a na počátku 20. století ne nevýznamná - sociálně politická veličina v podstatě vyhaslo z převážně vnitřních příčin, v krizi vlastní identity…“1 Tento přístup předznamenává, že se v práci budu zaměřovat i na anarchistické hnutí před vznikem ČSR, byť by teoreticky tato etapa neměla být vlastně vůbec tématem práce.

Dále chci interpretovat vývoj anarchistického hnutí jako proces týkající vnitřně značně diferenciovaného fenoménu, a ne jej redukovat pouze na vývoj několika hlavních skupin a jejich čelných představitelů, jako tomu bylo v některých případech v minulosti.2 Rád bych se alespoň pokusil zaměřit pozornost i na méně známé, ale jen proto nikoli nutně méně zajímavé příslušníky tohoto hnutí a také na formy participace na politickém životě, které si nevysloužily tolik pozornosti historiků, protože nebyly tak významné pro celkové politické dějiny země, nebo zůstaly skryty jejich pozornosti, i když z hlediska vývoje anarchistického hnutí – a někdy i celkové politické a jiné kultury společnosti – svůj nezanedbatelný význam měli.

A konečně jsem se rozhodl oproti předchozím pracím vycházet mnohem více z pramenů memoárového charakteru, jmenovitě ze vzpomínkových prací Theodora Bartoška, Luisy Landové-Štychové, Bohuslava Vrbenského, Zdeňka Lahulka-Faltyse, Jaroslava Seiferta, Františka Kysely (Franty Sauera) a v jedné drobnosti i Gustava Habrmanna a (zprostředkovaně přes sekundární literaturu) Jiřího Stříbrného. Právě citlivé vytěžení pramenů tohoto charakteru starší práce citelně postrádaly3 – pokud byly paměti použity, tak velmi zřídka a spíše jen jako zdroj pro charakteristiku dobové atmosféry.4 Jsem si pochopitelně vědom toho, že tyto prameny je třeba přijímat se značnou rezervou a opatrností, že mohou být a mnohdy jsou poznamenány osobními sympatiemi a antipatiemi autorů právě tak jako vývojem jejich názorů mezi dobou, v níž psali, a dobou, o níž psali, dále účelem pamětí a někdy také jejich žánrovou specifičností nebo prostou zapomnětlivostí autora.5 Na druhou stranu se jedná o texty psané přímými účastníky nebo současníky událostí s vhledem, jaký pozdější autor nemůže nikdy nabýt, a rovněž s jinak nastavenými a strukturovanými prioritami, než jaké mají pozdější autoři (což může významně přispět k chápání dobové optiky). Proto pokládám tyto memoárové práce za přínosný pramen, jehož vytěžení může do diskusí o této etapě v dějinách českého anarchismu vnést leccos zajímavého.

Ještě bych rád dodal několik slov k používaným pojmům. Uznávám, že slovní spojení „anarchisté a bývalí anarchisté“ v názvu práce může působit podivně a těžkopádně, mám však za to, že bylo nezbytné. Práce se má zabývat názorovým a organizačním vývojem těch, kteří byli roku 1914, či krátce před ním součástí českého anarchistického hnutí (nebo lidmi, kteří byli touto vlnou anarchismu ovlivněni, i když se jí např. pro svůj věk nezúčastnili), kteří ale své názory a přístupy k politice v prvních letech první republiky změnili a jejich další označování za anarchisty by tedy bylo zcela neudržitelné. Nebude se z pochopitelných důvodů zabývat lidmi, kteří si před rokem 1914 rovněž prošli obdobím anarchistických názorů, jejich další názorový vývoj a politická kariéra je pak ale již za Rakouska-Uherska vedly jinam (nejproslulejším politikem tohoto druhu byl asi František Modráček).

Zejména politologové mají někdy tendenci popisovat politická hnutí příliš staticky, bez zřetele k jejich vnitřnímu vývoji. Přehlížení vývoje a z něj plynoucí překvapení u zdánlivě náhlých až šokujících zvratů, které ale mají jasné kořeny v předchozích pozvolnějších změnách, je ukazatelem neporozumění předmětu studia a nedostatečného pochopení problému. Ruku v ruce s tím pak jde také přičítání těchto náhlých změn pouze vnějším okolnostem. I české anarchistické hnutí je někdy nahlíženo staticky a schématicky jako politický proud se dvěma centry (Praha a severní Čechy), který se kolem roku 1914 začal nečekaně měnit. Jsou ale dosti opomíjeny faktory, které pro tyto změny vytvořily předpoklady nebo je přímo způsobily. Přehlíží se to, že během jeho existence se v českém anarchistickém hnutí vystřídaly přibližně tři politické generace, je málo probírán vztah anarchistických myšlenek a prostředků, které si čeští anarchisté vybrali k jejich realizaci, jsou také ignorovány ty ideové diskuse, které vedly ke vzdálení českých anarchistů od klasických anarchistických názorů. V podstatě pravdivý obraz hnutí se tak stává matoucím, pokud jde o porozumění příčinám vývoje hnutí.

Anarchistické hnutí přitom ani nevzniklo jako homogenní entita a jeho vznikání také nebylo nijak přímočaré. Vycházelo z celé řady politických, sociálních a myšlenkových zdrojů a jeho vývoj i k samotnému přihlášení se k anarchismu byl dosti křivolaký.

V zásadě můžeme identifikovat pět hlavních zdrojů českého anarchismu, které na něj působily ve složitém procesu jeho utváření, tedy řekněme v letech 1886-1896, a to:6

• Opoziční proudy v sociální demokracii. Jednalo se o rozsáhlejší hnutí (s centrem v německy mluvících zemích), často nazývané „neodvislý socialismus“. Byla to opozice proti parlamentaristickému a legalistickému kurzu, které sociální demokracie definitivně potvrdila na přelomu 80. a 90. let 19. století a zároveň proti stranické disciplíně a poslušnosti vynucované stranickým vedením. Vycházely také z jisté popularity radikálních myšlenek v době složitých a nelegálních začátků socialistického hnutí i sociálně demokratické strany.

• Živelný dělnický radikalismus. Často byl spojený s opozicí v sociální demokracii, mnohdy však stál naprosto mimo ni. Silně jej ovlivnila postava Johana Mosta, původně sociálně demokratického poslance, později v emigraci působícího socialistického radikála propagujícího ve svém časopise Freiheit „propagandu činem“, tedy terorismus proti vládnoucím vrstvám. Jeho plamenné výzvy měly jisté ohlasy i u nás7 a z autora se stala dosti populární postava v českém anarchistickém hnutí i později, v době, kdy jeho myšlenky na propagandu činem spíše opustilo,8 koneckonců podobně jako Johan Most sám.9

• Radikální emigrace. Nezastupitelný význam pro zprostředkování anarchistických myšlenek měla ta část dělnického hnutí, která se ocitla v emigraci (často se jednalo právě o tu nejradikálnější část, která byla vytlačena do emigrace střety se státním aparátem). Jedná se především o českou emigraci v USA, která vydává již v osmdesátých letech v Chicagu časopis Budoucnost (psal do něj mimo jiné i jeden ze zakladatelů sociální demokracie J. B. Pecka10) a v mnoha článcích se hlásí k anarchismu. Od roku 1890 pak vycházel v New Yorku časopis Volné listy. Ač byl původně zamýšlen přinejmenším některými svými iniciátory jako celo-socialistický časopis,11 velmi brzy se vyprofiloval jako anarchistický měsíčník a sehrál významnou úlohu v šíření anarchistických myšlenek, neboť byl pašován zpět do Čech a na rozdíl od tiskovin vydávaných později legálně v Čechách jej nezasahovala cenzura. České anarchistické hnutí se v USA rozvíjelo dále a zasluhovalo by si zvláštní pozornost, které se mu pohříchu nedostává. Významný byl pro české anarchistické hnutí rovněž kontakt s Čechy ve Vídni a později též pobyty některých anarchistů (Karel Toman, Alois Věkoslav Háber) v Paříži.

• Hnutí radikální mládeže „Omladina“.12 Šlo o hnutí mládeže, které se počátkem devadesátých let oddělilo od dosavadních politických vůdců kvůli svým radikálním politickým i sociálním cílům. Dříve než se stačilo více politicky vymezit, stalo se terčem represí a proslulého „procesu s Omladinou“, v němž bylo mnoho jeho účastníků posláno do vězení. To mnohé z nich zradikalizovalo ještě více a přivedlo k anarchismu (např. Stanislav Kostka Neumann, Antonín Pravoslav Kalina), byť hnutí jako takové za anarchistické rozhodně označit nemůžeme a svou politickou kariéru zde začínali i lidé později anarchismu vysloveně protikladní (např. Alois Rašín)

• Moderní revue. Ač se tento časopis nehlásil k žádné ideologii a zejména později se pod vedením Arnošta Procházky vyprofiloval spíše až ke krajní pravici, v počátcích zde byly otiskovány články individualistů blízkých anarchismu a silně ovlivnil především umělce a intelektuály hlásící se k anarchismu.13 Někteří autoři Moderní revue také přispívali v jeho počátcích do anarchistického časopisu Nový kult.14

Je jasné, že toto rozdělení zdrojů je na mnoha místech umělé, mnohde se prolínaly, na jednotlivé osobnosti nebo skupiny působily společně apod. K hrubé představě ale podle mého soudu postačí. Rovněž je jasné, že z těchto vlivů anarchistické hnutí vzniklo jen postupně a také jako různorodý subjekt, spjatý spíše stejnými vlivy a v zásadě podobným pohledem na svět než jednoznačnou ideologií.

Vedle postav se spíše regionální působností (Karel Rosák, Tomáš Kaše) nebo osobností, které spíše teprve zahajovaly svou anarchistickou politickou aktivitu (již zmiňovaný Stanislav Kostka Neumann, Karel Vohryzek), se pro první dekádu českého anarchismu jeví jako neobyčejně významní dva jeho představitelé – Vilém Körber a Antonín Pravoslav Kalina. Jedná se o trochu protikladné politické činitele: Körber byl aktivním socialistou již několik desítek let, rozešel se ovšem se sociální demokracií z politických i osobních důvodů. Anarchistickému hnutí zůstal věrný až do předčasné smrti, která nastala následkem policejních perzekucí koncem roku 1899, ač se i jako příslušník tohoto hnutí názorově vyvíjel. Pro Antonína Pravoslava Kalinu naopak práce v anarchistickém hnutí znamenala spíše několikaletou mladickou epizodu, aby pak zakotvil u národních sociálů.

Hnutí ve svých počátcích kladlo značný důraz na individualismus, částečně v reakci na sociální demokracii. Individualismem byl silně poznamenán i Manifest anarchistů českých, napsaný roku 1896 Kalinou, ovšem nepřijatý celým hnutím. Typické pro toto období bylo odmítání pevnější organizace, proti níž byla stavěna volná sdružení a (fakticky) místní spolky a důraz na svobodného a silného jedince, schopného jednat samostatně. Fakticky se hnutí sdružovalo kolem svých časopisů (casopis_omladina, Volný duch, Volné listy) a jejich placení redaktoři zároveň vykonávali i jisté organizační funkce.

Koncem devadesátých let se pak hnutí od individualismu spíše odvrací (pod vlivem anarchistického teoretika Petra Kropotkina a patrně také v souvislosti s odchodem čelného teoretika individualismu Kaliny) ve prospěch anarchistického komunismu. Protagonistou je opět až do své předčasné smrti Vilém Körber. Ten již před svým anarchismem prosazoval v socialistickém hnutí nejrůznější svépomocné a družstevní iniciativy a i nyní se stal propagátorem (byť rozhodně ne nekritickým) „komunistických kolonií“, v nichž by se anarchokomunistické myšlenky, které by mohly lidem umožnit šťastnější život již před celospolečenskou změnou a zároveň by mohly být základnou pro hnutí,15 mohly zčásti realizovat. I po jeho smrti ovšem tato idea zůstala populární, byť byla také často kritizována, především ovšem na příkladech z ciziny.16 V Čechách se totiž komunistickou kolonii realizovat na delší dobu nepodařilo.17 Anarchistický komunismus jako soubor myšlenek o uspořádání společnosti zůstal hlavním proudem českého anarchismu.

Mezitím se však v anarchistickém hnutí začal rozvíjet i specifický intelektuální proud. Roku 1897 byl Aloisem Věkoslavem Háberem a Antonínem Pravoslavem Kalinou založen časopis Nový kult, již po čtvrtém čísle jej ale původní redaktoři předali S. K. Neumannovi. Časopis se stal tribunou pro mnoho mladých literátů sdružených kolem Neumanna (řada z nich se ovšem anarchismu věnovala spíše epizodně a většina z nich hnutí opustila kolem let 1905 - 08), měl vysokou uměleckou úroveň, zároveň ale také přispěl k rozvoji teoretického povědomí v českém anarchistickém hnutí publikací četných teoretických překladů. Byl čten i mimo anarchistické prostředí, vyjadřoval se ke kulturním a společenským otázkám doby a sám proklamoval cíl „postaviti zdatnou inteligenci do služeb neodvislého dělnického hnutí“18 Po zániku Nového Kultu (1905) se na něj Neumann pokusil navázat teoretickým časopisem Anarchistická revue, ta ale neměla dlouhého trvání.

Sdružování hnutí kolem časopisů a ve volných spolcích s více méně lokální působností postupně přestávalo stačit. Zvláště markantně se to projevilo v anarchistických dělnických aktivitách na severu Čech, kde se stále výrazněji pociťovala potřeba sjednocujících organizací, zejména po dvou neúspěšných stávkách v letech 1896 a 1900. Silně zde působil také vzor především francouzského revolučního syndikalismu. To vedlo ke vzniku prvních anarchosyndikalistických odborů – nejprve Severočeské hornické federace, později roku 1904 České federace všech odborů (ČFVO). Tyto organizace měly jednak pomoci svým členům v jejich každodenních sociálních střetech, zároveň se ale podle představ anarchistů, kteří se sdružovali v jádrech těchto odborů, měly stát nástrojem šíření anarchistických myšlenek.19

Vedle těchto organizací zde existují menší spolky a volné skupiny, eventuelně sdružení lidí kolem časopisů. Typickým příkladem skupiny, která se vyvíjela samostatně a vůči ostatním se držela spíše v povzdálí (což bylo ovšem dáno hlavně silnými osobními spory a nevraživostmi, což byl vůbec jev, který české anarchistické hnutí silně poznamenával) byl Politický spolek anarchistů Vilém Körber v Čechách, vydávající v letech 1904-07 časopis Bezvládí. Jeho čelnou osobností byl Čeněk Körber (syn Viléma Körbera20), setkáme se tu ale i se jmény Josefa Roubíčka nebo Jiřího Mahena, známého básníka a později též dramatika, v té době značně oddaného anarchistickým názorům způsobem, který byl pro svou exaltovanost, nadšení až fanatismus někdy i terčem nedůvěry a ironie.21 Redakce časopisu Bezvládí rovněž z poněkud úzkoprsých pozic napadala anarchistické literáty a intelektuály.22

Trochu stranou pak stál dosti významný časopis Jana Opletala Matice svobody vydávaný od roku 1900 v Brně. Jan Opletal byl významným aktivistou českého socialistického hnutí, roku 1882 měl dokonce spoluzakládat brněnský socialistický časopis Rovnost,23 později pobýval ve Vídni, kde se přiklonil k neodvislému socialismu a později k anarchismu. Ve Vídni a později v Plzni vydával časopisy Volné listy a Matice dělnická, na něž Matice svobody navazovala. Hlavní náplní časopisu byl antiklerikalismus a bojovný ateismus, za to byl časopis také někdy kritizován pro jednostrannost.24

Zároveň v okruhu anarchistického „tvrdého jádra“ vznikla v říjnu 1904 Česká anarchistická federace. Jejím základním cílem bylo vytvořit skupiny schopných jedinců, které by propagovaly anarchistické zásady a ideály v jejich ryzí podobě. Byla zde jasně patrná snaha o vytvoření specifické politické organizace, jež by nebyly bezprostředně svázány s ekonomickým bojem a zdůrazňovaly by i jiné rysy anarchistických aktivit proti útlaku (antimilitarismus, antiklerikalismus). ČAF ve svých prvních letech vydávala časopis Práce redigovaný uměnímilovným ševcem a zásadovým anarchistou značného charismatu Michalem Káchou; jeho pravidelnými spolupracovníky byli i umělci jako Stanislav Kostka Neumann, Fráňa Šrámek či Karel Toman. V ČAF jsou vidět ale určité elitářské prvky, snahy stát se jakýmsi vedením anarchosyndikalistických odborových organizací. To je vidět např. na článku Stanislava Kostky Neumanna o vztahu ČAF a ČFVO, který se snaží vymezovat oběma organizacím úkoly, přičemž ČFVO měla být „pěstí českého anarchismu“, zatímco ČAF jeho „mozkem“.25

Tyto avantgardistické aspirace ze strany ČAF nebyly ovšem ČFVO přijaty. Vytvořila se zde specifická anarchistická skupina, která ČFVO de facto vedla a v jejímž čele stál Karel Vohryzek, nadaný samouk, který stál již po boku Viléma Körbera v posledních letech jeho života (ale i s ním již stihl zabřednout do ostrých sporů, jak dokládají archivní materiály26). Díky svým jazykovým dovednostem byl v kontaktu i se světovým anarchistickým hnutím, dokázal publikovat kvalitní a často vycházející časopisy (převzal titul Omladina, po zákazu časopis přejmenoval na Novou Omladinu a později na Komunu – Nová Omladina přitom vycházela jednu dobu až třikrát do týdne), zároveň byl dobrým řečníkem a stylistou a nadšeným propagátorem anarchismu. Jeho povaha nebyla nicméně prosta ani jisté mocichtivosti a intrikánství, pro něž se stal v anarchistickém hnutí zdrojem značných konfliktů a i v pozdější literatuře byl někdy démonizován jako „zlý duch“27 českého anarchismu. K tomu ještě přispělo to, že se živil a též měl spolufinancovat hnutí28 pomocí krádeží a pašování cukerínu. Vedle tohoto anarchisty lze však v ČFVO identifikovat i proud odmítající spojování s anarchismem a omezující se na pouhé radikální odborářství. Tento proud reprezentoval v posledních letech existence organizace např. Antonín Řehoř, pod vlivem výsledků mezinárodního setkání anarchistů a anarchosyndikalistů v Amsterodamu, jehož se zúčastnil, se k němu přiklonil i sám Vohryzek.29 Tato koncepce i Vohryzkova panovačnost se stala příčinou střetu mezi ním a mladými aktivisty Bohuslavem Vrbenským a Bedřichem Kalinou, kteří po vyloučení z Komuny vydávali v letech 1907-8 svůj časopis Přímá akce. V létě 1908 došlo k úřednímu rozpuštění ČFVO a Vohryzkovy nezákonné ekonomické aktivity se staly velmi vítanou záminkou pro proces proti němu i pro diskreditaci celého hnutí. To však k Vohryzkovi necítilo žádné sympatie, odsuzovalo ho nebo jej dokonce pokládalo za konfidenta a odmítlo též jeho nabídku opětovného zapojení se do práce hnutí po propuštění z vězení.30

Ani zničení jeho nejsilnější organizace ale hnutí neochromilo. Krátce po zániku ČFVO (a s ním i Komuny a také Práce a Přímé akce) začal vycházet týdeník Zádruha, původně jako „orgán federalistických socialistů“, zprvu redigovaný syndikalisty z bývalé ČFVO, velmi brzy ale převzatý ČAF a po léta redigovaný Káchou. Obnovilo se i anarchisty inspirované odborové hnutí, zejména roku 1910 se založením odborů Ochrana, avšak nezískalo svou původní sílu z dob ČFVO.

Význam měl rovněž vstup nové generace, vedle již zmiňovaného Vrbenského byl jejím důležitým představitelem rovněž Vlasta Borek, který se v letech 1910 a 1912–14 podílel na vydávání časopisu anarchistické mládeže Mladý průkopník. Anarchisté, soustředění kolem Klubu mladých, na sebe v letech 1910-11 přivolali další represivní vlnu, když se rozhodli navázat na mládež národních sociálů v jejím boji proti militarismu.31

Anarchistické hnutí dále pokračovalo a fungovalo, stále více se ale vyčerpávalo. Nedosáhlo prakticky žádných úspěchů, ať už pokud jde o stávky, jež organizovalo, nebo o projekt komunistické kolonie. Další slabinou byl odchod mnoha dříve aktivních lidí, včetně čelných teoretiků. Projevily se i další problémy, jako malé propojení mezi anarchistickými spolky a syndikalistickými organizacemi nebo také malá účast žen v hnutí,32 ale také nízká politická kultura, projevující se často osobními spory někdy až obludných rozměrů.33 Tento stav vedl k sebereflexi a úvahám, jak tuto situaci změnit. Počátkem roku 1914 vystoupil s návrhem na radikální transformaci dosavadní ČAF Bohuslav Vrbenský, který chtěl přeměnit tuto volnou federaci do „svérázné“ politické strany, která by díky svému vyjasněnějšímu programu a efektivnějšímu fungování byla schopná účinněji se podílet na politickém životě národa. Návrh vyvolal značnou kritiku (především Michala Káchy), byl ovšem přijat, třebaže byla ČAF na svém sjezdu v dubnu 1914 proměněna pouze ve Federaci českých anarchistů komunistů (FČAK) s tím, že definitivní program je třeba ještě dopracovat. Definitivní transformaci ve stranu zabránila válka.

Mezi mnoha stanovisky českých anarchistů lze podle mého soudu najít dvě, která podléhala značné diskusi a také se v průběhu času dosti vyvíjela. Právě tato stanoviska jsou hlavními tématy diskuse o Vrbenského návrhu a mám za to, že silně předznamenávají i pozdější vývoj anarchistického hnutí. Jedná se o stanoviska k národu, národním problémům a roli anarchistů v nich a k organizaci, v níž by anarchisté mohli působit.

Právě těmito stanovisky se budu nyní zabývat v následujících dvou částech této kapitoly.

Popisovat anarchismus jako ignorující národnostní problematiku, či jako výlučně antinacionální by bylo dosti zavádějící, a dvojnásob zavádějící v českém prostředí. Anarchismus, i když velmi radikálně odmítal státy, přece jen nemohl na přelomu devatenáctého a dvacátého století zcela opomíjet svou dobu a politickou geografii psanou právě podle národů a států, dvojnásob ne v podmínkách utlačovaného národa v Rakousko-uherské monarchii. Stručný exkurz koneckonců postačí k tomu, abychom poukázali na ambivalentnost vztahu anarchistů a národní problematiky i ve světě.

Nebudeme zde mluvit o značně problematické postavě Pierra Josepha Proudhona, který se jasně hlásil k francouzskému patriotismu.34 Postavou, jež je pro násasi zajímavější, je Michail Bakunin, který má v dějinách anarchismu dosti výsadní místo ne snad jako první člověk přicházející s anarchistickými myšlenkami, ale jako zakladatel samostatného anarchistického hnutí a průkopník jeho politických stanovisek i politické filozofie. Michail Bakunin byl však původně významným revolucionářem z dob evropského „jara národů“ v letech 1848-49. Dlužno dodat, že již tehdy se snažil o překonání partikulárního a odcizujícího nacionalismu v jednotlivých národních hnutích a o jejich sjednocení na bázi revolučního boje proti reakčním silám.35 Zároveň se ale aktivně účastnil hnutí, jejichž hybnou silou byl právě nacionalismus.36 I po jeho rozchodu s touto politikou a příklonu k socialismu zde jistý důraz na národy nezmizel. Michail Bakunin se i nadále označoval za „vlastence všech utlačovaných vlastí“ a dodával: „Vlast je nesporným a posvátným právem všech lidí, všech skupin lidí, sdružení, společenství, regionů, národů žít, cítit, myslet, chtít a jednat po svém, a tento způsob je vždy nesporným výsledkem dlouhého historického vývoje.“37 Jak výstižně konstatuje Bertrand Russel, Michail Bakunin, ač byl nadšeným internacionalistou, „pokračoval v myšlení v termínech národů.“38 Své polemiky proti nacionalismu jednotlivých národních hnutí a států (zejména v Německu a v Itálii) rozšiřoval nezřídka na celé národy. Zvláštní místo v tom zaujímalo Německo, symbolizující pro Michaila Bakunina v době bismarckovského absolutismu i rozmachu německé státně-socialistické sociální demokracie (již ne vždy zcela správně spojoval s Marxem) nenáviděný princip autority. Jak opět shrnul Bertrand Russel: „Nesnášel Německo silnou nenávistí, částečně kvůli Bismarckovi, ale zřejmě ještě více kvůli Marxovi. Až dodnes zůstal anarchismus takřka výlučně omezen na latinské země a je spojený se záští vůči Němcům, vyrostlé z boje mezi Bakuninem a Marxem v Internacionále.“39

Je sice nesprávné generalizovat Bakuninova stanoviska na celé anarchistické hnutí, to jimi bylo nicméně skutečně silně poznamenáno. U dalších ruských anarchistických vyhnanců, jimž se staly druhým domovem Francie či Velká Británie, jako byl např. Kropotkin nebo Čerkezov, nalezneme ne sice patriotismus vůči jejich nové „vlasti“ (jež kupříkladu Kropotkina věznila právě tak, jako ta stará), ale jistou identifikaci s obranou Francie před Německem, posílenou ještě např. již Bakuninem reflektovanou zkušeností francouzsko-německé války. To vedlo tyto přední anarchistické myslitele spolu s jejich francouzskými přáteli až k podpoře dohodových mocností během první světové války. Jak napsal v komentáři Kropotkinova stanoviska italský anarchista Camillo Berneri: „Jeho postoj byl postojem ‚obránců demokracie‘.“40 A jejich stanovisko bylo ještě střízlivé v porovnáním kupříkladu s aktivitou dříve zásadového antimilitaristy a anarchizujícího bouřliváka Gustava Hervého, který dobrovolně narukoval a propagoval válku proti Německu. Je ale třeba dodat, že ač tento názor v mezinárodním anarchistickém hnutí během války celkově převládal, rozhodně nebyl jediný a existovala proti němu silná opozice, která se stavěla pro zásadový odpor proti válce a za revolučně anarchistické aspirace. Reprezentovali ji lidé jako Errico Malatesta, Ferdinand Domela Nieuwenhuis, Emma Goldman či Alexandr Berkman.41

Ani anarchistický internacionalismus neznamenal sám o sobě překonání nacionálních problémů, již sám pojem „mezinárodnosti“ koneckonců předpokládá národ. Dodnes je v mnoha anarchistických proudech patrná sympatie k různým národně-osvobozeneckým zápasům. Ač tedy anarchismus vystupuje protinacionalisticky, najdou se, jak jsme viděli, příležitosti, kdy se jej daří s nějakými „národními zájmy“ včetně takových, jako je vedení války, smířit. Oproti tomu vystupuje zásadový protinacionalistický proud, který odmítá slevit ze svých zásad a který také rozpracoval kritiku samotného konceptu národa i na relativně vysoké teoretické úrovni. V této souvislosti bychom měli připomenout asi především Rudolfa Rockera a jeho práci z třicátých let 20. století Nacionalismus a kultura, v níž zastává tezi, že národ byl vytvořen státem, nikoli naopak.

