Anarchismus na blízkém východě

V Egyptě má na rozdíl od dalších zemí blízkého východu anarchismus poměrně velkou tradici. Už v roce 1877 zde z iniciativy italských a řeckých imigrantů vzniklo anarchistické odborové hnutí, aktivní zejména v tabákovém průmyslu s centry v Alexandrii a Káhiře. Kromě jiných zde působili i známí anarchisté jako např. Enrico Malatesta nebo Luigi Galliani. V té době vycházelo i hodně anarchistických periodik, hlavně v italštině a řečtině, v letech 1904-1908 pak i v arabštině. Italští anarchisté také v Alexandrii založili Svobodnou univerzitu, místo pro propagaci a studium anarchismu.

A jak to vypadá s anarchismem v Egyptě dnes? V roce 2004 vzniklo v opozici proti prezidentovi Husní Mubarakovi politické sociální hnutí Kifaja (arabsky Dost), na kterém se podílely všechny možné opoziční síly: socialisté, trockisté, islamisté, arabští nacionalisté – a také anarchisté, kterým se ale příliš nezamlouvala jeho autoritářská struktura. Kifaja aktivně působila do roku 2007, nicméně v současnosti v souvislosti s diskuzemi o nástupci prezidenta Mubaraka jeho význam opět roste.

Jinou oblastí, kde je současné anarchistické hnutí aktivní, je hnutí pracujících. V Egyptě do roku 2009 existovaly pouze jedny legální odbory plně kontrolované státem. V roce 2006 v nich proběhly zmanipulované volby, což vyvolalo hněv řadových pracujících, řadu přímých akcí a stávku, která v podstatě trvala celý rok. Abychom si udělali představu o intenzitě konfliktu: od této stávky dodnes proběhlo okolo tří tisíc stávek, protestů v sedě, demonstrací, piketů a dalších akcí proti státním odborům. Pracující začali podobně jako v Argentině obsazovat továrny, z nichž dvě jsou provozovány samotnými pracujícími dodnes. Od roku 2009 také působí první oficiální nezávislé odbory. Anarchisté a anarchistky při stávce agitovali přímo v továrnách, kde propagovali myšlenky anarchosyndikalismu, organizace Industrial Workers of the World a promítali filmy o boji pracujících v Argentině.

Dalším zajímavým fenoménem v Egyptě je blogerská scéna. Stát blogery potírá a stíhá, existují zde i političtí vězni uvěznění právě za blogování – celosvětově známým je případ Karíma Amíra, který byl odsouzen na čtyři roky vězení za urážku islámu a prezidenta. Se zatčenými a stíhanými blogery existuje solidární hnutí; když byl před několika měsíci jeden zatčený bloger ubit policií k smrti, vedlo to k pouličním protestům.

Mezi největší problémy, kterým egyptské anarchistické hnutí čelí, je pochopitelně represe (z důvodu represí je také omezena mezinárodní spolupráce, která v omezené míře probíhá například s izraelskými Anarchist Against the Wall). Obecně velmi rozšířená je policejní brutalita, demonstrace jsou plošně zakázány v rámci před lety vyhlášeného a stále platného výjimečného stavu. Neexistuje také téměř žádná anarchistická literatura v arabštině. Jediným dostupným titulem tak zůstává kniha Daniela Guérina Anarchismus: Od teorie k praxi a teprve současná generace anarchistů a anarchistek začíná pořizovat další překlady – zatím vznikl pouze překlad spisu Co je anarchistický komunismus od Alexandra Bergmana.

Podle egyptského anarchisty, se kterým je v knize otištěn rozhovor, je právě toto důvodem, proč se anarchismus v Egyptě nerozvinul, na rozdíl třeba od (autoritářského) komunismu. Knihy od Marxe, Lenina, Trockého atd. byly do arabštiny všechny přeloženy a jejich dílo je tak – na rozdíl od knih anarchistických – široce dostupné. Jediný dostupný pohled na První internacionálu a španělskou občanskou válku je tak zprostředkován marxistickýma a stalinistickýma očima. Anarchistické hnutí kriticky spolupracuje s politickou opozicí – Muslimským bratrstvem a Hizballáhem. I přes veškeré rozdíly funguje omezená solidarita, především s vězněnými.