Čeští anarchisté nemohli národnostní problematiku ignorovat a to navzdory tomu, že zejména ve svých počátcích vystupovali vůči české politice velmi konfliktně. V národně citlivém českém prostředí pokládali za potřebné již roku 1896 ujistit: „Svobodu vidíme jen tam, kde není autorit – v anarchii; a máme za to, že národy ani jedinci v této nezanikají.“42 Zároveň se rozhodli co nejjasněji a co nejtvrdším způsobem artikulovat své antinacionalistické stanovisko. Nejpovolanějším mluvčím se ukázal být básník S. K. Neumann. V článku s příznačným názvem Šarlatanerie patriotismu již roku 1897 píše: „Veškeří odpůrci současného vlasteneckého hospodaření dušují se při každém svém projevu: jsme také vlastenci, jsme dokonce lepšími vlastenci vás. K ďasu, proč juž jednou nezařvati do duší těch vlasteneckých troupů a národních darebáků: Nejsme vlastenci! Styděli bychom se pohrávati si s pojmem, jehož činné realizování znamená pro nás násilí, loupež a vraždu na teréně bližního!“43

V úvaze Neumann též vyzývá s odkazem na Matoušovo evangelium, aby se stoupenci anarchismu „rozešli kázat nenávist k vlasti“.44 Neskrývanou provokací je ovšem především článek nadepsaný výmluvně Jsem Rakušanem. Neumann zde píše: „Jsem Rakušanem. Jsem rakouským státním občanem a nechápu, proč bych dle sil svých dopomáhati měl k tomu, abych se mohl státi občanem nějakého státu českého nebo kteréhokoli nového státu… Jsme proti Státu. Proto jaký by mělo účel podkopávati stát jeden ve prospěch státu druhého? Neříkejte, že by český stát byl lepší státu rakouského. Co znamenala by taková záměna v ohledu sociálním…? Domnívá se někdo, že český kapitál hřeje a německý že studí? Dokud zůstane kapitalistický systém kapitalistickým systémem, dotud bude nadvláda ve všech přítomných i budoucích státech stejná. Či má býti prvním činem českého státu socializace výroby? A v ohledu národním, podřadném ovšem? Ideou státu rakouského je rovnoprávnost, ideou státu českého je násilí… násilí proti německé menšině… To by bylo ovšem oprávněnou, krásnou a historicky příkladnou pomstou dle rozumu našich hrdých idiotů…nebyl by se tím však docílil klid v zemi, klid nutný ke kulturní práci a k mezinárodní soutěži duchů, která je konečně největší národní povinností…Dejme tomu, že by český stát mohl býti jiný států ostatních, byl by jím také skutečně? To je trvám na prstech spočitatelné: byl by feudálně-klerikálně mladočeským… Kde by byla česká politika, kde bychom byli možná kulturně, nebýti toho vysilujícího a všechnu energii stravujícího šermování s neujasněným pojmem, nebýti toho kolísání mezi velkohubým radikalismem a poddajnou zoufalostí. Kdyby se bylo loajálně pracovalo v mezích existujícího státního útvaru… cesta pro ty, kdož jsou vůbec proti každé státní myšlence… činná a nadšená snaha, aby dnešní stát vůbec uzrál, aby se přežil v nejlepších vrstevnických hlavách a pak vůbec v největším možném počtu. A potom aby evangelické pro nás slovo Nietzschovo ‚tak málo Státu jak jen možno‘ mohlo být vneseno až i v jádro té budoucí socialistické společnosti a socialistického státu…“45

Obsáhlý výtah z článku byl nezbytný, protože k lecčemus poukazuje. Je zde jasně patrné vydělování se z oficiální české politiky a distanc od jejího hlavního úsilí – boje za českou samostatnost, či alespoň snahy o uznání samostatného českého státního práva. Předpokládaný stát je tu odmítán stejně, přesněji řečeno ještě více než stát stávající – stát jako cíl úsilí lidí je pro anarchistu nepřijatelný, nepřijatelnější než to, že by se „loajálně pracovalo v mezích existujícího státního útvaru“, až dokud tento „neuzraje“. Autor zde také ukazuje, že byl poněkud vzdálen některým tezím klasického evropského anarchismu, počítá-li v budoucnu se socialistickým státem, který budou anarchistické zásady pouze omezovat, nebudou s ním ovšem v zásadním protikladu. Právě tak text prozrazuje jistou smířlivost vůči státu v případě, že by mohl realizovat socialistické cíle, nebo přinejmenším absenci argumentů proti němu v takovém případě („Či má býti prvním činem českého státu socializace výroby?“).

Anarchisté tedy odmítali vlastenectví a patriotismus, nebo se jim přímo vysmívají.46 Vydělení se z české politiky zde také jasně existovalo, nebylo ovšem absolutní, čeští anarchisté se i přes svůj internacionalismus a sporadickou účast na mezinárodních aktivitách hnutí nijak nerozešli s nacionálním chápáním svého hnutí, ač brojili proti národním předsudkům, nerozšiřovali se např. mezi německé pracující v českých zemích.47 I S. K. Neumann, vyzývající ke „kázání nenávisti k vlasti“, definoval snahu anarchistů jako „náš úkol v českém světě“.48 Jejich vztah k české politice byl tedy ambivalentní.

Dobře to ukázal postoj anarchistů k zásadnímu zápasu české pokrokové politiky počátku 20. století, k boji za všeobecné volební právo. Anarchisté tento boj odmítali jako matení lidí a vyvolávání falešných nadějí v instituci, která jim nemůže prospět. (Účastnili se ovšem zároveň radikálních demonstrací za to právo v době ruské revoluce, což si dokázali i ideově zdůvodnit.49) Otiskli celou řadu sžíravých článků o parlamentní demokracii50 a před volbami v roce 1907 dokonce vedli relativně rozsáhlou agitační kampaň proti tomu, aby se pracující zúčastnili voleb. Toto antiparlamentní stanovisko jim ale nebránilo využívat proti konfiskacím svého tisku parlamentní interpelace.51

Protipolitický a protinacionalistický postoj zde ovšem neznamená protinárodní. Např. anarchistické jádro v ČFVO cítilo silnou potřebu vymezit se ve vztahu k národu a jeho dějinným tradicím. Učinilo to slovy Karla Vohryzka na anarchistickém táboře lidu v Praze roku 1907: „Ideje českých revolucionářů patnáctého století, nejkrajněji levého jejich křídla – táboritů, byly svou podstatou anarchistické a komunistické. Ideové proudění, jemuž položil základ Petr Chelčický a jehož nositelem byl kulturní výkvět našeho národa ve století patnáctém, šestnáctém a sedmnáctém – Jednota Českobratrská – bylo anarchistické a komunistické. Ideje anarchismu jsou vlastně ideami oživujícími v patnáctém a šestnáctém století všechen politický a kulturní život národa českého a námitku cizoty za nás vyvracejí dějiny… Anarchistický socialism není tedy rostlinka cizí, k nám podloudně importovaná, nýbrž vrací toliko cizina, co jí národ český dal ve století patnáctém, šestnáctém, sedmnáctém: český socialism, tj. socialism anarchistický.“52 Při stejné příležitosti řekl Ladislav Knotek: „Centralismus a autoritářství /jsou/ (…) v naprostém rozporu s národní povahou českou, je tedy jen anarchismus typem českého socialismu.“53 Právě s dozvuky těchto představ o českém socialismu, byť tentokrát ne výlučně anarchistického, se v dějinách hnutí ještě setkáme.

Různá snažení české politiky tedy sklízela opovržení a nesouhlas anarchistů snad ještě více než stávající stát jako něco, co vede opozici k jakémusi „mírnému pokroku v mezích zákona“ (pojem anarchisty Haška), k mobilizaci za něco, co nemůže přinést skutečnou svobodu. V posledním desetiletí před první světovou válkou můžeme ovšem vysledovat jisté přiblížení k české politice. Bylo dáno několika faktory. Anarchisté na severu Čech byli nuceni vypořádat se s národnostními problémy v situaci, kdy museli bojovat např. za české školy. Zároveň získávala obdiv mládež národních sociálů za svůj boj proti militarismu a sílily tendence na tento boj navázat, což se stalo aktuálním vzhledem k přibývajícím hrozbám válečného střetnutí. Tento boj proti militarismu byl již ovšem zjevně bojem proti stávajícímu státu a mnohdy i za zájmy národa, který je militarismem postihován (to byl přístup mladých národních sociálů a svým způsobem se promítl i do přístupu anarchistů, zejména v posledních letech).

Jistým stvrzením tohoto, řekněme pronárodního přístupu byla polemika, s Maxem Nettlauem, německým anarchistou a významným historikem i teoretikem hnutí, roku 1913. Ten v předním britském anarchistickém časopisu Freedom napsal mj.: „…císař sblížil se … se Slovany a Rakousko se stalo pro ně učiněným rájem. Slované neustále bojují nacionálně proti Němcům, jejichž trpělivost jest znenáhla u konce.“54 Čeští anarchisté z redakce časopisu Zádruha proti tomuto článku vystoupili v prohlášení pro německý časopis Der Sozialist,55 kde článek vyšel, kam mj. napsali: „Rakousko nikdy nebylo, není a tak brzy nebude rájem Slovanů. Naopak, jest jim neustálým očistcem. Rakouští Němci, považujíce se za jedině kulturní, vystupují vůči Slovanům rakouských zemí jako by tito byli barbary. Oni jsou Herrenvolk, my Sklavenvolk. Všemi silami snaží se zameziti přirozený vývin Slovanů, hlavně na poli duševním. Násilím chtějí asimilovati slovanské menšiny v těch smíšených krajích, kde jsou sami ve většině, kde jsou však v menšině, požadují rovnoprávnost, kterou také skutečně mají.“56 Protestující prohlášení bylo otištěno jen zkráceně a s Nettlauovou odpovědí. Ta – skutečně, mírně řečeno, necitlivá k realitě, v níž čeští anarchisté žili – vyprovokovala k tvrdé reakci v Lidových novinách S. K. Neumanna. Článek byl příznačně nazván „Anarchista – spec. germanicus“ a mimo ostrá odsuzující prohlášení57 obsahoval ve svém úvodu i tvrzení, že „zásada autonomie a zásada federace (…) musí platit stejně pro individuum jako pro skupinu. Tedy i pro národ“,58 stejně jako odsudek adresovaný „povrchnímu internacionalismu, řešícímu příliš snadno a rychle národnostní otázky“.59

Vrcholem vývoje stanovisek českých anarchistů v této otázce byla diskuse o Vrbenského Návrhu programu strany českých anarchistů komunistů.60 Návrh národnostního programu je jednou z pěti částí textu a následuje hned za úvodním zdůvodněním, proč a jakou anarchistickou politickou stranu. Autor hned v úvodu prohlašuje „chceme organisovati politicky svůj národ“,61 říka, že chce připravovat český národ na organizaci anarchistického komunismu, právě tak jako se to očekává od anarchistů ostatních národů. Návrh programu odmítá výslovně Rakousko jednak ze zásadních důvodů jako stát, jednak také proto, že Rakousko pro české pracující znamená, že „národ náš, správněji řečeno pracující vrstvy českého národa (dělníci, řemeslníci, rolníci a lidé hlavou pracující) za dnešních poměrů již vyrábí tolik a platí tolik (…) že živí nejen sebe, línou českou buržoazii, ale i větší část pasivních rakouských zemí a organizaci státu (administrativu státu, byrokracii a vojsko)“.62 Návrh programu celkem pochopitelně odmítá hlásit se k „tak zvanému státu českému, jak po něm touží po většině v rámci Rakouska politické strany české“,63 mnohem zajímavější je ovšem pozitivní řešení, jež návrh představuje. Tím je rozdělení Rakouska na jednotlivé národní celky; přičemž zde není výslovně řečeno, že by se nutně muselo např. v prvním stádiu jednat o celky bezstátní, byť v první části návrhu programu se jeho autor pochopitelně hlásí k bezstátní organizaci společnosti. Formulace „přiznáváme se k principu nacionalizace pro aktuelní i budoucí politickou akci národnostní“64 naopak nasvědčuje, že autor by byl ochoten připustit rozklad Rakouska i v případě, že by na jeho místě vznikly národní celky. Naopak se program velmi jasně vyslovuje proti tomu, „aby národ náš vlastnil půdu nebo hleděl si přivlastnit půdu, která snad kdysi českou byla, ale kterou dnes mají v držení jiní národové (ku příkl. Němci)“.65 Je třeba dodat, že celá tato část programu stojí na hospodářských tezích o neužitečnosti exportu, ekonomické nezbytnosti „decentralizace všeho průmyslu“66 a správnosti teze, že „národ má vyráběti pro sebe“67. Pozornost zaslouží pozoruhodné „řešení“ otázky menšin: „Menšinovou otázku známe jen za buržoazně kapitalistického zřízení společnosti, neboť jsme pevně přesvědčeni, že menšiny české, byť i početně veliké, vyhnané bídou za prací do středních Čech, do Vídně, do Ameriky, vrátí se rády do českých krajů, jakmile lid provede, a třeba za jejich pomoci, sociální převrat, všeobecnou stávku hospodářskou, aby tu vnitřní kolonizací, usazením se v svobodných českých vesnicích a svobodných městech pracovaly pro sebe, pro obce, pro národní štěstí. (Totéž předpokládáme u menšin druhých národů.)“68

Jak již bylo zmíněno, návrh vyvolal značnou kritiku Michala Káchy. Vrbenského národnostní program byl přitom jedním z hlavních terčů. Nepočítáme-li úšklebky nad naivitou Vrbenského ve vztahu k menšinové problematice, kritizuje Kácha především ekonomický základ Vrbenského postoje k národní problematice – odmítání exportu může být jen „heslem politické strany a ne revolučních socialistů, kteří neuznávají státních hranic a nemohou ovšem také zcela rozumově býti proti směně výrobků“.69 Zásadně odmítá naprosté Vrbenského opomíjení anarchistického internacionalismu stejně jako představu izolovaných národních celků: „Národnostní separatism po stránce národnostní, hospodářské, kulturní a snad dokonce sociální je monstrem pro revoluční socialism nepřijatelným.“70 Vrbenského návrh oddělených národnostních celků podle Káchy „prozrazuje bedlivé studium programů stran socialistických i buržoáckých a nucení se do opáčných závěrů, prozrazuje ještě více, odkud se čerpalo“.71

Je zajímavé, že sám Kácha považoval za potřebné hned v úvodu své kritiky jasně říci: „Prohlašujeme předem, že nestavíme se proti založení nové české strany, neboť poměry toho snad vyžadují, ale naprosto se musíme postaviti proti založení politické strany, která by nesla titul anarchie.“72 Zde se dost jasně projevuje chápání anarchismu jako velkého ideálu, který stojí nad praktickými problémy své doby – a není na ně schopen poskytnout praktické odpovědi, které musí jít jaksi mimo něj. Takový koncept celkem sotva mohl většinu svých příznivců dlouhodobě uspokojovat.

Z Káchovy kritiky byla uznána snad pouze připomínka týkající se internacionální dimenze anarchistického hnutí,73 v ostatních ohledech byla přijata stanoviska Vrbenského. Jistou ukázkou nového přístupu se stala nová rubrika zavedená roku 1914 v Zádruze komentující na první straně aktuální dění. Je z ní patrná snaha o koncepční politické aktivity a o aktuální kritiku Rakouska-Uherska. Anarchismus v tomto podání se v podstatě stává krajní, radikální součástí české politiky, jíž vytýká nedůsledné zastávání zájmů českých pracujících, a především pak to, že umožňuje financovat náklady monarchie z českých zdrojů. Tento přístup se měl stát lékem na dosavadní neúspěšnost českého anarchistického hnutí a udělat z něj integrální součást českého politického života.74 Vybaveni takovýmto přístupem k národní otázce vstupovali čeští anarchisté do let, která se jejich zemi i jejich hnutí stala osudová.

Anarchismus má značně ambivalentní vztah rovněž k organizaci. Jestliže v obecném povědomí je mnohdy chápán jako synonymum dezorganizace a chaosu, anarchisté sami chápou své myšlenky většinou naopak jako synonymum pro svobodnou sebeorganizaci a leckdy používají i podobné pregnantní formulace jako britský anarchistický myslitel Colin Ward: „Anarchismus není teorií utopie, ale teorií organizace.“75 Je však pravda, že mezi mnoha anarchisty existuje silná nedůvěra vůči organizacím. A navíc tu jde o častou nutnost působit v ilegalitě a konspirativně, což v praxi vede k tajným a tudíž ne vždy zcela demokratickým formám organizace. To vše komplikuje vztah anarchismu a organizace a vede k nejrůznějším rozporům a problémům, jež se v určité podobě odrazily i v českém anarchistickém hnutí.

Z historického hlediska měl pro vývoj vztahu anarchistů k organizaci značný význam Pierre Joseph Proudhon se svou koncepcí volných sdružení a federalismu tam, kde je potřebné se sdružovat do větších celků. Sám v jednom svém provokativním výroku definoval federalismus jako „centralizaci zdola nahoru“,76 což docela vystihuje jeho pojetí organizace. Myšlenky decentralizace a autonomie jednotlivých součástí a rozhodování ve společných záležitostech striktně zdola a s vyloučením mocenských center se pak staly základem anarchistických představ o organizaci.

Problém však pochopitelně nastal ve chvíli vzniku reálného anarchistického hnutí. Jak jsem se již zmiňoval, je tento proces v Evropě historicky spjat s postavou ruského revolucionáře Michaila Bakunina. Právě on měl napadnout rozpor mezi cílem svobodné sebeorganizace lidí a problémem efektivní organizace v podmínkách souboje se státním aparátem i ostatními pevně centralizovanými politickými organizacemi. Původním Bakuninovým řešením byla velmi pevně semknutá tajná organizace až takřka jezuitského vzezření, která byla v jasném rozporu se svými cíli a připomínala spíše některé tajné spolky, z nichž koneckonců Bakunin spolu s řadou svých stoupenců vzešel. Po konfrontaci se svým původním stoupencem Sergejem Něčajevem, který tuto tajnou pevnou organizaci dovedl ve svém Katechismu revolucionáře ad absurdum,77 a také s Karlem Marxem, kterému pro změnu vyčítal autoritářství jeho myšlenek a to, že v První Internacionále nezachovával autonomii jednotlivých sekcí,78 došel sice Bakunin k svobodomyslnějším závěrům, když zdůrazňoval nutnost pouze ideového a výchovného působení tajné revoluční organizace na lidové masy a striktně odmítal to, že by je měla nějak ovládat. Avšak zajetí představy o malých revolučních tajných organizacích se Bakunin prakticky nikdy nedostal a tato idea, spojená s takřka až elitářskými názory o iniciační úloze revolučních menšin, se pak projevovala v anarchistické teorii i po něm, včetně např. raných děl Kropotkinových.79. Zároveň se projevují i snahy po otevřených organizacích, které by měly především propagační cíle. Jedním z prvních stoupenců tohoto přístupu byl Errico Malatesta. Dalším impulzem pro vývoj anarchistických představ o organizaci je příliv nových sil z hnutí nezávislých (v dobové češtině „neodvislých“) socialistů, kteří někdy odcházeli ze socialistických stran se značnou nedůvěrou v pevné organizační struktury, zatímco jindy do anarchistického hnutí vnesli právě své návyky ze sociálně-demokratických stran. Jinou výzvou podobného druhu pak byl revoluční syndikalismus a anarchosyndikalismus, který postavil před mnohé anarchisty úkol vystavět masovou a efektivní organizaci a pro jiné zase úkol působit v ní ve prospěch šíření specificky anarchistických myšlenek. Máme-li se zabývat stručným přehledem vztahu anarchistů k organizaci i po období, jež spadá do sféry zájmu této práce, neměli bychom přehlédnout rozsáhlou diskusi o anarchistické organizaci po ruské revoluci. Roku 1926 vystoupila skupina ukrajinských emigrantů v čele se známou postavou partyzánského velitele Nestora Machna s Organizační platformou libertinských komunistů, navrhující podle jejich názoru lepší způsob organizace pro anarchistické hnutí. Počítalo se tu především se sjednocením všech anarchistů na programu libertinského komunismu a dále s přijetím organizačních zásad jako teoretická a taktická jednota v organizaci nebo kolektivní zodpovědnost za její činnost. Platforma, jak se textu zkráceně říkalo, kalkulovala také s vytvořením pevnějších struktur stranického charakteru.80 Text vyvolal značnou diskusi a radikální odmítnutí ze strany mnoha čelných anarchistických myslitelů jako např. ruský syndikalista Maximov, ukrajinský anarchistický historik Volin, francouzský anarchistický myslitel Faure či italský revolucionář Malatesta.81 Zatímco Faure a Volin hájili proti Platformě svůj směr zastávající rovnostářskou a společnou aktivitu různých směrů anarchismu v jedné organizaci, tzv. syntetismus, Malatesta považoval za prospěšnou souběžnou existenci několika organizací s jejich specifickým zaměřením. Další diskusi vyvolal osud anarchistických organizací během španělské občanské války, kdy jejich předáci vstoupili do vlády (což bylo pochopitelně z hlediska anarchistické ideologie značně problematické) a v rozhodujících chvílích se nebyli schopni razantně zastat zájmů řadových anarchistů a jejich projektů, jako byla zemědělská družstva, průmyslové kolektivy či milice. Syndikalistická Národní konfederace práce (CNT) byla uváděna jako příklad těžkopádné masové organizace, neschopné v rozhodující chvíli artikulovat zájmy svých členů, zatímco Iberská anarchistická federace (FAI) byla označována za avantgardní sektu, jež vnucovala pracujícím vedení samozvané elity anarchistických militantů.82 Po druhé světové válce působil na anarchisty vliv různých subkulturních proudů, ekologického hnutí či revolty šedesátých let, což vedlo ještě k většímu důrazu na volné struktury založené spíše na osobních vztazích (tzv. afinitní skupiny), k nimž se přiklonili i někteří anarchističtí teoretici (např. George Woodcock či Murray Bookchin). Vyvolalo to ale i negativní reakci, o jejichž síle svědčí např. šíření a popularita textu Jo Freeman „Tyranie bezstrukturovosti“, kritické analýzy nedemokratičnosti a potenciálního elitářství skupin bez pevnějších struktur.83 Dnes pak, přinejmenším v evropských zemích, skýtá anarchistické hnutí pohled na celou řadu rozmanitých organizačních struktur - od neorganizovaných jedinců přes volné skupiny, celistvější federace až po syndikalistické a platformistické organizace.

České anarchistické hnutí se v otázce organizace vyvíjelo spletitě a zajímavě a v jeho literatuře nalezneme mnoho zajímavých příspěvků k této záležitosti. Z počátku bylo anarchistické hnutí tvořeno především neodvislými socialisty, kteří se nacházeli ve zvláštní situaci. Na jednu stranu odmítali klasickou hierarchickou stranickou organizaci, jaké byli svědky v sociálnědemokratické straně, na druhou stranu ale byli právě tímto způsobem organizace značně poznamenáni a měli tendenci se vracet k jeho prvkům jako k nástrojům pomáhajícím proti neefektivitě hnutí. Dobře se to projevuje na názorech patrně nejpokročilejšího z těchto neodvislých socialistů, Viléma Körbera. Ten roku 1895 o anarchistické (neodvisle socialistické) organizaci napsal: „Jako každá strana politická i hospodářská, tak také strana neodvislých socialistů čili anarchistů nemůže rozvinouti svojí agitaci a propagandu, když nebude organizovanou. Ale jakmile se bude organizovati po příkladu kol ní jsoucích stran, i kdyby se přičiňovala o to, aby přiblížila se co možná k principu naprostého individualismu, seběhne z cestí a zpronevěří se své zásadě (…) K organizaci neodvislých nebude třeba pravidel, formulí a formalit, jaké vidíme u všech politických i sociálních stran, alébrž vědomí jasné o základních zásadách zápasu proletariátu; bez úchvatných hesel sešikuje neodvislé v organizaci tuhou, neústupnou a věrnou a v také pak leží garancie úspěchu.“84 O dva roky později již své názory konkretizuje a v nejednom bodě reviduje: „Jedná-li se o vzájemnou pomoc v zápase a boji politickém, tu musí přívrženci jedině k tomu přihlížeti, aby jich organizace účelu tomu vystačovala, a proto, že boj ten jest zatímní a přechodní, mohou formy organizace právě tak býti přechodní a zatímní, a nebudou-li až na puntík anarchistické, nebude tím nic hřešeno, tak jako by nikdo nedoporučoval, aby ve válce proti bodákům soltadesky vytáhlo se se zásadou světového míru. (…) Bude-li se svět mět pokořiti, bude museti míti před sebou autoritu, které nedokáže čeliti, a takovou jest i řádná organizace. Organizace anarchistů tudíž musí býti takovou, aby ji svět viděl, a nejen viděl, ale aby také ji pociťoval. (…) Jak proti dělům mohou platně bojovati zase jen děla, proti pušce zase jen puška, tak také proti organizaci dnešního světa může platně zápasiti zase jen organizace formou jí podobná…“85 Körber v tomtéž článku navrhl organizaci sestávající se ze spolků s jednotlivými tématy – vzdělávacími, politickými, tiskovými, odborovými apod. Anarchistické hnutí ve své první dekádě skutečně zůstalo organizováno ve spolcích, avšak ve spolcích relativně volných, slabě propojených a někdy o sobě možná ani nevědoucích. Návrhy na větší spojení implikující centralizaci vzbuzovaly nevoli a nebyly přijímány.86 Přirozenými organizačními jádry se tak stávaly časopisy, které kromě své přirozené informační funkce měly vesměs placené redaktory, kteří se mohli věnovat i organizačním úkolům. Jestliže na severu Čech vznikaly mj. právě z iniciativy těchto redakčních kolektivů syndikalistické organizace, vznik specificky anarchistické organizace je poněkud komplikovanější. Její základ totiž tvoří pražští intelektuálové, mající často značnou nedůvěru k organizaci. I po vzniku ČAF mezi nimi probíhá diskuse o tom, zda má vůbec smysl se k nějakému hnutí, nebo dokonce organizaci hlásit a cítit se loajální. Roku 1906 píše Rudolf Těsnohlídek: „Neznám zodpovědnosti vůči hnutí, nenávidím to slovo, stává se samo autoritou, stává se modlou, ne maně, nýbrž vypočítavě a s úmyslem…“87 Odpověděl mu Fráňa Šrámek: „Hnutí: uznávám toto slovo, pokud znamená jen a jen vědomé nebo bezděčné spolupracovnictví tolika a tolika lidí, vtělujících anarchistické přesvědčení, anarchistické teorie, tedy zároveň můj sociální ideál v čin… Co ode mne musí hnutí žádat, jaká já mám povinnosti k hnutí? Žádné. Nevím o nich. Neuznávám jich. Jen ke svému anarchistickému přesvědčení mám povinnosti, jen toho může ode mne žádati, abych je osvědčoval činem… To dělám vždy, bez připomenutí, spontánně… prostě proto, že jsem anarchistou.“88 Názory těchto dvou pražských intelektuálů z uměleckých kruhů jsou ilustrativní, nikoli však reprezentativní. Většina anarchistů byla v té době již organizována. Specificky anarchistická organizace Česká anarchistická federace sdružovala řádově stovky lidí. Její relativní nepočetnost vzhledem k velkým úkolům, jež si anarchisté kladli, byla někdy vydávána za přednost a byla plánována jako sdružení nejschopnějších pracovníků šířících anarchistické myšlenky. V pojetí organizace se silně uplatnily představy Stanislava Kostky Neumanna o volných propagačních skupinách,89 praxe ovšem tlačila anarchisty dál. Byla vytvořena organizační struktura, kdy měla každá skupina dva důvěrníky (jednoho pro finance, druhého pro ostatní záležitosti) a z nich pak byla složena Federační komise, přijímající rozhodnutí o společných záležitostech v mezi-sjezdovém období (i na sjezdy byli ovšem z pochopitelných důvodů vysílání pouze reprezentanti jednotlivých skupin). Funkce důvěrníků se pak často protínala s funkcemi (placených) redaktorů časopisů, což vytvářelo skupinku lidí, kteří se politickým aktivitám věnovali „na plný úvazek“ a vydělovalo je to ze zbytku hnutí. ČAF ovšem stále fungovala dosti volně, rozhodnutí sjezdů nebyla pro jednotlivé skupiny závazná, jednalo se pouze o doporučení jednotlivým skupinám, tato autonomie ovšem také poskytovala faktickým elitám v organizaci možnost relativně špatně zdola kontrolovatelného jednání za organizaci.90

Jinou otázkou zůstal vztah anarchistů a odborových organizací. Jestliže původně chtěla být jejich „mozkem“ ČAF, vytvořila se v ČFVO samostatná skupina anarchistů kolem Karla Vohryzka, která se rozhodla tyto organizace vést. Dost jasně až bezohledně to vyjádřil blízký Vohryzkův spolupracovník Ladislav Knotek roku 1905: „..odborové revoluční organizace nemají sdružovat snad jen anarchisty (…) mají soustřeďovat co nejširší vrstvy dělníků, aby je připravovaly k provedení všeobecné stávky, bez níž bychom nedovedli nikdy způsobit sociální revoluci a připravit půdu nové sociální organizaci. Tyto odborové organizace jsou vlastně pouhým naším instrumentem (…) Jistě by se takové organizace zvrhly a sešly z cesty, kdyby byly ponechány osudu, kdyby v nich opravdu rozhodovaly masy, jež do nich přivedla jen naděje na větší krajíček chleba. A právě tomu však musíme zabránit, poněvadž syndikáty budou mít pro nás důležitost jen potud, pokud budou jednat v duchu, jenž si jim přejeme vtisknout. (…) Je to dílo tzv. iniciativních menšin, složených z dokonale uvědomělých jedinců, dosti inteligentních, aby dovedli svou vůlí strhovat indiferentní většinu. (…) Máme či nemáme práva užívat mas? Je to lhostejné. Nemáme-li ho, béřeme si je. A nejednáme nemravně snad? Užíváme, pravda, mas, abychom dali vítěziti svým revolučním zájmům, ku svému prospěchu tedy; neužíváme jich však na jejich úkor, na jejich škodu, nýbrž právě naopak k jejich vlastnímu prospěchu…“91 Zde se objevuje jasný avantgardistický motiv, nehledě na to, že jsou zde lidé (konkrétně dělníci) vnímáni primárně jako prostředky k prosazení politické vize, což je u anarchisty docela zarážející. Je třeba dodat, že se jednalo o programový článek, k němuž se přihlásilo 34 organizací ČFVO.92 Mezi syndikalisty se ovšem objevila i reakce, reprezentovaná především Antonínem Řehořem, který volal „Pryč s politikou ze všech dělnických a odborových organizací!“93 a varoval účastníky sjezdu ČFVO, že to není „nějaký sjezd anarchistický, ale nýbrž sjezd nepolitické odborové organizace neutrální“94 a k ní se přiklonil i Vohryzek (po sjezdu v Amsterodamu). Po jejím vítězství, ale především po rozprášení ČFVO, a tím i anarchistického jádra v ní, zbyla úloha šiřitele anarchistických myšlenek v radikálně syndikalistickém hnutí především na anarchistech z ČAF. To vyvolalo potřebu součinnosti tohoto jádra artikulované roku 1912 (nepřijatým) Vrbenského požadavkem kritiky členů ČAF za jejich práci v odborech sjezdem ČAF.95

Dlužno dodat, že anarchisté se více než nad praktickou podobou svých organizací zamýšleli ve svých textech nad obecnějšími organizačními principy, které ovšem pro praktické každodenní aktivity měly význam nanejvýš vzdálených cílů. Příkladem toho mohou být Neumannova úvaha Proč a jak se organizují anarchističtí dělníci96 nebo stať Karla Vohryzka Anarchistická organizace.97 Neumann definoval hlavní úkoly anarchistických dělnických organizací jako šíření solidarity,
propagování anarchistických myšlenek,
přípravu na převzetí výroby po revoluci.

Vohryzek pak, na syndikalistu až překvapivě, upozorňuje na to, že hnutí se dosud zaměřuje především na pracujícího coby na výrobce, ale opomíjí jej coby spotřebitele. Navrhuje vytvářet velké anarchistické kooperativy, ovšem ne izolovaných, jako měly být „komunistické kolonie“.

Velké cíle a malá realita bez jakýchkoli úspěchů vedla – podle mého soudu logicky – ke snaze o efektivnější organizaci, která by byla schopna semknout anarchistické řady a přiblížit jejich cíle realizaci a také si tyto cíle vytyčovat realističtěji a se zřetelem k problémům doby. To bylo základní východisko Vrbenského návrhu politické strany.

Vrbenský nenavrhl pouhou transformaci ČAF, ale celkovou přeměnu celého českého anarchistického hnutí do jedné strany s programem anarchistického komunismu pro český národ. Argumentoval přitom, že anarchisté již „stranou“ jsou, přičemž ovšem zaměnil stranu ve významu zaujetí stanoviska a stranu ve smyslu organizace. Tato strana by měla jednotný program, od ostatních politických stran by se ovšem lišila tím, že by nekandidovala do zákonodárných sborů a namísto nich by prosazovala své cíle generální stávkou a antimilitaristickým bojem. Dalším rozdílem by byla vnitřní struktura strany. Vrbenský odmítl představu výkonného výboru a stranického vedení shora. Základem měly být autonomní organizace, které by měly své odvolatelné důvěrníky. O věcech celku by rozhodoval sjezd, a to pokud možno na základě předprojednání a předhlasování otázek v místních organizacích. Nebyla-li otázka předhlasována místní skupinou, disponoval jejími hlasy na sjezdu důvěrník. Sjezd měl pouze sečíst hlasy a vyhlásit výsledek, přičemž by takto přijatá usnesení byla na rozdíl od dosavadní praxe závazná, mohl je zrušit až příští sjezd.

Káchova kritika se zaměřila především na Vrbenského koncepci strany. Dosti jasnozřivě v ní Kácha spatřoval „zárodek (…) příštích kompromisů“.98 Kritika odmítla vůbec politickou činnost v rámci tehdejšího systému, zároveň ale také přináší přímo argumenty proti organizační podobě strany. Ta je podle Káchy vždy nutně centralistická, a tudíž odporuje anarchistickým zásadám autonomie, federace a volné dohody. Ač Vrbenského návrh vylučoval výkonný výbor, Kácha argumentoval, že by takový výbor, byť pod jiným jménem, musel nevyhnutelně vzniknout, pokud by ustanovení sjezdu měla být závazná, a tudíž by bylo potřeba kontrolovat jejich dodržování. Kácha protestoval proti závaznosti usnesení z principu, nehledě na to, že upozornil na nepraktičnost a neschopnost pohotově reagovat u takové organizace, jakou nastiňuje Vrbenský. Kritizoval také snížení role sjezdů na mechanické shrnutí hlasování v místních skupinách, upozornil na hrozbu přijímání rozhodnutí bez kvalifikovaných diskusí. Vadily mu ale i demokratizační návrhy Vrbenského jako třeba možnost odvolat několikrát do roka důvěrníka místní skupiny ve federaci, a to z praktických důvodů. Vidíme tedy, že u tohoto anarchisty měla kvalifikovanost rozhodnutí v podstatě do určité míry přednost před jeho demokratičností. Celkově Kácha odmítl dělat kompromisy z taktických důvodů, což shrnul slovy: „Je zapotřebí, aby naše taktika byla opřena o zásadu, a ne aby zásada se uzpůsobovala taktice, která by snad byla výsledkem změny poměrů nebo dokonce okamžitých rozmarů.“99

Jak tu padlo již několikrát, byl přijat návrh Vrbenského, anarchistický sjezd ale neschválil prozatím transformaci do anarchistické politické strany. Přikročilo se však k jisté formě centralizace celého hnutí, vytvořila se komise k dopracování programu a schválilo i takové bezprecedentní (a u anarchistů zarážející) opatření, jakým byla faktická kontrola celého tisku hnutí: „Všechny anarchistické publikace, jež chtějí býti za takové považovány a za něž má hnutí bráti zodpovědnost, nechť jsou příště předloženy zvláštní tiskové komisi; tato komise nechť též závazně rozhodne, které časopisy mají býti považovány za anarchistické.“100 Hnutí se tedy vydalo na cestu k jiné podobě, tato cesta byla ale přerušena vypuknutím první světové války.

Propuknutí první světové války znamenalo pro český anarchismus drastické přerušení právě vrcholící transformace hnutí a nového pojímání anarchistické aktivity. Tři dny po sarajevském atentátu byly zakázány anarchistické časopisy Zádruha a Mladý průkopník.101 Byla zakázána FČAK a její majetek zabaven. Ani to ale nestačilo. Na konci září 1914 byli zatčeni Bohuslav Vrbenský, Michal Kácha, Čeněk Körber a Vlasta Borek a vězněni nejprve v Praze, od jara 1915 pak v rakouských internačních táborech Göllersdorfu a Rachsale. Represe se týkala také dalších anarchistů a syndikalistů, např. odborářského předáka Václava Draxla nebo Václava Krampery, pozdějšího průkopníka komunistického radikalismu v prostředí bývalých anarchistů. Syndikalistické hnutí bylo vystaveno tvrdé perzekuci zejména v reakci na stávky severočeských horníků v prvních měsících roku 1915. Anarchistické řady se také citelně ztenčily povoláním řady stoupenců hnutí do armády.

Hnutí v zázemí tak bylo zbaveno většiny svých předáků, kteří zde po dlouhou dobu vykonávali celou řadu organizačních úkolů. Jejich roli pak během většiny války suplovali lidé bez přílišných zkušeností, kteří během války unikli perzekuci právě proto, že je rakouská policie příliš neznala z předchozích aktivit. To byl případ zejména manželů Štychových.102

Zejména první léta války znamenala pro anarchisty naprostý útlum činnosti a v podstatě boj o holé přežití v rámci spolků, které byli v podstatě „krycími firmami“ pro sdružování politických radikálů, jakými bylo Sdružení dělnických abstinentů a poté Astronomický kroužek.

Zároveň ale docházelo ke sblížení mezi anarchisty a dalšími politickými radikály. Prakticky současně s anarchisty byli pozatýkáni jejich známí z antimilitaristického boje, předáci národněsocialistického hnutí mládeže v čele s Emilem Špatným. Setkání v internačních táborech je mělo sblížit ještě více než dosavadní společné antimilitaristické aktivity. Dalším internovaným byl od roku 1916 Theodor Bartošek, předseda Volné myšlenky. I on měl za sebou již delší epochu spolupráce i osobního přátelství s anarchisty, byl však členem sociální demokracie. První příčinou jeho nespokojenosti se stranou byl spor s Bohumírem Šmeralem o úloze Volné myšlenky, již Šmeral v Právu lidu napadal (v té souvislosti dokonce napsal, že bude-li dělník plnit své povinnosti vůči straně, je lhostejné, jestli pak plní i své povinnosti vůči církvi). Pohár trpělivosti ale u Bartoška přetekl až v reakci na politiku sociálnědemokratické strany během války a také na její úlohu v rakousko-uherském válečném soukolí. Jeho sympatie se pak od socialistů spolupracujících se státní mocí válčícího Rakouska-Uherska celkem logicky přenesly k těm, kteří se staly oběťmi jeho tvrdé perzekuce.103

Společná nelehká situace v internaci sblížila anarchisty, národní sociály a volnomyšlenkáře Bartoška ještě více než předchozí sympatie a spolupráce. Ve vězení byl vytvořen jakýsi samosprávný výbor, který měl překonat nedostatek solidarity mezi vězni a usiloval o zlepšení jejich postavení, o získání informací zvenčí a naopak o to, aby rozšířil informace o poměrech v internačních táborech. To se podařilo, do značné míry díky jazykovým znalostem Theodora Bartoška, který stanul v čele této samosprávy a dokázal se dorozumět s vězni z různých zemí monarchie, a díky aktivitám Bohuslava Vrbenského, který svou funkci táborového lékaře využíval k získávání a předávání informací.

Věznění významné části anarchistů bylo ukončeno ještě před koncem války, např. Vrbenský se vrátil z internace v lednu 1918. Mezitím již ovšem došlo v Praze a severních Čechách k událostem, které rovněž významně ovlivnily vývoj anarchistického hnutí.

Jak již bylo zmíněno, k prvním rozsáhlejším projevům nespokojenosti, na nichž měli svůj podíl anarchisté, došlo v jejich hlavní baště, na hornickém severu, počátkem roku 1915. Jednalo se o stávky horníků na Mostecku, Duchcovsku, Teplicku a Sokolovsku. Tehdy se aktivity horníků setkaly s tvrdou represí, i ta je ale mohla zastavit jen na určitou dobu. Docházelo k rozsáhlým stávkám, které vyvrcholily mohutným stávkovým hnutím v dubnu a květnu 1918.104

Pražští anarchisté projevovali také snahu aktivně se podílet na hnutí pracujících. Právě pod jejich vlivem vznikla Dělnická rada, inspirovaná mimo jiné soudobými událostmi v Rusku. V něm se setkali důvěrníci dělnických skupin a hnutí s národními sociály, sociálními demokraty a také anarchisty (za ně zde byli Štych, Landová-Štychová, Kulstein a Sauer).105 Z iniciativy této Dělnické rady došlo také 22.1.1918 ke generální stávce, spojené s rozsáhlou dělnickou demonstrací. Deputace demonstrantů byla přijata místodržitelem, právě v diskusi s ním se ale také projevily značné rozdíly uvnitř hnutí, zdánlivě paradoxně nikoli mezi jednotlivými stranami, ale i mezi reprezentanty různé politiky uvnitř těchto stran. Landová-Štychová jmenovitě vzpomíná na známého sociálnědemokratického poslance Antonína Němce, kladoucího pouze umírněný požadavek samostatného českého státu v rámci Rakouska-Uherska. Jeho vystoupení korigovali svými radikálními požadavky Bohuslav Vrbenský s Jiří Stříbrný. Vrbenský také vystoupil před shromážděnými a mluvil o právu národů na sebeurčení a o nutnosti politického i ekonomického osvobození.

Účast na demonstraci v Praze byla ovšem jen úspěšným vrcholem ledovce širších anarchistických aktivit na podporu této generální stávky. Těžištěm jejich aktivity byl opět hornický sever, kde měla práce často anarchistických horníků pro mocnářství v situaci války strategický ráz. Snažili se získat pro tuto stávku pomoc bankovních kruhů v české opozici, včetně Preisse a Rašína, aby se stávka mocnářství skutečně citelně dotkla (jejím požadavkem mělo být např. jednání o míru se sovětským Ruskem) a zároveň se neobrátila proti samotným stávkujícím. Jednání ovšem nebyla úspěšná, Alois Rašín a další stávku sice podporovali, ale pouze slovně, takže výsledkem byla stávka spíše menšího charakteru.106

Válečná situace i stav české politiky tak, jak se projevoval např. právě během generální stávky, svědčil o několika skutečnostech. Anarchisté se již zcela včlenili do české politiky a spojili se s jejím cílem – osamostatněním Čech a vznikem nového státu. Zároveň se hlásili ke specificky socialistickým cílům a když se snažili o hornickou stávku, pocítili že těžko mohou příliš spoléhat na pravicové politiky, na představitele bankovního kapitálu a buržoazie vůbec.

Reakcí byla snaha najít přijatelné partnery v socialistických stranách. Prvním z nich byla skupina kolem bývalého anarchisty, stoupence družstevního socialismu a samosprávy a kritika marxismu Františka Modráčka. Jeho směr byl anarchistům blízký nejen tím, že kladl důraz na podobné aspekty socialismu jako oni, ale také tím, že se jasně stavěl proti vedení sociální demokracie a jeho loajalistické politice. Při jeho tehdejším protirakouském radikalismu šlo by bylo poněkud irelevantní pro dobovou situaci předvídat jeho loajalistická stanoviska vůči nové republice, která později měla přispět k vzájemnému odcizení.

Anarchisté (především opět Štych a Landová-Štychová) přispívali do časopisu této skupiny, který byl založen pod názvem Socialistické listy počátkem prosince 1917 (do tohoto časopisu vedle nich přispívaly vedle nich a samotného Modráčka i tak rozdílné osobnosti jako Hudec, Machar či Majerová). Bohuslav Vrbenský pak dokonce z výnosů své zubařské praxe zakoupil část vlastnických podílů Socialistických listů, a tak jim vypomohl ve značných finančních nesnázích. Anarchisté časopis vzhledem k absenci vlastních periodik rovněž distribuovali a četli.107

Těžištěm jejich aktivit se ale v zimě 1918 stává úsilí o sjednocení českých socialistických stran a vytvoření jednotné programové i organizační báze pro něco takového. Po přípravných diskusích mezi pražskými a severočeskými anarchisty proběhl 3. února 1918 v Duchcově anarchistický sjezd, který po relativně složité diskusi schválil, aby se anarchisté zapojili do úsilí o samostatný československý stát a také odsouhlasil výzvu, aby se sociální demokraté a národní sociálové sloučili.108 Sjezd nebyl z pochopitelných důvodů příliš reprezentativní, nicméně o tom, že přinejmenším mezi čelnými představiteli anarchistického hnutí se návrh těšil podpoře, svědčí mimo jiné i to, že dalším jednáním s oslovenými stranami byli pověřeni Jaroslav Štych, Luisa Landová-Štychová, Jaroslav Kolář, Bohuslav Vrbenský i předválečný kritik kompromisů Michal Kácha.

Výzva vyšla vstříc (je otázka, zda vědomě či nevědomě) záměrům části národních sociálů vytvořit jednotnou socialistickou stranu, zajistit pro své programové postuláty hegemonii v hnutí pracujících a získat toto hnutí do služeb „národních zájmů“. Anarchisté byli pro národní sociály přitažlivým objektem zájmu pro svůj vliv mezi radikální inteligencí, a především mezi severočeskými pracujícími, rozhodně ale pro ně nebyli partnerem. Proto při jednání o sloučení hrála anarchistická výzva spíše roli formální záminky a národní sociálové klidně akceptovali požadavek sociálních demokratů, aby anarchisté vůbec nebyli přítomni vrcholnému jednání o sloučení.109 Došlo k němu 17.2.1918 na půdě Lidového domu. Za sociální demokraty se jej zúčastnili Bechyně, Houser, Modráček, Soukup, Tayerle, Teska a Tusar, za národní sociály Klofáč, Stříbrný, Svozil, Špatný, Laube a Franke. Národní sociálové zde prezentovali svůj programový návrh vycházející ze dvou tezí, které se snažily dokázat provázanost národních a socialistických cílů: „Socialismus je nejúčinnějším prostředkem k dosažení českého státu“ a „znárodnění výrobních prostředků je vyloučeno bez existence národního státu“. Sedm základních programových bodů akceptovalo třídní boj, kolektivismus výrobců i boj za samostatný stát spolu s buržoazními politickými stranami, zároveň však se vylučovalo spoléhat se na cizí imperialismus. Text se snažil smířit evoluční a revoluční socialismus a vyzýval k jednotné politické i odborové organizaci. Sociální demokraté, ač neměli zásadní připomínky k textu návrhu a jmenovitě přítomní delegáti strany často chovali ke sloučení sympatie, ovšem návrh národních sociálů odmítli. Je příznačné, že o tomto odmítnutí rozhodla zemská konference strany již před touto schůzkou, což vedlo k velmi trapné situaci, když se národní sociálové po přednesení svých návrhů dozvěděli, že je vlastně přednášeli zcela zbytečně.110

Výsledkem tedy bylo pouhé sloučení národních sociálů, anarchistů, části realistů a skupiny Česká demokracie do nové strany, která přijala název Česká strana socialistická. Toto sloučení bylo oficiálně a také slavnostně schváleno na prvním sjezdu strany (a celkově osmém sjezdu národních sociálů) 30. března – 1. dubna 1918. Byl přijat nový program a ponechán anarchistům k připomínkování. Celkově byl koncipován tak, že jej anarchisté relativně nadšeně přijali za svůj, čemuž ještě napomohla účast Bohuslava Vrbenského spolu s Františkem Krejčím a Emilem Frankem v programové komisi.111 Anarchisté měli někdy tendenci svůj podíl na tvorbě programu strany přeceňovat,112 realitě ovšem mnohem spíše odpovídá, že program mnohem více ovlivnily široce přijímané koncepce „českého socialismu“ Frankeho a dalších.113 Anarchisté získali ve straně jisté pozice, Vrbenský se stal člen užšího a Hynek Holub širšího výkonného výboru strany.114

S novou stranou v zádech se anarchisté pustili do dalších aktivit. Významný byl v tomto ohledu první květen 1918. Zatímco v Praze se konala obrovská společná manifestace národních sociálů a sociálních demokratů, anarchisté zorganizovali demonstrace několika tisíců lidí v Mostě a Duchcově. V projevech (na obou demonstracích mluvil kromě jiných i Vrbenský) jasně padly požadavky samostatného československého státu a uzavření míru, pozitivně zde byla přijata i revoluce v Rusku.