Na rozdíl od Egypta nemá anarchistické hnutí v Jordánsku tak silnou tradici. Začalo až v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, kdy v Ammánu vznikly anarchismem ovlivněné umělecké kolektivy. Některé z nich existují dodnes, ale nechtějí byt spojováni s širším anarchistickým hnutím, protože prý svůj odpor vyjadřují umělecky a nikoliv politicky.

V roce 2008 vzniklo podobné politické opoziční panarabské a sociální hnutí jako v Egyptě, Sociální levice, financované marxisty odpadlými od Komunistické strany, ke kterému se přidávají i odboráři a odborářky a anarchisté a anarchistky. Ti hlavně proto, že ve své činnosti potřebovali politickou ochranu; pokud by totiž nepůsobili v rámci širšího opozičního hnutí, byli by okamžitě rozdrceni. „Stát je pouze policie a tajné služby,“ říká k tomu v knize jordánský anarchista.

V minulosti bývali anarchisté a anarchistky při své činnosti (například rozdávání letáků) pravidelně zatýkáni, došlo i k několika případům mučení, tudíž se v současnosti snaží působit „neviditelně“ a snaží se Sociální levici „anarchizovat“ zevnitř. Velkou roli v Sociální levici hrají odboráři, kteří bojují za vznik zakázaných nezávislých odbory a anarchisté a anarchistky doufají, že se budou radikalizovat. V současnosti je uvnitř Sociální levice krize. Leninisté mají svou představu vývoje, chtějí se kvůli politické ochraně dostat do parlamentu, ale proti tomu se staví anarchisté. Někteří anarchisté a anarchistky se pak pokoušejí o fúzi islámského mysticismu – súfismu – a anarchismu; sami sebe označují jako súfi-anarchisty. Podobné pokusy existují zcela nezávisle také v Indonésii (zemi s největší muslimskou populací na světě).

Situace v Libanonu je komplikovaná. Existovali zde tři anarchistické skupiny. Jedna z nich – RASH – existovala na severu země; v současnosti už neexistuje, její členové a členky emigrovali do Francie. Dvě další anarchistické skupiny fungovaly v Bejrútu. Jednou z nich je Autonomie, která jednu dobu provozovala i infoshop. Druhou byla Albadil, Libertinsko-komunistická alternativa – právě tato organizace přeložila knihu od Daniela Guérina do arabštiny.

V roce 2006 vznikl velký spor mezi RASH a Autonomií na jedné straně a Albadil na straně druhé kvůli Izraelsko-Libanonské válce. Anarchisté a anarchistky z RASH a Autonomie působili v hnutí Samidin, v jehož rámci odjeli do jižního Libanonu organizovat pomoc válečným uprchlíkům. Albadil v té době vydala prohlášení, ve kterém podporovala tehdejší vládu, protože se postavila proti válce a byla podle nich více progresivní než opoziční Hizballáh. Toto prohlášení začalo kolovat po internetu a pro zahraniční anarchistická hnutí působilo jako vyjádření postoje libanonského anarchistického hnutí jako takového, což rozlítilo lidi z autonomie a RASH, kteří působili přímo v oblasti válečného konfliktu, neměli přístup na internet a tento názor rozhodně nesdíleli. Sami sice stáli proti Hizballáhu, ale během války ho nekritizovali, protože uznávali legitimitu jeho protiváleného odporu. Někteří z nich byli kvůli prohlášení Albadil i zatčeni, protože tam působili otevřeně jako anarchisté a anarchistky a někteří lidé si pak mysleli, že podporují vládu a v oblasti působí proti hnutí odporu. Požádali tedy Albadil o opravu nebo dodatek ve smyslu, že toto je názor pouze části libanonského anarchistického hnutí. K tomu nikdy nedošlo, přičemž Albadil po válce zmizela a její členy a členky nikdy nikdo neviděl.

• Jan Hanuš bloguje
• kniha Von Jakarta bis Johannesburg – Anarchismus weltweit