Anarchisté i po sloučení ovšem chtěli hrát jistou samostatnou úlohu. Potvrzuje to jejich snaha získat své zástupce v Národním výboru, kam chtěli vyslat Jaroslava Štycha, Vlastu Borka, Adolfa Racka, Václava Draxla, Hynka Holuba a Fráňu Šrámka. Na jejich dopis jim ovšem ani nebylo odpovězeno.115 Do Národního výboru byla již dříve přijata jen Luisa Landová-Štychová, a to nejen za anarchisty, ale také za české socialisty a za ženy,116 a později též S. K. Neumann.117 Čelní anarchisté na jaře 1918 navíc trpěli tím, že byli znovu posíláni na frontu.

Zároveň anarchisté nepřestávají v dělnických aktivitách. Počátkem září vzniká Socialistická rada jako orgán spolupráce sociálních demokratů a českých socialistů. Luisa Landová-Štychová se stala v říjnu 1918 členkou Akčního výboru, který byl pověřen nanejvýš důležitým úkolem – zorganizovat generální stávku 14. října. Ta byla výsledkem velmi složitých okolností. Paradoxně vzešla výzva k ní především od české buržoazní a agrární politiky. Důvody k tomu byly dva: především masivní vývoz potravin ze země, ale také výzvy exilu k radikalizaci české politiky.118 Obě okolnosti vedly k tomu, že ze strany umírněných politických vůdců zaznívaly velmi radikální výzvy, Luisa Landová-Štychová např. cituje agrárníka Švehlu: „Je nutno, aby lid co nejdůrazněji protestoval! Ať třeba vytluče okna starostům nebo na radnicích, aby tito měli se na koho vymluvit v případě, že by byli hnáni k zodpovědnosti za zabavení zboží, vyváženého do Vídně nebo do Německa!“119 Tyto výzvy k radikalitě v prostředcích padly na úrodnou půdu Socialistické rady, která chtěla být radikální i v cílech a přinejmenším někteří její členové by nejraději viděli samostatnou socialistickou politiku, která by byla nezávislá na Národním výboru. Pouze s několikadenním předstihem byla schválena generální stávka, která měla být zároveň za „svobodný stát československý“. Při projednávání tohoto návrhu ale padl návrh nahradit „svobodný stát“ slovem republika. K autorství návrhu se hlásila Luisa Landová-Štychová, byť literatura někdy tuto její roli zpochybňuje.120 Anarchisté byli také autory několikajazyčného provolání k vojsku (které však patrně nebylo příliš distribuováno). Stávka skončila problematicky – byla sice jednotná a masivní, na druhou stranu se na ni dobře připravila i rakouská armáda a učinila ze dne svou demonstraci síly. Výsledkem bylo, že pražské dělnictvo dokonce ani během svých demonstrací nešlo do centra Prahy. Na několika místech (Písek, Mladá Boleslav) byla vyhlášena republika, v Brandýse nad Labem dokonce socialistická republika, to ale vzhledem k izolovanosti těchto míst vyznělo spíše rozpačitě. Stávka navíc vedla k silné kritice socialistů ze strany zbytku české politiky, k atakům a obviněním z pokusů o bolševický převrat. Hlavním terčem útoků se stal Bohumír Šmeral, a to za prohlášení Socialistické rady německým pracujícím, ve kterém je přesvědčoval, že stávka není zaměřena proti nim a že socialisté naopak budou zastávat i jejich právo na sebeurčení. Všichni členové Socialistické rady kromě Šmerala se od výzvy distancovali. Jedinou výjimkou byla Luisa Landová-Štychová, která se Šmeralem sdílela jeho pozici v národnostní otázce a solidarizovala s ním ve věci letáku, ač jinak v té době patřila mezi jeho oponenty.121

Do nového státu tedy anarchisté vstoupili jako součást silné etablované strany, jejíž kořeny, pokud je nebudeme označovat za přímo oportunistické, musíme přinejmenším pokládat za značně vzdálené původnímu anarchistického hnutí. Nastínil jsem již důvody, které obě strany vedly ke splynutí. Otázkou ovšem bylo, jestli přetrvají i onu mimořádnou situaci, ve které k němu došlo, a pokud ne, zda se naleznou nové důvody pro pokračování součinnosti. Ze sloučení především proti společnému nepříteli měla vzniknout trvalejší jednota. Anarchisté si ale museli nejprve ujasnit své cíle v této jednotě a pojetí svých aktivit. Navíc ke sloučení došlo za války, v situaci, kdy se k němu velká část anarchistů nemohla z objektivních důvodů vůbec vyjádřit. Bylo tedy třeba znovu projednat kroky čelných anarchistických představitelů za války a nastínit perspektivu pro budoucnost. Místem takové sebereflexe a zároveň diskuse o dalším postupu se stal anarchistický sjezd 1.–2. února 1919.

K sebereflexi ovšem docházelo již v korespondenci, která předcházela sjezdu. Někteří anarchisté vyjadřovali v dopisech organizátorovi sjezdu Michalu Káchovi značnou nespokojenost s organizační i ideovou likvidací anarchistického hnutí. Jak to formuloval František Lábner: „Muselo se slevit na programu a na ideálech, což je myslím, nesprávné a nespravedlivé.“122 Když už pracovat v ČSS, tak, slovy Jana Lalouška z jiného podobného dopisu, „jako samostatný celek, a ne jako nějaký přílepek, jak se již ponejvíce stalo, kde se necítíme jako doma, neboť nemůžeme přece zapřít, že jsme anarchisté.“123 Sjezd třiceti čtyř anarchistů, reprezentujících údajně asi 4600 stoupenců, proto začal 1. února spíše jakousi uzavřenou poradou, bez účasti delegátů ze zbytku ČSS. Anarchističtí předáci se zde snažili přesvědčit zbytek hnutí o správnosti svého počínání argumenty, které by asi nemohli otevřeně prezentovat před vedením strany – především až příliš optimistickými tvrzeními o svém vlivu ve straně.124 S. K. Neumann zde také jasně nastínil cíl úsilí anarchistů v ČSS – vytvořit zde levicovou frakci šířící skutečné myšlenky českého socialismu, který vychází mj. i z tradičního anarchismu.

Během hlavního dne sjezdového jednání byl za stranu přítomen dr. Krejčí, tedy osobnost v anarchistickém hnutí zdaleka nejsympatičtější. Jednání zahájil Kácha, který jednak shrnul vývoj hnutí za války, ale zároveň obhajoval postup anarchistických důvěrníků (mezi něž patřil) při slučování tím, že nebylo možné propást „okamžik činu“.125 Sám ovšem dal jasně najevo, že pro něj sloučení s národními sociály neznamená opuštění anarchistických ideálů: „My můžeme přenést svou činnost do jiných stran, ale lidé s anarchismem v srdci se nemohou stát jinými, ledaže by se stali plytkými pleticháři anebo neznali zásady.“126 V dalších projevech vystoupili na obhajobu stávající politiky Bohuslav Vrbenský, Stanislav Kostka Neumann a Jaroslav Štych. Jejich závěry byly nakonec přijaty i přesto, že čelily opozici požadující obnovu starého anarchistického hnutí.127

Sjezd schválil postup za války s argumenty, které se silně podobaly stanoviskům francouzských anarchistů a ruských emigrantů,128 někdy se na ně také odvolávaly.129

Proti vstupu do ČSS ovšem existovala opozice, i když zřejmě nepříliš významná. I závěr komentáře ke sjezdu v Červnu říká: „Nechť tedy těch několik nespokojenců jde jinou cestou: podle výsledku budeme rozsouzeni.“130 Podle Kárníka tito nespokojenci založili velmi krátce po sjezdu Veleobec českých komunistů a časopis Komuna. V těchto aktivitách se inspirovali ruskou revolucí a snažili se o vlastní aktivitu, přičemž kladli důraz na hnutí nezaměstnaných. Distancoval se od nich zbytek bývalých anarchistů, jejichž vývoj o několik let předběhli a nezískali ani jiné stoupence a tak jejich skupina brzy zanikla.131

Většina bývalých anarchistů ovšem vstup do ČSS schválila a její priority v této straně by bylo možné shrnout takto: prosazování důsledně socialistické politiky, která pro ně v té době především znamenala socializaci velkých majetků a výrobních prostředků; prosazování jednoty socialistických sil; šíření anarchistických myšlenek.132

Pokud se týče důsledného socialismu, představovali si pod „českým socialismem“ čeští anarchisté jakousi trochu umírněnější verzi svých vlastních myšlenek. V programu strany byla skutečně obsažena anarchistům blízká samospráva výrobců a negace státního socialismu. Zatímco pro národněsociální vedení ČSS to byl spíše dočasný ústupek anarchistickému radikalismu a zároveň vítaná příležitost jak se vymezit vůči etatismu sociální demokracie, anarchisté brali program vážně a spíše jako minimální. I oni ale o poznání slevili ze svých původních anarchistických názorů. Hlavním bezprostředním cílem pro ně byla socializace. O tom, jaký k ní měli přístup, svědčí brožura Jaroslava Štycha Socializace průmyslové výroby, vydaná v knižnici Mladých Proudů (časopis národně sociální mládeže) roku 1919. Autor se zde dosti negativně vymezil proti radikálním snahám některých anarchistů a socialistů o změnu celé struktury výroby, které si mohly klidně nalézt základ jak v Marxovi, tak v Kropotkinovi: „Socialismus neznamená naprosté zrušení nebo zničení dnešního výrobního způsobu a postavení nového od základu. To by byla cesta chybná, která by zvláště v době nynější průmyslové krize při nedostatku surovin a odbytišť pro vývoz průmyslových výrobků vedla k naprostému hospodářskému rozvratu. Byla by to socializace bankrotu… Kapitalistický způsob výrobní není špatný tím, jak výrobu organizoval, jakých technických prostředků k ní využíval, nýbrž nespravedlivým rozdělením výtěžku práce…“133 Štychovi bylo rovněž jasné, že ke skutečnému socialismu může dojít jen pokud bude mezinárodní a nezůstane izolován v jednom národním státě. Anarchisté, zejména ti, kteří si před válkou prošli delší anarchistickou aktivitou, si velmi dobře uvědomovali, že stávající socializace nebyla branou do socialistického ideálu, ale pouze přiblížením se mu. To bylo například vyjádřeno anarchosyndikalistickým předákem Václavem Draxlem. Jak říká záznam jeho příspěvku z diskuse o socializaci dolů: „Řečník faktickému provedení socializace až do těch ideálů sociálních nevěří a to potud, pokud bude existovat měna, pokud bude trvati námezdní poměr.“134

Pokud se týče šíření anarchistických myšlenek, napsal Červen již o sloučení s národními sociály slova, která jej vyzdvihují právě pro získání pole působnosti pro šíření názorů blízkých anarchistům: „Získali jsme poctivým názorům socialistickým širší kruh posluchačstva.“135 Sjezd vznesl konkrétní požadavek: „K činnosti, kterou se chceme uplatniti ve straně, je nám potřebí rozhodně vlastního listu, který by jednak mezi našimi stoupenci působil pro účast na práci ve straně a pak též byl nám orgánem, kterým bychom mohli zásady českého socialismu rozebírati, rozšiřovati i hájiti jich proti znehodnocováním a předsudkům, jež se objevují hojně nejen v listech stran měšťáckých, ale i v socialistickém tisku obou stran.“136

V dalších částech této kapitoly bych se rád zaměřil na jednotlivé prostředky, jimiž se bývalí anarchisté pokoušeli své cíle v rámci strany uskutečňovat v rámci politického systému první republiky a strany, do níž vstoupili, a na výsledky tohoto úsilí.

Přední osobou v tomto uskutečňování se stal Bohuslav Vrbenský, již tak čelná postava anarchokomunistického hnutí. Již před sjezdem byl totiž jmenován ministrem zásobování v Kramářově vládě. Ministerstvo zásobování přitom tehdy ve válkou rozvrácené zemi bylo dosti strategickým postem, pokud by ministr neobstál, čelila by patrně mladá republika značným sociálním otřesům, zejména pokud uvážíme, jak rozsáhlé bylo hnutí proti hladu a špatné hospodářské situaci v posledních letech války a jak rozsáhlých protestních akcí bylo schopno. Právě to bylo patrně hlavní pohnutkou, proč byl do čela resortu jmenován radikál Bohuslav Vrbenský, podle Tůmy populární v širokých vrstvách obyvatelstva. Svými schopnostmi měl přispět k zlepšení situace a svou popularitou posilovat dojem, že je o lidi postaráno a že mají ve vládě „svého člověka“.

Vrbenský se snažil dostát povinnostem svého úřadu. Zejména zpočátku pracoval nejen na pracích týkajících se jeho resortu, ale věnoval velkou část svých aktivit i celovládní agendě, především značně ožehavému tématu hranic nového státu. Jako předák dělníků z hornického severu byl právě on na konci listopadu 1918 pověřen, aby převzal mostecké doly od Němců, kteří je obsadili. Po krvavém střetnutí československých vojáků a německého Volkswehru pomohl zastavení násilí a zúčastnil se podpisu faktické kapitulace Němců. Svůj úkol týkající se dolů úspěšně splnil. K hranicím státu měl ovšem, jak jsme již viděli, mnohem rezervovanější postoj než jiní politici, často stavící na historické podobě českých zemí, a proto také např. počátkem ledna 1919 odmítl plány na anexi Kladska a Těšínska.

Ve svém vlastním resortu se pak Vrbenský snažil vyřešit zásobovací situaci nejširších vrstev. Tlačil na rozsáhlé nákupy potravin ze zahraničí, kvůli čemuž se radikálně střetával zejména s ministrem financí Aloisem Rašínem. Byl za to také velmi tvrdě kritizován národně- demokratickým a agrárním tiskem. Kritika poté ještě vzrostla, když bez vědomí vlády objednal pro uspokojení poptávky značné množství argentinské pšenice.

Ani jako ministr neměl Vrbenský rozpaky mobilizovat přímo lidové masy a iniciovat jejich samosprávné aktivity. Již v lednu 1919 zřídilo jeho ministerstvo dvoustupňové (okresní a místní) hospodářské rady, které měly kontrolovat zásobování. A nevzdal se ani relativně radikální rétoriky zaměřené proti těm, kteří na distribučních problémech a nedostatku potravin bohatli. Tato politika byla populární, jak o tom svědčí i to, že jinak velmi radikální pražská květnová hladová demonstrace vyhlásila Vrbenského přítelem lidu a dokonce vyvíjela nátlak na Národní listy a Venkov, aby přestaly psát proti Vrbenskému.

Jestliže v prvních měsících republiky tedy Vrbenský značně přispěl k její stabilitě, postupem času se stal naopak nepohodlným. Jestliže na něj velmi nevybíravě útočil pravicový tisk, i tisk československých socialistů se jej zastával jen velmi málo, což vedlo k paradoxní situaci, že si dokonce sociální demokraté stěžovali, že jej těžko mohou hájit, když „orgány vlastní strany ministrovy mlčí“.137 Do nové, Tusarovy, vlády již Vrbenský povolán nebyl.138

To vyvolalo relativně silné stávkové hnutí na severu Čech, především na Mostecku a v Duchcově, kde měli anarchisté svou základnu. Již to, že stávku spoluorganizovali sociální demokraté a že se do ní mělo zapojit i mnoho neorganizovaných dělníků (a to jak českých, tak i německých), ale svědčí o tom, že si Vrbenský svým výkonem úřadu získal stoupence i mimo řady svých tradičních příznivců. Stávka byla utlumena svými vůdci Brožíkem a Draxlem, přispěl k tomu (jen zdánlivě paradoxně) i sám Vrbenský svým prohlášením v tisku.139

Bohuslav Vrbenský byl ministrem až v druhé Tusarově vládě (květen – září 1920). Bylo mu svěřeno ministerstvo veřejných prací, v němž se snažil připravit návrh na socializaci dolů. Střetl se zde už ovšem s nevolí nejen ostatních politických stran a proudů, ale dokonce i svých vlastních podřízených na ministerstvu, kteří měli návrh všemožně zdržovat. Na jeho úspěch v takovémto celkově nepříznivém politickém prostředí pak pochopitelně nešlo ani pomýšlet.140 Znovu se stal ministrem, tentokrát zdravotnictví a tělovýchovy, ve vládě Edvarda Beneše v září 1921. Zde se snažil přispět k realizaci programu ČSS, prosazoval také např. navázání diplomatických vztahů se sovětským Ruskem, s tím vším ale byl v oné vládě zcela ojedinělým hlasem. Prosadil rovněž několik dílčích opatření ve prospěch svého resortu, jako celek ale jeho ministerská práce dosáhla opět naprosto minimálních výsledků.141 Z vlády odešel v roce 1922, tentokrát již definitivně. Jen okrajovou zmínku si zasluhuje to, že během prosincové stávky roku 1920 komunisté navrhovali ve svých (nerealizovatelných) požadavcích Bohuslava Vrbenského na post premiéra.142 Je to mimo jiné doklad toho, že komunisté byli jedněmi z mála těch, pro něž by byl Vrbenský přijatelný, a ne pouze trpěný partner.

Luisa Landová-Štychová roku 1923 líčila Vrbenského činnost jako usilovnou snahu prospět lidu, pro niž byl zbytkem politiků ostrakizován, i proto, že zkřížil zájmy vlivných sociálních skupin – jako ministr zásobování zájmy „keťasů“, jako ministr veřejných prací zájmy majitelů dolů a jako ministr zdravotnictví a tělovýchovy „musel ustoupit intrikám jednak pivovarských a lihovarských kapitalistů, jakož i různých jiných kšeftařů, před kterými bránil zdraví a tělesnou regeneraci lidu.“143 K tomuto textu, diktovanému také, přinejmenším částečně, momentálními propagačními důvody, je ovšem třeba dodat, že rovněž Vrbenský mnohdy vystupoval jako zástupce zájmů konkrétních sociálních skupin, především „svých“ horníků, jimž např. vymohl v době, kdy byl ministrem zásobování zvláštní příděly.144 Pokud bychom měli stručně shrnout Vrbenského ministerské působení ze zpětného pohledu, musíme konstatovat, že ve svém prvním ministerském postu prospěl upevnění republiky a stabilizaci situace v ní. Sporná byla ovšem užitečnost jeho činnosti pro cíle, které si sám stanovil. Nepodařilo se mu splnit klíčové požadavky, o něž usiloval. Ve svém postavení pouhého mluvčího malé menšiny bývalých anarchistů, kteří zvolna ztráceli oporu i ve své vlastní straně, mohl jen dost těžko prosadit nějaké zásadnější změny. Zbyla mu role bojovníka za slušné podmínky pro masy lidí a člověka, vylepšující obraz vlády v očích levicově naladěných pracujících a inteligence. Taková postava se jistě hodila ke stabilizaci situace v neklidných dobách, v nichž navíc měla velkou podporu levice. Poté, co pravice, střed a umírněná levice získaly dostatečnou sílu k samostatnému vládnutí, nebylo už ale někoho takového třeba.

Bývalí anarchisté se také snažili o sjednocení všech levicových sil v boji za socialistický charakter státu. Již jsem upozornil, že se původně orientovali spíše na pravici v sociální demokracii. Stále se snažili o sloučení obou velkých socialistických stran, to byla ovšem jak z politických, tak i z osobních důvodů předem marná snaha, zejména v situaci, kdy po spojení daném za války společným nepřítelem a úzkým manévrovacím prostorem docházelo v novém státě k rozsáhlé diferenciaci levicové politiky. Anarchisté si navíc, jak jsme již viděli, udržovali pozitivní a negativní názory na jednotlivé socialistické politiky spíše podle jejich přístupu za války než podle jejich aktuálního politického směřování či celkových politických pozic. Ke sloučení stran nedošlo, rozhodně se mu postavila především levice ve sociální demokracii, přesto ale průběžně docházelo k především akční spolupráci během stávek a podobných akcí.

Anarchisté z ČSS ovšem silně kritizovali marxistickou levici v sociální demokracii nejen kvůli chování Bohumíra Šmerala za války, ale také proto, že se stále hlásili k československému státu a odmítali toto hnutí jako hrozbu republice a potažmo i socialistickým výdobytkům v ní dosaženým (nebo takovým, v jejichž budoucí dosažení doufali). Uchovávali si stále anarchistickou animozitu vůči marxismu. Pocítili také přímo ve svém jádru odpadnutí bolševizující frakce (viz níže), což je v jejich odmítavém přístupu přirozeně ještě více utvrdilo. Nechápali Rusko jako nějaký vzor k následování, na druhou stranu si ho vážili pro revoluci, která skoncovala s carskou despocií i s kapitalismem a která uskutečnila celou řadu pronikavých socialistických změn, i když nesouhlasili s tvrdými metodami bolševické státní moci. Vysoce také oceňovali roli, jíž revoluce v Rusku přispěla k ukončení války a tím i k nezávislosti a vzniku československého státu.

Vzhledem k tomu i k jejich radikálním názorům se jim logicky nejbližším partnerem na socialistické scéně stala navzdory všem politickým i osobním animozitám levice v sociální demokracii, pozdější komunistická strana. Prvním impulzem k solidaritě s touto stranou byla prosincová generální stávka roku 1920. Bývalé anarchisty stojící nyní na straně republiky šokoval brutální postup „jejich“ policie proti stávce stejně, jako postoj „jejich“ strany, která komunisty odsoudila a otevřeně se přihlásila ke stávkokazeckým aktivitám jako ke státotvorným a protibolševickým činům.145 Luisa Landová-Štychová se při té příležitosti pokusila vytvořit ve straně opozici, to se jí ale nezdařilo, a tak jediným projevem nesouhlasu s potlačením komunistů byl článek Theodora Bartoška Tři roky v republice uveřejněném v časopise Volné myšlenky, kde byl předsedou.146

Tento názorový rozpor nebyl jediným. Ještě silněji se rozpory projevily kolem IX. sjezdu strany 16.–21. května 1921, kdy její vedení prosazovalo změnu programu a návrat ke starému názvu. Anarchisté mohli dostat názorné doklady pro názor, že, podle Luisy Landové-Štychové při slučování s národními sociály přehlíželi „konjunkturní ráz nadšení některých bratří z bývalého národně sociálního vedení, kteří v celé té slučovací akci viděli jen výhodný obchod své strany.“147 Právě zde došlo k prvnímu skutečně významnému a otevřenému konfliktu se stranickým vedením, konfliktu, ve kterém bývalí anarchisté dokázali mobilizovat svou základnu v severních Čechách148 i nespokojence mimo tradiční anarchistické řady. Název změněn nebyl – což může sloužit jako ukázka toho, že zájem udržet si ve straně bývalé anarchisty byl stále silnější než sklon k vlastním tradicím, ale i to, že maximální dosažené (a možná i možné) vítězství bývalých anarchistů ve straně československých socialistů bylo povýtce symbolického charakteru.

Skutečnou příležitostí ke spolupráci s komunisty a zároveň situací, která se s zdála být příznivá pro realizaci přání bývalých anarchistů po jednotě levice byla ale až situace, kdy komunistická strana roku 1921 přijala za svou taktiku jednotné fronty. Ta měla být sjednocením dělnických organizací proti buržoazii a pojistkou proti tomu, aby rozpory mezi politickými organizacemi pracující třídy neoslabovaly její boj jako celku; zároveň zde byl jasně patrný záměr prostřednictvím společných zápasů dostat masy pracujících pod vliv komunistické politiky, radikalizovat je a demaskovat před nimi jejich dosavadní politické vůdce jako nedůsledné, kompromisní, nebo přímo zrazující.149

Národněsociální vedení těmto nabídkám spolupráce pochopitelně nedůvěřovalo a odmítalo je přijmout, ke spolupráci s komunisty bylo ochotné jedině v případě, že se komunisté jasně přihlásí k loajalitě k ČSR a „zastaví všechny podvratné akce“.150 (Je pochopitelně otázka, zda se jednalo o nabídku, jejímž cílem bylo skutečně dosáhnout jednoty za společně přijatelných podmínek, nebo o snahu srozumitelně vysvětlit svou nevůli v jednotné frontě působit.) Toto vedení samo pak usilovalo, aby stálo v čele dělnických akcí. Anarchokomunisté ovšem zásadně nesouhlasili s tím, že národněsociální vedení naprosto odmítalo spolupráci s komunisty a přitom se strana účastnila koalice s buržoazními stranami. Proto se začali hlásit k myšlence jednotné fronty socialistických stran včetně komunistů. Její hlasatelkou se stala především radikální Luisa Landová-Štychová, mnohem opatrněji ji následoval Vrbenský a další členové skupiny. Luisa Landová-Štychová se mimo jiné zúčastnila opoziční schůze 15. června v Brně, kde byla schválena rezoluce proti koalici s buržoazií a za jednotnou frontu.151 Navzdory problémům, které jí to ve straně způsobilo, se pak zúčastnila aktivit vycházejících z principu jednotné fronty v Praze: Přípravného výboru proletářské jednoty pro velkou Prahu a Rady nezaměstnaných. O své účasti přitom dokonce informovala vedení strany až ex post, což v něm pochopitelně vzbudilo značnou nevoli. I přes zákaz vedení strany Luisa Landová-Štychová v Přípravném výboru setrvala a dokonce se účastnila jeho veřejného vystoupení (veřejné schůze žen 22. listopadu 1922). Opustila jej teprve po stupňovaném nátlaku strany, když jí hrozilo vyloučení.152 Spory kolem těchto aktivit vedly až na pokraj roztržky, vedení strany Klofáčovými ústy splácelo tvrdou kritiku koalice s buržoazními stranami rétorikou hovořící o komunistických buňkách řízených z Moskvy, které mají ve straně způsobit podobnou roztržku jako levice v sociální demokracii.153

Aktivity kolem jednotné fronty byly především pokračováním úsilí bývalých anarchistů o sjednocování levicových sil za účelem splnění socialistických cílů. Namísto posilování této jednoty ale přispěly k diferenciaci uvnitř vlastní strany. Vedení pochopilo, že v bývalých anarchistech má ve straně vzpurnou opozici s jinými názorovými východisky, svolnou ke spolupráci s komunisty, která byla pro ně nepřijatelná. Navíc se patrně začaly objevovat tlaky, aby se zbavilo nepohodlných radikálů. Vedení strany, která chtěla hrát zodpovědnou (a vládní) roli v české národní politice, si nemohlo dovolit trpět ve svých řadách radikální frakci spolupracující v nátlakových akcích s antisystémovou politickou silou. Proto se již patrně jen čekalo na záminku pro vyloučení anarchistů.

Anarchisté, známí svými útoky na parlamenty za Rakouska-Uherska, se zúčastnili i práce v parlamentu ČSR. Bohuslav Vrbenský, Theodor Bartošek, Luisa Landová-Štychová a Stanislav Kostka Neumann se podíleli na revolučním Národním shromáždění. Jejich osudy zde byly různé. Zatímco bouřlivák Neumann parlament relativně brzy opustil154 (po volbách roku 1920 za něj sestavu „anarchistických“ poslanců doplnil Václav Draxl), těžištěm Vrbenského aktivity vesměs byly úkoly spojené s vládní funkcí nebo politikou ve straně a Luisa Landová-Štychová byla patrně aktivnější v hnutích pracujících, stal se parlament dobrým polem působnosti zejména pro Theodora Bartoška, který zde mohl výrazně uplatnit své právnické vzdělání. Podle vzpomínek Luisy Landové-Štychové se zapojil mimo jiné i do vytváření československé ústavy a také vytvářel definitivní, paragrafované znění návrhů zákonů svých kolegů z poslaneckého klubu.155 Především se ale parlament stal místem, kde skončila celá řada radikálních i méně radikálních návrhů anarchistů, aby zde nakonec zanikla i jejich iluze, že jsou schopni za stávajícího poměru sil prosadit významnější změny jako poslanci parlamentu za koaliční stranu.

Zásadní byl především socializační návrh, který podali Vrbenský s Bartoškem ještě v roce 1918 na půdě Socialistické rady. Obsahoval zabavení všeho majetku nad 300 000 Kč, půdy nad 50 hektarů a podniků nad dvacet zaměstnanců ve prospěch státu. Návrh také proklamoval zrušení námezdní práce, která měla být nahrazena přímým podílem pracujících na zisku. Podniky měly být spravovány družstvy zaměstnanců, zabavená půda měla být předána malorolníkům (aby zvětšila jejich majetek nejvýše na 5 hektarů) a zemědělským družstvům tvořeným zejména bývalými zemědělskými dělníky.156 Tento radikální návrh, který ovšem byl v intencích radikálního programu ČSS, autoři navíc prezentovali jako minimální. Socialistická rada jej ovšem pokládala za příliš radikální a měl být umírněn, mezitím se ale sama Rada rozešla. Návrh se tak příznačně nedostal ani do parlamentu.157

Ne sice až takové, ale dost podobné osudy měl návrh Theodora Bartoška na odluku církve do státu, což byla pro něj jako pro antiklerikála dosti klíčová záležitost. Ač bývalí anarchisté na tomto bodě trvali a prosazovali jej do podmínek ke koalici až do roku 1922, nikdy se jim jej prosadit nepodařilo. Anarchistům v ČSS se tak podařilo dosáhnout jen dílčích změn a pochopitelně jen tehdy, pokud pro ně nalezli širší podporu.

Asi první kritickou (a to velmi kritickou) reflexí parlamentní činnosti bývalých anarchistů byl polemický text (vyšel na pokračování v červenci – září 1920 v Červnu) S. K. Neumanna, kterému jeho bývalí kolegové po jeho přechodu k radikální komunistické politice (viz níže) vytýkali, že i on mohl do podoby státu zasáhnout coby poslanec a dal místo toho přednost plané radikální opozici. Neumann odpověděl skutečně břitkým článkem Parlametarism a poslanecká práce, ve kterém zúročuje své zkušenosti z parlamentu, ale patrně také éru anarchistické publicistiky. Neumann byl zle ironický a zároveň poukazoval na faktickou bezmocnost jednotlivých poslanců: „Písemný návrh může podati každý poslanec, když má po ruce půlarch papíru. Navrhnouti může cokoli a navrhuje pravidelně věci, které příjemně lechtají jeho voliče nebo příslušníky odboru, ve kterém pracuje. Na tomto půlarchu pan poslanec zakládá, staví, zřizuje, subvencuje, organizuje, reformuje, zestátňuje, znárodňuje atd., všecko zřetelným písmem na dobrém papíře… jednotlivý poslanec, pokud není uznaným machrem své strany a není ochoten výti s vlky, nemůže zhola nic. Nemůže podati návrhu nepohodlného spiknutí patentovaných majitelů strany, poněvadž by nesehnal dostatečného počtu podpisů, a každý návrh má ostatně projíti klubovní cenzurou. Ale i kdyby se mu podařilo návrh podati – vždyť pp. kolegové jsou někdy liberální, vědouce, jak to nakonec dopadne -, zůstane návrh jen kusem papíru, nemá-li poslanec za sebou silného sdružení.“158 Neumann v rámci svých tehdejších radikálních komunistických názorů odmítl jakoukoli pozitivní roli parlamentu a prohlásil pouze, že by „byl potěšen, kdybych viděl dnes dvanáct nebo patnáct poctivých komunistů šlapati soustavně na paty poslaneckým tvůrcům velkého politického díla v Rudolfinu.“159

Bývalí anarchisté se nemohli ztotožňovat s radikalistickými názory svého někdejšího kolegy, na druhou stranu i oni se museli být a byli vědomi, že v parlamentu nemají mnoho prostoru pro své úsilí. Zejména po vzniku tzv. Pětky byla jejich aktivita omezena na minimum.

Právě v parlamentě se ale odehrál poslední zápas bývalých anarchistů s vedením strany, který vedl k jejich definitivnímu rozchodu se stranou. Jednalo se o zákon na ochranu republiky, který byl připravován již dříve, vládní koalice jej ale nechala projednávat až ve zjitřené atmosféře po atentátu na Aloise Rašína. Proti tomuto zákonu, který umožňoval vážně omezit činnost radikální opozice, protestovala KSČ i strany národnostních menšin. Vedle toho se proti němu postavili i bývalí anarchisté v řadách ČSS.

Jejich opozice proti zákonu nebyla úplnou samozřejmostí. Bývalí anarchisté se hlásili k republice i k její obraně. Luisa Landová-Štychová ve svých vzpomínkách dokonce tvrdí, že první návrh zákona na ochranu republiky pocházel od ní a byl zaměřen především na pro-habsburská rezidua ve státní správě i jinde.160 Předložený návrh ale především znamenal hrozbu pro politickou opozici. Theodor Bartošek proto navrhl v zákoně celou řadu změn. Poslanecký klub strany je přijal za své, ovšem nehájil je v koalici, smířil se s původní předlohou zákona a vyhlásil za povinnost svých členů pro ni hlasovat. Anarchisté se ale po protestech tří set místních organizací ČSS rozhodli hlasovat proti zákonu. 6.3.1923 zdůvodnil Theodor Bartošek v rozsáhlém projevu, že proti zákonu nebude hlasovat jednak pro jeho některá nepřijatelná ustanovení, ale také proto, že, jak řekl jménem bývalých anarchistů, „musíme se však zásadně opříti nedemokratickým metodám, jež vžily už se v této sněmovně a jež jeví se např. v tom, že nemá býti pozměňovacích návrhů… nestrpíme zneuctění a snížení své poslanecké funkce na pouhou mechanickou činnost hlasovací…“.161 Poslanci byli ještě v noci z 7. na 8. březen vyloučeni z klubu poslanců. ČSS se obrátila k volebnímu soudu, aby zbavil čtyři odbojné poslance poslaneckých mandátů, protože porušili stranickou disciplínu „z důvodů nízkých a nečestných“.162 Krátce poté, 22. března, vytvořili bývalí anarchisté společný klub se čtyřmi poslanci Nezávislé socialistické strany dělnické (odštěpku od sociální demokracie). To byla ovšem pouze epizodní aktivita, protože již dva měsíce na to, 22. června 1923, volební soud bývalým anarchistům odebral mandáty, i když musel odmítnout „nízké a nečestné“ důvody.163 164

Bývalí anarchisté se tedy nejen ocitli ve změněných podmínkách sami v parlamentu, ale ztotožnili se s ním nad rámec výjimečných okolností revolučního převratu, setrvali v něm pět let a opustili jej až v rámci boje za slušnější, poctivější parlament.

Jestliže si bývalí anarchisté vytkli za svůj úkol šířit anarchistické zásady nebo jejich slovy myšlenky „slovanského a francouzského socialismu“ ve straně, uvědomovali si již na svém sjezdu počátkem roku 1919, že k tomu, právě tak jako k organizaci své frakce a k společnému působení na vnitřní život strany budou potřebovat vlastní nezávislý časopis. Ať už pro nevůli strany nebo pro pohlcení většiny anarchistických funkcionářů jinými aktivitami k vytvoření takovéhoto samostatného tiskového orgánu anarchistické frakce ve straně nedošlo.

Jeho úlohu po jistou dobu suploval časopis Červen založený S. K. Neumannem po jeho návratu z fronty již na počátkem března roku 1918. Tato revue, redigovaná Neumannem a Káchou, byla ovšem vždy převážně časopisem kulturně-politickým, s dominantním vlivem Neumannovy osobnosti. Ostatní bývalí anarchisté (např. Borek či Landová-Štychová) do něj přispívali, to ale bylo vše. Již během roku 1919 navíc právě Červen začal artikulovat nespokojenost se stranou a s politikou setrvání v ní a na jaře 1920 z ní Neumann a jeho stoupenci definitivně vystoupili. Tím Červen zcela přestal plnit úlohu orgánu anarchistické frakce ve straně, kterou beztak vždy splňoval jen podmínečně.

Jiným časopisem, jemuž bylo zaplňovat tuto mezeru, byly Hornické listy, časopis s již předválečnou tradicí, orgán severočeských anarchosyndikalistů.165 I ten, ačkoli například přinášel stati anarchokomunistů, nikdy nemohl plnit úlohu hlasatele anarchistických názorů v celé straně, už jen pro své specifické zaměření hornického odborového časopisu.

Anarchisté také participovali na časopisech celé strany, zde ovšem měli dosti omezený manévrovací prostor. Jistou možnost šířit své ideály měli hlavně v časopise národněsociální (respektive československy socialistické) mládeže Mladé proudy, kde otiskovali překlady anarchokomunistů i články z historie socialistického hnutí. Anarchista Vrbenský přispěl také sérií svých článků, jež vydal později jako brožuru Vývoj otázky znárodnění a socializace dolů, do revue Budoucno Františka Krejčího, který měl na řadu věcí obdobný názor jako anarchisté. Mnohem horší pozici již anarchisté měli v ústředním orgánu strany, v Českém slově, a to navzdory tomu, že v jeho ranním vydání získal bývalý anarchista Vlasta Borek dokonce post šéfredaktora. Časopis byl pevně řízen stranou a publikoval především názory starých národních sociálů, které byly pro anarchisty často přímo nepřijatelné. Výmluvné je vyjádření Luisy Landové-Štychové z anarchistického sjezdu v únoru 1919, že je „obětí psát do Českého slova“.166 O reálném postavení šéfredaktora i dalších redaktorů z okruhu bývalých anarchistů svědčí jejich osudy poté, co si v časopise strany dovolili kritický postoj. To se stalo během diskusí o zákonu na ochranu republiky, kdy 17.1.1923 otiskl redaktor Josef Kozák kritický úvodník na toto téma (opět ovšem zákon neodmítal, pouze k němu měl řadu výhrad). 22.1. byl článek tvrdě odmítnut vedením strany a koncem ledna byli redaktoři z Vrbenského skupiny včetně šéfredaktora propuštěni.167

Vedle podílu na časopisech strany se ovšem anarchisté snažili i publikovat díla klasiků anarchismu, především Petra Kropotkina. Podařilo se jim vydat celou řadu rozsáhlých Kropotkinových prací, např. Anarchistickou morálku, Mladým lidem, Moderní vědu a anarchismus, Pospolitost (v originále „Mutual Aid“), Historickou úlohu státu, Moderní vědu a anarchismus či Blahobyt pro všechny. Některé z nich byly vydány před Neumannovým odklonem od anarchismu v edici Června, další družstvem Kniha, v němž pracoval Michal Kácha, další pak tiskovým družstvem Mladých proudů. Překladatelská práce spočívala především na Vlastimilu Borkovi.

Anarchisté se také účastnili sborníku k 25. výročí od založení strany, kam přispěli svými vzpomínkami Theodor Bartošek, Václav Draxl, Bohuslav Vrbenský, Vlasta Borek, Fráňa Kulhánek a Petr Pech.168 Mezi články o historii strany tak zde nalezneme i vzpomínky na předválečné anarchistické hnutí. Svými vzpomínkami bývalí anarchisté rovněž přispěli do sborníku Český antimilitarism redigovaného Emilem Špatným, věnovaného předválečným antimilitaristickým aktivitám.

V době, kdy byla většina bývalých anarchistů v ČSS ještě konformní s politikou strany a kdy se více či méně z přesvědčení, že by tato strana mohla pomoci realizovat jejich socialistické cíle, podílela na její činnosti a politice, rostla zde také menšina nespokojenců s touto stranou a politikou setrvávání v ní. Tato nespokojenost byla jednak dána přílišným nesouladem mezi anarchistickými zásadami a praktickou činností v ČSS, zčásti ale také vlivem ruské a německé revoluce, přičemž především ruská revoluce a myšlenky bolševismu se měly stát vzorem pro hlavní opoziční tendenci. Jejím mluvčím pak bude dlouholetý předválečný anarchista S. K. Neumann.

Jeho vývoj k bolševickému komunismu nebyl přímočarý, právě naopak. Původně byl nadšen novým státem a možnostmi, které se zdály otevírat socialistické politice. Proti této situaci mu připadala revoluce v Rusku jako výbuch polovzdělaného barbarství a nesmírné krutosti. Proto se např. v říjnu 1918 postavil přímo proti ruské revoluci a na stanovisko schvalování západní intervence.169 Tyto své názory ovšem začal překonávat s tím, jak zjišťoval meze politické činnosti v rámci ČSS a parlamentní aktivity ve stávající republice vůbec.170 Jestliže Neumann ještě na jaře 1919 podporoval ČSS ve volbách, v rostoucí míře se začíná se stanovisky strany rozcházet. Patrně na podzim 1919 došlo v anarchistické frakci k definitivní, byť ještě neveřejné roztržce mezi její většinou na jedné straně a Neumannem a Káchou na straně druhé.171

Souběžně s tím Neumannův Červen informoval o vývoji hnutí ve světě a všíml si jeho příklonu k bolševismu. Svůj velký vliv zde měl příklon českých anarchistů z USA k bolševismu172 – s těmi se později Neumannovi stoupenci zkontaktovali a obdrželi od nich také finanční podporu pro časopis.173 Seznámil se také s bolševickou teorií a přetiskl na stránkách Června některé zásadní statě od Lenina. V listopadu 1919 pak definoval svůj vztah k bolševismu v článku Bolševictví (který je reakcí na – nepejorativní – slova Emanuela Rádla o „bolševictví“ Června) takto: „Červen bojuje za staré ideje socialismu a přitom nemůže ovšem zastrčiti hlavu do písku před faktem, že ruské bolševictví učinilo první veliký, více nebo méně správný pokus o takzvanou diktaturu proletariátu a socialistickou ústavu. Vedle toho nemůže upříti ruské revoluci ohromného významu pro vývoj socialismu na celém světě. Bolševictví je spíše praxe než idea, ruská praxe… Ideje, o něž tu běží, jsou starší než bolševictví. Bojuje-li Červen za ideje, jsou to, opakujeme, staré ideje socialistické, komunism, za který jsme bojovali již dávno před válkou, kdy o bolševictví se u nás nic nevědělo a kdy snad vůbec ještě neexistovalo. Je-li dnes v našem snažení něco nového z ruského příkladu odvozeného, je to úmysl najíti smír mezi komunismem autoritářským (státně socialistickým) a komunismem svobodářským (anarchistickým) v praxi, která by byla méně bolestná, než praxe ruská.“174 Zde je již jasně patrný posun ve stanoviscích a apologetický přístup k bolševismu, zároveň ale ještě nejde o plnou identifikaci. Neumann se zde také již plně neztotožňoval se svým starým anarchismem, hlásil se ovšem ke své dřívější anarchistické aktivitě jako k „boji za komunismus“.

Právě vývoj od anarchismu k bolševickému komunismu u Neumanna probíhal postupně, je zaznamenán v jeho článcích a byl pro celý jeho okruh dosti určující. Proto je podle mého soudu třeba věnovat se mu ještě před tím, než se budeme zabývat organizačním vývojem celé skupiny.

Ještě v březnu 1919 publikuje Neumann článek Dvé komunismů, odlišuje komunismus na autoritářský či státní a svobodný, přičemž k charakteristice komunismu obsáhle cituje Kropotkina a na adresu opačného proudu a událostí v Rusku píše: „Proto jest třeba si přáti, aby krutosti bolševického (autoritářsky komunistického) režimu ruského poučily svět o tom, čeho třeba a čeho měli bychom se vyvarovati. Především u nás.“175 Již zde je ale patrný vývoj od původních Neumannových ideálů a vliv leninské interpretace marxismu, když píše, že „žádný převrat, žádná revoluce, ani žádná její revoluce, ani ta naše česká revoluce, neobešly by se bez jisté diktatury, bez jistého násilí, že tedy ani převrat společnosti kapitalistické ve společnost socialistickou nepůjde bez jakési diktatury a že násilí, které znamená, bude tím menší a bezvýznamnější pro poražené i celek společnosti, čím protivník náš bude – rozumnější.“176 Již v srpnu 1919 ale publikoval článek s příznačným názvem Šedivé teorie a mrtvé zásady. Zde formuluje svou myšlenku, k níž se vracel i později, že na myšlenkový vývoj bylo dost času před válkou a nyní je třeba jednat, a to bez ohledu na dogmata a s ohledem na skutečnost: „Především však v době převratů, v době, kterou dnes prožíváme, je na místě odpor proti zešedivělým teoriím a mrtvým zásadám, poněvadž tj. právě jeden z výsledků předchozího vývoje, že jisté teorie a zásady byly odsunuty, zavrženy, korigovány. Teď se má jednati dle zásad, které zvítězily, a co zvítězilo, to nejlépe vidíme v tom, co skutečně dnes žije, jedná a strhuje za sebou davy a svět. (…) Dnešní doba jako doba revoluční akce po delší době myšlenkového vývoje vynesla na povrch názory, které v tomto vývoji dokázaly svou sílu, a taktiky, které tento vývoj zrodil a posvětil. Chybili bychom tudíž, kdybychom ve svém teoretickém, zásadovém sobectví čili lásce ke svému myšlenkovému světu šli tak daleko, že bychom odmítli zařaditi se v soudobé hnutí revoluční jako jeho organický článek.“177 V dubnu 1920 pak otiskl stěžejní článek Anarchisté a třetí internacionála, který měl být jistou reflexí názorového vývoje anarchistů v posledních letech. Jmenuje příčiny, jimiž jsou:

Leninova interpretace marxismu, která vrátila „socialismu jeho pravý prvotní radikální a revoluční smysl“178 a zúčtovala s umírněným až oportunistickým dědictvím sociální demokracie. Tato interpretace se zároveň byla schopna kriticky vyrovnat s anarchismem a přinést pro něj přijatelnější přístup ke státu, než byla dosavadní marxistická koncepce. Jak to mnohem později shrnul Daniel Guérin: „…Lenin anarchistům ve Státu a revoluci na omluvu daroval kytici, ve které se však skrývaly trny. Ve vztahu k sociálním demokratům se postavil za anarchisty a obvinil sociální demokraty, že anarchistům přenechali monopol na kritiku parlamentarismu (…) Anarchisté ‚správně odhalili oportunistický charakter názorů většiny socialistických stran na stát‘“.179

Blízkost tohoto radikalismu k anarchistickému konceptu přímé akce.

Úspěch revoluce, to, že „socialism dospěl konečně po všech utopických snech a vědeckých teoriích k činům.“180

Neumann se ani v tomto článku nevzdal anarchistických myšlenek jako celku, odmítl ale stát kvůli nim stranou bolševického hnutí: „Není třeba, aby se vzdávali ideálů; je nutno, aby se vzdali předsudků. Úkolem anarchistů zůstává i nadále udržovati světlo sociálního idealismu, pojmy svobody, spravedlnosti a vzájemné pomoci v jejich nejčistší lidskosti, ale tato jejich ideová služba sociální nesmí je činiti neplodnými v sociálním zápasu, nesmí je izolovati od bojujícího proletářského světa.“181 Ani tím ale Neumannův názorový vývoj neskončil. Za definitivní zúčtování s anarchismem můžeme pokládat článek Ideál a skutečnost ze září 1920. Jeho reflexe je tvrdá: „Ano, snili jsme – a nebyli jsme sami – o svobodném, zdravém a krásném člověku ve svobodném, zdravém a krásném národě, snili jsme o federaci takových národů, snili jsme nejčistší sen anarchistický a – psali jsme krásné, nadšené, libozvučné články pro radost buržoazie, která má vždycky radost z neškodných idealistů, a pro radost proletariátu, který nás poslouchal – se založenýma rukama. Někdy jsme si zabouřili proti vlažné, maloměšťácké inteligenci i proti oportunismu největší dělnické strany, tu a tam zasadili jsme dobrou ránu svým pérem. Hrstka nás byla všude, v každém národě; popsali jsme mnoho papíru, pronesli jsme mnoho stejně libozvučných přednášek, byli jsme vestálkami sociálního ideálu – ale skutečnost šla přes nás, skutečnost drsná a velitelská, ubývalo nás spíše, než přibývalo, a skutečnost bez překážky hnala lidstvo – do světové války.“182

Neumann dále identifikoval tři zkušenosti, které vedly anarchisty k opuštění původních ideálů:
první světovou válku a to, že se jí většina lidí účastnila v podstatě bez činného odporu;
to, že ani po porážce Německa nedošlo k závaznějším sociálním změnám;
ruskou revoluci.

Anarchisté „byli nuceni uznat, že nový pořádek možno zahájiti jen komunistickou diktaturou.“183 Neumann odsunul anarchistický cíl jako vzdálený ideál, k němuž se lze přibližovat jedině prostřednictvím prostředků, které mu zdánlivě odporují. Otevřené hlásání anarchismu za stávajících podmínek by pak bylo zcela kontraproduktivní: „Víme, že bychom se zavděčili náramně mnoha lidem a zejména naší maloměšťácké inteligenci, kdybychom anarchistickou ideologií potírali rodící se socialism činu a odsoudili sami sebe k povýšenému bidélku, z něhož se tak pěkně zpívá o ideálu. Ale věříme zároveň již, že bychom zradili svůj ideál, sebe, proletariát, socialism…“184 A autor dodává: „Již před válkou mnozí z nás tušili, že třídní proletářský stát socialistický bude nezbytnou etapou na cestě k společnosti socialistické, neznající již tříd ani státu. Dnes je takový stát prvním cílem mezinárodního proletariátu, a my, i kdyby naše svobodářské cítění sebevíce tomu se vzpíralo, nemůžeme popříti práva skutečnosti, která k socialistickému státu kráčí a socialistický stát buduje.“185 Pokud vzpomeneme na slova z jeho předválečné úvahy Jsem Rakušanem, budou nám proměny Neumannových názorů připadat skutečně mnohem logičtější.

Souběžně s Neumannovým myšlenkovým vývojem probíhalo ale také organizační vymezování komunistických aktivistů v jeho okruhu. Již na konci roku 1919 došlo k pokusu o samostatnou politickou aktivitu několika radikálů mezi nimiž vynikla jména Klement, Stránský a Patera, kteří během hornické stávky vydali výzvu agitující za III. internacionálu. To vedlo k velkému rozporu s anarchisty orientovanými na další aktivitu v ČSS, který se projevil během voleb do hornického svazu Československé obce dělnické. Komunisté zde neuspěli a vyzvali své stoupence, aby ČOD opustili a vstoupili do sociálně demokratických odborů, zároveň ale aby nevstupovali do sociálně demokratických politických organizací a namísto připravovali zakládání samostatných komunistických skupin.186 Během prvních čtyř měsíců skutečně poklesl počet dělníků odborově organizovaných u ČOD na Mostecku takřka o třetinu.187

K založení samých komunistických skupin ale došlo s jistým zpožděním. Svou roli zde sehrály patrně i osobní důvody – Neumann se až 31.3.1920 zřekl práce šéfa odboru na ministerstvu školství. První výzvou k založení komunistických skupin byla dubnová výzva bývalého anarchisty Krampery Provolání k neorganizovaným, která byla následována 30.května poradou bývalých anarchistů. Její účastníci se usnesli vystoupit z ČSS, pracovat k založení komunistické strany, prozatím vytvářet komunistické skupiny a svolat další konferenci na 23.–24. květen 1920. Již následujícího dne pak bývalí anarchisté vystupovali na sociálně demokratických a národněsocialistických oslavách prvního máje, agitovali pro III.internacionálu a veřejně polemizovali s oficiálními řečníky.188 V polovině května pak Neumann zveřejnil své vystoupení ze strany a zároveň výzvu k nezávislé komunistické aktivitě v provolání „Severskému proletariátu“,189 v němž se vahou své nemalé autority mezi severočeskými horníky postavil za takřka identické výzvy jako Stránský, Patera, Klement a Krampera.

V plánovaném datu pak došlo ke dvěma konferencím, jedné v Lomu u Mostu a k druhé ve Dvoře Králové. Zejména v Lomu se diskutovalo o tom, zda rovnou nezaložit komunistickou stranu, proti tomu se ale postavil zejména básník a propagátor Hugo Sonneschein, který argumentoval, že bývalí anarchisté jsou příliš malou skupinou na tak velký úkol. Byl založen Svaz komunistických skupin (SKS), v jehož čele stanuli vedle Neumanna a Sonnescheina také severočeští anarchokomunisté Patera, Klement a Stránský. Pokladníkem se stal Michal Kácha, veterán anarchistického hnutí. Orgánem skupin byl Červen, ve kterém byla zřízena rubrika Věstník komunistických skupin.

Svaz byl ovšem dosti volnou strukturou spíše propagačních skupin než centralizovanou stranickou organizací, jíž bývalí anarchokomunisté nyní usilovali vytvořit. Stále se opakovaly projevovaly myšlenky z anarchistických let protagonistů Svazu, zejména Neumannova koncepce volných propagačních skupin a menšinové organizace strhávající díky kvalitě svých členů indiferentní většinu.

V prohlášení nadepsaném Oč nám běželo z dubna 1921 definovala skupina kolem Neumanna zpětně úkoly SKS:

“Abychom získali pro soudobý revoluční komunism to, co se dalo ještě pro socialism zachrániti z bývalých stoupenců České federace anarchistické, pokud neutonuli v bahně národně sociálním. Běželo nám o to, aby nespokojenci se sociálpatriotickou politikou dr. Vrbenského neobnovili stolní společnosti anarchistické a tím nerozmnožili jen tehdejší zmatek a nestali se nepřímo svým liberalismem hodně maloměštáckým oporou politiky měšťácké a protirevoluční. Abychom se přičiňovali o očištění pojmů, o vyjasnění zmatků a o to, aby se také u nás, pokud běží o komunism, nalévalo čisté víno, aby sociální demokracie nemohla předem komunism falšovati, aby nezůstalo při nějakém mlhavém bolševictví, s kterým chytří politikové mohli by švindlovat, aby zkrátka také u nás se poznalo, co ten dnešní komunism skutečně jest, a že za ním mohou státi a stojí lidé s pevnou páteří.“190

SKS byl tedy především snahou přenést bývalé anarchisty do komunistické strany a zároveň ideologicky korigovat podle Neumannových názorů opatrnické vedení sociální demokracie a působit směrem k co nejrychlejšímu založení komunistické strany a k její ideologicky vyprofilované podobě. Právě tak lze shrnout aktivitu SKS, která byla především propagační a vnitřně politická. Jestliže se tu zpočátku projevovaly nějaké samostatné sklony a rezidua původních anarchistických stanovisek (často v té souvislosti bývají zmiňovány články později smutně proslulého protektorátního novináře Emanuela Vajtauera o SSSR, který sice obdivoval ruský socialismus, kladl ale v anarchistických tradicích důraz především na spontaneitu lidových mas a ne na vedení politické strany), velmi rychle se SKS s Červnem podřizovaly komunistické ortodoxii, patrně to tiše opustili poslední anarchisté (zřejmě např. Michal Kácha) a z anarchizujícího uskupení se stal nositelem komunistické ortodoxie.

Anarchistické hnutí se ovšem neúčastnilo pouze politického života stran a organizací. Vždy bylo silné také ve spontánních sociálních aktivitách. O nich ovšem vesměs neexistuje tolik pramenů, a pokud existují, jsou vesměs hromadné povahy a nemůžeme v nich nahlédnout do pozadí těchto událostí. Chceme-li mít alespoň rámcovou představu o jejich podobě a např. také o motivaci jejích účastníků, nezbývá nám nic jiného než alternativní prameny. Takovým pramenem může být i literární dílo, zejména pokud se jedná spíše o vzpomínky.

Rozhodl jsem se proto k experimentu a tam, kde nemám (zde i v dalších kapitolách) k dispozici spolehlivější zdroj, snažím se používat beletrizované vzpomínky Františka Sauera. Budu na to upozorňovat a jsem si vědom toho, že tento pramen není objektivní a že nemusí být ani věcně zcela pravdivý, sám koneckonců svou věcnou pravdivost zpochybňuje.191 Domnívám se ale, že F. Sauer je minimálně pravdivý myšlenkově tím, že nám poskytuje pohled do vnitřního světa žižkovského proletáře, který se stal anarchistou, a především příslušníkem bohémy kolem Jaroslava Haška a jeho přátel, a který se účastnil různých sociálních aktivit, takže vysvětluje alespoň částečně jeho pohnutky a postoje.

První z těchto aktivit bylo stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. K němu došlo v prvních popřevratových dnech, 3. listopadu 1918.192 Tento čin vyvolal rozhodnou nevoli katolické církve, klerikálního tisku a politických stran a během celé první republiky se stával předmětem rozhořčených polemik.193 Šlo o symbol a jako symbol to bylo také z obou stran chápáno. Co ale vedlo k samotnému stržení Mariánského sloupu?

František Sauer vyprávěl ve svém románu o svých dojmech, když dosti znechuceně pozoroval účastníky nadšených oslav státní samostatnosti: „Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň by to byl jaksi čin, jistě větší, než začmárávání německých firem…“194 A dodává: „Odstraniti Mariánský sloup se Staroměstského náměstí nepovažoval Habán sice za žádný hrdinský čin, ale rovněž nechápal, že by historické této památky bylo škoda. Vždyť v hrozné světové válce padly statisíce, napácháno bylo nesmírných škod a pustošení nebralo konce, ale hroznému tomu řádění, vyvolaném nenasytným světovým kapitalismem, tolik lidí i historiků dobrovolně pomáhalo. A v nitru svém zkušený Habán těšil se naivně, že padne-li zítra tento sloup, pozítří budou lidé káceti modlu za modlou, ale nikoli jen takové kamenné, nýbrž modly živé, a bude to dobře!“195

Charakteristická až manifestační je rovněž scéna, jejíž pravdivost by bylo pochopitelně dost těžké ověřovat, ale která vypovídá o anarchizující a zároveň demokratické mentalitě. Vypráví o tom, jak k davu kácejícímu Mariánský sloup přijedou zástupci Národního výboru a snaží se tuto akci zastavit: „Šli k Habánovi, který něco kutil, a pánů si vůbec nevšímal. představili se a znova kategoricky zakazovali sloup strhnouti. Habán je s úplným klidem vyslechl a pak povídá docela dobrácky: - Jo, pánové, vy jste jen Národní výbor, to my jsme trochu víc, my jsme národ, a proto vezměte na vědomí, že jsme se usnesli to shodit…“196

Zajímavou sociální aktivitou svého druhu byla organizace Černá ruka. Opět k ní nemám k dispozici dostatek pramenů, a tak se mohu velmi snadno dostat na tenký led naprostých spekulací. Sám Sauer věnuje Černé ruce, patrně i z ohledů na možnosti právního postihu, s trochou nadsázky zhruba polovinu místa, kolik normálně věnuje popisu hospodské rvačky.197 Dále o Černé ruce mluví Olbrachtův román Anna Proletářka a paměti Josefa Holečka na ni nechávají vyděšenou vzpomínku, již parafrázuje Antonín Klimek.198

Nevycházíme-li z naprosto mylných informací, lze shrnout, že Černá ruka byla reakcí na bytovou nouzi chudších vrstev, založil ji a vedl František Sauer na Žižkově. Sháněla byty potřebným tam, kde byly byty přeměněny ve skladiště a k podobným hospodářským účelům, přičemž využívala stávající zákonnou situaci, která neobsazování bytových prostor kvůli spekulaci zakazovala, takže se majitelé nemohli dovolávat zákonné ochrany. Policie a úřady se navíc v té době bály výrazněji zasahovat proti podobným lidovým aktivitám. Výsledkem byly desítky nebo možná stovky obsazených bytů, během čehož se, jak připouští i Sauer, pochopitelně děly přehmaty a někteří jedinci se mnohdy na podobných aktivitách snažili obohatit.199

Za jinou formu participace na politickém systému lze ale koneckonců pokládat i samo literární dílo, byť jde o participaci nepřímou. Právě jím ale bohéma v okruhu Jaroslava Haška a Františka Sauera nejvíce ovlivnila nejen své bezprostřední okolí, ale také společnost v širším slova smyslu. Bylo by nad rámec této práce pouštět se do pokusů o rozbor těchto literárních děl, na druhou stranu je podle mého soudu třeba tento význam alespoň stručně zmínit.

Kniha Jaroslava Haška o Švejkovi byla reakcí na armádní systém a nesmyslnost války a v tom smyslu ovlivnila široké masy lidí. Pojmy „švejkovství“ či „švejkovat“ se udržely v politické kultuře i ve slovníku politiků až dosud a neoznačují nic lichotivého. S „českým švejkovstvím“ či „Švejkovým syndromem“ např. cítili potřebu polemizovat politici v souvislosti se snahou zvýšit prestiž armády a se vstupem do Organizace severoatlantické smlouvy (NATO). Anarchisté a antimilitaristé jim odpovídali tak, že se ke Švejkovi a jeho autorovi demonstrativně hlásili.200 Literární typ vysmívající se autoritářským stereotypům, který Hašek vytvořil a jehož příběhy pak se svými žižkovskými přáteli po sešitech vydával,201 tak zůstává být politikum dodnes.

Ve stínu Jaroslava Haška zůstal jeho literárně méně nadaný, ale rovněž velmi zajímavý souputník František Sauer. I jeho dílo lze v jistém smyslu chápat jako formu participace na společenské kultuře, a tím potažmo i na politickém systému. Jak sám napsal o svém psaní: „Psal své zkušenosti, jakoby chtěl ukázati čtenářům, jak dělník opravdu smýšlí a jak se dívá na různé události. (…) A přece ve své prostotě psal jak cítil, řekl ve svém spisku svou pravdu ať bolela nebo nebolela. Nekázal žádnou morálku, poněvadž jí byl prost, neukazoval „nové cesty“ ani „nové směry“, poněvadž na to jeho síla nestačí… Řekl prostě vše, co shledal, po svém soudě, v národě svém a na sobě samém nepěkného, směšného a hloupého.“202 Je zde samozřejmě patrná autostylizace, jako koneckonců v celém románu. I tak se ale domnívám, že i Sauerovo dílo je formou participace na politice, jako jí je každá snaha vyjádřit svůj politický názor nebo podat svědectví o svém politickém jednání (jaké jednání ovšem není v konečném důsledku politické?) a vysvětlit důvody, které k němu vedly.

Hovoříme-li o aktivitách anarchistů a bývalých anarchistů, neměli bychom opominout jejich participaci na aktivitách antiklerikálních. Je zde ovšem třeba říci, že se nejednalo výlučně o anarchistické aktivity, dokonce zde byla anarchistů patrně spíše menšina. Na druhou stranu bylo ateistické hnutí ve své době anarchistům často relativně příznivě nakloněno a právě odtud hnutí v nikoli nečetných případech čerpalo své další stoupence.

Boj proti církvím a náboženství vůbec patřil do anarchistické agendy již od počátku, např. stěžejním dílem Michaila Bakunina byl posmrtně vydaný fragment Bůh a stát, kde označoval uznání autority Boha nad lidmi za základ celého nespravedlivého řádu na zemi. I čeští anarchisté akcentovali toto téma, nejvýrazněji asi Jan Opletal, vydávající po léta až do roku 1914 v Brně časopis Matice svobody, věnovaný převážně právě antiklerikalismu.203 Stranou ale nestáli ani pražští anarchisté. Snažili se ovšem, aby boj proti náboženství nebyl chápán jako výlučně anarchistická záležitost. Proto se již roku 1903 např. S. K. Neumann a Čeněk Körber zúčastnili založení Spolku bezvěrců Augustin Smetana, z něhož později vznikla česká sekce Volné myšlenky.204 Někteří anarchisté se zúčastnili i její práce a sjezdů, ač k ní zároveň měli kritické výtky. Značné pole působnosti měli anarchisté i v další antiklerikální a zároveň vyhraněně levicové aktivitě, Svazu socialistických monistů, vzniklém roku 1912 a propagujícím proti náboženství vědecké poznatky. Vůdčí osobnosti tohoto svazu, manželé Štychovi, se dokonce činně zapojily do anarchistického hnutí. Válka ovšem antiklerikální hnutí dosti narušila, Matice svobody byla zastavena hned jejím počátkem stejně jako Svaz socialistických monistů, Volná myšlenka pak byla rozpuštěna roku 1916.

Po válce byl namísto Svazu socialistických monistů založen Svaz socialistických bezvěrců. Ten navázal na anarchistické bezvěrecké tradice a rozvíjel protináboženskou propagandu, vydával časopis Maják. Snažil se spojit i s jinými elementy v ČSS, ta byla ovšem vesměs spíše pronáboženská,205 a tak se ateistická propaganda stala prostorem, kde se ze strany vydělovala specifická anarchizující frakce. V Majáku byly v prvních letech publikovány příspěvky lidí jako Vlasta Borek či Luisa Landová-Štychová, ale také články od anarchistických teoretiků a o nich (např. Kropotkin, Proudhon apod.).

Svou činnost ovšem obnovil roku 1919 i Jan Opletal. Obnovená Matice svobody byla zpočátku plná nadšení pro novou republiku, byť pochopitelně podbarveného třídním pojetím. Protiklerikální agitace v ní byla nejprve zdůvodňována i nacionálními důvody. Opletal nalezl vřelé přijetí zejména na českém severu mezi horníky. Postupem času se vzhledem ke zklamaným očekáváním jeho postoj vůči republice značně zradikalizoval a od ód na Masaryka a Wilsona, které obsahovalo první číslo obnovené Matice svobody, se během roku 1920 definitivně dostal až ke KSČ. Jeho časopis se nakonec stal orgánem Federace komunistických osvětových jednot, Opletal ovšem stále v časopise fakticky rozhodoval. To vedlo v roce 1925 ke konfliktu, kdy se Opletal přiklonil na stranu vyloučených Bubníka a Roučka a jeho odštěpenecké komunistické frakce a vydal prohlášení připomínající i anarchistickou minulost některých jeho oponentů: „Tito lidé, kteří se vydávali u nás za ochránce svobody a myšlení proti černé reakci klerikální, zapřeli celou svou minulost v tom okamžiku, ve kterém se přihlásili za stoupence moskevských komunistů. Spojili se s lidmi, kteří učinili svým cílem teroristické ubíjení všeho, co není podřízení surovému diktátu zbabělého vůdce III. Internacionály, pana Zinověva. Z jedné církve přešli do druhé, od jednoho papeže k druhému. Odsuzovali ty, kteří znásilňovali svět jménem kříže a vpluli do tábora těch, kteří jej znásilnili jménem pěticípé hvězdy. (…) Násilnická rudá církev moskevská není o nic lepší než černá církev římská.“206

Podle Měchýře následně došlo k existenční likvidaci Jana Opletala, když mu komunističtí distributoři neuhradili dlužné pohledávky, takže Opletal nejenže nemohl pokračovat ve vydávání časopisu, ale navíc sám dožil ve starobinci.207

Anarchisté ale měli své stoupence i v samotné Volné myšlence a nešlo jen o již zmíněného Theodora Bartoška. Působil zde např. Čeněk Körber, přes něhož se k anarchistickému hnutí dostal i další funkcionář Volné myšlenky Zdeněk Lahulek-Faltys.208

Roku 1925 došlo k rozkolu ve Volné myšlence na prorepublikovou a levicovou část, která Volnou myšlenku opustila a fakticky splynula se Svazem proletářských bezvěrců, organizací, která vznikla téhož roku splynutím Svazu socialistických bezvěrců s FKOJ. Orgánem této organizace byl i nadále Maják. Ač se již jednalo fakticky o satelitní organizaci KSČ, stále v ní byla celá řada bývalých anarchistů, což jí dodávalo specifický ráz, a na stránkách Majáku se i v druhé polovině dvacátých let setkávaly stati např. Vlasty Borka (ten časopis i redigoval), Zdeňka Lahulka-Faltyse a Čeňka Körbera.

Atentáty patřily v anarchistickém hnutí k velmi sporným prostředkům boje. Původně byly některými složkami hnutí chápány a propagovány jako vzorové činy, které budou mít demonstrativní povahu, protože:
přímo zasáhnou, potrestají a zneškodní zločinné držitele moci;
ukážou , že nejsou nezranitelní a
dají příklad dalším.

Posléze se ovšem začínaly projevovat především negativní důsledky atentátů:
solidarita s oběťmi a často vzbuzená lítost k nim;
represivní opatření, k nimž daly atentáty záminku a která podkopala možnosti pro dříve legální a možné aktivity;
izolace teroristů od zbytku společnosti.

Během největšího rozmachu anarchistických hnutí během 80. a 90. let se od nich distancovala i velká část jejich původních iniciátorů (např. Petr Kropotkin či Johan Most209). V Čechách měla „propaganda činem“ vliv především na počátku anarchistického hnutí, kdy došlo k několika přípravám atentátů, ale ani k jednomu úspěšnému pokusu. Během své klasické periody se anarchistické hnutí o atentáty ani nepokoušelo. Naopak v době postupného zániku českého anarchismu došlo hned ke dvěma významným atentátům na čelné představitele státu a politické pravice. Atentáty přitom byly provedeny lidmi, kteří se hlásili k anarchismu. Jaké byly jejich motivy a význam? 210

První z těchto atentátů nevzbudil tolik pozornosti a neměl tak rozsáhlé důsledky, protože byl neúspěšný, ač se jednalo o možná ještě zajímavější čin, než byl atentát druhý. Na Karla Kramáře vystřelil sedmnáctiletý mladík Alois Josef Šťastný, hlásící se k anarchismu, 8. ledna 1919. K atentátu došlo po několika neúspěšných pokusech dostat se k němu na audienci. Kulka se zastavila o náprsní tašku, díky čemuž unikl Kramář jisté smrti a z atentátu vyšel takřka nezraněn. Mladík byl na místě zatčen, vyšetřování se snažilo prokázat spoluvinu i dalších, úspěšně pouze v případě rovněž sedmnáctiletého Vladimíra Gregora, který si pro svou poruchu paměti poznamenal údaje týkající se atentátu do zápisníku. Spolu s nimi ovšem podle pozdějšího svědectví samotného Šťastného připravoval atentát ještě tehdy více než třicetiletý Ladislav Klement, předválečný aktivní anarchista a později jeden ze zakladatelů Svazu komunistických skupin. Jeho úloha ovšem není v dostupné literatuře příliš vysvětlena (zda byl ideovým iniciátorem atentátu a ‚svůdcem mladých lidí‘, nebo jestli pouze pomáhal s přípravou).

K útoku na předsedu vlády, dosud populárního a věnčeného aureolou bojovníka proti Rakousku a mučedníka českého domácího odboje (za války byl Rakouskem-Uherskem málem popraven), došlo jen přes dva měsíce poté, co byla vyhlášena republika, v době, kdy navzdory různým problémům ještě neodeznělo prvotní nadšení z národní samostatnosti. Atentát působil doslova jako šok, vedl k pravicové demonstraci proti sociální demokracii (členem její mládeže Šťastný po jistou dobu byl) a atentátníci, kteří se ve snaze udělat ze svého činu politickou demonstraci pouštěli do sporů se svými obhájci, dostali nejvyšší tresty, jaké vzhledem ke svému věku dostat vůbec mohli – osm a čtyři roky vězení. Po několika letech byli ovšem amnestováni a Gregor, který odmítl milost přijmout, byl propuštěn ze zdravotních důvodů (částečně v tom patrně sehrál i vliv otce Štastného, který se později stal senátorem za národní sociály). Zatímco Gregor zemřel na psychickou chorobu v ústavní léčbě, Šťastný odejel do Ameriky a do Československa se vrátil až po druhé světové válce, kdy pracoval jako překladatel a spisovatel.

O tom, jaký dopad měl atentát na tehdejší začínající stoupence anarchismu, svědčí paměti Jaroslava Seiferta, který byl spolu se Šťastným a Gregorem členem mládežnického radikálního kroužku Sdružení anacionálních studentů: „Ty dva výstřely z revolveru sestřelily naše romantické nápady politické jako fajfky na střelnici. A byli jsme rázem moudřejší a chytřejší, možno-li to tak označit. Ale rozhodně jsme z oblak spadli na zem a nic se nám při tom nárazu nestalo.“211 Lze se tedy domnívat, že atentát na Kramáře vedl v této době u potenciálních stoupenců anarchismu ke značné deziluzi a odklonu od těchto myšlenek.

K dalšímu atentátu došlo až o čtyři roky později, ráno 5. ledna 1923. Od předchozího se lišil především svou úspěšností – neoblíbený ministr financí smrtícímu útoku po půldruhém měsíci podlehl. Pachatelem byl devatenáctiletý Josef Šoupal, který se po dopadení prohlásil za anarchistu. Již v relativně útlém mládí byl členem sociálnědemokratické strany, později odešel s její levicí do KSČ. S tou se ovšem během jara 1922 rozešel, údajně právě pro její názor na atentáty.

Sám Josef Šoupal své výpovědi dosti měnil. Jestliže původně připouštěl, že chtěl Rašína zabít, před soudem tvrdil, že jej chtěl pouze zranit, zastrašit a na nějakou dobu vyřadit z politického života. V jeho prohlášení pro soud, přečteném jeho advokátem, mimo jiné stojí: „Nechtěl jsem zabít Rašína, chtěl jsem zabít Živnostenskou banku! Mířil jsem na člověka, jenž šel tvrdě přes lidské hoře a slzy, ale chtěl jsem zasáhnout to, co reprezentoval: kapitalismus rdousící tisíce mých bratří.“212 Ve své snaze udělat ze soudu především politickou demonstraci se rozhodl, že nebude vypovídat, protože byl z politických důvodů protiprávně přeřazen ke státnímu soudu namísto porotního, ač k atentátu došlo v době, kdy státní soudy ještě nebyly zákonem ustanoveny a byl tak porušen princip zákazu zpětné platnosti zákonů. Byl odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře, časté prohřešky proti vězeňskému řádu mu prodloužily trest o další dva roky. K osmi měsícům byli odsouzeni tři jeho přátelé z Německého Brodu, kteří měli o činu vědět a neoznámili jej (patrně spíše brali na lehkou váhu Šňupalova, ostatně ne zcela konkrétní, slova) k osmi měsícům vězení. Jeho přítelkyně byla odsouzena k šesti měsícům. Jednalo se o dost tvrdý úder vůči německobrodské levicové mládeži, souzen měl být původně i německobrodský komunista Josef Eisler, šestapadesátiletý funkcionář místního Proletkultu, proti němuž však neexistovaly vůbec žádné důkazy.

Vražedný útok tentokrát dal příležitost k silným protilevicovým demonstracím. Právě na nich šíří své propagační letáky tzv. „Červenobílí“, jedna z prvních fašistických organizací v ČSR. Atentát se stal příležitostí pro prosazení tvrdého Zákona na ochranu republiky umožňujícího dosti tvrdě perzekuovat politickou opozici. Tento zákon, který si do té doby vláda netroufala ani navrhnout, byl právě v hysterické atmosféře po atentátu přijat.

V lednu 1923 vznikla velmi zajímavá skupina pod názvem Volné sdružení anarchistů (VSA) v okruhu Františka Petránka a Josefa Roubíčka (truhlář, původně aktivní účastník Politického spolku anarchistů Vilém Körber v Čechách). Jejím cílem bylo obnovit tradiční české anarchistické hnutí poté, co jiné snahy podle jejího názoru selhaly. Skupina se s výzvou ke spolupráci obrátila i na vyloučenou skupinu Vrbenského, ta ale spolupráci s ní odmítla.213 Stranou jejích aktivit však zůstali i veteráni anarchismu jako Michal Kácha či Čeněk Körber, kteří byť se podle dochovaných vzpomínek k anarchismu stále ještě hlásili, setrvávali již patrně v privátní sféře a nejevili příliš nadšení pro další anarchistickou činnost.214 Čelnou postavou se proto stal František Petránek, patrně dosti svérázná osobnost, což je patrné i z toho, že svou dceru pojmenoval Bakunina Satanela.215 Sám Petránek zřejmě nějakou formu spolupráce se vznikající KSČ uznával, nicméně si uchovával své anarchistické názory a se stranictvím se rozešel.216 Také ideologie celé skupiny byla svérázná, v podstatě šlo o snahu restaurovat v nových podmínkách starý předválečný anarchismus, který by byl doplněn o poněkud moralistní pojetí (více odkazů na individuální etiku apod.).

Orgánem skupiny byl časopis Bezvládí. Vyšlo celkem devět čísel (čísla 2-3, 4-5 a 6-7, ovšem jako dvojčísla) a časopis, zejména krátce před zánikem, přestal vycházet se čtrnáctidenní periodicitou, již si vytyčil za cíl. Právě vydávání tohoto časopisu, který v říjnu 1923 zanikl, bylo vedle několika přednášek hlavní aktivitou skupiny, právě na jeho stránkách nalezneme klíč k pochopení jejích politických aspirací a postojů.

Již v úvodním článku „Hlásíme se ke slovu“ prvního čísla je reflektováno poválečné anarchistické hnutí. Anarchistické hnutí se po vzniku nového státu zapojilo do státotvorné politiky: „A div – anarchisté, kteří přece nikdy neřekli, že ‚stát, to jsme my‘, a kteří vždy a všude důsledně hlásali, že stát jsme m y a o n i, kapitalisté s celou armádou přisluhovačů, v podobě moci zákonodárné i výkonné, církví, armádou a byrokracií, tito anarchisté pojednou uvěřili, že snad přece „stát jsme my“ a vstoupili do stran státotvorných.“217 Opravdoví anarchisté podle Bezvládí čekali, „zda se ospravedlní naděje, které byly do sloučení s politickými stranami vkládány“.218 K tomu ovšem nedošlo, „místo aby se zdařilo anarchistům strhnouti na sebe vedení ve stranách, s nimiž splynuli“,219 se v nich buď stali nepohodlnými (Vrbenského skupina), nebo s tímto hnutím naprosto splynuli a zbavili se specifických anarchistických myšlenek (Neumannova skupina). Právě pro zklamání z této politiky vznikl časopis Bezvládí, který měl šířit čisté anarchistické myšlenky. Ve svém programovém úvodu ovšem skupina kolem Bezvládí nebyla schopna kromě výzvy k šíření anarchistických ideálů formulovat nějaké rozsáhlejší politické cíle, dokonce ani vyzvat své stoupence k rozchodu s dosavadní praxí: „A co chceme od anarchistického dělnictva? Chceme, aby zůstávalo v řadách těch stran, kde nyní jest, ale ať to, co jest jeho ideálem, šíří se od muže k muži, od ženy k ženě a tak kácí v nich spolehlivě kapitalistické předsudky. Ať šíří náš tisk, aby byl svědomím každému proletáři! Chceme, abyste pro volby a politiku nezapomínali, že máme cíl vyšší, než jest demokratická republika…“220 Anarchisté ani v dalších článcích nebyli schopni přijít s vlastní politickou perspektivou např. pro hospodářské boje pracujících, jejich nezbytnost ovšem uznávali a to je vedlo k tomu, že v zásadě přejímali recepty ostatních politických sil, především pak KSČ.221 Časopis vyzýval k jednotě pracujících a k překonání národních hranic, nebyl ovšem schopen načrtnout konkrétnější perspektivu.

Bezvládí se také snažilo hodnotit situaci v ČSR po bezmála pěti letech republiky. Takovým shrnutím je zejména úvodní článek druhého čísla, nazvaný Náš první máj.222 V něm se tvrdí, že poměry se valně nezměnily od dob Rakouska-Uherska, zejména pak v sociální oblasti, kritizuje se nesplnění slibů a nadějí, s nimiž se do nové republiky vcházelo. I jinde jsou tvrdě kritizovány reakční tendence, přičemž ovšem tento názor procházel značným vývojem. V prvním čísle se v reakci na Zákon na ochranu republiky píše přímo přezíravě: „Nám je onen zákon výslovně lhostejný. Jako každý zákon. Jediné, co se dá s určitostí říci je, že se republika ukázala býti pouze upřímnou (…) Stát má moc - a kdo chce psa bít, hůl si najde i bez naivního paragrafu.“223 Ovšem poté, co již toto první číslo bylo dosti drasticky cenzurováno,224 stal se názor redaktorů poněkud konkrétnějším – článek „Zákon na ochranu republiky a lidský rozum“225 zákon odsuzoval a o stránku dál redakce napsala: „Naše cenzura si musí navyknout, že takhle to s ní nepůjde. Máme v ruce prostředky, kterými již – a dosud legální – zkrotíme censora, který sesměšňuje svobodu projevu, na níž republika byla zbudována a úřady staví na posměch celému světu (…) Všecky zabavené články dáme interpelovat“226 Podle zákona na ochranu republiky byl pak stíhán i sám redaktor Petránek.227

Velkým tématem je zde odluka církve od státu a vůbec poměr k náboženství. Petránek a další redaktoři proti němu vystupují opravdu tvrdě,228 požadují ovšem, aby ateismus nebyl zaslepený: „Nikdo není tak protináboženský jako my – nikdo – ale ono naše proticírkevní stanovisko nesmí se stát nám pohodlným gestem laciné negace. Náboženství nesmí nám býti strašidlem. Socialistická literatura, která, žel, vykazovala v českém jazyku před převratem velmi málo pozitivní protináboženské práce, hýřila přímo duševně nevýslovně lacinými protiklerikálními krváky, ale opravdu cenné hodnoty mezi spisy předválečnými bylo málo.“229 Celé osmé číslo je věnováno památce Jana Husa, který zde ovšem není líčen pouze jako oběť církevního násilí a kritik nemravného života kněží, ale především po anarchistickém způsobu jako jedinec, který se nebál vzdorovat obrovské přesile a autoritám. Vzorem je především v důrazu na osvětu a šíření myšlenek: „Více duševního, duchovního, vnitřního! To je co nám Hus mluví a to co (…) přijímáme jako udávání směru pro náš život, pro naší práci, pro náš zápas.“230 Až kuriózně zde ovšem působí hledání paralel mezi anarchismem a husitstvím v článku Z popela povstal mstitel: „Nejsme nevěrci, ale věřící. Věříme v tvůrčí sílu Dobra a Rozumu, vyznáváme, že musíme se znovu zrodit z vody a Ducha, prohlašujeme též s apoštolem, že jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra bez skutků mrtvá jest, i my zvedáme ruce k přísaze – že jako Hus a mučedníci umírali pro pravdu svou, tak i my pro přesvědčení naše budeme žít a pracovati. I my máme oltář, z něhož nemají práva jísti ti, kteří modlám obětují v pohanských chrámech našeho města… Naše víra pak je naše náboženství. I my jsme apoštolové Nového Žití a žádné se nelekáme rány – jsme rytíři svatého Graalu, jsme šlechtici bez bázně a hany – jsme pohané nového Věku – jsme děti pyšné Internacionály… máme náboženství…“231

Anarchismus této skupiny byl především morální, až poněkud moralistický. Odmítal atentáty (nejen z principu, ale také hlavně jako neúčinné), zdůrazňoval etický aspekt anarchismu, tedy vzdělání a etické zdokonalování. To je patrné již z prvního čísla, z glosy Případ Rašínův: „Ani střílením do řad nepřátel všech nedovedeme přiblížit blahobyt lidu – je třeba mířit jinam, do vlastních řad. Nabrousit dýku na vlastní pohodlnost, na vlastní netečnost, alkoholism, erotiku, lakomost, chuťařství, pýchu, předsudky…”232 Etické pojetí se odrazilo i přímo v textech o anarchismu. Ten je zde chápán nejen jako politická myšlenka, ale také jako určité pojetí života: “Anarchism je doktrína jen relativně vzato, jinak je metodou, řekl bych, metodou svobody. Je velmi značný rozdíl mezi doktrínami sociologickými, kterým se lze naučit a které je možno hlásat, a mezi anarchismem, který nutno procítiti, aby mohl být živým.”233 Toto pojetí ovšem vede až k jistému elitářství: „Je zcela možné, že statisíce, možná miliony, budou kdys zvedati svá čela, srdce i ruce k černému praporu Anarchie, ve svém jádře ale anarchism nebude nikdy chlebem mas. Anarchie jest dýchání, s nímž se člověk rodí, kterému ale nikdy nemůže se naučit nikdo, kdo nemá je v krvi (…) jest jaksi “náboženstvím”, jakýmsi vztahem kultu…”234

Vedle časopisu Bezvládí vzešla též z okruhu Volného sdružení anarchistů na dlouhou dobu poslední rozsáhlejší původní anarchistická teoretická práce, Socialismus, komunismus, anarchismus Zdeňka Lahulka-Faltyse. Pro tohoto muže byl anarchismus spíše epizodní záležitostí, i ve svých rozsáhlých pamětech mu věnoval (možná ovšem z dobových politických důvodů) jen pár stran. Jednalo se především o aktivního ateistu, funkcionáře Volné myšlenky. Za války bojoval v Rudé armádě na Ukrajině, po návratu do Čech se ovšem zdejším komunistům poněkud vzdálil a přiblížil se anarchistickému kroužku kolem Káchy a Körbera a později kolem Volného sdružení anarchistů.235 Časopisu Bezvládí pravidelně přispíval na jeho tiskový fond.236

Jeho kniha, ač ji ve svých pamětech líčí především jako snahu přesvědčit anarchisty o tom, že jejich ideál lze uskutečnit až po komunistické diktatuře, jakou viděl v Rusku, je ve skutečnosti především propagandou anarchokomunismu. Je ovšem pravdou, že podobně jako jsme to viděli již u Neumanna, přijímá, byť kriticky, např. některé Leninovy teze o diktatuře proletariátu. Za úkol socialismu v knize pokládá:

„Poskytnouti každému:
největší možné ukojení jeho potřeb (všech!)
Dáti mu co nejvíce osobní svobody…“237

Za prostředek k tomuto cíli pokládá syntézu komunismu a anarchismu. Jeho názory na soudobý Sovětský svaz nejsou zamítavé, ale kritické: „Nyní ještě několik slov o sovětovém Rusku a diktatuře: V zásadě nelze o účelnosti této taktiky pochybovati. Jako ve světové válce obrátili útočníci děla a strojní pušky, jichž se v boji zmocnili, proti bývalému majiteli – nepříteli, tak má proletariát vyrvati stát buržoazii a použíti jej proti ní. Lze však pochybovati o podrobnostech a o účelu jejím v dalším budoucnu. Jsouc opřena výlučně o marxistickou ideologii, ignorovala důsledně duševní stav masy. Bylo by jistě účelnější nelámati staré řády přes koleno, nevydávati závody i velkostatky přes noc znárodnění, do rukou lidí, nemajících z ohromné většiny o socialismu a kolektivní práci ani ponětí.“238 Využívá zde svých osobních zkušeností a svědčí o excesech některých bolševických kádrů, kvůli nimž „jest celá diktatura směsicí idealismu s nejhroznější bestialitou“.239 Kritizuje také nesvobodu tisku a kritiky. A shrnuje: „Bolševictví jest ideově velkým pokrokem proti reformnímu socialismu všech směrů. Leninův pokus o diktaturu a prvou sociální revoluci jest úctyhodným, hodně drahým experimentem, který poskytuje socialismu výbornou školu, co může neb nesmí socialismus při svém rození, t. j. revoluci, činiti, neb ne. Jest to první útok na kapitál ve jménu sociální revoluce a nového lidstva, a proto, nehledě na všechny jeho vady a nedostatky, musí býti ctěn a respektován. – Bylo by si přáti, aby vůdcové revoluce ruské nepustili z rukou vládu, pouze aby vynasnažili se z diktatury bolševiků udělati opravdu diktát proletariátu a za cenu ústupků tam, kde tlak jest největší, povolili. Jejich pád byl by velkým skokem všeho socialismu nazpět.“240

Lahulkovým ideálem avšak byl, jak jsme si již řekli, anarchistický komunismus. Ten zakládá na volné dohodě a zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Velmi obsáhle vyvrací námitky vůči anarchismu, zejména pokud se týkají zločinnosti v anarchistické společnosti. Za hlavní prostředek k dosažení anarchismu pokládá především vzdělávání od mládí a anarchistický koncept „volné školy“. Odmítá i názory anarchisty Petra Kropotkina pro jejich přístup, který podceňuje individuální a subjektivní smýšlení ve prospěch představ o velkých společenských pohybech: „Kropotkin je mistr v kritice společnosti i tam, kde vědecky odůvodňuje možnost anarchie. Avšak tam, kde opustil půdu vědy a kritiky, tam překvapuje svou naivností a zvláštní, fatální vírou ve tvůrčí schopnosti mas.“241

Sám Lahulek-Faltys ovšem anarchistické hnutí brzy opustil a ve svých pamětech shrnul tuto svou epizodu odsuzujícími slovy: „Hledal jsem revolucionáře, našel jsem dětiny.“242 Rozklad postihl i celou skupinu kolem Bezvládí. Z listárny časopisu i jiných zpráv je patrné, že časopis přitahoval především lidi velmi podivné, přitahováni myšlenkami anarchismu byli zejména „střeštěnci s pumovými horečkami“.243 Už v čísle 4-5/1923 nalezneme nekrolog Josefa Radouně, jednadvacetiletého člena sdružení a básníka, jenž spáchal sebevraždu. Z nekrologu vyplývá, že se jednalo o postavu přinejmenším romantickou a nevyrovnanou.244 Jinak časopis valnou odezvu neměl, řada odběratelů za něj neplatila245 a musel být subvencován sbírkami a především pak výnosy truhlářské dílny Josefa Roubíčka, který podle údajů samotného Bezvládí do tisku časopisu věnoval celkem 2000 Kč.246 To bylo samozřejmě neudržitelné, a tak třiapůl měsíce po osmém čísle vyšlo 15.října 1923 číslo deváté s výzvou čtenářům k finanční podpoře listu. Ta zřejmě nepřišla, takže Bezvládí definitivně zaniklo a z obzoru se ztratilo i Volné sdružení anarchistů.247

Jak jsme se již zmínili, cesta bývalých anarchistů z okruhu čtyř vyloučených poslanců ČSS nevedla k obnově anarchistického hnutí. Jejich snahou bylo především získat na svou stranu opozici v ČSS. Neměli k tomu ve skutečnosti tak špatné podmínky – ve straně se projevovala nespokojenost s jejím vedením a politikou, v té době určovanou předákem strany a zároveň jejím reprezentantem v Pětce Jiřím Stříbrným, s jehož jednáním vyjadřoval nesouhlas dokonce i vůdce strany Václav Klofáč (i když proti bývalým anarchistům byli zajedno). Zároveň zde ovšem působily silné tradice jednoty strany a také její značná centralizace, likvidující dosti tvrdě opozici vylučováním. Bývalí anarchokomunisté navíc byli vždy většinou strany chápáni jako poněkud cizorodý a proto podezřelý prvek. Stranické vedení navíc disponovalo mnohem většími možnostmi, jak propagačně působit na řadové členy než odštěpená frakce. A tak se i ty nejbojovnější protesty na podporu Vrbenského nesly v duchu požadavku revize vyloučení čtyř poslanců a jejich stoupenců a zachování jednoty strany.248 Pro opuštění staré strany a znovuvytvoření nové získali bývalí anarchisté převážně zase jen bývalé anarchisty, horníky ze severních Čech a textiláky ze severovýchodu.

Vrbenský a jeho skupina se ovšem nehodlali vrátit k anarchismu. Stáli v podstatě na stanoviscích původního programu ČSS, jehož neplnění straně vytýkali. Zřetelný byl však také vliv ruského i českého komunistického hnutí, byť vůči němu skupina zachovávala kritický odstup. Skupina založila krátce po svém vyloučení vlastní Nezávislou socialistickou stranu a začala vydávat vlastní časopis Československý socialista (později Socialista), i několik dalších periodik – lokální časopisy, odborářský, mládežnický i ateistický tisk.249 Nově vzniklá strana cítila potřebu ideové profilace a tištěné propagandy, již v uplynulých letech, včleněna v ČSS, spíše zanedbávala.250

Strana se při hledání nových spojenců, jak jsme se již zmínili, spojila s Nezávislou socialistickou stranou dělnickou, pro změnu s odštěpkem od sociální demokracie. Toto spojenectví, které stranu posunulo ještě více od původních anarchistických idejí, nebo spíše od tíhnutí k nim v programatice koaliční socialistické strany, bylo nicméně krátkodeché. Zaniklý poslanecký klub se pokusilo nahradit spojenectví obou stran pod názvem Socialistické sjednocení, které mělo být základem i pro sloučení v jednu stranu (společně např. po jistou dobu i vydávalo deník Socialista). K tomu však nedošlo pro odpor Nezávislé socialistické strany dělnické, která namísto sloučení se stranou bývalých anarchistických bouřliváků vplynula 14.září 1924 zpět do sociální demokracie. Vrbenského strana po ní přejala název, respektive k tomu svému doplnila slovo „dělnická“. Ani to ale bývalé anarchisty nevedlo k pochybám o správnosti jejich přesvědčení o potřebě sjednotit levicové síly – nezávislí socialisté např. uvažovali o sloučení levicových sil v ČSR do jedné strany bez ohledu na národnost a vytvořit jakousi internacionální socialistickou stranu na českém území. Tyto plány ovšem zůstaly spíše na úrovni zbožných přání a fakticky vzhledem k animozitám sociálních demokratů a národních sociálů strana spolupracovala převážně s KSČ.

Významná byla pro tehdy stále ještě vznikající stranu účast na konferenci Socialistické dělnické internacionály v Hamburku v květnu 1923. Tato konference mimochodem také neuznala oprávněnost aspirací na členství ze strany ČSS, což mohli nezávislí socialisté chápat jako svého druhu satisfakci. Z jednání konference, kde však představovali spíše levicové křídlo, byli dosti nadšeni, toto nadšení ale postupně opadávalo.

Strana se zúčastnila s dosti hubeným výsledkem obecních voleb na podzim 1923, což také podlomilo její vůli k samostatné politice. Neúspěch poznamenal i další aktivity, jichž se strana účastnila, např. hornickou stávku v srpnu 1923. To vše vedlo stranu k reflexi a kritickému hodnocení možností dalšího samostatného působení.

Strana se začala postupně přibližovat KSČ, a to nejen v otázkách každodenní politické praxe. Program NSSD (vypracovaný Theodorem Bartoškem se snahou vycházet z programů různých evropských socialistických stran251) např. obsahoval i uznání diktatury proletariátu, byť s dovětkem, že pouze v nebezpečí kontrarevoluce.252 I tak samo uznání pojmu bylo pro klasické anarchisty nepřijatelné a jasně je oddělovalo od marxistů.253 Jako jeden z rozdílů mezi nezávislými socialisty a leninskými komunisty bývalí anarchisté uváděli to, že komunisté příliš podceňují parlament254 - ač právě zásadní odmítání parlamentu bylo vždy jedním ze znaků, jímž se původně anarchisté od marxistů lišili. Je tedy patrné, že bývalí anarchisté, zbaveni původní ideologie, ale ne socialistického přesvědčení a aspirací, zklamaní vývojem situace v republice a postupně zbavovaní iluzí o možnostech samostatné aktivity, si hledali cestu do největší české levicově antisystémové organizace své doby - KSČ.

K jejich splynutí skutečně došlo již roku 1925, po určitých diskusích ve straně (proti splynutí byli hlavně odboroví předáci s anarchosyndikalistickou minulostí jako Draxl nebo Písařovič aj.).255 Strana po jednání s KSČ podala žádost o přijetí do Komunistické internacionály, která dost rozsáhle mapuje její vývoj už od dob anarchistického hnutí256 a na takřka souběžně probíhajících sjezdech NSSD a KSČ bylo na konci září 1925 schváleno oběma stranami vplynutí NSSD do Komunistické strany. Tím se uzavřela patrně poslední snaha o samostatné politické působení bývalých anarchistů, jejich úsilí vytvořit samostatnou politickou stranu s radikálně socialistickým, ale nikoli už anarchistickým programem.

Anarchismus znamená negaci principu autority, fašismus jeho absolutizaci. Mohly se tyto dva krajní póly setkat?

V zahraničním anarchismu bychom pro to mohli najít určitý precedent – vliv revolučního syndikalismu, zejména pak Georgese Sorela, na ideology fašismu v Itálii. V českých podmínkách nám některé prameny nasvědčují rovněž velmi zajímavé spojení těchto dvou tak protikladných ideologií. Jsou ovšem natolik skoupé, že by nás mohly zavést spíše na scestí.

Jedná se o anarchistu Ferdinanda Zahrádku, před válkou bydlícího v Pardubicích, kde se podílel na různých anarchistických aktivitách a také se zúčastnil vzpoury vojáků, kde vystoupil s projevem na jejich podporu.257 Již tehdy měl přinejmenším specifické názory, obdivoval anarchistické atentáty apod.258 Po válce spolu s dalšími anarchisty přešel do ČSS, v ní už se ovšem projevoval spíše jako vyhroceně nacionální (a antisemitský) než sociální radikál. Alespoň pokud můžeme soudit z policejní zprávy o shromáždění s příznačným tématem „nepřátelé republiky“, které svolal na 15.března 1919 a kde se řečnilo proti bolševikům, Židům, Němcům apod.259

František Sauer nám ovšem zanechává mnohem barvitější vzpomínku, která, je-li pravdivá, v podstatě znamená, že se ze Zahrádky stal předchůdce českých fašistů. Ve své citované knize hovoří o tajné organizaci Družina, kterou měl Ferdinand Zahrádka,260 podstatně se vzdálivší anarchistickým ideálům, spoluzaložit relativně nepříliš dlouho (ani ne rok) po vzniku republiky. Její program byl vyhroceně nacionalistický, volal po vládě „tvrdé ruky“, s jasným ostnem proti „nepřátelům národa“ – ať už se jednalo o Němce, Židy, bolševiky nebo o přední politiky: „Naše družina chce jíti s kapitálem ruku v ruce, ovšem s českým. Nikdy ne s německým nebo se židovským kapitálem! To jsou nepřátelé naší země a s nimi vyloučen je každý styk. Chceme na nejvyšší místo postaviti muže se silnou, poctivou rukou, žádného slabocha nestrpíme. Vyženeme Židy, Němce a bolševiky, všechen ten vřed na našem národě zničíme! Seženeme pak spousty práce pro naše české dělníky doma i v cizině a bude ráj v naší krásné české zemi. (…) Začneme nejprve vymetat tak zvané vůdce. (…) Ne celá tři sta lidí je třeba odstraniti a bude pokoj v národě.“261 Sauerova vzpomínka dále pokračuje líčením, jak Zahrádka zjednal za vraha těchto předních politiků právě jej a byl jím napálen, přičemž naznačuje, že celá Družina měla relativně značné zdroje financí. Jen na čtenáři pak nechává rozhodnutí, bude-li příběhu o takovémto vyústění názorového vývoje bývalého anarchisty věřit, nebo jestli jej bude pokládat za autorovu beletristickou licenci. O činnosti Družiny se mi nepodařilo získat další zprávy, o ní ani o Zahrádkovi se nezmiňuje ani čelný historik českého fašismu Tomáš Pasák ve své monografii toto téma, právě tak jako opomíjí další Sauerem líčenou epizodu, která je značně mlhavá a psaná dosti zlehčujícně. Jedná se tentokrát o účast jeho samého ve volební kampani vznikajícího fašistického hnutí.262 Ač o ní hovoří, zároveň ji zlehčuje a zesměšňuje, a protože o ní ostatní literatura mlčí, těžko o ní můžeme říci cokoli bližšího. Pravdou nicméně zůstává, že kombinace anarchistického radikalismu spojená s patriotickým nadšením z nového státu mohlo vést bývalé anarchisty právě ke krajní pravici, čehož dokladem byl např. zde již zmiňovaný Emanuel Vajtauer, který se po svém vyloučení z KSČ roku 1929 stal krajním pravičákem a smutně proslul především jako protektorátní kolaborantský novinář.

Poválečné proměny českého anarchistického hnutí nabízejí politologovi celé spektrum podob participace na politickém systému, často značně vzdálených od klasických podob anarchistické aktivity, která vesměs vychází z jasné negace státu, a proto se soustřeďuje především na radikální formy protestu a odporu, podporu různých podob společenské sebeorganizace zdola či na propagaci svých myšlenek. Naopak to anarchisty vylučuje z klasických podob politické participace, jako je organizace v politické straně, účast ve volbách a podíl na zákonodárné či výkonné moci prostřednictvím zastoupení v parlamentu či ve vládě. Vylučuje je to i z budování své vlastní moci prostřednictvím revoluční diktatury bolševického typu.

Čeští anarchisté se ale v určité chvíli se státem identifikovali. Díky tomu mohla být první léta první republiky svědkem toho, jak se jednotlivé složky původně antisystémového hnutí účastní politického života a participují na politickém systému mnoha, někdy i velmi neklasickými způsoby: od podílu na moci, přes organizaci radikálně opozičních politických stran i sociálních hnutí až po fyzické útoky na přední politické představitele.

Máme-li se na závěr stručně zamyslet nad dopady těchto jednotlivých forem politické participace na bývalé anarchistické hnutí i na politický systém, měli bychom asi začít tou formou, jíž dobrovolně přijala většina hnutí i jeho předváleční čelní představitelé. Anarchisté se podíleli na politice koaliční, „státotvorné“ strany se snahou přetvořit stát v útvar podle jejich představ. Záhy ale zjistili, že zejména v situaci, kdy si nezajistili silnější mocenské pozice, silně zanedbali šíření svých myšlenek a vlastní frakční profilaci, se po prvním porevolučním období (kdy se hodili k sociální konsolidaci země) stali postradatelnými a překážejícími. Snaha vytvořit vlastní stranu pak přišla až v reakci na vyloučení a ztrátu pozic v ČSS, neměla o mnoho silnější základnu než staré anarchistické hnutí a tudíž ani potenciál výrazně přesáhnout jeho stín. Tyto výchozí podmínky ji odsoudily k jepičímu životu.

Dalším vyústěním anarchistického radikalismu se stal podíl na největší soudobé radikálně socialistické síle KSČ, v případě Neumannova Svazu komunistických skupin pak dokonce podíl na jejím vytváření. Zůstává úkolem historie zhodnotit, kolik bylo v této síle skutečně upřímného úsilí o sociální změnu a radikálního socialistického nadšení a kolik konjunkturalismu a snahy o moc. Zůstává nicméně faktem, že anarchisté, kteří slovy Jana Opletala: „…z jedné církve přešli do druhé, od jednoho papeže k druhému. Odsuzovali ty, kteří znásilňovali svět jménem kříže, a vpluli do tábora těch, kteří jej znásilnili jménem pěticípé hvězdy,“263 rezignovali na jeden ze svých hlavních cílů, velmi široce pojímanou svobodu, a stali se hlasateli nového dogmatismu a hnutí, jejíž panství rozhodně nevedlo k posílení svobody ve společnosti, ale právě naopak k likvidaci celé řady svobod a nastolení tvrdého státního politického monopolu. Role kritické a svobodomyslné levice v následujících dekádách zdánlivě paradoxně připadla odštěpencům od této strany, hlásícím se převážně k trockismu (tedy značně autoritářské ideologii).264

Anarchistické atentáty měly zasáhnout nejpravicovější představitele systému, posloužily však převážně marginalizaci anarchistických aktivit. Jestliže byly zacíleny proti nejvýznačnějším představitelům reakční pravicové politiky a jeden z nich byl díky nim dokonce i fyzicky eliminován, posílily na druhou stranu ještě reakčnější politické síly (český fašismus) a napomohly urychlit zavedení reakčně pravicových rysů do politického systému první republiky (zákon na ochranu republiky).

Ani pokus o obnovu anarchistického hnutí se neuplatnil, protože příliš stavěl na tradici toho druhu anarchismu, který vycházel z již neexistující reality habsburské monarchie, a nedokázal se vyrovnat s mnoha novými politickými i jinými skutečnostmi. Důvodem také bylo, že prvky, jimiž tradiční českou anarchistickou ideologii doplňoval, byly moralistní až elitářské.

Spíše přehlíženy zůstávají aktivity anarchistů v ateistickém hnutí, ačkoli právě to je z hlediska nejen politické kultury, ale kultury v Československu jako takové velmi významné. Právě tak nebývají v politických souvislostech příliš často (pokud ne jednostranně a ideologicky) diskutovány aktivity literární bohémy, a to jak sociální, tak i literární. Právě ale vliv bývalých anarchistů na kulturní a sociální dimenzi společnosti a její zpětné promítání do politického systému je to, co by si zasloužilo důkladnější historický průzkum a co by mohlo přinést nové poznatky o účasti bývalých anarchistů na politickém systému.

Předchozí text vznikl jako písemná práce pro předmět Český politický systém I na jaře 2002, tedy v době, kdy jeho pisatel navštěvoval první ročník prezenčního studia politologie a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nebyl publikován, dostal se pouze do informačního systému Masarykovy univerzity v Brně jako součást literatury pro kurz Pavla Pečínky Česká radikální levice od počátku 20. století do roku 1990 a zároveň posloužil jako zdroj dvěma článkům v anarchistických tiskovinách.265 V textu byly provedeny jen relativně malé úpravy (jazykové i obsahové) – obyčejně doplňky, které vyplynuly z toho, že jsem se od dob jeho napsání seznámil se širším spektrem literatury i pramenů (včetně archivních) a některé věci i více promýšlel.

Přepracovat text celkově by bylo rozsahově neúnosné, i když si jsem zcela vědom jeho nedostatků i toho, že nedostál cílům, které si stanovil. Nejenže mnohá témata zůstala jen načrtnuta, jak laskavý čtenář či čtenářka měli příležitost poznat sami, ale navíc mimo jeho rámec zůstaly anarchistické odbory – tedy forma politické participace, která měla pro anarchistické hnutí naprosto stěžejní význam (která by si však vyžadovala samostatný primární výzkum). To samo by stačilo k diskvalifikaci práce. Navíc mě kolega Lukáš Šlehofer upozornil, že jsem (z důvodů neznalosti) opominul velmi významnou účast anarchistů (jmenovitě Štycha, Landové-Štychové a Vrbenského) na počátcích dělnického skautingu,266 což je rovněž významná forma politické participace a oné kulturní dimenze hnutí, po jejímž zkoumání jsem v předchozím textu tak plamenně volal. Uvědomuji si, že v první kapitole jsem sice podrobněji zpracovával vztah anarchistů k organizaci a k národní problematice, ale naprosto v tom chybělo pojednání o sociálně-ekonomickém uspořádání společnosti, o tématu, které je velmi důležité i po vývojové stránce. Vzhledem ke své autorské nezkušenosti jsem rovněž mohl být více než je zdrávo poplatný studované literatuře a přinejmenším na některých místech jsem vůči ní asi byl poněkud eklektický. S tím souvisí i rozsáhlé citace původních textů, což je rovněž svého druhu doklad nezvládnutí materiálu.

V původním textu rovněž nebyla zohledněna určitá část dostupné literatury, dílem proto, že v době psaní práce ještě nevyšla, dílem kvůli mé neznalosti.

Na prvním místě to jsou dvě knihy Václava Tomka Český anarchismus a jeho publicistika 1880 - 1925 a O českém anarchismu. Jedná se o další autorovy práce na téma anarchistické politické myšlení – oproti jiné literatuře je v těchto i dalších knihách téhož autora velmi přínosné, že se spíše než vnějškovou stránkou a aktivitou hnutí zabývají jeho názory a ideovým vývojem. K oběma knihám je navíc připojen pro badatele v tématu velmi přínosný seznam anarchistických časopisů (v prvním případě sestavený podle chronologie a eventuelně návaznosti časopisů, ve druhém podle abecedy). Na druhou stranu se jedná skutečně o práce filozofické. Na dějiny anarchistických časopisů z hlediska dějin publicistiky, novinářské práce, srovnání s jinými dobovými časopisy, vlivů cenzurních zákroků apod. si ještě budeme muset počkat.

Jinou prací je text Ladislava Cabady Intelektuálové a idea komunismu v českých zemích 1900 - 1938. Z hlediska pobíraného tématu to je práce, mírně řečeno, zvláštní. Ač je autor antikomunista, vychází, pokud jde o český anarchismus, převážně z historických knih vydaných za normalizace, a navzdory tomu, že je interpretuje někdy až s přehnanou podezíravostí,267 z hlediska informací je na nich celkově závislý, a to vzhledem k jeho (v knize nijak neskrývaným) politickým názorům působí dosti trapně. Ač si jako téma vymezil „ideu“, nestály mu ani za nahlédnutí knihy Václava Tomka, které pojednávají právě o ideovém vývoji českého anarchismu (a tedy i anarchokomunismu, který byl v letech 1900 - 1918 prakticky jediným existujícím komunistickým směrem v českém prostředí) a které vyšly po roce 1989, a nejsou tedy zatíženy dobovými deformacemi. K tomu je třeba přičíst občasná neporozumění tématu,268 a především ideologičnost, v níž se Cabada blíží zmiňovanému dějepisectví z dob normalizace, jen s obráceným znaménkem. Tato ideologičnost mu, jak už to tak bývá, poněkud zkresluje skutečnost, a tak mi nezbývá než se ztotožnit s názorem (ne už ovšem s pamfletistickým tónem a nadpisem) jednoho recenzenta, který o Cabadovi podle mého soudu výstižně napsal: „Pokud Cabada označuje stalinistickou formu kapitalismu za komunismus, komunismus samotný za „učení“ - a ještě ke všemu „učení“ hlásající nadřazenost jedné části lidstva nad druhou, není to v prvé řadě projevem jeho nedostatečného vzdělání či hlouposti: jedná se především o projev jeho uvědomělého antikomunismu, který se jako rudá nit táhne celou jeho prací, aby mohutným proudem vyvrcholil v závěrečné kapitole.“269

Dalším textem k tématu je článek Anarchismus a Komunistická strana Československa Jana Měchýře. Silnou stránkou textu jsou skutečně rozsáhlé autorovy znalosti o českém anarchistickém hnutí, zčásti uplatněné už v knize Bouřlivý kraj (z ní jsou někdy použity celé pasáže). Do textu jsou navíc doplněny cenné informace (např. o osudu Jana Opletala po jeho kritickém vystoupení proti KSČ), které vzhledem k době publikace Bouřlivého kraje a jeho zaměření v této knize zveřejněny nebyly. Textu ovšem podle mého soudu rovněž škodí závažné nepřesnosti270 a také používání invektiv a výrazových prostředků, které pro svou expresivitu budí spíše dojem publicistického než odborného stylu (i když je na druhou stranu třeba ocenit živost Měchýřova jazyka, který autora odlišuje od mnohých odborných textů, v nichž stylistickou sterilitu doplňuje sterilita myšlenková. To podle mne pro čtenáře neznalého kontextu může být zavádějící. 271

Autor rovněž velmi autoritativně, ale bez podstatnější argumentace uvádí, že sloučení anarchistů s národními sociály nemělo valného významu.272 Hodnocení významu je vždy do jisté míry subjektivní, založené na autorových osobních názorech, a proto je diskuse na toto téma vždy problematická. Pokusím se proto na závěr práce, jež byla zamýšlena jako seriózní, položit poněkud méně seriózní otázku, takovou, jejíž kladení je historikům z dobrých důvodů zapovězeno: Co by se stalo (či méně vulgárně a deterministicky) co se mohlo stát, kdyby ke sloučení anarchistů s KSČ nedošlo?

Je pochopitelné, že takováto otázka je velmi ošidná. Každá událost v dějinách má své příčiny, a pokud si je od ní odmyslíme, získáme jistě velmi deformovaný obraz skutečnosti. Na druhou stranu, předpokládejme na chvíli, že by se anarchisté rozhodli nevyzvat ke sjednocení socialistů, nebo že by byli odmítnuti, a zůstali by tak mimo hlavní proud české politiky. Lze pak předpokládat, že by pak nedošlo k tak silné identifikaci se státem a naopak by byla udržována kontinuita s předválečným anarchistickým hnutím a myšlením, s tím, že mohly převážit jiné jeho aspekty než ty, jejichž vítězství se stalo historickou skutečností (a kterými jsem se proto převážně zabýval v této práci). Anarchisté by pak patrně více komunikovali i s mezinárodním anarchistickým hnutím a reflektovali (postupnou, ale relativně brzkou a velmi radikální) kritickou distanci velké části tohoto hnutí vůči bolševismu. Od identifikace s jedním státem vedla podle mého názoru logická cesta k identifikaci s jiným, která by zde neexistovala.

Vstup do ČSS znamenal nejen organizační likvidaci českého anarchismu, byl i ukazatelem a předzvěstí jeho likvidace ideové. Pokud by k této události nedošlo, mohlo být anarchistické hnutí uchováno (ačkoli vlna „anarchobolševismu“ a přechod bývalých anarchistů na leninistické pozice byl takřka celosvětový jev, přechod takřka celého hnutí do komunistické strany byl, pokud je mi známo, českou zvláštností). Připomeňme si, že na počátku dvacátých let dvacátého století měl anarchismus značný ohlas i mezi mladými intelektuály, kteří posléze podporovali KSČ – s anarchismem sympatizovali např. Jaroslav Seifert, ale i Vítězslav Nezval či Toyen. Anarchismus si tak mohl získat značný vliv v kulturní sféře. Výsledkem mohlo být to, že by na radikální levici nebyla tak hegemonní role KSČ (kterou doplňovali během první republiky prakticky jen nevýznamní odpadlíci od této strany), což by nebylo bez následků na politický a kulturní vliv strany i její politickou kulturu. A pokud by zde existovala relativně silná neleninistická radikální levice, je možné, že by pro pravici bylo mnohem problematičtější nastolit svou vlastní ideologickou hegemonii v devadesátých letech dvacátého století…

Vím, že jsem se pustil do spekulací daleko za rámec reality, neřkuli odborného textu a činím tak jen proto, že jde o závěrečné poznámky, ne o součást práce. Směřuji tím ovšem k otázce, o níž se domnívám, že má jistou platnost: Byla událost, bez které byť i jen mohlo dojít k takovýmto následkům, nepodstatná? Opravdu si něco, co vedlo k takovémuto ochuzení české politické mapy na řadu desetiletí a ztrátě anarchistického kritického hlasu, „nezaslouží více pozornosti než několik poznámek“?

Rovněž pokládám za problematický hodnotící závěr Měchýřovy práce, kde se srovnává anarchismus s náboženskou vírou (jako kdyby religiózní prvky, jež lze vysledovat u anarchismu, nešlo v určitých stádiích vývoje a u určitých myslitelů a hnutí vysledovat rovněž v ostatních ideologiích).

Dalším textem k tématu, který se mi po napsání předchozích řádek dostal do rukou, byla diplomová práce Václava Štěpána Český anarchismus, napsaná roku 1966 v Ústavu pro českou literaturu. Jedná se o velmi kvalitní zpracování tématu, i když zůstalo v rukopise a takřka bez čtenářů. Možná je příznačné, že (alespoň podle mého názoru) asi nejobjektivnější a nejneideologičtější historickou práci o českém anarchismu napsal literární historik v šedesátých letech dvacátého století – mnohem méně poznamenanou ideologičností než pozdější práce historiků z dob normalizace i polistopadového historika a politologa.

* * *

Závěrem této poznámky bych rád velmi poděkoval čtyřem lidem. Na první místě to je můj učitel PhDr. František Svátek, CSc., bez jehož trpělivých konzultací a dobrých rad by tato práce patrně nevznikla (i když byla vypracována samostatně a za veškeré možné omyly nesu pochopitelně výlučnou zodpovědnost sám). Dále je to ing. Andrej Funk, jehož články o dějinách českého anarchistického hnutí pro mne byly velkou inspirací i zdrojem poznání. Můj velký dík patří PhDr. Václavu Tomkovi, CSc., který mi po napsání této práce zpřístupnil mnoho literatury a podnětů, které v mnohém ovlivnily mé další přemýšlení o tehdejším českém anarchismu. A konečně jsem zavázán panu Mgr. Michalu Pullmannovi, Ph.D., za poskytnutí materiálu o Ferdinandu Zahrádkovi ze Státního ústředního archivu.

• Anarchistický první máj. Haymarket 1886 a dnešek, Praha 2001.
• Bakunin, Michail: Lidé a svoboda, Analogon 15, přetištěno na http://apdistribuce.unas.cz/Bakunin_lideasvoboda.html
• Bakunin rebukes Nechayev and his Catechism for vanguardism http://struggle.ws/anarchists/bakunin/writings/nechayev_secret_disagree.html
• Bartošek, Theodor: Paměti, uloženo v Archivu Ústavu soudobých dějin.
• Beránek, Jan: Rakouský militarismus a boj proti němu v Čechách, Praha 1954.
• Berneri, Camillo: Peter Kropotkin. His federalist ideas. Dostupné na http://dwardmac.pitzer.edu/anarchist_archives/coldoffthepresses/bernerikropotkin.html
• Cabada, Ladislav: Intelektuálové a idea komunismu v českých zemích 1900-1938, Praha 2000.
• Dvacet pět let práce Československé strany socialistické, dva díly, Praha 1922.
• DO: Upalte Cabadu!, dostupné na http://alarm.solidarita.org/index.php?id=234
• Freeman, Jo: Tyranie bezstrukturovosti, http://www.solidarita.org/teorie/tyraniebezstrukturovosti.html.
• Funk, Andrej: Anarchosyndikalismus v Čechách, publikováno na http://www.csaf.cz.
• Funk, Andrej: Vilém Körber a Alois Věkoslav Háber, otištěno ve Svobodná práce 16.
• Galandauer, Jan: Vznik Československé republiky 1918, Praha 1988.
• Gambone, Larry: Proudhon a anarchismus, Existence 12.
• Guérin, Daniel: Anarchismus: Od teorie k praxi, Praha 1999.
• Habrman, Gustav: Z mého života, Praha, 1924.
• Hašek, Jaroslav: Přítel Jiří Mahen a Josef Mach, přetištěno v Existence 8.
• Hašek, Jaroslav: O parlamentech, přetištěno v Existence 9.
• Kárník, Zdeněk: Habsburk, Masaryk, či Šmeral, Praha 1997.
• Kárník, Zdeněk: První pokusy o založení komunistické strany v Čechách, Praha 1966.
• Kašík, Vladimír: Snahy o jednotnou reformistickou stranu v letech 1917-1918 a jejich porážka, Praha 1961.
• Kašík, Vladimír: Michail Bakunin, Praha 1961.
• Klátil, František: Republika nad stranami, Praha 1992.
• Klimek, Antonín: Boje o Hrad I, Praha 1996.
• Komrska, Vít: Buřiči. Mladí literáti v boji za svobodu. Otištěno v Existence 13.
• Komrska, Vít: Příliš tvrdá realita. Samosprávné projekty v českém anarchistickém hnutí.
• Otištěno v Existence 14, též na http://existence.csaf.cz/casopisy/existence_14/prilis_tvrda_realita.rtf
• Kysela, František / František Sauer/: Franta Habán ze Žižkova, díl I, Praha 1926
• Kysela, František / František Sauer/: Franta Habán ze Žižkova, díl II, Praha 1926
• Lahulek-Faltys, Zdeněk: Jak jsem žil bez boha, Praha 1963.
• Lahulek-Faltys, Zdeněk: Socialismus, komunismus, anarchismus, Praha 1922.
• Landová-Štychová, Luisa: Sedmdesát let Theodora Bartoška, rukopis, uloženo v archivu Ústavu soudobých dějin spolu s pamětmi Theodora Bartoška
• Landová-Štychová, Luisa: Sociálně revoluční význam 14. října 1918, Praha 1923.
• Mareš, Michal: Ze vzpomínek anarchisty, novináře a válečného zločince, Praha 1999.
• Marx, Engels: Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení, ve Spisy 18, Praha 1971.
• Měchýř, Jan: Bouřlivý kraj, Ústí nad Labem 1980.
• Měchýř, Jan: Anarchismus a Komunistická strana Československa, in Věstník grantu KSČ a radikální socialismus v Československu 1918-1989, 2/2002.
• Morris, Brian: Úpadek a zánik první internacionály, dostupné na http://www.csaf.cz.
• Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy I, Praha 1964.
• Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy II, Praha 1967.
• Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy III, Praha 1969.
• Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy IV, Praha 1973.
• Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy V, Praha 1971.
• Pečínka, Pavel: Pod rudou vlajkou proti KSČ, Brno 1999.
• Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Výbor 1918-1921. Praha 1998.
• Pešek, Miroslav: Český antimilitarismus, Praha 1999.
• Polák, Jakub: Švejkův syndrom, A-kontra 3-4/1994.
• Richards, Vernon: Poučení ze španělské revoluce, dostupné na http://fsa.anarchismus.org/down.php.
• Rocker, Rudolf: The soviet system or the dictatorship of proletariat? dostupné na http://flag.blackened.net/rocker.
• Russel, Bertrand: Proposed Roads to Freedom. Socialism, Anarchism and Syndicalism. Kapitola 2 – Bakunin and Anarchism. Dostupné na http://www.zpub.com/notes/rfree10-a.html#2.
• Sauer, Franta: Pašeráci, Praha 1957.
• Seifert, Jaroslav: Všecky krásy světa, Praha 1982.
• Slačálek, Ondřej: Ženy v českém anarchistickém hnutí do první světové války, v Přímá cesta 4 (2003).
• Skirda, Alexandr: Facing the Enemy. A history of Anarchist Organization from Proudhon to May 1968, Edinghburg-Oaklad 2002.
• Šlehofer, Lukáš: Socialistické skautské organizace v letech 1918-1938, písemná práce na Ústavu politologie FF UK.
• Špatný, Emil: Český antimilitarism, Praha 1922.
• Štěpán, Václav: Český anarchismus. Od začátku 90. let XIX. století do roku 1914, rukopis diplomové práce (vznik 1966 v Ústavu pro českou literaturu).
• Šolle, Zdeněk: Josef Boleslav Pecka, Praha 1987.
• Štych, Jaroslav: Socializace průmyslové výroby, Praha 1919
• Tábor lidu na náměstí staroměstském, policejní zpráva, Státní ústřední archiv v Praze, Pražské místodržitelství VI/10, 1911-1920, inv. č. 18574.
• Tomek, Václav: Český anarchismus 1890-1925, Praha 1996.
• Tomek, Václav: Ve jménu svobody, Praha 1999.
• Tomek, Václav: Svoboda nebo autorita, Praha 2000.
• Tomek, Václav: Český anarchismus a jeho publicistika 1880-1925. Praha 2002.
• Tomek, Václav: O českém anarchismu. Česká anarchistická periodika 1880-1925. Praha 2003.
• Trockij, Lev Davidovič: O jednotné frontě, dostupné na http://sop-lrki.webpark.cz/trockij/jf1.htm.
• Tůma, Jiří: Na cestě ke komunistické straně, Ústí nad Labem 1975.
• Tůma, Jiří: Bohuslav Vrbenský, Ústí nad Labem 1980.
• Uhlíř, Dušan: Anály ze Spálené ulice, Praha 1979.
• Vrbenský Bohuslav: Vývoj otázky znárodnění a socialisace dolů, Praha 1922.
• Vykoupil, Libor: Jiří Stříbrný. Portrét politika, Brno 2003.
• Ward, Colin: Co bude anarchismus znamenat zítra?, otištěno v A-kontra 5/2001, str. 16.
• Wolgemuthová, Renata: Cesta anarchokomunistické skupiny Bohuslava Vrbenského ke KSČ, Československý časopis historický 4/1961.
• Wolgemuthová, Renata: Příspěvek k dějinám českého anarchistického hnutí v letech 1900-1914, Praha 1971.

• Bezvládí ročník 1923
• Maják ročníky 1922-1927
• Matice svobody ročníky 1900-1914, 1919-1920
• Mladý průkopník ročník 1910
• Práce ročník 1905
• Sborník archivních prací, 2/1959.
• Volné listy ročníky 1890 a 1910-1914
• Zádruha ročníky 1908-1914